Úvod do vandrování

Motto:“Toho svýho smutku máme všichni hodně, ale tý svý srandy, tý máme každej setsakra málo!“ (Ecce homo Homolka)

Vandrování (rozuměj správně = způsob trávení dovolené, prázdnin či volna o weekendu tak, že vše, co potřebuji, mám na zádech v batohu a jde se krajinou, navštěvují se památky, a kde přijde večer, tam se přespí = tu v lese, tu na zřícenině či posedu) – tak tedy vandrování považuji za nejlepší způsob trávení dovolené a to nejen pro puberťáky. Mnoho jsem toho takto nacestoval i po svatbě spolu s manželkou, překvapen mylností teorie, že holky na vandry nejsou (i když tyto cesty se vyznačovaly mnohem vyšší úrovní osobní hygieny, než ony klučičí). Holky rozhodně na vandry jsou – i když se musí počítat s rozdílnou zátěží batohů (holky zkrátka míň táhnou nebo utáhnou?) a jejich zásadně jiným obsahem (míněno tedy ony batohy)…
Příběh se ovšem odehrává úplně na samém počátku naší cestovatelské éry (krátce po tom, co nám to rodinné poměry začaly dovolovat – tedy kolem sedmnáctého roku života), kdy jsme se učili kterak se správně na vandru chovat, co si s sebou vzít apod. Byly to krušné začátky, se kterými bych se rád s Vámi podělil a to snad i v bláhové naději, že i když je sociální zkušenost nesdělitelná (jak praví odborníci a s nimi se nemá cenu přít – tedy, nebýt s nimi vepři nebo ve při?), poučení si mohou odnést mnozí a třeba se i vyvarují našich školáckých chyb… Pokusím se vše popsat co možná nejvíce subjektivně (opět navzdory znalcům), neb takto – zdá se mi – dojde k přenosu oněch zážitků v míře co možná nejvyšší. Jistě také uznáte, že bez odborné instruktáže se nic neobejde a tak tedy logicky ani čundr! Nechci si ale hrát na mentora, rád bych trochu snad i z nadhledu popsal vývoj našeho smýšlení vedoucí ke svobodě cestovatelské a možná i trochu osobně lidské.
Tak tedy, byli jsme čtyři (není to originální, ale pravdivé a nikoliv v tanku – o psu ani nemluvě a ani ve člunu, ale na toulkách ano a možná nám to občas i klaplo, Jerome, klaplo) a měli jsme obrovské štěstí, že se nás ujal sice stejně starý, leč zkušený, cestovatel Patrik K. (sám prý vandruje od deseti let a to mnohdy i přímo sám – což už se nám věřit nechtělo, protože jsme zároveň znali i Patrikovu poněkud hnidopišskou matku) My ostatní – Jára Ž., Honza L. a já Ondra V. jsme byli naprostí benjamínci hltajíce rady zkušeného cestovatele (znali jsme se z Gymplu a já s Honzou jsme bratranci). Patrik se tohoto úkolu ujal skutečně zodpovědně. Nejprve zorganizoval několikeré školení u něho doma, kdy nám vyprávěl všemožné zkazky až přímo báje o jeho cestách (jedno školení bylo dokonce dvoudenní, abychom okusili, jaké je to spát v obýváku na zemi – tedy na tvrdém). Patrikova pedantnost ale ne a ne se ukojit a tak ještě raději zorganizoval krátké soustředění na chalupě na Sázavě, ale tomu bychom měli věnovat více prostoru, co říkáte?!