BLOG

Kompletní obsah mého blogu

Žetonky aneb to je MOJE!

Příspěvek byl publikován 3 října, 2024

Přemýšleli jste někdy trochu více do hloubky nad nesmyslností výroku, že je něco „moje“?! Iluze vlastnictví je úžasná lidská hra, která ve skutečnosti nemá žádná opodstatnění a je to pouze virtuální představa, která mnohdy vede skoro až přímo k zotročení jedince. Jak to myslím?
Mno…pokud přijmete představu, že něco vlastníte, že je to vaše, pak jde logicky ruku v ruce strach, že o to přijdete, tedy – že to nebudete (dále) mít. A mimochodem – víte, jak poznáte, že už tu hru začínáte hrát? Ne až něco opravdu máte a začnete se o to bát – to už jste na úrovni profíka, ale hra začíná ve chvíli, kdy něco nutně potřebujete, bez čeho si život nedokážete představit!
Jak to myslím, se pokusím ukázat na penězích. Maximálně stručně (tedy nepřesně) = původně se zboží, výrobky, produkty atd. vyměňovaly. Bylo to přeci jen nakonec složité a někdy nebylo jasné, jak onu výměnu „spočítat“. Neodpustím si krásný židovský vtip = poslouchaj Khon, opravdu prodal psa za sto tisíc? Jo, to maj recht, Roubíček. Počkaj, opravdu jim na stůl za toho podvraťáka někdo vysolil 100 tisíc?! Ne, to ne – dostal jsem za něj dvě kočky, každá za padesát tisíc! 😀
No a tak se začaly razit mince z drahých kovů a tam se to už lépe přepočítávalo. Jenže toho kovu nebylo tolik + přidaly se k tomu ještě banky (detaily o půjčkách atd. raději vynechám) a ty právě vymyslely, že si drahé kovy u sebe ponechají a lidem dají ve stejné hodnotě „bankovky“, tedy papírky-žetonky, které byly „kryté zlatem“, vzpomínáte?
Problém je, že v dnešní době už ničím kryté nejsou (v případě dolarů pouze větou – věříme v boha :D) a tak se z toho staly opravdu papírky na úrovni hry „Monopoly“ – jen my jim dodáváme onu vážnost! Nota bene v dnešní době stejně jich většina je kdesi na „počítačovém“ bankovním kontu (kde ve skutečnosti nic není, protože si s nimi banka dělá, co chce) a to v podobě pouze jakéhosi čísla (zůstatku)… Je to tedy opravdu hra dotažená k dokonalosti!
Dobrá, tak o co tu tedy opravdu jde? Penězům se také někdy říká „oběživo“, protože to opravdu obíhá – je to tedy plynoucí (obíhající) energie! No a nám asi tak podvědomě jde (nebo by alespoň mělo jít) o to, aby té plynoucí energie více přitékalo a méně odtékalo…jenže jak to zařídit, že?!
Vidím v tom dva důležité body = první je vědomí osobní hodnoty a druhý je ochota si dopřát, dovolit energii pouštět dál (a správným směrem). Vysvětlím…
Pokud v hloubi duše víte, že za nic nestojíte, že si nic nezasloužíte atd. – jak asi bude vypadat odměna za vaši práci? Myslíte, že budete umět ocenit, kolik vás to stálo námahy, umu, vědomostí atd. – že si tedy budete umět říci o odměnu?! Viz onen „montér“, který si účtoval tisíc a tři koruny a objednatel služby se rozčiloval, za co tak nehoráznou sumu, když ten šroubeček stojí tři koruny!!! A odpověď byla dokonalá = ano, tři koruny jsou za šroubeček a tisícovka za to, že jsem věděl, kam ho mám našroubovat!!!
No a pokud jste v dětství přijali pohled na svět od chudých (nebo lakomých) rodičů = to si nemůžeme dovolit, na to nikdy mít nebudeme, to si nezasloužíme – opravdu budete umět onu energii poslat správným směrem dál?! Nebo budete buď syslit a hromadit žetonky a stanete se de facto chudými bohatými anebo budete utrácet za kraviny, které nepotřebujete (a možná ve skutečnosti ani nechcete), ale jsou symbolem, že už jste ve hře na vyšším levelu = např. bazén a přitom se neradi koupete apod.
Pokud si totiž budete kupovat věci, služby, nástroje atd., která vám pomohou ještě lépe dělat činnosti, které vás baví – logicky se budete zlepšovat (v kvalitě, kvantitě, ve jménu) a budete tedy ještě více energie v konečném důsledku přitahovat a tedy bohatnout – no, nezní to snad logicky?!
Je tedy jasné, že peníze nejsou cílem samy o sobě, ale spíše nástrojem, jak smysluplně usměrňovat energii v našem životě. Peníze vám štěstí nepřinesou, ovšem jejich nedostatek může zásadním způsobem štěstí ovlivnit… Šťastný totiž není ten, kdo má všechno, ale ten, kdo nic nepotřebuje!

_____

Hlavní principy Akceptační terapie

Příspěvek byl publikován 26 září, 2024

Relativně často se mě ptáte na základní principy Akceptační terapie. Dobrá tedy – níže je stručný obsah jedné z mnoha knížek, které ji popisují. Jen si neodpustím faktickou poznámku = uspokojením rozumového poznání se ve většině nic nezmění, klíčová je emoční změna…ale chápu, že zejména v začátku práce na sobě si musím i mozek přijít na své 😉

Hlavní myšlenky knihy ACT jednoduše od Russe Harrise, která se zaměřuje na terapii přijetí a odhodlání (Acceptance and Commitment Therapy, ACT), jsou následující:

Lidský úděl: Život přináší radosti i bolest. ACT se zaměřuje na pomoc při zvládání bolestivých myšlenek a emocí, aniž bychom s nimi bojovali, a zároveň nám pomáhá zaměřit se na smysluplné a hodnotné cíle.

Psychická pružnost: Hlavním cílem ACT je zvyšovat psychickou flexibilitu. To znamená, že se učíme zvládat stres a negativní emoce, aniž by nás pohltily, a současně jednat v souladu se svými hodnotami.

Šest klíčových procesů: ACT pracuje s šesti hlavními procesy:

Propojení s přítomným okamžikem: Být plně přítomen a věnovat pozornost aktuálnímu okamžiku.
Odstup od myšlenek: Naučit se pozorovat své myšlenky a emoce z určitého odstupu, aniž bychom se s nimi ztotožňovali.
Přijetí: Otevřeně přijímat nepříjemné myšlenky a pocity, místo abychom s nimi bojovali.
Já-jako-kontext: Uvědomit si, že jsme více než naše myšlenky a emoce.
Hodnoty: Jasně si uvědomit, co je pro nás v životě důležité a smysluplné.
Odhodlané jednání: Jednat v souladu se svými hodnotami, i když to může být náročné.
Bod volby: Kniha zdůrazňuje, že vždy máme na výběr, jak zareagovat na životní výzvy – buď se nechat pohltit bolestí a stresem, nebo se zaměřit na hodnotné cíle a postupovat k nim.

Cvičení a praxe: Praktické cvičení všímavosti a práce s přijetím je klíčové pro osvojení si principů ACT.

ACT podporuje vědomý přístup k životu, kde se namísto vyhýbání se bolesti učíme ji přijímat a současně směřovat k hodnotám, které náš život naplňují smyslem.

_____

Chodící soudce aneb NESOUHLASÍM!
Příspěvek byl publikován16 září, 2024

Souhlas vs. nesouhlas je celkem zajímavý fenomén, nepřijde Vám? Proč se třeba zejména u vyjádření nesouhlasu cítíme špatně? Proč vyjadřujeme občas souhlas s něčím, s čím vnitřně vlastně v pohodě nejsme?
Zjednodušeně (tedy trochu i nepřesně) řečeno, může za to výchova matek a učitelek. Jak to myslím? Tak, že po dětském vyjádření nesouhlasu následuje zloba (otcové s tím namnoze mají svoji vlastní zkušenost ze svého dětství, potažmo ze soužití s manželkou – proto je tedy nezmiňuji, ale…znáte to!). No a protože v hloubi duše chceme klid (tedy toužíme po životu v souladu), vyhýbáme se následně nesouladu. Tedy jinak řečeno se bojíme vyjádřit nesouhlas.
Pro alespoň bazální snahu o objektivitu musím jedním dechem dodat, že na druhou stranu třeba věčný nesouhlas je přehnané sebeprosazování a projevem silně zbytnělého ega!
Ideální přístup (alespoň já) vidím takto = respektuji tvůj názor, já mám jiný, je se mnou v souladu a přijde mi logičtější, tak si ho ponechám. Jedná-li se o pracovní či podobnou hierarchii, pak se zcela logicky podřídím vyššímu, ale podřízení se z vlastního rozhodnutí není to samé jako ze strachu! Přesto to neznamená, že nejsme dál přátelé. Nemusíme mít všichni stejný názor. Neexistuje nic co by si na světě mysleli všichni! Ani to že Země je kulatá! V různosti je krása – v respektu k různosti!
Dalším a poměrně častým důvodem k vyhýbání se názorovému střetu je strach, že pak přijdu o kamarádství. Opravdu stojíš o přátelství založeném na potlačování nebo deformaci vlastního názoru? Opravdu je to kamarád, když ho štve že máš jiný názor?!
Pořád nás někdo soudí, alespoň máme ten dojem = máme tedy onoho soudce už vypáleného v naší mysli! Jen si to představte doslova = bytost v taláru (možná i s parukou, jak známe z televize) chodí po městě a každému vmete do obličeje, co negativního si o něm myslí – ty seš hnusnej, tlustej, blbej apod. A naše (vlastně nepochopitelná) reakce je něco ve smyslu – měl bych trochu zhubnout, ano má pravdu apod. Cože?! Jestli chceš ty, tak zhubni, ale kvůli jednomu debilovi?!? A co se asi jemu honí v hlavě? Chce vám pomoci? Ne, sám je zakomplexovaný hovado, který kolem sebe šíří jenom zlo a my jsme v rukách takových frustrátů!!! Kdo se ho ptal na jeho názor? Co já mám společného s jeho negativním názorem?! Jak se mě to jako týká? Vždyť to je jen a pouze JEHO problém!!!
Mám takovou představu a občas to skoro doslova vidím = jako bych se chapadlem navázal na člověka, někdy i na celou skupinu. Popravdě není často příjemné, co vidím, cítím. Ono chapadlo je vlastně strach z rodičů, resp. strach z konfliktu… Já ale nemusím poslouchat, už opravdu ne! Řešením je v klidu si vše poslechnout (ale ve skutečnosti ani to nejsem povinen udělat) a zvážit následky jejich doporučení a posoudit, co ve mně vyvolávají za pocity…Většina pokynů je stejně protichůdných a svědčí pouze o zablokovanosti těch, kdo je nevyžádaně poskytují! Mnohdy to bývá pouze kompenzace jejich strachu nebo nenaplněných ambicí…
Napadlo vás, kolegové rodiče, že děti nás neposlouchají ne proto, že jsou vzpurné, ale že tak nějak podvědomě cítí, že je svými radami vedeme ke stejnému životu, co žijeme my a že třeba oni chtějí žít zkrátka jinak, po svém?! 😉
A na závěr cosi jako potvrzení z mé terapeutické praxe. Věřte či nevěřte, já spoustu věcí „vidím“. Možná je to silná intuice a psychologický vhled…to je nakonec tak nějak jedno, ne? Ale zároveň jsem citlivý a tak nechci, aby se lidé cítili blbě, že to „vidím“ a je mi za ně často tak nějak trapně + jsem pokorný a tak neustále zdravě pochybuju o svých závěrech… Držím si tedy kritický odstup a málokdy opravdu říkám, co vidím – není k tomu často pádný důvod. Když jim to ale řeknu, oni pochopitelně útočí a na první dobrou tvrdí, že to tak není (no a já začnu minimálně vnitřně pochybovat a couvnu, netrvám na svém „vidění“). Při terapii ale necouvnu – nepřišli ke mně přeci proto, abych jim neříkal, co potřebují slyšet, no ne? A minimálně pro mne je vždy zajímavé to, že to nakonec (neradi) potvrdí, že to tak je… Jojo… 😉

_____

Mocné procesy
Příspěvek byl publikován18 února, 2024

Půjčím si tento pojem od Rhondy Byrne. Dlouho jsem se mu vyhýbal, až mi došlo, že celkem výstižně popisuje to, co se jinak tak nějak špatně dává do slov. Pokusím se vysvětlit, jak to vnímám já, ju? 😉
Klíčem je skutečný význam slovního spojení „najít si své místo“ – vím, to je zase Jarda Dušek, když ono jakmile chcete něco vysvětlit v souvislostech, obtížně se vyhýbá zdánlivému „vykrádání“. Jde o to přesně pochopit a uvědomit si – co je v mé moci, pod mým vlivem a důsledkem mé energie/pocitů/záměrů/cílů anebo také možná programů/negací/bloků a co je vzájemné působení okolních energií – tedy ostatních „vesmírů“, tedy toho všeho v myslích druhých lidí. Myslím tím i to, čemu říkáme „svět“, to, v co věří většina…anebo připomínám to mé přirovnání lidské společnosti ke stolu, na kterém jsou magnety a jak procházíte svým magnetem, tak některé přiskakují a jiné odskakují a to v závislosti na vaší vzájemné blízkosti a na velikosti a síle magnetů…
A pak jsou tu, řekněme, vesmírné/přírodní/fyzikální zákony, ano – už jsem u oněch procesů. Uvědomil jsem si totiž, že mnozí si pod pojmem Vesmír představí něco vzdáleného, nepřítomného – i když se vždy jedním dechem snažím dodat, že Vesmír je i zde, že i my jsme Vesmír – že i tady to vše funguje! A tím vše myslím to, co se dá shrnout do pojmu „láska“ (viz kapitola v mé knížce) – vše je nastaveno k našemu prospěchu/užitku a také využití/použití…
No a jde o to, že (alespoň mně) přijde nebo přesněji řečeno v počátcích přišlo poměrně těžké pochopit, kdy situace/realita/skutečnost vyžaduje/si žádá ode mne aktivitu, mojí činnost a kdy je naopak potřeba počkat, resp. vnímat ony mocné procesy, které se kolem mne odehrávají a naučit se s nimi spolupracovat. Je mi jasné, že v myslích mnohých je to teď jen spleť přirovnání a trochu tápají v jejich aplikaci do praxe či tušení hloubky mého sdělení = zkusím to tedy napravit 😉
Určitě jsi už alespoň jednou plul po řece na loďce nebo si to alespoň dokážeš představit. A přesně takhle vnímám proud času, tok života a moje místo, moji úlohu. Jsou chvíle, kdy je řeka klidná, mohu si chvíli odpočinout, kochat se krajinou a stačí jen korigovat směr – tedy párkrát zabrat veslem (či pádlem – jo, pořád si to pletu, jsem odborník, no :D)… A pak jsou chvíle, kdy nastává bouřlivější období, peřeje a kameny v řece a je třeba dávat větší pozor + hlídat si směr a využívat proudy, kudy voda teče, protože jinak budu vydávat velké množství energie, unavím se a stejně nebude stát výsledek za nic. Neboj, už s přirovnáními končím, jen ještě poznámku, kterou jsem kdysi slyšel, že prý ty největší mistři, co závodí v peřejích, dokážou celou trať odjet bez pádla a pouze rukama ve vodě vše kormidlují – ono pádlo mají normálně pro větší rychlost – je to nakonec závod, že? 😉
A teď si představ, kolik energie kolem Tebe proudí = Tvoje vlastní emoce (vedené Tvým záměrem/cílem) Tě táhnou/přitahují nějakým směrem. Po této cestě přitahuješ a také odpuzuješ ostatní situace/lidi atd. přesně podle Tvého zadání + potkáváš se s ostatními lidmi, kteří to mají energeticky stejně tak (nevadí, že si to třeba neuvědomují). A další připomínka = vyšší bere, myšleno ta energie, takže jsi stejně strháván energiemi ostatních a hraješ jim jejich „programy/scénáře“… A k tomu všemu je tu ještě celé nastavení této naší společné a společenské hry (opět viz kapitola v mé knížce), ty obecné zákonitosti, možnosti… Je to už trochu srozumitelnější?
A teď si představ, že máš nějaké přání – použiju co možná nejbanálnější, třeba „mám ideální dům“ = proč zrovna tato formulace, rád vysvětlím při terapiích – to už bych to psaní opravdu dost natahoval…snad jen jeden komentář = takhle je tam přesně nastaveno (mimo jiné) spoléhání se na ony mocné procesy, tedy na Vesmír.
Tak a teď možná vzniká spousta otázek = je asi jasné, že když si sednu doma na gauč, tak se toho asi moc nestane (i když připouštím i tuto málo pravděpodobnou variantu, že Ti někdo zavolá a rovnou Ti ten ideální dům nabídne = spoléhat na to ale 100% nejde, je třeba dělat víc). Jak ale hodně se mám snažit? Jak moc to mám „táhnout/tlačit“ svojí energií? Mno, lze to vyřešit pouze za použití své vlastní energie, ALE = budete totálně zničení, bude to trvat asi opravdu hodně dlouho, ale hlavně – výsledek tak nějak nezapadne do okolních energií, čímž myslím třeba, to, že ne všechno se Vám podaří „ošéfovat“ a třeba budete mít (pro Vás) nepříjemně vlezlé či hlučné sousedy apod. Jak tedy najít jakousi hranici, aby byl výsledek opravdu úplně ideální? Zde je souhrn mých rad, na které jsem přišel vlastním pozorováním a hlavně zkoušením a praktickým používáním a jen ještě dodávám, že to jsouo poznámky nastřádané v průběhu více než osmi let, proto jsou tak nějak bez ladu a skladu:
Netlač TO tolik svojí energií, nech TO ať se TO děje a pozoruj TO, jak se TO děje. Dej tomu prostor, ve smyslu dej prostor vesmíru. To znamená – nech to dít se podle přirozených (mocných) procesů, zákonitostí a kompatibility. Vždyť to je to flow! Pluj s tím nevyčerpávej se! To vyčerpávání se a ten tlak je snaha, aby to bylo podle mě. Tlakem navenek se to přece nezmění! V prvním kroku se musím smířit s tím kudy vede cesta, pak si jasně říct co chci a zároveň mi to musí být jedno. Třeba se to nezmění, ale aspoň mi to bude jedno. Ale všechno se pořád mění, tak se to nějak změní, jen já nevím jak. Furt chci něco měnit, to je to, co ze mě lidi cítí a co je jim podvědomě nepříjemné!
Pokud to nevychází, nesplňuje se, nedals na svoje pocity, pokud dáš na svoje pocity, tak to vyjde! Furt na něco čekám. Nečekej, dělej něco. Dělej cokoli, co se ti chce, třeba odpočívej. Je potřeba fakt začít žít a ne furt čekat až se něco stane. Prostě žít jako kdyby se nic změnit nemělo a třeba se fakt nic nezmění, no a co?! Tak je to takhle! Tak já chci žít a užívat si, žít radostně!
Budoucnost můžu očekávat buď se strachem anebo se zvědavostí a radostným očekáváním – jak zajímavě se to bude dál vyvíjet. Můžu být klidný, že na to budu reagovat, ale nemusím se toho bát. Dětská zvědavost a zvídavost to je příjemný přístup k životu a k blízké budoucnosti. Očekávání = zklamání, ale přesto do reality pořád promítáme svoje představy. Je potřeba jít ven, aby se mnou Vesmír komunikoval. Není se čeho bát, tam venku žádný bubáci nejsou!
Nelpi na tom! Představ si, že o to přijdeš, že to nemáš a musí ti to být jedno a pochopíš jestli to opravdu chceš = třeba pocítíš úlevu, že to nemáš! Je to o lpění na výsledku = musí to tak být, musí to tak fungovat! Tímhle postojem o to opravdu přijdeš, když je ti to jedno, ukáže se, jak to má být správně ve smyslu ideálně a to funguje = jinak to nefunguje! Naučil jsem se neočekávat, tak teď se naučit nelpět!
Na druhou stranu pasivně čekat a jenom pozorovat a u toho se rozčilovat je k ničemu. Je potřeba v klidu bez vzteku, ale aktivně makat. Ovlivňuj, co můžeš ovlivnit, aby to bylo tak, jak ty si přeješ. Co nemůžeš ovlivnit, nech tomu volný průběh, pozoruj to, buď aktivní, prosazuj se, buď asertivní! Nejsem aktivní tvůrce, proto mám pocit, že je všechno jinak, že furt něco musím, že jsem ve vleku. Musím přejít z pasivity do aktivity!
Neplánovat, připravovat se…
Nemysli, uleví se ti…Mysl je nástroj, nesnaž se myslí ovládat třeba moře.
Nemá smysl s něčím bojovat má smysl to přijmout a pocity a svým rozhodnutím to změníš. Bojem to ještě posílíš.
To není pravda, to je jen verze… Pleteme si pravdu a názor! Mohu mít názor, že je Země placatá, ale pravda je zjevně jiná!
Neřeš to, vyřeš to…
Je rozdíl hledat v tom co se mi děje DŮVOD anebo ÚČEL = to už zavání pámbíčkem…
Je rozdíl vědomí a myšlení…
Je rozdíl mít ve svých rukách a mít pod kontrolou!
To, že se to neděje mě, neznamená, že se to neděje – třeba zázraky! Ono se to jenom neděje podle mých představ!
Úplně všechno má své řešení. Uklidni se a dojde ti to!
Ať se bude dít, co se bude dít, je to podle vesmírných zákonů, tak to zvládnu!
Není důležité, jak by to mělo být, důležité je, jak to mám já a případně komunikovat a dohodnout se jak to má ta druhá strana.
Ono je to vlastně takové spoléhání se na rozum na myšlenky, na názory a proto je člověk pořád zklamaný až vytočený ale jde o to, že stejně to je podle mě, ale podle pocitů, takže si jakoby hlídat pocity a spoléhat na vesmír.
Je jedno, že si myslím, že by to mělo být takhle. Přemýšlej proč to je jinak?! Jaké pocity, případně koho pocity to takhle způsobily? Nebo lépe – jak moje pocity k tomu přispěly?! Chceš-li hledej příčinu, ne viníka!

_____

Aby se něco nestalo aneb přesná hra s nepřesnými čísly
Příspěvek byl publikován13 ledna, 2024

Kolikrát v životě (hlavně v dětství, ale ono to nepřejde mnohdy ani v dospělosti) jste slyšeli větu typu = „aby se Ti něco nestalo“?! To nejde ani spočítat, že?! A víte, že v tom vidím docela zásadní problém ve smyslu „programování se“ a přijímání systému „náhoda-smůla-štěstí“? Rád Vám více ozřejmím, jak to myslím = pokud chcete, pokračujte ve čtení dále 😉
Víte, jsem bytostně přesvědčený (a v mém Vesmíru to rozhodně funguje beze zbytku, ale připouštím, že jste si to možná naprogramovali jinak), že ve skutečnosti-realitě-přítomnosti funguje pouze bezvýjimečný princip PŘÍČINA-NÁSLEDEK!
Ano, už Vás přímo slyším křičet = vždyť ale existuje NÁHODA!!! Mno…popravdě řečeno – existuje i neexistuje. Jak to myslím? Pojmem náhoda označujeme v podstatě vše, čemu nerozumíme, nevidíme příčinu, nechápeme, kde to vzniká = no a tak v tomto smyslu v myslích mnohých opravdu náhoda existuje, ale (občas hluboko pod povrchem) skutečnou příčinu LZE DOHLEDAT! Jen to občas vyžaduje tvrdou a namáhavou práci + zkrátka musíte vědět jak…
V čem je tedy onen problém z úvodu tohoto psaní? Víte, věta „aby se (Ti) něco nestalo“ podprahově vysílá informaci, že se dějí věci bez našeho vlivu…učí nás žít samospádem, spoléhat na autopilota, žít v dualitě, zní to skoro jako zaklínadlo = pozor na bubáky a temnou magii! Jak odlišný dopad by měla (na první pohled) podobně znějící věta = dávej pozor při přecházení silnice na projíždějící auta! Vnímáte ten rozdíl? Nechci podceňovat Vaši inteligenci, ale raději = tahle věta Vám říká cosi jako – jsi pánem situace, ty rozhoduješ, co se stane! Pokud se budeš chovat vědomě, dělat vědomou činnost, pak se vyhneš negativní následkům Tvé chybné příčiny. Lepší? 😉
On ten pojem náhoda úzce souvisí s matematikou, resp. matematickým (aristotelovským) vnímáním světa. Prostě – vše se dá přece spočítat, ne?! Je mi jasné, že se teď pro mnohé projevím spíš jako dyskalkulik, než jako filozof, ale za mne je matematika největší podvod lidstva, která manipulativně zkresluje naše vnímání reality a hlavně očekávání výsledků našich činností. Fůůůj, to ale provokuju, co? Dáte mi možnost to trochu víc vysvětlit nebo alespoň trochu okomentovat? Díky moc!
Začnu (pro odlehčení) příhodou, která se prý stala kamarádům Tigera Woodse. Předem hlásím, že jsem u toho nebyl a tak nevím, zda-li se to opravdu takto stalo, ale myšlenka se mi moooc líbí. Jo a taky předem hlásím, že golfu vůbec nerozumím (dokonce ani nechci) a tak se vyhnu hraní na nějaké odborné pojmy. Zkrátka, příhoda (milé děti) vypráví, že jednou takhle Tiger zase fláknul holí do míčku a on opět skončil absolutně přesně v ďůlku. No a kamarádi reagovali ve smyslu = teda, to je neuvěřitelná náhoda! A Woods prý suše reagoval:“Ano, je…čím víc trénuju, tím víc tuhle náhodu zažívám!“ 😀
Snad se mi můj postoj podaří vysvětlit na typickém matematickém příkladu pro ukázku náhody a tím je hod kostkou. Na to existují celé studie a samozřejmě výpočty. Nic z toho nechci rozporovat – nemám na to inteligenční aparát, ALE = co kdybyste znali přesně váhu oné kostky (a třeba vliv jednotlivých puntíků na její otáčení), co kdybyste se uměli dokonale ovládat a dokázali pohyb hodu kostkou přesně zopakovat? Co kdybyste měli přesné údaje o tlaku vzduchu, jeho proudění v místnosti atd. nedokázali byste přesně určit, co na kostce padne? Tedy řečí mého kmene = kdybyste přesně znali všechny příčiny, nebyli byste schopni určit následek?!?! 😉
Vím, že se Vašemu odsouzení už nevyhnu :D, tak budu v úvaze ještě chvilku pokračovat a to mojí vrcholnou provokací, že totiž 1+1=2 je největší lež v dějinách!!! Už máš chuť mi dát pár facek? 😉 Víš, podle mě, neexistuje v celém (zdůrazňuji reálném) Vesmíru jednotka čehokoli, která přesně (a beze zbytku či přebytku) odpovídá sama sobě! Takhle to funguje jen matematikům „na papíře“ a je to (skoro až vulgárně brutální) zjednodušení skutečnosti = prostě aby jim to vyšlo!!! V reálu je 1+1 často mnohem méně, než dvě a v ideálním případě je to více, než dvě (ona pověstná synergie, že?) = ale nikdy PŘESNĚ dvě!!! A, moc prosím, nenechte se mýlit mojí připitomělostí, já mám opravdu třeba zkoušku z výrokové logiky na Univerzitě Karlově a při jejím výkladu jsem byl nejen zaskočen, ale přímo fascinován potřebou nejprve přesně definovat pojmy = volně cituji:“toto se používá v běžné řeči takto, ale my to budeme používat pouze a jenom v tomto smyslu!“ – tedy ano, tak – aby jim to vyšlo!!!
A to se raději (z úcty k lékařům) vyhnu pokračování úvahy směrem ke klasické (západní) medicíně a jejímu (až obsedantnímu) věnování se pouze a jenom následkům a až mnohdy přímo fanatickému vyhýbání se hledání a léčení příčin…
Ale abych raději i střelil do svých řad = nebabrám se naopak já až příliš v příčinách při terapiích? Možná to tak zvenku i vypadá, ale podle mne je rozhodující pohnutka (emoce) se kterou to dělám(-e) = nedělám to proto, abych fňukal a patlal se v bolístkách, ale naopak proto, abych příčinu vyřešil/odstranil! Souvisí to totiž přesně s přístupem k životu! Jde o takovéto podvědomé očekávání nebo možná strach co se stane, jestli se náhodou nestane „něco špatného“ anebo klid a jistota, že příčina-následek vede k tomu, že moje vyčištění/odblokování vede k tomu, že žiju, jak chci. Anebo jinak řečeno = buď je to pasivní čekání nebo aktivní tvoření vědomou činností.
Já (sám za sebe) vnímám spousty teoretiků (na úrovni sofistů), kteří v životě (téměř) nic konkrétního/reálného nedokázali…za mne totiž to, co rozhoduje o pravdivosti, je praktičnost a funkčnost! No a to už je jen a pouze na Vás 😉

_____

Buď hodný!
Příspěvek byl publikován17 prosince, 2023

Když se nad tím trochu víc zamyslíte, nepřijde Vám to docela zvláštní pokyn? Co to znamená být hodný? A jak se pozná opak – tedy být zlobivý?! Pojďme to trochu prozkoumat 😉
Šlo by mi tuhle větu například říci teď? Mohu být v padesáti zlobivý? To zní divně, ne? Přesto jsem už mockrát o sobě slyšel, že jsem hodný… Vážně je to pochvala?
Kdy to vzniklo? Odkud to pochází? Mno, samozřejmě v dětství. Říkají nám to rodiče. Co tím myslí? Logicky se jedná o pokus o pozitivní motivaci – buď hodný, je přívětivější varianta té naštvané reakce = nezlob!
Co to znamená „nezlob“? Popravdě řečeno, jediný skutečný obsah je = chovej se tak, jak já chci! Tedy to, že dítě zlobí, většinou neznamená, že dělá něco špatně, pouze se nechová podle představ a pravidel rodičů. Okay u dítěte to tak nějak chápu – je to jejich zodpovědnost (byť je to často zbytečné a přehnané), ale co v dospělosti?
Proč bych měl být v dospělosti hodný? Copak zlobím tím, že se nechovám (nebo nemluvím), jak si někdo jiný představuje?! A proč bych to měl dělat?!? Copak se chce někdo chovat podle MÝCH představ? Chápete tu hloubku manipulativního obsahu?! Ne? Nevadí, pokračujme tedy v naší úvaze.
Kromě rodičů, v následující etapě života tuto mantru používají „soudružky učitelky“. Kdo je podle nich hodný/á? Holčička, která bezduše zopakuje probíranou látku – nikoho ani vlastně nezajímá, jestli tomu rozumí. Hlavně, že v klidu sedí, nevyrušuje. A kdo je zlobivý? Většinou chlapeček. A čím se tak strašně provinil? Vyrušuje – většinou tím, že se ptá, zkoumá, pochybuje o předneseném. Je živý, neustále v pohybu, vymýšlí kraviny, pořád něco zkouší a tak se mu mnoho věcí taky „nepovede“ – rozuměj rozbije apod.
Tak a pak se vše najednou změní a přichází dospělost. A ano, ta hodná holčička je přinejlepším sekretářka toho zlobivého chlapečka, který vlastní onu úspěšnou firmu. A pořád je ta hodná holčička, co nesmí mít názor, aby nezlobila…
No a co? Říkáte si možná. Mno…problém je třeba v tom, že si to (většinou) holčičky nesou do života a následně to rády používají jako podpásovou fintu ve vztazích = ublížil jsi mi, ubližuješ mi! A jak jako? Biju tě snad?!? Co je to za manipulaci?!!! Co to je ublížit? Udělat to jinak, než si druhý přeje anebo nenaplnit představu druhého o mně? Vždyť je to přece jasná manipulace! Já svými názory někomu ubližuju?!? Já nechci skrývat kdo jsem a jak to mám já! Já to mám prostě takhle. Kdybych to dělal schválně nebo úmyslně (třeba tě udal na Gestapo, oni tě pak zavřeli do koncentráku a tam bys zemřela – ano, to bych ti opravdu ublížil, ale o tom asi není řeč, že?), ale jinak je to spor dvou názorů. Mám se snad křivit, protože si druhý myslí něco jiného a můj názor ho pobuřuje, nasírá???
Mimochodem – přesně tohle jsem slyšel v jednom videu rozhořčené dámy = že prý je těžké dnes najít zdravě dominantní muže, že jsme všichni bačkory, co se bojíme vyjádřit svůj názor a ženu vést = a kdo to z nás asi udělal, co? Kdo nás takhle vychoval? Kdo nám vtloukal do hlavy, že máme být hodní a poslouchat, neodmlouvat a že to prostě platí, protože to ona řekla?!? Jak typická variace na „nevím, co chci“, že? 😉
Víte, kdy mi tohle došlo? Když jsem si uvědomil, že je zajímavé, že mně nikdo neubližuje, protože přijímám a plně respektuji druhé takoví, jací jsou. Proč to samé nedělají oni se mnou?! Jo, některé chování druhých, které má na mne přímý vliv (v podstatě pouze v práci, kde existuje virtuální a hlavně nesmyslná hierarchie), mě dokáže silně nasrat – ale neubližuje mi to = prostě si to vyříkáme a pokusíme se najít řešení, při nejhorším už dál s tím člověkem nespolupracuju, ale nijak mi to neubližuje natož, abych mu to nějak říkal nebo dokonce vyčítal či ho obviňoval!
Víte, já vnímám život jako šachy (ty táhneš podle svého, já na to reaguji zase po svém a obráceně). Každý opravdu může táhnout svými figurkami, jak chce – dokonce i na G12 a učinit tak druhý out v dějinách šachu = ale když nehraje podle pravidel nebo dokonce kdyby chtěl hrát mými figurkami anebo se snažil urážlivě komentovat moji hru = ano i to může, ale já mám právo zareagovat zase po svém a já s takovým podvodníkem (podrazákem) hrát prostě nebudu – ale ať se klidně dál tak chová, když ho to baví = pouze ať si najde někoho jiného, kdo bude ochotný to s ním hrát! 😉
Moje povaha vypovídá o mně, moje chování vypovídá o tobě!
Když rodiče nenechají dítě vyrůst a nalézt, co samo chce, co opravdu baví jeho – pak z něj vyroste sice hodný, ale pořád frustrovaný dospělý-nedospělý. Je to syndrom tzv. „zlomeného dítěte“ a pak trvá náprava dlouho a blbne v dospělosti…
Závěr? Hodný – synonymum k blbý nebo minimálně nesebevědomý, vystrašený, zlomený…30let jsem byl hodný atd. a knížka „Začátečník v konečníku aneb manuál pro panice i sukničkáře“ (na tomto webu) jasně ukazuje, kam jsem to „dotáhnul“! To už raději budu do konce života za namyšlené arogantní hovado, ale rozhodně šťastné hovado! Myslete si o tom, co jen chcete – to je Váš boj…mně je to tak nějak jedno…chcete-li mě soudit – prosím, poslužte si (zasíráte karmu pouze sami sobě) 😉