A nezaprší a nezaprší

Po včerejší absolutní psychohygieně se nám vstávalo tak nějak volněji, svobodněji. Ovšem s pohledem na těžká bouřková mračna se ona původní depka začala přeci jen mírně, ale o to víc důležitě ozývat. Musím se přiznat, že já bych se v jeskyni u slona – jak jsme jí začali říkat – nejraději další den klidně zdržel, ale Patrik trval na nutnosti pokračovat v cestě a použil i pro nás naprosto neskutečný argument, prý:
„Co když nás někdo sleduje a ztrátou dne, by nás dostihl?!“
Konečně jsme zřejmě pochopili, co ho neustále honí – je to jeho vlastní paranója, jak čepice (měl jsem pravdu už u trpaslíků). Museli jsme ale souhlasit s použitým ci(n)tátem: „To, že máš paranóju ještě neznamená, že Tě vážně nepronásledujou!“ a vyrazili na cestu.
Ale ouha, znovu prší a co teď?! Propršelo celé odpoledne, což v cestě tolik nevadilo. Pohybovali jsme se už u samé hranice naší republiky, blízko byl přechod Strážný, což už v té době nešlo ani přehlédnout, protože všudy přítomní trpaslíci (teď ovšem ti sádroví – ti naštěstí nekoušou) a prostitutky jasně ukazovali, oč tu běží (při pohledu na lehké děvy, se naše parta mentálně ihned rozdělila na dvě neslučitelné skupiny – jedna se ušklíbala, proč za to ještě platit a druhá přepočítávala v duchu zbylé peníze v peněženkách). Dokonce jsme viděli i jeden nechutný výstup šlapky s pasákem (pravděpodobně), kdy jí zřejmě nutil do dalších hodin možná i zbytečného postávání na dešti a ona mu švihla s kabelkou do auta, přičemž na sebe oba neustále řvali příval nadávek, jo kapitalismus bez lidské tváře… Ale jak se blížil večer a později noc, začínalo nám být více a více jasné, že do promočeného lesa si lehnout dnes nemůžeme… Začínala se rýsovat ona katastrofická varianta = noční pochod.
Cestovat v noci není zase až tak hrozné, nebýt toho, že se pohybujete v neznámém terénu. Jen pro příklad – v noci vše vypadá úplně jinak, vše je až neskutečně psychadelické. Šli jsme třeba kolem louky, kde jsme nejprve viděli cosi jako kupky sena, pak nám to ale přišlo spíš jako nějaké poházené kameny, ale co ty by dělaly na louce – až téměř z bezprostřední blízkosti jsme pochopili, že to jsou krávy, které nocovaly také pod širákem. Zvláštní pocit. Má to ale cosi do sebe – nevidíte kde jste, kudy jdete, kam jdete, kolik je hodin – jen vnímáte své kroky a ticho…ticho = v tom nám došlo, že vlastně už nejsou slyšet kapky deště – že tedy konečně přestalo pršet! Co tedy teď – raď, pane průvodče Patriku!
Patrik zkontroloval situaci odborným okem a pod tíhou svých zkušeností začal hledat vhodné místo pro krátký odpočinek do příštího deště, popřípadě pro spánek do brzkého rána – pravděpodobně posledního šumavského, protože budeme mokří na kost a pojedeme domů – nebude-li to naše ráno vůbec poslední! Ještě dlouho jsme šli, než Páťa zahnul ze silnice do lesa a dále na vedlejší cestu.
„Tak tady přespíme“, řekl a rozhodil igelit na cestu pokrytou mokrým pískem a kamínky (snad se tomu říká „kačírek“).
„To nemyslíš vážně?!“, zeptal se Honza. „Co když ráno pojede traktor, kterýmu blbnou světla?!“. „Rozhodně spím někde uprostřed!“
Nikdo se s ním nehádal. Složili jsme se tak, že já spal na jednom kraji, na druhém Patrik, pak Jára a mezi námi Honza – chránili jsme ho tak vlastními těly!
Ono se řekne vedlejší cesta z hlavní – odbočka do lesa, jenže to byla nějaká zemědělská cesta pro traktory a tak její profil byl dva veliké ďolíky od kol a v prostředku kopec – už to zní dost hrozně, ale nejhorší na tom bylo to, že celá cesta byla šikmá, svažovala se do pole, takže traktor, který po ní normálně ve dne jede, musí mít dojem, že se brzy převrátí do pole anebo přinejmenším pojede po dvou kolech… No prostě hrůza!
Bágly jsme si dali netypicky k nohám, to aby nás případně zadržely, až budeme jezdit po igelitu – a taky, že ano. Jakmile někdo totiž začal usínat a povolily mu nohy, na kterých byl zapřený, sjel dolu k báglům (spalo se tedy v podstatě v polostoje ). Musel na nás být veselý pohled – naštěstí tam byla divočina a nebylo vidět na krok, protože se zase zatáhlo hustýma bouřkovýma mračnama.
Je neuvěřitelné, jak Patrik dokáže rychle usnout – nebýt toho, že přeci nebyl vůbec unavený… Zkrátka – do deseti minut, co jsme si lehli, bylo slyšet nejen, jak Patrik oddychuje, ale také jak kapou kapky…
„Přehodit přes sebe celty a ani hnout, jinak se promáčí a jsme v prdeli“, zavelel duchapřítomně Patrik – hned po tom, co jsme ho násilím probudili z lehkého odpočinku. Přehodili jsme přes sebe celty a poslouchali, jak se déšť postupně mění na průtrž mračen. Nevím, jak kdo, ale já nedokážu ležet na křivé, tvrdé a mokré zemi pokryté kluzkým igelitem bez hnutí. A to nemluvím o fantastickém pocitu být celý přikrytý celtou – netrpím sice fobií z pana prezidenta (tedy klaustrofobií, tehdy vlastně ještě havlofóbií), ale co je moc, to je moc! Vím, že Jára to prožíval stejně a tak jsme se potichu (abychom neprobudili již zase spícího Patrika) domluvili, že se otočíme na druhý bok, ať se děje, co se děje. A v tom byl právě ten problém – moje celta a Jarkova celta kryla i mezi námi ležícího a našimi těly chráněného Honzu. No, a jak jsme se s Járou oba otočili (samozřejmě, že každý na druhou stranu), vznikla mezi celtami průrva přesně tak na Honzu. Honza, jak byl v krizi a totálně vyřízenej, nám to ani nehlásil a v klidu na sebe nechal pršet.
„Co blbneš, ty vole?!“, slyším najednou Járu.
Otočím se a na ten pohled nezapomenu = Honza ležel mezi námi s rukou pod hlavou, tupě zíral do zataženého nebe a veliké kapance se mu rozstříkávají o ksicht.
„Vždyť už to je stejně jedno!“, prohlásil zruchaně Honza.
Nebýt totální krize, docela bychom se i zasmáli… Co teď? Opět náročné buzení Patrika a potom následovaly nejhorší slova mého života: „Vstávat. Balíme. Odcházíme!“
Balit po tmě není žádná legrace, ale balit mokré věci po tmě je téměř nemožné! Za neustávajícího deště jsme soukali do batohů mokré celty, zmuchlali od země špinavý igelit a napěchovali na vrch spacáky. Trochu místa jsme ušetřili tím, že všechno existující oblečení jsme měli na sobě (já měl například poprvé a doufám, že i naposledy, na sobě troje trenýrky – víc jsem jich stejně s sebou neměl = kdyby ano, stejně by skončily pod kamenem, jako ono tílko)! Jen obtížně se dá popsat nálada, která nyní panovala – jediné štěstí, že pochod po chvíli zahřál naše zkřehlá těla (ohřála se i voda v našich botách) a stejně za chvíli začalo svítat.