Zvířectvo

Úvod ke kapitole zvířectvo
Samostatnou část mého psaní a mých úvah tvoří naše zážitky s kočkou a psem a vůbec k celé té havěti. Není toho mnoho, ale rád bych přesto tuto část oddělil od těch trochu více uměleckých.

Jak jsem si otřel ruce o kočku
Pořídili jsme si koťátko. Je to takové černobílé klubíčko věčně si hrající a spící a naopak. Máme ale zatím trochu problém naučit ji (už jsme dokonce i zjistili – díky panu doktorovi – že to je holčina) chodit na záchod na správná místa – tedy ne někam do rohu, ale vzorně do umělohmotné ošatky se speciálními kamínky, které údajně pohlcují zápach a vůbec tak celkově jsou prostě dokonale pro kočku.
Indy — tak se jmenuje (jméno totiž vymýšlel můj syn Matýsek a promítl do něho nejen jasné očekávání kočičího chlapečka, ale rovněž obdiv k Indiana Jonesovi) — dělá denně pokroky. Místo své toalety už pozná, a tedy i správně využije, ale už se třeba i postupně učí se mýt. Nejdřív se hlásila pouze k předním tlapkám a jimi si myla maximálně tlamičku, ale dneska už na druhý pokus chytí i zadní a celkem obstojně je umyje také — ocásek zatím chytí na pokus třetí.
Drobná potíž je v tom, že když jsme doma, má všechny své pelíšky, hračky a misky vedle krbových kamen; a když ji necháváme samotnou, vše se přestěhuje do chodby — to aby Indina (jak ji důvěrně oslovuji) nespustila poplach elektronického zabezpečení (chodba má hlídané pouze otevření dveří — zloděj stejně chodí jinudy). Potíž spočívá v tom, že se neorientuje, kde se momentálně potřebná nádoba nachází…
No a stalo se, že jsem si koupil grilované kuře k obědu a během jídla kočině házel do misky tu masíčko, tu kližku — k jejímu velkému nadšení samozřejmě. Jenže jak známo (mně už nyní také) — kočky se většinou záhy po dojedení vyprazdňují. No a právě v momentě, kdy i já dojídal a měl ruce oranžové a mastné — začala hledat u kamen bedýnku s kamínky, hrabala kolem sebe a začala už i mňoukat, protože vše zůstalo ještě v chodbě! V návalu adrenalinu a potřeby rychlé reakce jsem ji popadl a odnesl ke správné míse, kde svoji potřebu zdárně vykonala. Jenže ouha — naše černo-bíla kočka je nyní kolem krčku a na bříšku (kde jsem ji držel) oranžová a ještě ke všemu nádherně voní po kuřeti — úplné kung-mňao! Co teď? Snažil jsem se jí to nějak setřít, jenže místo toho jsem vše pěkně rozetřel po kožíšku a vytvořil z ní mastného-nagelovaného frajera. Potíž je ta, že se naše Indina teprve učí mýt — jak jsem popsal výše, takže mi bylo jasné, že se z toho sama nevylíže. Co naplat? Musela jít poprvé v životě pod vodu — ta byla nadšená! Chudák kočka….
Není nad to, mí(ý)t pohotového páníčka 😉

Jak jsem spal s kočkou
Předem si dovolím varovat slabší žaludky zejména patřící lidem, kteří nemilují zvířectvo – aby raději další řádky ani nezačínali číst! 😉
Jak jsem již popsal dříve, pořídili jsme si koťátko. To nám zdárně roste, a tak se už nevejde do mé jedné dlaně, ale nyní již do dvou. Řekl bych, že máme již vše dobře nacvičené a secvičené — resp. vychováváme my ji a ona nás = všichni úspěšně… Na noc je naším zvykem kočinu zavírat na chodbě, kde má pelíšek a s ním spojené všechny náležitosti.
Leč — co se nestalo… Matýska máme v Bechyni na chajdě s babičkou a tu se nám s manželkou tak nějak zastesklo, že nejsme tři, a tak jsme se domluvili na otevřených dveřích, aby kotě mělo volnost pohybu a mohlo případně spát s námi.
Součástí mého školení výchovy koček v Čechách je i odnaučování sekání a kousání při hře — zkrátka aby to naše hravé koťátko nemělo manýry tygra, a aby nás v dospělosti nesežralo. Nevím proč — resp. žádný jiný důvod mne nenapadá, ale Indina si mne asi zaškatulkovala jako rodiče a tak, když usínala s námi, přitulila se, vducla mi hlavu na bradu a pod ní a moje bradka jí zřejmě připomněla maminčin kožíšek a tak mne začala ocucávat a hledat cecíky. Skvěle u toho vrněla a alespoň pro začátek mi to přišlo jako projev pěkného vděku za moji otcovskou péči.
Nevím, umíte-li si představit, v jak šílený řev se ono nevinné vrnění projeví v nočním tichu a při potřebě usnout. Nechtěl jsem ji ovšem kazit vzpomínky na kočičí dětství a tak minimálně 20 min. čekal, než zabere tvrdým spánkem a přestane nejen drnčet, ale i strašně nahlas mlaskat… Leč ona se při každém probuzení (způsobeném možná mým chrápáním) ujišťovala, že její adoptivní tatínek je stále na blízku a zda z něho náhodou už něco dobrého neteče. Občas se sice šla proběhnout a prozkoumat místnosti, kam normálně nesmí, ale jinak se okamžitě po rajzu vrátila na původní místo — lhostejno, na kterém boku či poloze se právě nacházím = vždy si našla místo pro hledání cecíků… No, zkrátka — téměř celou noc jsem strávil v rachotu vrnění a tlukotu mlasku.
Vůbec se nedivím, že kdo spí s kočkama, je ráno pak strašně utahanej a nevyspanej! 😉

Proč nemám rád zvířata
Vím, že tato závěrečná úvaha části „zvířata“ neguje vše předchozí, ale je bohužel (nebo možná jen žel – bůh s tím zjevně nemá nic společného – tedy naštěstí) výsledkem právě oněch zážitků, a to umocněných pořízením si pejska.
Začalo to opět vesele, a to výběrem vhodného jména. Bylo mi to celkem fuk, a proč to nakonec nenechat na Matýskovi, který se o to tak vehementně bral?! Ale bojovala o název i manželka Hanka – no bojovala, dostal jsem za úkol nalézt na netu psí kalendář… I splnil jsem a našel něco přes čtyři tisíce psích jmen! Výběru jsme věnovali několik bechyňských podvečerů a po projití několika stovek naprosto debilních jmen nakonec vyhrál máťův StarWarsový R2D2. Ne, nebojte – ujetě to jen vypadá = ono se to vyslovuje anglicky ártůdýtů, takže to je prostě Art čili Artík nebo po máťovsku Artíček! Uff…
Víte, právě na něm jsem si uvědomil, že jsem se celou dobu do tohoto vztahu ke zvířatům v podstatě nutil a to kvůli magorské větě, že prý kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. Až takto dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že to je stejně „logická“ úvaha jako – za každou nemoc si člověk může sám = ale vysvětlete to těm dětem s leukémií! Je to prostě blbost! Lidi mám rád – i když ne v moc velké koncentraci a rozhodně je moc rád pozoruju a vnímám, ne šmírácky, ale se zájmem.
Co chodit pořád okolo horké kaše = já prostě nesnáším, jak to naše, sice milé malé, chundelaté psí klubíčko smrdí, slintá, všude močí a kálí, ale hlavně se chová naprosto debilně. Tak například všechno žere, ale tím slovem všechno není přesně vystiženo to množství kamenů, klacků, rostlin (původně okrasných) anebo třeba tři pytle mulčovací kůry, kterou mu postupně „prostíráme“ po záhoncích a on si ji dle chuti vyzobává. Mám prostě plný zuby toho věčného tlačení věcí do tlamy, aby následně druhou stranou vylézaly a vytékaly a spalovaly nám tak pracně vypiplaný trávník. A to nemluvím o tom, kolik práce mi dalo kompletně hlínu na zahradě přesít do hloubky 30 cm a odvézt tuny šutrů (mám pocit, že náš domeček stojí na původním místě kamenolomu), zarovnání terénu – ve kterém si náš milovaný Artíček hloubí metro!
Podobně nechápu logiku ničení první celkem pěkné a hlavně velké boudy provizorně vytvořené z bytelné krabice od mega-televize + kompletní rozcupování plyma, na kterém mohl v mrazech ležet = vatelín se válel v okruhu sta metrů, jako kdyby už v říjnu napadl sníh – závěje sněhu! Zmohl jsem se jen na: „Debile, v zimě budeš vzpomínat!“ Stejně tak mohu jen obdivovat trpělivost sousedů, ke kterým věčně lezl plotem a překonával všemožné překážky, chjo…
Nejlépe o všem vypovídají dva zážitky. První = byli jsme shánět nějakou „zhušťovačku“ plotu pro znemožnění devastování sousedovy zahrádky a když jsme viděli ceny a vše konzultovali s panem prodavačem ve smyslu = tohle přeleze, tohle rozkouše, tohle zničí, tohle je nízké, tohle je zbytečné – zaslechl a zahlédl naši bezmoc kolega kupující a vyjádřil se bez obalu:„funguje jedině ho zastřelit!“ – až teprve při přímém pohledu do jeho očí jsem pochopil, že to nebyl žert. „Prý z toho vyroste, říkali nám…“, pokusil jsem se Artouška zastat.
„Hovno, mám tříletou čubu a pelargónie mít nemohu dodnes!“
Načež prodávající navrhl elektrický obojek a hlídání za neustálého mačkání čudlíku a elektrických šoků… Raději jsme se rozloučili…
Druhý = potkávám na školní chodbě tatínka Máťova spolužáka, od kterého máme ono roztomilé štěňátko, o němž se jeho manželka vyjádřila v tom smyslu, že nám vybrali to nejklidnější a nejrozumnější – když máme prvního pejska, a že prý bude po mamince a ta je úplně miliónová! No a onen tatínek se vždy ptá, co ten náš šmudlíček – upřímně je mi protivné, že nemluví o Matýskovi, ale o čoklovi – proto taky pejskaře z duše nenávidím – prostě pro mě budou lidi vždycky víc, než cokoliv jiného a děti jsou ještě nad lidmi! A tak mu pokaždé cosi zamumlám jako odpověď = další kytka v hajzlu, rozbil hrnek, shazuje popelník a žere vajgly apod. Nejprve reagoval tak, že v deseti měsících se to změní. Později, když viděl moji bezmoc a komentáře začaly obsahovat vyjádření o útěku k sousedům, převorání zahrady atd., začal termíny zkracovat – nejprve na devět a následně na osm měsíců. Neuklidňovalo mě to, a tak postupně musel s pravdou ven – no ona Nelinka (Artova matka) nám taky 2x přeryla celou zahradu… nebo no ona taky lezla pořád k sousedům a tak jsem tam dal pletivo a byl klid…. teda jen na čtyři dny… pak ho úplně rozlámala… tak jsem tam dal elektrický ohradník, protože ten betonový sokl v zimě šel udělat blbě a stejně ho zničila a ztracený bednění bylo taky na prd… no prostě po deseti měsících jsem udělal elektriku a je od té doby vážně klid!
Zkrátka, říkejte si o mně, co chcete = já mám raději lidi, než zvířata a jedna hysterická kočka a vygumovaný pes mi úplně stačí, a to nadosmrti (uvidíme, čí nastane dřív)…