Den hodný Casanovy aneb coming out

Ráno jsme se – aniž bychom se předem nějak domlouvali – probudili všichni celkem hodně brzo. Přeci jen nám asi začalo postupně docházet, že spát na cizí chatě není příliš rozumné. Hlavně Patrik pořád zdůrazňoval, že jsme tu vážně hodně na „ráně“ (a ještě ke všem po ránu – poznámka autora). Nedalo se, než souhlasit…
Rychle jsme proto posnídali chleba s játrovou paštikou (kterou jsem od té doby dlouho nemohl ani vidět, natož cítit, o jedení ani nemluvě – podobně jako ono lečo), zalili ji horkým čajem, který jsme si troufli udělat jako vzpomínku na civilizaci, a coby třešničku na dortu jsme do sebe hodili ještě pár sušenek Disco – ty mám naštěstí rád do dneška! Mírně jsme i poklidili (v rámci mužský – nebo ještě hůř mládeneckých – možností) onen nádherný milionářský sroubek a vyrazili zpět do divočiny (pokud se dá příroda po onom zážitku ještě takto nazývat). Zmizeli jsme z místa doličného jak zvěř – myslím tím tiše a plaše…
Cesta ovšem – bohužel – vedla zase docela hodně do kopce. Měli jsme totiž před sebou nejvyšší výstup (pominuli tedy výstup na Boubín hned zpočátku) k Horské Kvildě. Šlo se spíš po silnici, než lesem a to ani po spaní v posteli není zrovna moc příjemné. Docela brzo jsme všichni funěli a přestávky (alespoň na chvilku v předklonu – to aby si ulevily záda a hlavně ramena od těžkých batohů) se objevovaly častěji a častěji a dokonce ani Patrik nijak moc neprotestoval – až tedy na výjimku, kdy jsme šli kolem nějakého potůčku a já schvácen velkou žízní (zřejmě po včerejším vínu) jsem se nahnul k vodě.
„Co blbneš – to chceš chlemtat vodu z potoka, jo?“, obořil se na mne.
„Ne, neboj – jen si otřu rty.“
„To je fakt – to je docela dobrej nápad – všem to doporučuju!“
Naprosto mne konsternoval svým schválením mého plánu a ještě i jeho doporučením – asi se s ním vážně něco děje. Že by toho měl taky už plný zuby? Nebo má plný zuby nás? Netušil jsem…
Byl to náročný výstup (což mimochodem dokládá i pořízené foto – příroda byla divukrásná, ale já si v té únavě ani neuvědomil, že mám na hlavě klobouk a tak je i foto lemováno mým sombrerem vmáčklém do čela, ne – nekecám), po cestě jsme zvládli i doplnit zásoby vody v jedné moc milé hospůdce a jak jsme později zjistili – vlastní ji herec Jan Pohan (nebo alespoň v té době ji vlastnil). Ten nám taky doporučil, abychom se v Kvildě moc nezastavovali, že je tam velká vojenská posádka a že by z nás asi moc nadšení nebyli – že sice je po revoluci, ale zelený mozky hned tak někdo nepřeoperuje. Moc jsme poděkovali a dbali i na jeho doporučení jakéhosi skalního městečka, podobného těm v Českém ráji, které je prý hned za Kvildou, kde se údajně dá dokonce moc dobře přespat i v dešti. Hodní lidé ještě nevymřeli! (tedy v té době a na onom místě!)
Jen, co jsme vyšplhali na samý vrchol onoho masivu (šli jsme skutečně kolem vojáků), zahnuli jsme z cesty na nádhernou horskou louku a protože právě svítilo sluníčko jako o závod, lehli jsme si do trávy a zhluboka oddechovali…
Už to vypadalo, že budeme klimbat, když se náhle ozval opět Patrik se svým dalším zvoláním, kterému jsme nyní ovšem nerozuměli ani trochu (neříkám, že u těch minulých tomu bylo o mnoho lépe) a alespoň já ho přikládal na vrub začínající paranóje:
„Ty vole, trpaslíci! Zdrháme!“
Dovolím si nyní předpokládat, že ani Vy nevíte, co to může být a proto použiju téměř doslovný přepis další z Patrikových přednášek. Tedy nyní na téma „Šumavský trpaslíci“:
„Nesvědí Vás náhodou něco?!“
„Myslíš jako od těch holek?“, ozval se až příliš rychle Jarek. „Já jsem určitě v pohodě  – nechci o tom mluvit, ale vím svý…“
„Blbe – Ty sám sis furt stěžoval, jak na Tebe lezou mouchy a teď ty malý mušky nevidíš?“
„Jo aha – jo, jsou protivný, ale já už jsem si skorem zvyknul!“, přiznal se Jarek.
„Tak kámo – na tydle si v žádným případě nezvykneš, protože ty sou nejmenší mušky, co v republice máme. Vlezou všude (chybělo už jen říci, že se rychle množí – asi proto také to označení – trpaslíci) a hlavně ty svině strašně koušou a dělaj se po tom červený fleky; na rozdíl od těch, co známe z domova, co lítaj třeba kolem ovoce a neštípou vůbec!“
A je fakt, že během chvilky jsme se začali všichni drbat – nejvíc ve vlasech, kam se jich vešlo mraky! Popadli jsme bágly a neskutečnou rychlostí – v porovnání s cestou na louku – jsme pádili pryč. Trvalo to minimálně jeden kilometr, než nám dali pokoj. Naštěstí to byl už kilometr po vrstevnici a po hřebenu. Že to jsou fakt mrchy, jasně dokazuje pozdější zážitek Honzy, který při rozbalování spacáku, asi o dva dny později, jednu mrtvou vysypal ven na zem! Dovolil bych si je proto neodborně-laicky nazvat spíš blechy s křídly, než trpaslíci!
Když už byl trochu klid a my zvolnili tempo, začali jsme i vnímat nádhernou přírodu kolem. Šli jsme v podstatě po jakési náhorní plošině. Všude kolem se na horizontu krajina svažovala a kam až oko dohlédlo, byly ohrady s ovcemi a podobným horským dobytkem. Cesta byla pěkně udržovaná asfaltka – jo, holt vojáci a jejich technika potřebuje své i v přírodní chráněné zóně! A na nás padla ta největší romantika, co si dokážete představit a to právě na téhle gumácké silnici. Těžko si to asi také dovedete přesně vybarvit (nezlobím se za to na Vás, nebojte), ale na jedné straně zapadalo slunce rudým pomerančem na obzoru a na druhé straně právě vycházel měsíc, který se zdál neskutečně obrovský; no a my uprostřed toho kýče začali ohřívat vodu v ešusech (pouze zapálenými kusy Pepa – tedy pevného podpalovače) s pytlíky jahodového čaje Pickwick = prostě nádhera! Nikdy mi už od té doby žádný jiný čaj takhle nechutnal! (žádný taky – upřímně řečeno – nesmrděl po lihu)
Jenže ouha – opět ona pověstná Šumavská mlha. Valila se jak mléko po oné horsko-hřebenové rovině a začalo se příšerně ochlazovat. Museli jsme rychle dopít, vše uklidit a vydat se hledat místo pro přespání. Je fakt, že zatím nepršelo, ale vidina pěkné jeskyňky nás hnala daleko za Kvildu (a vážně to výjimečně nemyslím nijak dvojsmyslně!!!).
Ani ne po třech kilometrech se terén pomalu svažoval a začaly se tu a tam objevovat ony slíbené kameny – ne nepodobné pískovcovitým útvarům.
„Já už nemůžu!“, svalil se najednou na zem zničený Honza. „Běžte klidně něco hledat – já dál nejdu!“
„Je blbost Tě tady nechat samotnýho!“, zvolal Patrik (obávali jsme se s Jarkem nejhoršího – že to totiž dopadne jako u toho posedu, kdy se Patrik zase „obětuje“
a my budeme lítat po lese, jak blbci).
„Hele a co když tady u Honzy necháme bágly – ať se nám líp hledá místo na spaní a až něco najdem, tak se pro něj vrátíme?“, snažil jsem se být co možná nejkonstruktivnější.
„Dobře, jdu něco najít – Vy si tu klidně hnijte!“, odsekl trochu nečekaně Patrik.
„Počkej, říkals, že nemáme bejt sami – jdu s Tebou.“, zaujal ocenitelný postoj Jarek.
Tak tedy bylo dohodnuto – Jarek a Patrik šli hledat vhodné místo pro přespání a já zůstal s Honzou sám. Rozhostil se takový zajímavý klid a myslím, že mohu napsat za nás za oba, že nám bylo spolu najednou tak nějak fajn…
„Jen aby to nedopadlo, jak s tím chytáním ryb.“, pokusil jsem se o mírný žertík.
„Mě je to už vážně jedno – mám všeho plný zuby!“, ozval se zruchaně Johny.
„Hele, stalo se něco nebo jen klasická šumavská depka?“, snažil jsem se uchovat zájem v hlase a přesto nebýt nějak příliš dotěrný.
„Já nevím, asi se mi o tom moc nechce mluvit, kámo bráchanče, ale já jsem se asi zamiloval.“
„A sakra, to je zlý. Byla vážně tak dobrá?“
„To si piš! Kdybys věděl, co všechno dělala, aby se mi postavil…jenže…ono…nic…“
„Počkej, to jako vážně? Tys tam s ní byl víc, než hodinu a Tobě se nepostavil?!“
„Právě, že ne…“, přišlo mi po hlase, že Honza za chvíli začne nabírat.
„Hele, ale když odcházela, tak mi přišla celkem dost spokojená – rozhodně mi nepřišla nijak zklamaná nebo tak něco…“
„No právě – je vážně skvělá! Ale klukům, prosím Tě, nic neříkej, jo?“
„Neboj, nejsem debil ani svině. Je mi to líto…Ale podle mýho jsi i tak frajer!“
„Díky, kámo…“
„Haló! Máme super místo!“, ozvalo se náhle z lesa pod námi.
Začali jsme si balit věci v takovém až neskutečném fofru, jakoby nám to místo mohl během chvilky někdo vyfouknout (samozřejmě, že až na Honzu – ten se za námi jen ploužil).
Místo určené a hlavně ideálně vybrané (a to teď bez zbytečné ironie či sarkasmu) pro náš bivak, bylo ani ne deset minut od místa Honzova zhroucení. Byla to neskutečná nádhera a musím přiznat, že od té doby jsem lepší místo k přespání nenašel. Byla to v podstatě menší hora či kopec, který měl na vrcholu jakoby kamenný masiv, zvětralý a vyfoukaný tak, že se vytvořil převis, který byl ale ještě chráněný jedním, ze skály trčícím nebo lépe visícím, jako by chobotem či ramenem a podpěrou zároveň, takže tím vytvářel jakousi jeskyni s převisem dohromady – prostě ideál. Složili jsme batohy hlouběji do jeskyně. Na zem, kterou tvořil fantasticky jemný píseček, položili igelit a v rohu pod oním „chobotem“ jsme rozdělali oheň, který mistrovsky kouřil po skále vzhůru a hlavně pryč od naší „ložnice“.
„Pánové, tedy klobouk dolů – tohle je naprosto nejlepší místo, který si dokážu představit. Odvedli jste teda fakt skvělou práci!“, pochválil jsem lovce našeho odpočinku.
„Díky. Nebylo to ale zase až tak těžký.“, vztáhl na sebe pochvalu Jarek.
„Co Honza – je Ti líp?“, zeptal se celkem hezky starostlivě Páťa.
„Ale jo, jde to.“, zamumlal Honza.
„Hele – uděláme velkej oheň a zaženeme všechny depky, neboj!“, snažil jsem se dílem uklidnit Honzu a dílem taky ale naznačit klukům, o co se jedná a co se asi s Honzou děje.
Posbíral jsem s Jarkem (který sršel nečekaně ohromným množstvím energie) dost dříví a už oheň praskal, obloha potemněla a nám bylo fajn – i když by se nálada dala svým způsobem tak nějak krájet. Vládlo až nesnesitelné snad emocionální (nebo čert ví jaké) dusno.
„Pánové,“ začal po chvíli Patrik „musím Vám říct, že se z toho úletu ve Volarech nějak nemůžu probrat. Nechce se mi ani věřit, že se to všechno stalo doopravdy.“
„Já vím, byl to ode mne blbej nápad, promiň, jestli můžeš.“, vzal na sebe tíhu viny Honza.
„Hele, klídek – ty cizince jsem vymyslel já. Přiznávám se k tomu, ale na druhou stranu si vážně nemyslím, že by to byl zase až tak velkej průser – i když mám taky o čem přemýšlet, to je fakt.“ snažil jsem se o maximální možnou korektnost a zároveň o nepokrytecký přístup, protože i když jsem si nevrznul, přišlo mi to spíš jako naše vítězství, než prohra.
„Víte,“ pokračoval Patrik „celej život (v té době podle mne maximálně tak pět let, ale to v té chvíli nikdo neřešil) pracuju na ideálním systému vandrování a nerad to říkám, ale i když jste porušili snad všechno, co jsem Vám říkal a na čem mimochodem i pořád trvám, tak přesto musím přiznat, že to nebylo tak úplně k zahození – myslím jako odstrašující zkušenost, samozřejmě!“
„No hurá – jsem rád, že ses konečně projevil jako normální člověk a hlavně normální chlap – vždyť seš z nás, kurva, nejstarší nebo ne?!“, neudržel jsem emoce na uzdě. A dodal jsem (i když ne úplně chtěně) takového toho „votvíráka“ k tak zvanému coming outu:“Hele, Páťo – Tebe prostě štve, že sis taky neštrjechnul, viď?!“
Chvíle ticha…
„Kluci, tak já Vám to teda řeknu, no – mě prostě sere, že je mi čerstvě vosumnáct a ještě jsem pořád panic. Vy tady furt básníte svý úžasný zkušenosti s holkama a mě nezbejvá, než abych si vymejšlel a držel tak s Váma krok… Kurva – tohle jsem Vám ale fakt říkat nechtěl!“, šokoval Patrik.
„Tak hele, abys věděl, že si toho fakt vážím, tak já se musím přiznat, že jsem taky s nikým ještě nic neměl!“, šel jsem s pravdou ven já.
„To si děláš prdel, ne?!“, vyjel po mě Jarek a měl slzy na krajíčku. „Debile blbej – já si chtěl šetřit svoje panictví pro nějakou kočku a místo toho jsem kvůli Tobě vojel takovou hroznou vochechuli a ještě ke všemu byla panna!“
Ticho – všichni jsou v šoku. Tak proto byla jediná Helča tak vyplašená…(údajně ji totiž jedna z oněch kamarádek, které ale nakonec odmítly s námi se kamarádit, řekla, že jestli se druhý den nevrátí jako panna, vyškrábe jí oči…chjo…)
„Járo, promiň, chápu, že jsi nasranej, ale já přece nemůžu za Tvoje rozhodnutí – jo, několikrát jsem Vám ohledně ženskejch kecal, to přiznávám, ale copak Vy jste si taky nevymýšleli? To snad nebylo vážně úplně všechno kvůli mně, ne?“, bylo najednou do bréče i mě.
„To je blbost, to je jasný!“, zastal se mě Patrik. „Takže, jestli tomu dobře rozumím, tak se všechno najednou změnilo tak, že největší šukálista je teď Jarek a nejhezčí nebo alespoň nejlíp vyvinutou holku měl z nás Honza, co?“ a smál se na celé kolo.
„No, to je to, proč jsem tak zničenej…“, začal se přiznávat i Honza. „Mě se celou dobu nepostavil…přitom se tak úžasně snažila – třela se mi třeba rozkrokem o stehna…no prostě jsem debil, debil, debil!“
„Nech toho – to se může stát každýmu!“, okřikl jsem Honzu.
„Já měl prostě pořád v hlavě jediný – aby nepoznala, že nejsem Ital…chjo…a ona to věděla úplně od začátku…Kluci,“ a to už začínal nabírat „já jsem se do ní asi zamiloval!“
„Ty vole – vždyť je fousatá!“, obořil se na něj netaktně Jarek.
„Hovno – kyselý hrozny!“, bránil se z posledních sil Honza.
Jeho reakce byla ale natolik šokující, že jsme se začali postupně už všichni řehtat na celou Šumavu a rázem z nás všechny splíny spadly jako zázrakem…
Byla to dlouhá noc – hodně se povídalo, hodně jsme se smáli, a pokud mohu soudit, tak teprve tady se z nás stali nerozluční přátelé na život i na smrt (tak to alespoň pubescenti nebo adolescenti, či jak se nám tehdy odborně nadávalo, říkají, no ne?!) A jako dovětek – venku lilo jak z konve (už těch vulgarismů bylo dost, ne?) a my spali pěkně v suchu a teple v jeskyni!