Mysleti aneb kulové věděti

Mám pocit, že se mi stále ještě tak úplně nepodařilo vysvětlit, jak vnímám onen pojem „vím“. Už jsem na tohle téma napsal dost písmenek, ale přijde mi to přeci jen jako natolik úžasný objev pana Nejedlého, že bych nejraději celou jeho kapitolu opsal 🙂 Možná tedy ještě jednou, tak nějak maximálně stručně = vše je o pocitech. Pocity přitahují, ovlivňují, vytvářejí realitu. Všichni se ovlivňujeme a vyšší bere. A nejvyšší energie je „vím“, tedy 100% věřím. Víc už ze sebe asi nevymáčknu 🙂 budu věřit, že mi rozumíte…třeba se po přečtení ozvete 😉
Jak se teda zbavit toho negativního působení ostatních „magnetů“ na mne? Už jsem říkal, že konkrétní návod ze mne nedostanete 🙂 ale naznačím. To, co na mne ve skutečnosti negativně působí, není onen druhý magnet, ale můj strach, že mi může druhý ublížit. Tudy tedy vede cesta – zjistit, proč se toho tak bojím, kdy to v dětství vzniklo atd. No a pak už jen konkrétní negace, bloky odstranit, zRUŠit a je to 😉
S tématem „vím“ souvisí ještě jeden poznatek, který jsem musel opět odpozorovat, protože jsem to z oné již X krát zmíněné knížky ne úplně pochopil. Totiž mnohdy nám brání tzv. „lpění“ a já pořád plně nechápal, co si pod tím představit. A odpověď je nakonec zřejmě velice prostá – jako ostatně vždy, protože moje zkušenost říká, že složitě dokáže cokoliv říci i blbec, ale jednoduše pouze ten, kdo tomu opravdu rozumí 🙂 (do které skupiny patřím já sám, to po přečtení této knížky posuďte sami :D) Tedy = pokud si nejsem jistý, zda-li na něčem konkrétním nelpím – tedy opět jako příklad třeba onen „milionář“, tedy že chci jím být, tak si polož otázku = a co když se to nesplní, co když jím ani nikdy nebudu? No a jediná správná odpověď je cosi ve smyslu = tak je mi to jedno, chtěl bych to, ale nelpím na tom, netrvám na tom, je mi to fuk, jen bych si to prostě přál, ale jsem v klidu…vše ostatní je opět potřeba „vyčistit“. Srozumitelné? Věřím, že ano.
A krátké opakování – už jsem o té mé otázce při některých školení psal, že = co tedy doopravdy víte? A cosi jako závěr? Po projití všech výše zmíněných variant jsme se dostali k tomu, že o okolí toho moc nevíme, že to jsou jen (často naučené) domněnky. Víme pár věcí o sobě = žiju, existuju, jsem teď tady, dýchám, tluče mi srdce atd. A pak se naše úvaha dala posunout dál = vím, že jsem chlapeček, vím, že jsem takový a makový a tam je ta cesta = pokud tohle změním, mohu změnit i svoji budoucnost, svoje ego, svoji „povahu“, svůj osud…
Ezotericky řečeno – moje „mantra“ v posledních, dá se říci možná, letech je „nechat volný průběh“. Myslím tím nechat vše na Vesmíru, na zákonu přitažlivosti, na pocitech. Necpat se Vesmíru do toho, protože to vyvolává pouze stres, úzkost, strach, obavy jak to dopadne a přesně tyhle pocity to brzdí, protože neumožňují onen volný průběh. Vždyť já si to těmi pocity přitáhnu, takže můžu být opravdu v klidu. Netlačit se do toho, nechat to na Vesmíru. a přirozeně reagovat. Ovšem pozor = to není pasivita, nečinné čekání apod.! Představuji si to jako řeku = teče, plyne jedním jasným směrem. Mohu pádlovat proti proudu, ale pouze se jen zbytečně unavím a ze břehu to stejně bude vypadat, že stojím na místě. To raději popluji s tím proudem, ale já budu rozhodovat jak rychle a třeba u kterého břehu apod. Kormidlo mám v ruce já, ale „pohon“ neřeším. Díky tomu to může dopadnout ještě lépe, než si myslím nebo dokážu představit. Podobně i ona aktivita v reálu znamená, že je potřeba si opravdu jasně říci (upřímně a popravdě sám sobě), co chceš. Ovšem opět pozor = ne JAK to chceš, ale CO chceš! Vždyť to přeci není vzdání se vlastního snu – naopak, to je přesně si říct co chci a čekat až se to zrealizuje a nebráním realizaci. Anebo možná lépe než řeka – jak surfař, který čeká na tu správnou vlnu – nebude přeci furt jen pádlovat a přesvěd-čovat se, že to už je ten správný surfing…
Neplést se vesmíru do cesty vlastně znamená – nemysli, vnímej a soustřeď se na pocity, to je ta jakoby jiná dimenze. Myšlení je jako nástroj skvělý, ale nesmí být pán. Když začnu intenzivně myslet, vyvolává to stres a blbý pocity, ale když se soustředíš na pocity, tak pak to i pochopíš! Myšlení-myšlenka totiž nic neovlivňuje! Je to nástroj, hra… Když se cítíš dobře a necháš tomu volný průběh, tak to dopadne dobře, když se cítíš naopak „blbě“, tak to i blbě dopadne… Správně to totiž dopadne VŽDYCKY – tak funguje Vesmír, otázkou ale je, budu-li to já hodnotit jako DOBŘE a to ovlivním vyčištěním bloků, dobrými pocity a tedy to dopadne i dobře!
V tomto smyslu je dokonce kontraproduktivní „očekávání“! Je to totiž skrytá snaha mít věci pod kontrolou. Snad je cítit emocionální rozdíl v obsahu slov „očekávat“ anebo „vyhlížet“, co, jak a kdy přijde.
Je totiž poměrně hojně a hlavně silně rozšířená mylná představa čím věci ovlivňujeme. Stresem, strachem, lpěním na věcech, snahou to přeci nefunguje nebo někomu z vás snad ano?! Právě proto dělám to, co funguje – znám klíč k ovlivňování reality byť to zní divně, možná namyšleně – prostě obvyklé programy, bloky ihned začínají nesouhlasně „křičet“ plné předsudků. Přiznej si = Můj problém je lpění, ale funguje ti to, je to funkční systém?!
Přijmi fakt, že musíš spolupracovat s principy/ zákony Vesmíru. Je k tomu potřeba trochu pokory, nejsi sám – jsi pán svého vesmíru, ale zároveň i střípek hologramu, upravuješ ho ve spolupráci s Vesmírem. Přistup na to, jak Vesmír komunikuje – tlakem navenek to nefunguje. Tlak navenek, aby to bylo podle mého, to jsou ty programy – chci to, musím to mít apod. To je právě to lpění na věci ale takhle to nefunguje
Je potřeba to, co se opět zprofanovaně označuje jako „otevřená mysl“ – přijímat, co ta realita, ten Vesmír přináší a vyhlížet to s radostí. Když je člověk zablokovaný a tlačí tam do toho svoji představu, tak tím to pokazí. Otevřená mysl a spolupracovat s Vesmírem – to je vlastně to, co říká Jarda Dušek.
A ještě jedna důležitá věc do této kapitolky patří. Ve chvíli rozhodnutí, záměru se ihned začínají procesy „přizpůsobovat“, tedy hned se něco děje, ale naší optikou to „chvíli trvá“ a já to svými pocity mohu opět zabrzdit, vypnout – tedy vyčistit negace a v klidu, bez úsilí nechat působit proces tvoření. Vesmír totiž není statický, je pořád v pohybu – procesy pořád běží! A jak potvrdil i jeden ze tří letošních nobelistů za fyziku (mimochodem všichni kvantoví), tak není hranice mezi kvantovou úrovní a běžnou realitou ve fungování zákonů – jen, laicky řečeno, jen to na naší úrovni „déle trvá“, na kvantové je to „hned“… A raději prosba = pokud Vás to zajímá, dohledejte si přesné znění sami – nerad bych se v tom patlal a vlastní interpretací či pochopením ještě více zkresloval skutečnou podstatu jeho objevu (jmenuje se Anton Zeilinger a články o tom snad na netu na chvíli zůstanou).
Je obrovský rozdíl mezi cítím se Šťastně a žiju Šťastně!