A co ti druzí aneb fungování společnosti

Vraťme se ještě na chvíli ke znázornění o magnetu. Lidskou společnost si totiž lze představit jako spousty magnetů na jednom stole (všichni jsme totiž vlastně „energeticky“ propojeni – přes pocity a vjemy samozřejmě = proto také používáme výrazy jako je soucit či sdílení). A tak pohyb jednoho magnetu vyvolává okamžitou reakci na našem společenském a společném stole – některé magnety se odtáhnou, jiné přiskočí. Rozdíl oproti znázornění opět spočívá v tom, že občas se protiklady opravdu přitahují, většinou ale ne. A pak také ty naše životy, naše vlastní emoce – mají různou sílu, intenzitu a „selsky“ řečeno = vyšší bere.
Jde o to, že když nemám svůj život „pevně v rukách“ – vidíte, vše jsme vlastně už X krát slyšeli, je to taková naše historická moudrost. Jen častokrát jsme to nepochopili, nerozuměli…když si neuvědomuji odpovědnost za svůj vlastní život, tak si s námi energie ostatních „magnetů“ hraje jak chce a pinká si s námi ze strany na stranu. Jenže, bohužel, i to je vlastně výsledek našich emocí – když totiž cítím (a velice silně – takže to vlastně „vím“), že nic nezmůžu atd. tak se mi to zkrátka musí tak dít – vždyť je to přeci zákon, že? 🙂
Mimo jiné to třeba taky znamená, že za to, co se mi právě děje nemohou ti druzí. Dokud budeme hrát hru na hledání viníka, nebudeme šťastní nikdy, protože i když ho zdánlivě nalezneme, nic se nezmění – to, co nás štve, bude nás štvát dál. Jen si k tomu přidáme možná ještě i nenávist k domněle odpovědné osobě. Přesto mi ale druzí mohou tak nějak zdánlivě bránit ve štěstí. A to sice tím, že bych měl nějaké nároky, požadavky, očekávání na to, jak oni se mají chovat. I to jsou ovšem moje programy z dětství – i ty je potřeba pro úplné štěstí vyčistit. Jsem zkrátka zvyklý, že se mi rodiče dost přizpůsobují (pokud mám štěstí na dobré rodiče), ale tak to v životě nefunguje, proto je fungující rodina něco tak fascinujícího a unikátního.
K témuž ještě zážitek, který jsem viděl před pár lety. Honosný hotel v centru Prahy. Dvě parkovací místa před vchodem určená pro příchozí hotelové hosty. Zjevně tam neustále parkoval někdo, kdo tam neměl co dělat a tak byl zřízenec pověřen hlídáním. Postavil se mu tam namachrovaný mladíček s nadupaným vozem. Já zaslechl konec žádosti onoho zodpovědného o přeparkování a pak spršku nadávek, co mu ten mladíček sypal na hlavu. Čekal jsem hluboký konflikt, jenže onen zralý a zkušený pán se jen pousmál a klidným hlasem mu povídá: „Hele, tys měl těžký dětství, viď?“ 😀 Když se hádám, vlastně se hádám se svými blbými pocity.
Milovat sám sebe = v tom je klíč. Okay, ale co to znamená ve skutečnosti, jak to pak vypadá? Prostě si dělej, co chceš – proč by sis přeci nemohl dělat, co chceš? Dělej, co chceš a pozoruj se, jak se u toho cítíš. A pokud tě napadají takové ty naučené nesmysly jako třeba co kdybys chtěl ale vraždit třeba nemluvňátka 😀 tak se teď na chvíli zamysli a uvědom si, jak velký rozdíl je mezi představou a realitou. Myslím to takhle a předem se omlouvám za docela ujeté přirovnání, ale chci, aby ona myšlenka vynikla nade vší pochybnost. Dobrá tedy, připusťme, že zjistíš, že se ti chce tedy vraždit ony neviňátka, okay, tak to zkus – kde seženeš zbraň? Máš kontakty na „podsvětí“ nebo si půjdeš dělat zbrojní průkaz (nebo jak se to jmenuje – vůbec se v tom nevyznám :D)… A dejme tomu, že tedy vše klapne a to pak jako opravdu půjdeš někam do školky a opravdu pak zvládneš zmáčknou spoušť? Asi těžko, že? Jsou to totiž pouze nesmyslné představy a lidově řečeno „kecy v kleci“! Ta myšlenka totiž znamená = dělej, co doopravdy miluješ! Dělá ti to radost? No tak to dělej dál! Nedělá ti to radost? No tak to nedělej!
V klidu mysli na sebe. Často se sám sebe ptej a co na to já? Opravdu si užívej život a to každou vteřinu. Nepodřizuj se druhým pouze ze strachu, protože to pak v sobě jenom držíš a nakonec vybouchneš a jsi vzteklej. Prostě v klidu od začátku prosazuj svoji s respektem k druhým. Podřizuj se, protože ses tak ty osobně rozhodl, ne ze strachu a pak to půjde i bez vytočení jako projev tvého rozhodnutí, tvoji svobodné vůle…
Starat se o sebe a pečovat o své příjemné prožívání života není přece sobectví! To, že umíš pečovat o druhé, tímhle postojem nezapomeneš! Naopak, čím víc jsi v pohodě ty, tím víc budou v pohodě i lidi kolem tebe. Mysli na sebe! To je rozdíl oproti mysli JEN na sebe. Když myslíš na sebe a sám jsi v pohodě, můžeš pak myslet na druhé. Obráceně to nefunguje. Nefunguje tlačit, funguje tahat! Tohle je funkční systém!
Já přeci nejsem zodpovědný za reakci druhých. Přijal jsem odpovědnost za moji formu komunikace (mnozí i na ni mimochodem kašlou a mnoho věcí jim i tak funguje, takže to vážně není nutné hrotit), abych druhé, pokud možno, neurazil, ale pokud budu upravovat obsah, tedy moje názory, pak se kvůli druhým „křivím“ – tedy podléhám ze strachu a stejně to k ničemu nevede, prostě to nefunguje! Problém může být i to, když si beru osobně reakci druhých, ale to je jejich věc, ne moje! Nezapomínejme, že pro pravdu se člověk zlobí! 😉
A kromě toho přeci neznamená, že když se nebudeš s druhými rozčilovat, že s nimi souhlasíš! Umožní jim nést následky svých (špatných) rozhodnutí. Ty se s tím nerozčiluj, to není tvůj problém!
Já tady přeci nejsem od toho, abych změnil svět, abych měnil lidi kolem sebe. Já jsem tady proto, abych byl šťastný! Tak dělejme to, co nám dělá radost, z čeho jsme šťastní!