Ráno, večer, během dne aneb trocha praktických postřehů

Říká se, že zítra bude líp, ale když se ráno probudím, je už zase dneska 🙂 Abych této deziluzi předešel, používám několik fíglů. Chcete je slyšet resp. číst? 😉
Troufnu si tvrdit, že vše začíná večer. Ráno už vidím jen jako důsledek večerního „naprogramování se“. Snažím se jít tedy spát v co možná největším klidu (vím, je to někdy těžké – proto také píšu, že se snažím :D). Uléhám do trochu jiné polohy (mám zpočátku rád více pod hlavou), než pak budu následně spát. Snažím se projít si den, co jsem prožil a i když nemám rád takovéto všemožné tlačení se do pozitivna apod., připomínám si a uvědomuji si, co vše dobré jsem zažil (samozřejmě hodnoceno mýma očima…kterýma jinýma, že? :D) a také, co vše jsem „splnil“, co se mi povedlo, co jsem „dokázal“.
Závěrečná finta na usínání spočívá v tom, že si v mysli pustím „film“, který je mi příjemný. Buď si doslova přehrávám nějaký ten „uložený“, zapamatovaný (viz kapitolka výše) anebo si představuji svůj vlastní – s důrazem na pozitivní pocity. Lhostejno, že teď, když Vám to sem svěřím, bude to působit asi možná trochu trapně…prostě láká mne telekineze, tedy pohybování předměty pouze svojí myslí a tak si poměrně často představuji, že tuhle schopnost mám a vyprávím o tom a dokazuji to třeba v Show Jana Krause (dětinské, já vím – ale funguje to…tedy to usínání…telekineze ne a ne :D)…no a najednou se mi do toho začínají přimotávat jakési nesmysly a já tak zjišťuji, že začínám usínat. Přesunu se tedy do polohy ležmo, ve které už budu i spát a okamžitě usínám. Všiml jsem si totiž, že kdybych se „rozpřemýšlel“ a ještě ke všemu v usínací pozici, bude se mi pak špatně cokoliv měnit = takhle tomu říkám (k pobavení okolí), že nejprve „sedím“ a pak si teprve lehnu…i když nezaujatý pozorovatel by obtížně hledal oněch pověstných deset rozdílů, to přiznávám 😀
Ráno bývá mnohdy a také u mnohých komplikovanější na „cvičení“ čehokoliv, protože to alespoň u mne vypadá spíš jako exhumace, než vstávání 😀 a tak bych osobně moc na ráno nesázel, tedy ve smyslu, že toho jako hodně stihnu a tak. Jde mi tedy spíš o to, abych tu dobře nastavenou a vyladěnou vnitřní pohodu z večera nějak ranním rituálem nepokazil, Tedy snažím se ráno otevřít nejen oči (kdo by to čekal, že? :D), ale i v duchovním smyslu. Tedy být připraven sledovat to nové, co mne ten den čeká. Když totiž po probuzení tak nějak v hloubi očekáváme, že to bude stát za starou bačkoru nebo minimálně, že to bude stejně k ničemu jako včera = sami tím tvoříme svůj den. Snažím se tedy očekávat úžasné věci, protože po pravdě řečeno = NIC NENÍ STEJNÉ, NIC SE NEOPAKUJE = to jsou jen PODOBNÉ situace a my si je kazíme očekáváním téhož. Dokonce i to čištění zubů není 2x úplně stejné, jen velice podobné – souhlasíte? Někdy, když si teda vzpomenu, doprovodím otevření očí a hluboký vnitřní klid pohybem ruky a prstů…takové to zdůrazňující gesto…
No a během dne – až mi „software plně naběhne“ se snažím najít a hlavně i několikrát za den si říci slova, která ve mně rezonují, vytvářejí pohodu (dobře no, tak tedy afirmace, ale já to tak nevidím = já to totiž nepapouškuju, ale prociťuju, takže se vlastně nesoustředím na slova, ale právě na pocity, které ve mne „probublají“). Pro mne je to třeba již zmíněné = žiju v náručí přátelského, milujícího a milovaného Vesmíru. A pak třeba taky „dovolená“ anebo úspěch a hojnost. Víte, ta dovolená je vlastně zvláštní věc. Možná téměř všichni z ní máme (alespoň tedy předem :D) dobré pocity. U sebe jsem vypozoroval a Vám to samozřejmě nijak nenutím, že to, co je tak příjemné a blahodárné, je právě ona pohoda, klid, žádný spěch – přesto se ale o dovolené stihne až obdivuhodně mnoho činností a dokonce i občas zažijeme únavu, kterou ale popisujeme jako příjemnou. No a tak si říkám „dovolená“ i když jdu do práce = také je to činnost, ale chci si jí užít v klidu a pohodě…
A ještě pro případné šťouraly = momentálně rozhodně nežiju v pohádce a mimo realitu. Takže v mém případě neobstojí námitka typu = tobě se to kecá, ale já musím makat! Tuto knížku totiž píšu v době, kdy kvůli situaci na trhu práce a vzhledem k mé specializaci a finančním závazkům atd. (netřeba, alespoň myslím, více rozebírat) pracuji jako řidič MHD, vstávám tedy poměrně často ve tři hodiny ráno, jindy zase jezdím do 02:30 hod. a jsem celé hodiny a denně (mám maximálně jeden volný weekend v měsíci) ve stresovém a stresujícím prostředí městské hromadné dopravy (zácpy, vztekání, nevrlost, hrubost a díky TPCA hustota jak ve špičce v Praze ovšem u nás, na menším městě, lidi v ní neumějí jezdit)… Zkrátka – idylka vypadá jinak 😉 A kdy už mluvím o šťouralech = rozhodně si nestěžuji, jen popisuji situaci, ve které se snažím aplikovat moje postřehy s cílem žít ideálně šťastný život… Věřte mi či nikoliv – Vaše rozhodnutí…
Už je to docela dlouhá doba, kdy jsem psal tyto řádky a protože na sobě už léta „makám“, udělal jsem poměrně slušný pokrok – proto taky nakonec tato rozšířená verze… Doplním tedy, dle zvyku, několik další postřehů a protože se chci afirmacím věnovat v samostatné kapitole, vložím ji hned za tuto…
To, co popisuji výše se dá také, byť těsně před usnutím, popsat jako „denní snění“. Při usínání a během spánku je to důležitá součást psychohygieny ale přes den to není dobré, vytrhává nás to z reality nebo odvádí nás to z reality.
Pro mě je strašně důležitý návrat ze snu. Já bych to jinak strašně dlouho žil a proto potřebuji ty afirmace – tedy ne tak úplně převálcovat negace, jako vypnout sen a dostat se co nejrychleji do přítomnosti.
Ideální stav je tak jako pomalu usínat, tak se taky pomalu probouzet…převalovat se a pomalu se zbavovat toho propojení s nějakým jiným světem. Šokem z budíku hrozí denní snění…ale jak říkám – je to ideální stav, nikoli normální či běžný, bohužel…