Hurá na cestu

Nastal den D a my natěšení a kompletně zamaskáčovaní (všichni v „jehličí“, pouze Patrik samozřejmě v americké maskáčovině) se nasoukali do stařičké žabičky ve tvaru auta a vyrazili směr jih. Alespoň tedy tento směr byl určen správně, ovšem do ničeho ostatního si onen jediný skutečný řidič z naší osádky nenechal mluvit. Nevadilo by mi ani tolik, že jsme si asi 50 km najeli navíc, což při naší průměrné rychlosti znamenalo minimálně hodinovou ztrátu – na jihu je nakonec hezky všude (a krátká zastávka v Hošticích u Volyně, která protáhla cestu ještě o další půlhodinu, přišla více, než vhod). Ovšem, co mne vážně dostalo, byla ta skutečnost, že Patrik podlehl jakési dědkovské radě (babské rady na toto téma zjevně raději mlčí) a na doporučení, že pneumatiky mají stoprocentně mnohem hlubší gumovou vrstvu, vzorek ještě minimálně o tři milimetry proříznul – to pro případ policejní kontroly technické způsobilosti vozidla (kola pak vypadaly jako speciály pro Formule 1 s vyleštěným povrchem, ale odtokovou drážkou). No a právě v největším stoupání, zrovna v místech kolem Temelína (tehdy ještě nefunkčního – tedy na štěstí bez přivázaných Greenpeasáků a protestujících Rakušáků), levé přední kolo nenadále prasklo! Nevím, zdali si tuto situaci umíte představit, ale auto se v té chvíli stane neovladatelným a vlivem náklonu vlevo se řítí za neskutečného drnčení při jízdě na ráfku či disku neřízeně přímo do protisměru. Nemusím popisovat, že strachy a leknutím nikdo z nás nestihnul ani vykřiknout. Naše obrovské štěstí bylo, že proti nám nic nejelo a my stačili zastavit u krajnice na druhé straně vozovky (jednalo se tedy v podstatě o parkování v protisměru; což i to je prý trestné a tak i toto mimo jiné vážně nechápu, co je přeci na tom tak strašně zavrženíhodného? – nevím, proto taky pořád platím). Když jsme se pak celý zmátoření motali ven z vojenského vraku, nevěřili jsme vlastním očím. Pneumatika se totiž roztrhala na tisíce malých kousků, které se válely po silnici v rozsahu asi 500 metrů! Kolem jedoucí auta ihned zastavovala a ptala se, kolik je mrtvých a kde je ono další rozmasakrované auto, se kterým jsme se určitě střetli!
Když jsme (za neustálého uklidňování kolem jedoucích aut a děkování za nabízenou pomoc) posbírali asi po půlhodině usilovné práce ve třech lidech všechny naše odpadky, počkali jsme ještě další slabou půlhoďku, až zručný Patrik opět sám (výměnu kol probírali v autoškole a tu z nás přece nikdo pochopitelně neabsolvoval) nasadí rezervu, která, jak se dušoval:
„Tadleta už po domácku upravovaná není!“
Troufli jsme si velice odvážně poznamenat:
“Uvědomuješ si, šéfe veliteli, že další kolo už nemáme?“ a tak si zajistili, že řidič až do Vimperku (kam se nakonec jelo) na nikoho nepromluvil. Skutečná groteska ale nastala při přistání na nádraží. Naplánovali jsme cestu tam nejen proto, že vlakem dojedeme na původně plánované místo startu naší cesty, ale nádraží je dle Patrika i ideální místo pro uložení milovaného autíčka na několik dnů bez dozoru. Z vlaku, prý, chodí pořád hodně lidí a tak to budou mít potenciální zloději komplikovanější (Patrik vždycky říkal potencionální – k mé zlosti, protože do dnes nevím, co to ten potencionál je – já znám jen potenciál). I tak ale před definitivním opuštěním vozidla předcházela asi trojí kontrola zavření všech dveří a i jiných otvorů, nezničitelná páka na volantu, vyndaný kabel z rozdělovače a pro jistotu i odpojená baterka! Těsně před odchodem jsme měli reálný pocit, že si Patrik s autem povídá – loučí se a dokonce, tvrdí tedy místopřísežně Honza, ho prý i nenápadně pohladil. Kdo by ho kradl, nám jasné nebylo, ale nechtěli jsme řidičovu pečlivost a něhu nějak snižovat.
Pozitivní po těch všech útrapách bylo alespoň to, že cesta nám takto trvala „pouze“ 4 hodiny a stála nás všechny dohromady 500,-Kč! Zkratka ČD zjevně znamená „české drahé“ a to se prosím nejedná o pražskou výslovnost (tak zřetelnou při volání na „informacé“).