BLOG
Kompletní obsah mého blogu
„Napisa nebo ťa vymněéníím!“
Příspěvek byl publikován10 listopadu, 2024
Představte si situaci. Sedíme s kamarádem, povídáme si. Jsme v klidu, je nám fajn. Naše „energie“ je klidná, pozorná, vnímavá. Reagujeme na sebe. A tu náhle začnu:“Sedni si pořádně, ať tě pak nebolí záda. Napij se, ať nemáš žízeň. Posloucháš mě vůbec? Nevadí ti, že jsem tady? Co by sis přál, abych povídal?“ atd. Vnímáte ten absolutní rozdíl energií? Co se to tu vlastně stalo?!
Víte, od útlého dětství vnímám (a nerozumím tomu) jakýsi tlak, který na nás (nebo tedy alespoň na mne – třeba to máte jinak) okolí, tedy od lidí až po instituce, vyvíjí. Nevím jak vám, ale mně je to krajně nepříjemné! Naštěstí to nedělají všichni! Pouze někteří. Co to je vlastně za lidi, co jsou tohle schopni dělat?
Možná se mnou nebudete souhlasit – možná je vnímáte jako pečlivé, starostlivé apod., ale já je vnitřně vnímám jako plné strachu, obav, děsů a černých scénářů. Když si totiž ty věty výše přečtete ještě jednou a v klidu, třeba zjistíte, že působí přímo jako prokletí nebo proklínání = budou tě bolet záda apod.
Mno – nechme tyto lidi jednat, jak chtějí nebo umějí. Každý si přeci může dělat, co chce, pokud druhým neubližuje a v mých očích je to tedy v tomto případně minimálně na hraně, ale budiž…
Jak na to reagujeme my – myslím tím nás, kterým je pořád takhle raděno, rozuměj peskováno? Ano, po většině jak ťunťové posloucháme. Proč to děláme?!
Odpověď je možná skrytá v názvu tohoto článku = „nebo tě vyměním“! Je ti podvědomě povědomá myšlenka „přijdu o něj/ni/ně“ apod.? Tohle je zase totiž náš strach! Neposlušnost přináší ztrátu! To je ale blbost, co? To nám v dětství nandali do kebule pěknou ptákovinu, že? To jsme se nechali ale zhypnotizovat, což? Ano, naučilo nás to nádherné vstřícnosti k tomu být zmanipulovaní a manipulovatelní!
Víte, co by se stalo, kdybychom se ozvali? Myslím tím třeba:“Prosím Tě, netlač na mě, je mi to opravdu nepříjemné…“ nebo „Proč tak tlačíš na pilu? Šlo by méně naléhat a nechat to trochu taky na mě? Víš, já jsem svéprávný…“ apod. Víte, co by se ve skutečnosti stalo? Vůbec nic! Maximálně tak chvilková hysterizující scénka manipulátora, který by byl zaskočen, že finty, které na vás léta fungují, selhaly…a dál by se nestalo vůbec nic!
A kdybych to chtěl hnát do extrému = opravdu by bylo tak velkou ztrátou, kdyby vás takový manipulátor „vyměnil“ za nějakou jinou oběť? Vážně? Hmm…pak je tam další strach = „zůstanu sám/sama“ a taky „nikdo mě nebude mít rád“, že mám (sakra zase) pravdu? 😉
A poučení? Víte poměrně dlouhou dobu mi trvalo, než mi došlo, že moje snaha si vše „vyčistit/odblokovat“ – tedy aby to přestalo…že je marná, lichá! Jak to? No protože takhle se ta naše společná a společenská hra prostě hraje! Když to mírně „načechrám“, tak už náš porod začíná tím, že na nás vše tlačí, až nás to vytlačí do světa, kam se nám nechce!!!
Závěr osobně vidím takto = moji snahou by nemělo být, aby všechny ty tlaky přestaly. Mojí snahou může být maximálně tak to, aby mi to bylo jedno, neubližovalo mi to, nanasíralo mě atd., ALE tlaky samy o sobě nikdy neskončí (myšleno do doby, co budu tuhle hru hrát)! Úlohou dospěláka a dospělosti by mohlo (nebo snad i mělo) být se s těmito tlaky naučit vyrovnat, zůstat v klidu a dělat si věci po svém…podle SVÉHO nejlepšího vědomí a svědomí…
Na co čekáš?
Příspěvek byl publikován6 listopadu, 2024
Až zahřmí?!?! Nebo přesněji – co pořád očekáváš? Proč hledáš řešení tam venku? Vždyť ho máš v sobě, uvnitř! A věř mi, že venek se ovlivňuje skrze vnitřek a ne naopak!
Kolikrát už jsi slyšel, že očekávání = zklamání? Tak proč to pořád děláš? Proč čekáš, že se lidé budou chovat podle Tvých představ? Proč očekáváš, že něco dopadne přesně tak, jak Ty chceš? Není čas se na tenhle nefunkční přístup už konečně vykašlat a začít dělat něco, co opravdu funguje?!
Víš, každý z nás má určitou „sféru svého vlivu“, takový akční rádius. Proč teda řešit pro příklad Venezuelu? Jak já tamní situaci asi ovlivním?! Na tomto případu je to asi zjevné, že? Ovšem další aplikace téhož už možná vyvolává kontroverze…podívej:
Už poměrně léta s úsměvem pozoruji starost některých lidí o to, co mají velryby v tlamě – myšleno plasty nebo mikroplasty? Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat tuto problematiku, jsem bytostně přesvědčen, že minimálně já nejsem ten pravý, kompetentní, abych do toho mluvil, páč jsem v životě žádnou velerybu ani neviděl! A tak mnohdy s cynismem mně vlastním odpovídám:“Hrozně rád bych se někdy dostal do situace, že budu řešit, co mají v tlamě velryby! Já zatím pořád musím řešit, co budu mít v tlamě já!“
Anebo ještě jeden odposlechnutý příběh na podobné téma = stařík sedí v parku na lavičce a hází rohlíky holubům. Kolem jde jiná seniorka a do dědouška se bez ostychu pustí:“Nestydíte se? Děti v Africe umírají hlady a vy tady plýtváte pečivem!“ A dědečkova pohotová odpověď?:“Tam nedohodím…“ 😀
Chápeš, co se tím snažím říci? Proč chceš furt něco měnit?! Jak jsi přišel na to, že někoho zajímá, co si zrovna Ty o čemkoliv myslíš???
Když už jsem zabrousil do rádoby „ekologického“ tématu, tak ještě ozřejmím svůj postoj k němu a tam už snad bude vše nad Slunce jasné. Je chvályhodné, když se někdo snaží čistit planetu, ALE… Nepřijde mi rozumné, když někdo cestuje šílenou dálku, aby uklízel někde TAM. Opravdu má on sám doma vše v richtiku?
Můj přístup je úplně obrácený – tedy individuální a individualistický. Když budu mít uklizený byt (nebo dům) a budu mít ještě čas a sílu, pak se mohu vrhnout na úklid kolem paneláku (či domečku) – no a když to takhle udělá každý, spojí se uklizená území v jeden nádherný celek! Utopické? Nereálné? Ani tak ne, ale nepopulární a mediálně nezajímavé, že? 😉
Raději aplikace na naše téma = přestaň pořád udílet nevyžádané rady druhým! Víš prdlajs, co lidi k jejich chování vede – proč to dělají a hlavně co tím chtějí dokázat. Soustřeď se na svoji kebulku, svoje problémy – až si totiž uklidíš v sobě, konečně pochopíš, jak malicherná snaha je „pomáhat druhým“! Ty si necháš pomoci od druhých? Jasně, Ty to nepotřebuješ – okay, tak přesně tohle si myslí oni o Tvé pomoci! Z mojí terapeutické praxe bych mohl dokázat na desítkách příkladů, že ti nejvíc zablokovaní jedinci mají obrovskou potřebu pomáhat druhým (a tak vlastně utéct před vlastními problémy)…
Podstata věci je, že existují ve skutečnosti pouze dva základní přístupy. První = jsme my úplně pitomí a zvenku je potřeba do nás něco dodat (myšlenka, prášek, metoda) a to nám pomůže. Druhý = vše potřebné, úplnou kompetenci máme všichni v sobě. A pro úplnost dodávám, že někteří možná potřebují průvodce, který jim to jejich vnitřní božství pomůže odhalit. Je to to otřepané – dát rybu nebo naučit chytat ryby (v tomhle případě pomoci pochopit že ty ryby chytat umím)!
A poslední poznámka. Pokud Tě opravdu tak šíleně rozčiluje jak se lidé chovají a v jakém stavu je svět, odposlechl jsem tuto zajímavou myšlenku, třeba by Ti mohla pomoci = historie v kostce: dobré časy plodí slabé lidi, slabí lidé plodí špatné časy. Špatné časy plodí silné lidi a silní lidé plodí dobré časy… Jo a neboj, silný člověk, silná osobnost dnes často znamená „zlý“…ale to se jenom slaboši urážejí a pak útočí, aby se náhodou nemuseli měnit. 😉
Zatracený Ježíšek!
Příspěvek byl publikován3 listopadu, 2024
Vím, že tohle psaní očima dospěláka bude působit směšně, možná trochu trapně a tak nějak nepatřičně, ALE! Víte, došlo mi, že je to (alespoň pro mne) přímo vzorový příklad, co se nám v různých podobách v dětství dělo a stalo…a s čím bychom se měli vyrovnat. Tak alespoň chápu úkol oné skutečné dospělosti = tedy cca 20 let mě učili kraviny a nutili mě dělat věci proti mé vůli a mému cítění a dalších 20 let bych měl věnovat tomu, abych si „odinstaloval“ programy, které mi nesedí, se kterými nesouhlasím a konečně stanul před tváří Všehomíra sám za sebe a také podle sebe. Aneb trochu tvrději řečeno = když se ve dvaceti chováš jako pitomec, to nevadí – to se z Tebe jen snažili udělat. Pokud se ovšem ve čtyřiceti chováš jako pitomec, je to pravděpodobně proto, že jím skutečně jsi! 😉
Je mi jasné, že odborníci lehko a snadno dohledají mé autistické sklony, ale což… Když mi zkrátka řekli, že dárky nosí Ježíšek, uvěřil jsem. Jenže! Jak jsem asi tak nějak divnej, jinej, okay – tak průměrově nenormální, říkal jsem si:“Proč mu mám psát nějaké dopisy, když je v „nebíčku“, všechno vidí a slyší? Tak já mu to rovnou řeknu!“ No a tak jsem se vlastně (nevědomky) poprvé modlil! Že to nemělo žádný výsledek Vám říkám nemusím…
Prkotina, říkáte si? Možná…ale co když to vysvětluje můj totální despekt k organizovaným náboženstvím, duchovním rituálům a vůbec tak obecně k něčemu, čemu neuctivě říkám „ezopindy“?!
Ale to není všechno. V rámci vlastní, osobní terapie, kdy se snažím na sobě tvrdě makat, protože pouze „vyčištěný“, vyklidněný, vyrovnaný terapeut má co dát druhým – ví, jak je vést, protože si většinou toho sám prošel – tak to tedy alespoň vidím já…tak tedy v rámci práce na sobě jsem vypozoroval, že mne celkem často provázejí situace, které mají společného jmenovatele = něco nefunguje, nic slibovaného/očekávaného se neděje apod.
A tak jsem zasedl a začal hledat, co je to za pocit a kdy jsem ho zažil „poprvé“, tedy co nejhlouběji v dětství. A ejhle! Víte, co mi naskočilo? Když mi totiž nefungovaly ony „modlitby“, přistoupil jsem na to, že budu tedy Ježíškovi psát. Ale to bych nebyl já, abych to se svoji dětskou zvídavostí nezkoumal. Úplně vidím před očima, jak do jednoho většího ořezávátka ve tvaru lucerny, která jsem sbíral, vkládám dopis Ježíškovi, dávám ho za okno, resp. mezi okna a? Ano, NIC SE NESTALO! Nefungovalo to! Já to totiž neřekl rodičům!!!
Závěr si určitě umíte opět představit – svěřil jsem se jim se svým zklamáním, a druhý den už byl dopis pryč!
Tak a teď to klidně shoďte ze stolu, že mi prostě jenom hrabe a že řeším kraviny atd., ale co když přesně takhle vznikají všechna naše traumata a důvod, proč se občas chováme pomateně tak nějak všichni, ha?!
Dávám k úvaze svůj vlastní závěr. I když řádí rozum jak černá ruka ve snaze vše dokonale popsat a zaškatulkovat, já vnímám v podstatě pouze dvě základní emoce = pozitivní, to je láska a negativní, to je strach. A není podstatou našich depresí, smutků, panik, děsů, fóbií atd. onen „obyčejný“ potlačený strach? Jako v mém případě výše = strach, že to zase nebude fungovat, že mi zase někdo něco nakecal apod.? Myslíš, že ne? Okay, tak čeho se bojíš Ty? A kdys měl tenhle strach poprvé? 😉
Práce s afirmacemi
Příspěvek byl publikován19 října, 2024
Pokud na sobě pracujete i tímto způsobem (zdůrazňuji, že je to, podle mého, pouze pomocný způsob – sice účinný, ale přesto pomocný, tedy ne ten hlavní), taky vám přijde, že je tam něco divně, blbě? Myslím, že jsem přišel na to, co to je…
Pojďme si to raději rovnou uvést na jednoduchém příkladu. K osobnímu růstu se doporučuje mít silné vnitřní rozhodnutí – ovšem, když si zadám třeba „jsem bohatý“, tak mám pocit, že lžu sám sobě, protože přeci ve skutečnosti (ještě) bohatý nejsem.
Tohle dilema je běžné, když člověk používá afirmace, které se zdají být v rozporu s realitou. Jeden z přístupů, který by mohl pomoci, je změnit perspektivu z prohlášení o současném stavu na prohlášení o procesu nebo potenciálu. Namísto „jsem bohatý“ můžeš použít například „stávám se bohatým“ nebo „rozvíjím schopnosti, které mě vedou k bohatství.“ Tím se vyhneš pocitu lži a zároveň zůstaneš naladěný na pozitivní změny. Je tedy třeba se nezaměřovat na stav, ale chytit ten proces!
Taky se zaměř na to, co znamená „bohatství“ ve tvém kontextu. Nemusí jít jen o finanční stav, ale o širší pojetí – vnitřní bohatství, bohatství v mezilidských vztazích, zkušenostech či osobním růstu. Přijetím širší definice si můžeš uvědomit, že už nějaký typ bohatství máš, a tím se snadněji otevřeš i jeho dalším formám.
Samozřejmě že u afirmací je důležité neklást je do budoucnosti – tedy „budu bohatý“. Tím posouváš splnění do „nekonečné“ budoucnosti, tedy na nikdy (ne na někdy). Na druhou stranu pokud chci něco, co teď nemám, nejprve je potřeba vyčistit, proč to nemám. Mimochodem třeba při čištění taky zjistím, jestli to opravdu chci – jestli to není jenom původní přání třeba rodičů (nebo prarodičů), jejich nenaplněné ambice. Tedy jestli to opravdu chci já! Ale další důležitý aspekt je, abych si nelhal, nenalhával, nelakoval si něco. Protože pokud mám pocit, že se jenom oblbuju, že si lžu, že si něco namlouvám, tak se nic dít nebude! Je opravdu potřeba pečlivě formulovat v souladu s vlastním prožíváním, s vlastními emocemi!
A to musí opravdu každý sám za sebe. Mně třeba nevyhovuje formulace „jsem“, když zatím nejsem (viz příklad výše), ale formulace „stávám se“ obsahuje prvek přítomnosti, že už vlastně trochu jsem, ale je tam otevřený potenciál přitahovat, že budu ještě víc, protože ne „stanu se“, ale „stávám se“. Stejně tak „mám“, když to „nemám“, tak si jenom kecám, ale „získávám“, tak to už se něco děje TEĎ! Začínám to přitahovat, všechno se k tomu chystá. „Získám“ v budoucnosti, ale já to v přítomnosti „už získávám“!
Negativní emoce ten proces zastaví. A pokud tomu nevěřím, tak to je jenom plané opakování (něco jako 10x Otčenáš). Slova ani myšlenky se nerealizují, realizují se emoce! Takže pokud mám hezkou myšlenku s negativními pocity, realizuje se mi to subjektivně negativně. Pokud tam nemám emoci, nic se mi nerealizuje!
Když si všechno povypínáš, přirozeně/skutečně/bytostně/opravdově se dostaneš do přítomnosti, ale do skutečné přítomnosti! Takže už tě nezatěžuje (a nějak neřešíš) minulost a ani v tom smyslu budoucnost (ve smyslu strachu). Děláš věci v přítomnosti, žiješ přítomností a tím si tvoříš přítomnost. A protože to děláš s radostí a děláš to, co tě baví, tak logicky ta budoucnost je šťastná z tvého subjektivního úhlu pohledu! Jakoby najednou mizí překážky, které byly v naší hlavě. Moje vnitřní koncentrovaná vyšší síla s pomocí mocných procesů je překoná, zruší. Když to budu milovat, budu to přitahovat!
Snaha „něco dokázat“ to je mimo jiné i upínání se na věci venku. Je potřeba se soustředit na věci které mě baví, dělám rád a jsem u toho šťastný. Cíl je být šťastný, ne něco nebo dokonce někomu dokazovat! Mimochodem výraz dělat to „pro sebe“, lze nahradit „pro radost“, protože mě to zkrátka baví…
To je to vnitřní rozhodnutí co má třeba Clemens Kuby anebo Morris E. Goodman (to je ten, co spadl s letadlem). Prostě se rozhodli, že budou chodit a postupně se to všechno tomu přizpůsobilo a chodí (i když je to „vědecky“ nemožné)!
Dělat jedno pro druhé nefunguje! Dělej jedno pořádně a protože tě to baví a to druhé si přitáhneš. Nedělej přítomnost pro budoucnost. Dělej přítomnost pro přítomnost! Příklad (mírně v duchu mé druhé knihy) = muž má hlad. Řekne partnerce:“Mám hlad“ a jde se najíst. Pokud je galantní, zeptá se, zda-li si taky něco dá nebo chce něco přinést apod. Žena, když má hlad, zeptá se muže:“Nedal by sis něco?“ a muž odpoví, že ne – no a ona je naštvaná, protože nezareagoval podle jejich představ! Pokud bych to chtěl ještě trochu více karikovat a zahnat do absurdna, tak ideální reakce muže by byla něco ve smyslu:“A co by sis dala ty? Víš co, já uvařím blabla a ty si dáš trochu se mnou, ano?“ A ona bude reagovat ve smyslu:“Ne, byla bych tlustá“ a opět očekává reakci typu:“Ty přeci nejsi vůbec tlustá a tohle ti nemůže ublížit!“ Co to je proboha za divadýlka?!?! Na průměrného chlapa to funguje, ale na Vesmír rozhodně NE!!!
A když už jsem na tomto poli argumentů, tak tohle je ta „rozhodnost“, co ženy milují! Rozhodnutí nebo rozhodnout se (mít záměr, cíl, vědět, co chci). „Osobnost“ je rozhodná, stejně tak „vůdce“ – to je to, co ženy chtějí! Rozhodný můžeš být a přesto zůstat jemný! Rozhodnost nemusí být macho. To není o formě, to je o rozhodnosti!
Tak jako neexistuje náhoda, tak stejně tak se samo nic neudělá. Neudělalo se to samo a někde venku, ale to ty sis to přitáhnul vnitřními pocity! Smějeme se primitivním národům jak všechno svalovali na neexistující božstvo a přitom my, když něčemu nerozumíme, nechápeme důvody, tak úplně v klidu říkáme, že to je náhoda/štěstí/smůla a jsou to pro nás úplně titíž bohové!
A to (alespoň pro mne) nejsilnější uvědomění si na závěr = realizují se POCITY, onen vnitřní stav/naladění/nastavení/přesvědčení. Tedy ne „fyzické“ konkrétnosti tam venku. Mám tím na mysli, že „jsem bohatý“ je můj vnitřní pocit, ale „mám padesát tisíc“ je konkrétnost tam venku… Takže čím konkrétnější jsi ve svých přáních, tím hmotnější představa o stavu venku to je a tím také menší šance, že se vůbec něco stane. Čím jasnější a pevnější vnitřní pocit to je, tím pevněji a rychleji se vše zrealizuje. Možná ještě trochu jinak = můžeš se spolehnout na magnet, že kov přitahuje a nakonec přitáhne, ale nevíš, který kovový předmět to nakonec vlastně bude. Tedy víš, že výsledek bude přesně odpovídat tvému pocitu, ale odkud a jakým způsobem se to zrealizuje to nevíš a pokud budeš zaměřený pouze na jeden směr/způsob/formu, budeš pravděpodobně zklamán.
Nesmíš to vzdát!!!
Příspěvek byl publikován7 října, 2024
Budu teď chvíli provokovat, ale proč NESMÍM?! A co to vlastně je něco „vzdát“? Myslíte tím to tvrdohlavé trvání si na svém (často aniž by k tomu byl sebemenší racionální důvod)? Nebo to zaslepené lpění na výsledku, který se furt a stále nedostavuje (protože prostě tudy cesta nejspíš vůbec nevede)?!
Asi budeš mít dojem, že mi už definitivně hráblo, ale moje rada zní = hele, fakt to s naprostým klidem vzdej! Víš, co se pak stane? Vůbec nic! Resp. vůbec nic negativního – naopak můžeš si být jistý, že tě budou čekat mnohá pozitiva! Co tím mám na mysli?
Víš, ty naše bloky, negace, programy, viry – je jedno, jak tomu říkáme…to všechno v naší kebulce je vlastně taková křeč – jak když tě chytne křeč třeba do lýtka. Bolí to, křiví tě to, deformuje to pohled na svět, protože všechno vidíš skrz tu bolest a tvoje jediná motivace je, aby sis konečně ulevil. Dokonce i chůze je tím poznamenaná a čím více se snažíš svoji bolest zakrýt, tím více se chováš toporně a poutáš na sebe pozornost, že něco není v cajku. A i když to nakonec poleví, tak ta bolest ještě (minimálně v paměti) dlouho zůstává…a pokud nezměníš důvody, proč jsi tu křeč dostal (málo hořčíku, moc alkoholu, přepínání se při sportu, práci apod.), čeká tě pravděpodobně zase.
No a s tou naší „bojovností“ je to v mnohém podobné = křečovitě se držíme svých představ o tom, co je správné, jak by to mělo být, jak by druzí měli jednat atd. a mám-li citovat klasiku, vůbec nám nedochází, že se nikdo neptal na náš názor (na nok či vídeňský knedlík)!
Zkusme tedy jako v případě křeče pracovat na odstranění důvodů, proč tak blbneme. Co se zkusit uvolnit, uklidnit se? Došlo mi, že klíčem k úspěchu v nejobecnějším slova smyslu, je uvolněnost…dělat vše s lehkostí. To proto něco někomu jde a vychází a někdo se křečovitě pere a výsledek ne a ne přijít, chápeš?! Ono totiž štěstí, radost, ale i sebeúcta je vlastně vedlejší a logický produkt, ne výsledek snahy a intelektového cvičení !!!
Teprve když se toho vzdáš, tak to získáš! Vím, zní to skoro jak zenový Koán, že? Já to ale zažívám v reálu! Konečně je mi opravdu úplně všechno jedno a to je ten klid po kterém jsem toužil! To není „vzdání se“, to není „lenost“ a podobné naučené programy = to je totiž skutečná svoboda, vědomá činnost – dělám, co mě baví, naplňuje a co mi tedy logicky i jde a co má i výsledky… Nesedím, makám, ale nestresuju!
Nechat to na vesmíru v podstatě znamená vzdát to = vzdát se svých představ, jak by to mělo být, jak by to mělo dopadnout. Přestávám se do toho cpát, nechávám tomu volný průběh a teprve v té chvíli se mohou naplno projevit mocné procesy! Nezasahuju do toho, nekazím to, neblokuju to!
A stejně tak ale neprosím vesmír jako by to byl nějaký pámbíček, který se nade mnou musí slitovat, kterého musím ukecat nebo možná přímo očůrat! To je moje energie, energie mého záměru, mého cíle a já tu energii vysílám a tím to k sobě přitahuju! Já jsem tvůrce!
Jasně, je hodně způsobů, metod, „cest“… Otázka je ale jednoduchá = funguje TI to? (nikoli funguje TO – každému může fungovat něco jiného) Nefunguje ti to? Tak to děláš blbě nebo to nedělej! Dělej, co ti funguje! Neřeš, jestli to funguje druhým – oni mají svůj vesmír, svoje kino, svůj scénář…
Jediné, na co bych rád upozornil je, že stejně jako v případě křeče pomůže třeba masáž, olejíček, Francovka apod., ale neřeší to příčinu křeče, tak podobně i v našem případě pomůže, resp. uleví mnohé – třeba meditace apod., ale otázkou zůstává = řeší to příčinu? Bytostně jsem přesvědčený, že ne! Pozná se to mimo jiné taky podle toho, že se problém většinou vrací…proto právě neustále doporučuji terapie 😉
Na závěr si neodpustím ještě jednu provokaci. Vše má své následky, ale někdy neposlušnost pravidel přináší přijatelnější výsledky, než jejich dodržování… Zkus nad tím alespoň chvilku přemýšlet…moc prosím…
Žetonky aneb to je MOJE!
Příspěvek byl publikován 3 října, 2024
Přemýšleli jste někdy trochu více do hloubky nad nesmyslností výroku, že je něco „moje“?! Iluze vlastnictví je úžasná lidská hra, která ve skutečnosti nemá žádná opodstatnění a je to pouze virtuální představa, která mnohdy vede skoro až přímo k zotročení jedince. Jak to myslím?
Mno…pokud přijmete představu, že něco vlastníte, že je to vaše, pak jde logicky ruku v ruce strach, že o to přijdete, tedy – že to nebudete (dále) mít. A mimochodem – víte, jak poznáte, že už tu hru začínáte hrát? Ne až něco opravdu máte a začnete se o to bát – to už jste na úrovni profíka, ale hra začíná ve chvíli, kdy něco nutně potřebujete, bez čeho si život nedokážete představit!
Jak to myslím, se pokusím ukázat na penězích. Maximálně stručně (tedy nepřesně) = původně se zboží, výrobky, produkty atd. vyměňovaly. Bylo to přeci jen nakonec složité a někdy nebylo jasné, jak onu výměnu „spočítat“. Neodpustím si krásný židovský vtip = poslouchaj Khon, opravdu prodal psa za sto tisíc? Jo, to maj recht, Roubíček. Počkaj, opravdu jim na stůl za toho podvraťáka někdo vysolil 100 tisíc?! Ne, to ne – dostal jsem za něj dvě kočky, každá za padesát tisíc! 😀
No a tak se začaly razit mince z drahých kovů a tam se to už lépe přepočítávalo. Jenže toho kovu nebylo tolik + přidaly se k tomu ještě banky (detaily o půjčkách atd. raději vynechám) a ty právě vymyslely, že si drahé kovy u sebe ponechají a lidem dají ve stejné hodnotě „bankovky“, tedy papírky-žetonky, které byly „kryté zlatem“, vzpomínáte?
Problém je, že v dnešní době už ničím kryté nejsou (v případě dolarů pouze větou – věříme v boha :D) a tak se z toho staly opravdu papírky na úrovni hry „Monopoly“ – jen my jim dodáváme onu vážnost! Nota bene v dnešní době stejně jich většina je kdesi na „počítačovém“ bankovním kontu (kde ve skutečnosti nic není, protože si s nimi banka dělá, co chce) a to v podobě pouze jakéhosi čísla (zůstatku)… Je to tedy opravdu hra dotažená k dokonalosti!
Dobrá, tak o co tu tedy opravdu jde? Penězům se také někdy říká „oběživo“, protože to opravdu obíhá – je to tedy plynoucí (obíhající) energie! No a nám asi tak podvědomě jde (nebo by alespoň mělo jít) o to, aby té plynoucí energie více přitékalo a méně odtékalo…jenže jak to zařídit, že?!
Vidím v tom dva důležité body = první je vědomí osobní hodnoty a druhý je ochota si dopřát, dovolit energii pouštět dál (a správným směrem). Vysvětlím…
Pokud v hloubi duše víte, že za nic nestojíte, že si nic nezasloužíte atd. – jak asi bude vypadat odměna za vaši práci? Myslíte, že budete umět ocenit, kolik vás to stálo námahy, umu, vědomostí atd. – že si tedy budete umět říci o odměnu?! Viz onen „montér“, který si účtoval tisíc a tři koruny a objednatel služby se rozčiloval, za co tak nehoráznou sumu, když ten šroubeček stojí tři koruny!!! A odpověď byla dokonalá = ano, tři koruny jsou za šroubeček a tisícovka za to, že jsem věděl, kam ho mám našroubovat!!!
No a pokud jste v dětství přijali pohled na svět od chudých (nebo lakomých) rodičů = to si nemůžeme dovolit, na to nikdy mít nebudeme, to si nezasloužíme – opravdu budete umět onu energii poslat správným směrem dál?! Nebo budete buď syslit a hromadit žetonky a stanete se de facto chudými bohatými anebo budete utrácet za kraviny, které nepotřebujete (a možná ve skutečnosti ani nechcete), ale jsou symbolem, že už jste ve hře na vyšším levelu = např. bazén a přitom se neradi koupete apod.
Pokud si totiž budete kupovat věci, služby, nástroje atd., která vám pomohou ještě lépe dělat činnosti, které vás baví – logicky se budete zlepšovat (v kvalitě, kvantitě, ve jménu) a budete tedy ještě více energie v konečném důsledku přitahovat a tedy bohatnout – no, nezní to snad logicky?!
Je tedy jasné, že peníze nejsou cílem samy o sobě, ale spíše nástrojem, jak smysluplně usměrňovat energii v našem životě. Peníze vám štěstí nepřinesou, ovšem jejich nedostatek může zásadním způsobem štěstí ovlivnit… Šťastný totiž není ten, kdo má všechno, ale ten, kdo nic nepotřebuje!
_____
Hlavní principy Akceptační terapie
Příspěvek byl publikován 26 září, 2024
Relativně často se mě ptáte na základní principy Akceptační terapie. Dobrá tedy – níže je stručný obsah jedné z mnoha knížek, které ji popisují. Jen si neodpustím faktickou poznámku = uspokojením rozumového poznání se ve většině nic nezmění, klíčová je emoční změna…ale chápu, že zejména v začátku práce na sobě si musím i mozek přijít na své 😉
Hlavní myšlenky knihy ACT jednoduše od Russe Harrise, která se zaměřuje na terapii přijetí a odhodlání (Acceptance and Commitment Therapy, ACT), jsou následující:
Lidský úděl: Život přináší radosti i bolest. ACT se zaměřuje na pomoc při zvládání bolestivých myšlenek a emocí, aniž bychom s nimi bojovali, a zároveň nám pomáhá zaměřit se na smysluplné a hodnotné cíle.
Psychická pružnost: Hlavním cílem ACT je zvyšovat psychickou flexibilitu. To znamená, že se učíme zvládat stres a negativní emoce, aniž by nás pohltily, a současně jednat v souladu se svými hodnotami.
Šest klíčových procesů: ACT pracuje s šesti hlavními procesy:
Propojení s přítomným okamžikem: Být plně přítomen a věnovat pozornost aktuálnímu okamžiku.
Odstup od myšlenek: Naučit se pozorovat své myšlenky a emoce z určitého odstupu, aniž bychom se s nimi ztotožňovali.
Přijetí: Otevřeně přijímat nepříjemné myšlenky a pocity, místo abychom s nimi bojovali.
Já-jako-kontext: Uvědomit si, že jsme více než naše myšlenky a emoce.
Hodnoty: Jasně si uvědomit, co je pro nás v životě důležité a smysluplné.
Odhodlané jednání: Jednat v souladu se svými hodnotami, i když to může být náročné.
Bod volby: Kniha zdůrazňuje, že vždy máme na výběr, jak zareagovat na životní výzvy – buď se nechat pohltit bolestí a stresem, nebo se zaměřit na hodnotné cíle a postupovat k nim.
Cvičení a praxe: Praktické cvičení všímavosti a práce s přijetím je klíčové pro osvojení si principů ACT.
ACT podporuje vědomý přístup k životu, kde se namísto vyhýbání se bolesti učíme ji přijímat a současně směřovat k hodnotám, které náš život naplňují smyslem.
_____
Chodící soudce aneb NESOUHLASÍM!
Příspěvek byl publikován16 září, 2024
Souhlas vs. nesouhlas je celkem zajímavý fenomén, nepřijde Vám? Proč se třeba zejména u vyjádření nesouhlasu cítíme špatně? Proč vyjadřujeme občas souhlas s něčím, s čím vnitřně vlastně v pohodě nejsme?
Zjednodušeně (tedy trochu i nepřesně) řečeno, může za to výchova matek a učitelek. Jak to myslím? Tak, že po dětském vyjádření nesouhlasu následuje zloba (otcové s tím namnoze mají svoji vlastní zkušenost ze svého dětství, potažmo ze soužití s manželkou – proto je tedy nezmiňuji, ale…znáte to!). No a protože v hloubi duše chceme klid (tedy toužíme po životu v souladu), vyhýbáme se následně nesouladu. Tedy jinak řečeno se bojíme vyjádřit nesouhlas.
Pro alespoň bazální snahu o objektivitu musím jedním dechem dodat, že na druhou stranu třeba věčný nesouhlas je přehnané sebeprosazování a projevem silně zbytnělého ega!
Ideální přístup (alespoň já) vidím takto = respektuji tvůj názor, já mám jiný, je se mnou v souladu a přijde mi logičtější, tak si ho ponechám. Jedná-li se o pracovní či podobnou hierarchii, pak se zcela logicky podřídím vyššímu, ale podřízení se z vlastního rozhodnutí není to samé jako ze strachu! Přesto to neznamená, že nejsme dál přátelé. Nemusíme mít všichni stejný názor. Neexistuje nic co by si na světě mysleli všichni! Ani to že Země je kulatá! V různosti je krása – v respektu k různosti!
Dalším a poměrně častým důvodem k vyhýbání se názorovému střetu je strach, že pak přijdu o kamarádství. Opravdu stojíš o přátelství založeném na potlačování nebo deformaci vlastního názoru? Opravdu je to kamarád, když ho štve že máš jiný názor?!
Pořád nás někdo soudí, alespoň máme ten dojem = máme tedy onoho soudce už vypáleného v naší mysli! Jen si to představte doslova = bytost v taláru (možná i s parukou, jak známe z televize) chodí po městě a každému vmete do obličeje, co negativního si o něm myslí – ty seš hnusnej, tlustej, blbej apod. A naše (vlastně nepochopitelná) reakce je něco ve smyslu – měl bych trochu zhubnout, ano má pravdu apod. Cože?! Jestli chceš ty, tak zhubni, ale kvůli jednomu debilovi?!? A co se asi jemu honí v hlavě? Chce vám pomoci? Ne, sám je zakomplexovaný hovado, který kolem sebe šíří jenom zlo a my jsme v rukách takových frustrátů!!! Kdo se ho ptal na jeho názor? Co já mám společného s jeho negativním názorem?! Jak se mě to jako týká? Vždyť to je jen a pouze JEHO problém!!!
Mám takovou představu a občas to skoro doslova vidím = jako bych se chapadlem navázal na člověka, někdy i na celou skupinu. Popravdě není často příjemné, co vidím, cítím. Ono chapadlo je vlastně strach z rodičů, resp. strach z konfliktu… Já ale nemusím poslouchat, už opravdu ne! Řešením je v klidu si vše poslechnout (ale ve skutečnosti ani to nejsem povinen udělat) a zvážit následky jejich doporučení a posoudit, co ve mně vyvolávají za pocity…Většina pokynů je stejně protichůdných a svědčí pouze o zablokovanosti těch, kdo je nevyžádaně poskytují! Mnohdy to bývá pouze kompenzace jejich strachu nebo nenaplněných ambicí…
Napadlo vás, kolegové rodiče, že děti nás neposlouchají ne proto, že jsou vzpurné, ale že tak nějak podvědomě cítí, že je svými radami vedeme ke stejnému životu, co žijeme my a že třeba oni chtějí žít zkrátka jinak, po svém?! 😉
A na závěr cosi jako potvrzení z mé terapeutické praxe. Věřte či nevěřte, já spoustu věcí „vidím“. Možná je to silná intuice a psychologický vhled…to je nakonec tak nějak jedno, ne? Ale zároveň jsem citlivý a tak nechci, aby se lidé cítili blbě, že to „vidím“ a je mi za ně často tak nějak trapně + jsem pokorný a tak neustále zdravě pochybuju o svých závěrech… Držím si tedy kritický odstup a málokdy opravdu říkám, co vidím – není k tomu často pádný důvod. Když jim to ale řeknu, oni pochopitelně útočí a na první dobrou tvrdí, že to tak není (no a já začnu minimálně vnitřně pochybovat a couvnu, netrvám na svém „vidění“). Při terapii ale necouvnu – nepřišli ke mně přeci proto, abych jim neříkal, co potřebují slyšet, no ne? A minimálně pro mne je vždy zajímavé to, že to nakonec (neradi) potvrdí, že to tak je… Jojo… 😉
_____
Mocné procesy
Příspěvek byl publikován18 února, 2024
Půjčím si tento pojem od Rhondy Byrne. Dlouho jsem se mu vyhýbal, až mi došlo, že celkem výstižně popisuje to, co se jinak tak nějak špatně dává do slov. Pokusím se vysvětlit, jak to vnímám já, ju? 😉
Klíčem je skutečný význam slovního spojení „najít si své místo“ – vím, to je zase Jarda Dušek, když ono jakmile chcete něco vysvětlit v souvislostech, obtížně se vyhýbá zdánlivému „vykrádání“. Jde o to přesně pochopit a uvědomit si – co je v mé moci, pod mým vlivem a důsledkem mé energie/pocitů/záměrů/cílů anebo také možná programů/negací/bloků a co je vzájemné působení okolních energií – tedy ostatních „vesmírů“, tedy toho všeho v myslích druhých lidí. Myslím tím i to, čemu říkáme „svět“, to, v co věří většina…anebo připomínám to mé přirovnání lidské společnosti ke stolu, na kterém jsou magnety a jak procházíte svým magnetem, tak některé přiskakují a jiné odskakují a to v závislosti na vaší vzájemné blízkosti a na velikosti a síle magnetů…
A pak jsou tu, řekněme, vesmírné/přírodní/fyzikální zákony, ano – už jsem u oněch procesů. Uvědomil jsem si totiž, že mnozí si pod pojmem Vesmír představí něco vzdáleného, nepřítomného – i když se vždy jedním dechem snažím dodat, že Vesmír je i zde, že i my jsme Vesmír – že i tady to vše funguje! A tím vše myslím to, co se dá shrnout do pojmu „láska“ (viz kapitola v mé knížce) – vše je nastaveno k našemu prospěchu/užitku a také využití/použití…
No a jde o to, že (alespoň mně) přijde nebo přesněji řečeno v počátcích přišlo poměrně těžké pochopit, kdy situace/realita/skutečnost vyžaduje/si žádá ode mne aktivitu, mojí činnost a kdy je naopak potřeba počkat, resp. vnímat ony mocné procesy, které se kolem mne odehrávají a naučit se s nimi spolupracovat. Je mi jasné, že v myslích mnohých je to teď jen spleť přirovnání a trochu tápají v jejich aplikaci do praxe či tušení hloubky mého sdělení = zkusím to tedy napravit 😉
Určitě jsi už alespoň jednou plul po řece na loďce nebo si to alespoň dokážeš představit. A přesně takhle vnímám proud času, tok života a moje místo, moji úlohu. Jsou chvíle, kdy je řeka klidná, mohu si chvíli odpočinout, kochat se krajinou a stačí jen korigovat směr – tedy párkrát zabrat veslem (či pádlem – jo, pořád si to pletu, jsem odborník, no :D)… A pak jsou chvíle, kdy nastává bouřlivější období, peřeje a kameny v řece a je třeba dávat větší pozor + hlídat si směr a využívat proudy, kudy voda teče, protože jinak budu vydávat velké množství energie, unavím se a stejně nebude stát výsledek za nic. Neboj, už s přirovnáními končím, jen ještě poznámku, kterou jsem kdysi slyšel, že prý ty největší mistři, co závodí v peřejích, dokážou celou trať odjet bez pádla a pouze rukama ve vodě vše kormidlují – ono pádlo mají normálně pro větší rychlost – je to nakonec závod, že? 😉
A teď si představ, kolik energie kolem Tebe proudí = Tvoje vlastní emoce (vedené Tvým záměrem/cílem) Tě táhnou/přitahují nějakým směrem. Po této cestě přitahuješ a také odpuzuješ ostatní situace/lidi atd. přesně podle Tvého zadání + potkáváš se s ostatními lidmi, kteří to mají energeticky stejně tak (nevadí, že si to třeba neuvědomují). A další připomínka = vyšší bere, myšleno ta energie, takže jsi stejně strháván energiemi ostatních a hraješ jim jejich „programy/scénáře“… A k tomu všemu je tu ještě celé nastavení této naší společné a společenské hry (opět viz kapitola v mé knížce), ty obecné zákonitosti, možnosti… Je to už trochu srozumitelnější?
A teď si představ, že máš nějaké přání – použiju co možná nejbanálnější, třeba „mám ideální dům“ = proč zrovna tato formulace, rád vysvětlím při terapiích – to už bych to psaní opravdu dost natahoval…snad jen jeden komentář = takhle je tam přesně nastaveno (mimo jiné) spoléhání se na ony mocné procesy, tedy na Vesmír.
Tak a teď možná vzniká spousta otázek = je asi jasné, že když si sednu doma na gauč, tak se toho asi moc nestane (i když připouštím i tuto málo pravděpodobnou variantu, že Ti někdo zavolá a rovnou Ti ten ideální dům nabídne = spoléhat na to ale 100% nejde, je třeba dělat víc). Jak ale hodně se mám snažit? Jak moc to mám „táhnout/tlačit“ svojí energií? Mno, lze to vyřešit pouze za použití své vlastní energie, ALE = budete totálně zničení, bude to trvat asi opravdu hodně dlouho, ale hlavně – výsledek tak nějak nezapadne do okolních energií, čímž myslím třeba, to, že ne všechno se Vám podaří „ošéfovat“ a třeba budete mít (pro Vás) nepříjemně vlezlé či hlučné sousedy apod. Jak tedy najít jakousi hranici, aby byl výsledek opravdu úplně ideální? Zde je souhrn mých rad, na které jsem přišel vlastním pozorováním a hlavně zkoušením a praktickým používáním a jen ještě dodávám, že to jsouo poznámky nastřádané v průběhu více než osmi let, proto jsou tak nějak bez ladu a skladu:
Netlač TO tolik svojí energií, nech TO ať se TO děje a pozoruj TO, jak se TO děje. Dej tomu prostor, ve smyslu dej prostor vesmíru. To znamená – nech to dít se podle přirozených (mocných) procesů, zákonitostí a kompatibility. Vždyť to je to flow! Pluj s tím nevyčerpávej se! To vyčerpávání se a ten tlak je snaha, aby to bylo podle mě. Tlakem navenek se to přece nezmění! V prvním kroku se musím smířit s tím kudy vede cesta, pak si jasně říct co chci a zároveň mi to musí být jedno. Třeba se to nezmění, ale aspoň mi to bude jedno. Ale všechno se pořád mění, tak se to nějak změní, jen já nevím jak. Furt chci něco měnit, to je to, co ze mě lidi cítí a co je jim podvědomě nepříjemné!
Pokud to nevychází, nesplňuje se, nedals na svoje pocity, pokud dáš na svoje pocity, tak to vyjde! Furt na něco čekám. Nečekej, dělej něco. Dělej cokoli, co se ti chce, třeba odpočívej. Je potřeba fakt začít žít a ne furt čekat až se něco stane. Prostě žít jako kdyby se nic změnit nemělo a třeba se fakt nic nezmění, no a co?! Tak je to takhle! Tak já chci žít a užívat si, žít radostně!
Budoucnost můžu očekávat buď se strachem anebo se zvědavostí a radostným očekáváním – jak zajímavě se to bude dál vyvíjet. Můžu být klidný, že na to budu reagovat, ale nemusím se toho bát. Dětská zvědavost a zvídavost to je příjemný přístup k životu a k blízké budoucnosti. Očekávání = zklamání, ale přesto do reality pořád promítáme svoje představy. Je potřeba jít ven, aby se mnou Vesmír komunikoval. Není se čeho bát, tam venku žádný bubáci nejsou!
Nelpi na tom! Představ si, že o to přijdeš, že to nemáš a musí ti to být jedno a pochopíš jestli to opravdu chceš = třeba pocítíš úlevu, že to nemáš! Je to o lpění na výsledku = musí to tak být, musí to tak fungovat! Tímhle postojem o to opravdu přijdeš, když je ti to jedno, ukáže se, jak to má být správně ve smyslu ideálně a to funguje = jinak to nefunguje! Naučil jsem se neočekávat, tak teď se naučit nelpět!
Na druhou stranu pasivně čekat a jenom pozorovat a u toho se rozčilovat je k ničemu. Je potřeba v klidu bez vzteku, ale aktivně makat. Ovlivňuj, co můžeš ovlivnit, aby to bylo tak, jak ty si přeješ. Co nemůžeš ovlivnit, nech tomu volný průběh, pozoruj to, buď aktivní, prosazuj se, buď asertivní! Nejsem aktivní tvůrce, proto mám pocit, že je všechno jinak, že furt něco musím, že jsem ve vleku. Musím přejít z pasivity do aktivity!
Neplánovat, připravovat se…
Nemysli, uleví se ti…Mysl je nástroj, nesnaž se myslí ovládat třeba moře.
Nemá smysl s něčím bojovat má smysl to přijmout a pocity a svým rozhodnutím to změníš. Bojem to ještě posílíš.
To není pravda, to je jen verze… Pleteme si pravdu a názor! Mohu mít názor, že je Země placatá, ale pravda je zjevně jiná!
Neřeš to, vyřeš to…
Je rozdíl hledat v tom co se mi děje DŮVOD anebo ÚČEL = to už zavání pámbíčkem…
Je rozdíl vědomí a myšlení…
Je rozdíl mít ve svých rukách a mít pod kontrolou!
To, že se to neděje mě, neznamená, že se to neděje – třeba zázraky! Ono se to jenom neděje podle mých představ!
Úplně všechno má své řešení. Uklidni se a dojde ti to!
Ať se bude dít, co se bude dít, je to podle vesmírných zákonů, tak to zvládnu!
Není důležité, jak by to mělo být, důležité je, jak to mám já a případně komunikovat a dohodnout se jak to má ta druhá strana.
Ono je to vlastně takové spoléhání se na rozum na myšlenky, na názory a proto je člověk pořád zklamaný až vytočený ale jde o to, že stejně to je podle mě, ale podle pocitů, takže si jakoby hlídat pocity a spoléhat na vesmír.
Je jedno, že si myslím, že by to mělo být takhle. Přemýšlej proč to je jinak?! Jaké pocity, případně koho pocity to takhle způsobily? Nebo lépe – jak moje pocity k tomu přispěly?! Chceš-li hledej příčinu, ne viníka!
_____
Aby se něco nestalo aneb přesná hra s nepřesnými čísly
Příspěvek byl publikován13 ledna, 2024
Kolikrát v životě (hlavně v dětství, ale ono to nepřejde mnohdy ani v dospělosti) jste slyšeli větu typu = „aby se Ti něco nestalo“?! To nejde ani spočítat, že?! A víte, že v tom vidím docela zásadní problém ve smyslu „programování se“ a přijímání systému „náhoda-smůla-štěstí“? Rád Vám více ozřejmím, jak to myslím = pokud chcete, pokračujte ve čtení dále 😉
Víte, jsem bytostně přesvědčený (a v mém Vesmíru to rozhodně funguje beze zbytku, ale připouštím, že jste si to možná naprogramovali jinak), že ve skutečnosti-realitě-přítomnosti funguje pouze bezvýjimečný princip PŘÍČINA-NÁSLEDEK!
Ano, už Vás přímo slyším křičet = vždyť ale existuje NÁHODA!!! Mno…popravdě řečeno – existuje i neexistuje. Jak to myslím? Pojmem náhoda označujeme v podstatě vše, čemu nerozumíme, nevidíme příčinu, nechápeme, kde to vzniká = no a tak v tomto smyslu v myslích mnohých opravdu náhoda existuje, ale (občas hluboko pod povrchem) skutečnou příčinu LZE DOHLEDAT! Jen to občas vyžaduje tvrdou a namáhavou práci + zkrátka musíte vědět jak…
V čem je tedy onen problém z úvodu tohoto psaní? Víte, věta „aby se (Ti) něco nestalo“ podprahově vysílá informaci, že se dějí věci bez našeho vlivu…učí nás žít samospádem, spoléhat na autopilota, žít v dualitě, zní to skoro jako zaklínadlo = pozor na bubáky a temnou magii! Jak odlišný dopad by měla (na první pohled) podobně znějící věta = dávej pozor při přecházení silnice na projíždějící auta! Vnímáte ten rozdíl? Nechci podceňovat Vaši inteligenci, ale raději = tahle věta Vám říká cosi jako – jsi pánem situace, ty rozhoduješ, co se stane! Pokud se budeš chovat vědomě, dělat vědomou činnost, pak se vyhneš negativní následkům Tvé chybné příčiny. Lepší? 😉
On ten pojem náhoda úzce souvisí s matematikou, resp. matematickým (aristotelovským) vnímáním světa. Prostě – vše se dá přece spočítat, ne?! Je mi jasné, že se teď pro mnohé projevím spíš jako dyskalkulik, než jako filozof, ale za mne je matematika největší podvod lidstva, která manipulativně zkresluje naše vnímání reality a hlavně očekávání výsledků našich činností. Fůůůj, to ale provokuju, co? Dáte mi možnost to trochu víc vysvětlit nebo alespoň trochu okomentovat? Díky moc!
Začnu (pro odlehčení) příhodou, která se prý stala kamarádům Tigera Woodse. Předem hlásím, že jsem u toho nebyl a tak nevím, zda-li se to opravdu takto stalo, ale myšlenka se mi moooc líbí. Jo a taky předem hlásím, že golfu vůbec nerozumím (dokonce ani nechci) a tak se vyhnu hraní na nějaké odborné pojmy. Zkrátka, příhoda (milé děti) vypráví, že jednou takhle Tiger zase fláknul holí do míčku a on opět skončil absolutně přesně v ďůlku. No a kamarádi reagovali ve smyslu = teda, to je neuvěřitelná náhoda! A Woods prý suše reagoval:“Ano, je…čím víc trénuju, tím víc tuhle náhodu zažívám!“ 😀
Snad se mi můj postoj podaří vysvětlit na typickém matematickém příkladu pro ukázku náhody a tím je hod kostkou. Na to existují celé studie a samozřejmě výpočty. Nic z toho nechci rozporovat – nemám na to inteligenční aparát, ALE = co kdybyste znali přesně váhu oné kostky (a třeba vliv jednotlivých puntíků na její otáčení), co kdybyste se uměli dokonale ovládat a dokázali pohyb hodu kostkou přesně zopakovat? Co kdybyste měli přesné údaje o tlaku vzduchu, jeho proudění v místnosti atd. nedokázali byste přesně určit, co na kostce padne? Tedy řečí mého kmene = kdybyste přesně znali všechny příčiny, nebyli byste schopni určit následek?!?! 😉
Vím, že se Vašemu odsouzení už nevyhnu :D, tak budu v úvaze ještě chvilku pokračovat a to mojí vrcholnou provokací, že totiž 1+1=2 je největší lež v dějinách!!! Už máš chuť mi dát pár facek? 😉 Víš, podle mě, neexistuje v celém (zdůrazňuji reálném) Vesmíru jednotka čehokoli, která přesně (a beze zbytku či přebytku) odpovídá sama sobě! Takhle to funguje jen matematikům „na papíře“ a je to (skoro až vulgárně brutální) zjednodušení skutečnosti = prostě aby jim to vyšlo!!! V reálu je 1+1 často mnohem méně, než dvě a v ideálním případě je to více, než dvě (ona pověstná synergie, že?) = ale nikdy PŘESNĚ dvě!!! A, moc prosím, nenechte se mýlit mojí připitomělostí, já mám opravdu třeba zkoušku z výrokové logiky na Univerzitě Karlově a při jejím výkladu jsem byl nejen zaskočen, ale přímo fascinován potřebou nejprve přesně definovat pojmy = volně cituji:“toto se používá v běžné řeči takto, ale my to budeme používat pouze a jenom v tomto smyslu!“ – tedy ano, tak – aby jim to vyšlo!!!
A to se raději (z úcty k lékařům) vyhnu pokračování úvahy směrem ke klasické (západní) medicíně a jejímu (až obsedantnímu) věnování se pouze a jenom následkům a až mnohdy přímo fanatickému vyhýbání se hledání a léčení příčin…
Ale abych raději i střelil do svých řad = nebabrám se naopak já až příliš v příčinách při terapiích? Možná to tak zvenku i vypadá, ale podle mne je rozhodující pohnutka (emoce) se kterou to dělám(-e) = nedělám to proto, abych fňukal a patlal se v bolístkách, ale naopak proto, abych příčinu vyřešil/odstranil! Souvisí to totiž přesně s přístupem k životu! Jde o takovéto podvědomé očekávání nebo možná strach co se stane, jestli se náhodou nestane „něco špatného“ anebo klid a jistota, že příčina-následek vede k tomu, že moje vyčištění/odblokování vede k tomu, že žiju, jak chci. Anebo jinak řečeno = buď je to pasivní čekání nebo aktivní tvoření vědomou činností.
Já (sám za sebe) vnímám spousty teoretiků (na úrovni sofistů), kteří v životě (téměř) nic konkrétního/reálného nedokázali…za mne totiž to, co rozhoduje o pravdivosti, je praktičnost a funkčnost! No a to už je jen a pouze na Vás 😉
_____
Buď hodný!
Příspěvek byl publikován17 prosince, 2023
Když se nad tím trochu víc zamyslíte, nepřijde Vám to docela zvláštní pokyn? Co to znamená být hodný? A jak se pozná opak – tedy být zlobivý?! Pojďme to trochu prozkoumat 😉
Šlo by mi tuhle větu například říci teď? Mohu být v padesáti zlobivý? To zní divně, ne? Přesto jsem už mockrát o sobě slyšel, že jsem hodný… Vážně je to pochvala?
Kdy to vzniklo? Odkud to pochází? Mno, samozřejmě v dětství. Říkají nám to rodiče. Co tím myslí? Logicky se jedná o pokus o pozitivní motivaci – buď hodný, je přívětivější varianta té naštvané reakce = nezlob!
Co to znamená „nezlob“? Popravdě řečeno, jediný skutečný obsah je = chovej se tak, jak já chci! Tedy to, že dítě zlobí, většinou neznamená, že dělá něco špatně, pouze se nechová podle představ a pravidel rodičů. Okay u dítěte to tak nějak chápu – je to jejich zodpovědnost (byť je to často zbytečné a přehnané), ale co v dospělosti?
Proč bych měl být v dospělosti hodný? Copak zlobím tím, že se nechovám (nebo nemluvím), jak si někdo jiný představuje?! A proč bych to měl dělat?!? Copak se chce někdo chovat podle MÝCH představ? Chápete tu hloubku manipulativního obsahu?! Ne? Nevadí, pokračujme tedy v naší úvaze.
Kromě rodičů, v následující etapě života tuto mantru používají „soudružky učitelky“. Kdo je podle nich hodný/á? Holčička, která bezduše zopakuje probíranou látku – nikoho ani vlastně nezajímá, jestli tomu rozumí. Hlavně, že v klidu sedí, nevyrušuje. A kdo je zlobivý? Většinou chlapeček. A čím se tak strašně provinil? Vyrušuje – většinou tím, že se ptá, zkoumá, pochybuje o předneseném. Je živý, neustále v pohybu, vymýšlí kraviny, pořád něco zkouší a tak se mu mnoho věcí taky „nepovede“ – rozuměj rozbije apod.
Tak a pak se vše najednou změní a přichází dospělost. A ano, ta hodná holčička je přinejlepším sekretářka toho zlobivého chlapečka, který vlastní onu úspěšnou firmu. A pořád je ta hodná holčička, co nesmí mít názor, aby nezlobila…
No a co? Říkáte si možná. Mno…problém je třeba v tom, že si to (většinou) holčičky nesou do života a následně to rády používají jako podpásovou fintu ve vztazích = ublížil jsi mi, ubližuješ mi! A jak jako? Biju tě snad?!? Co je to za manipulaci?!!! Co to je ublížit? Udělat to jinak, než si druhý přeje anebo nenaplnit představu druhého o mně? Vždyť je to přece jasná manipulace! Já svými názory někomu ubližuju?!? Já nechci skrývat kdo jsem a jak to mám já! Já to mám prostě takhle. Kdybych to dělal schválně nebo úmyslně (třeba tě udal na Gestapo, oni tě pak zavřeli do koncentráku a tam bys zemřela – ano, to bych ti opravdu ublížil, ale o tom asi není řeč, že?), ale jinak je to spor dvou názorů. Mám se snad křivit, protože si druhý myslí něco jiného a můj názor ho pobuřuje, nasírá???
Mimochodem – přesně tohle jsem slyšel v jednom videu rozhořčené dámy = že prý je těžké dnes najít zdravě dominantní muže, že jsme všichni bačkory, co se bojíme vyjádřit svůj názor a ženu vést = a kdo to z nás asi udělal, co? Kdo nás takhle vychoval? Kdo nám vtloukal do hlavy, že máme být hodní a poslouchat, neodmlouvat a že to prostě platí, protože to ona řekla?!? Jak typická variace na „nevím, co chci“, že? 😉
Víte, kdy mi tohle došlo? Když jsem si uvědomil, že je zajímavé, že mně nikdo neubližuje, protože přijímám a plně respektuji druhé takoví, jací jsou. Proč to samé nedělají oni se mnou?! Jo, některé chování druhých, které má na mne přímý vliv (v podstatě pouze v práci, kde existuje virtuální a hlavně nesmyslná hierarchie), mě dokáže silně nasrat – ale neubližuje mi to = prostě si to vyříkáme a pokusíme se najít řešení, při nejhorším už dál s tím člověkem nespolupracuju, ale nijak mi to neubližuje natož, abych mu to nějak říkal nebo dokonce vyčítal či ho obviňoval!
Víte, já vnímám život jako šachy (ty táhneš podle svého, já na to reaguji zase po svém a obráceně). Každý opravdu může táhnout svými figurkami, jak chce – dokonce i na G12 a učinit tak druhý out v dějinách šachu = ale když nehraje podle pravidel nebo dokonce kdyby chtěl hrát mými figurkami anebo se snažil urážlivě komentovat moji hru = ano i to může, ale já mám právo zareagovat zase po svém a já s takovým podvodníkem (podrazákem) hrát prostě nebudu – ale ať se klidně dál tak chová, když ho to baví = pouze ať si najde někoho jiného, kdo bude ochotný to s ním hrát! 😉
Moje povaha vypovídá o mně, moje chování vypovídá o tobě!
Když rodiče nenechají dítě vyrůst a nalézt, co samo chce, co opravdu baví jeho – pak z něj vyroste sice hodný, ale pořád frustrovaný dospělý-nedospělý. Je to syndrom tzv. „zlomeného dítěte“ a pak trvá náprava dlouho a blbne v dospělosti…
Závěr? Hodný – synonymum k blbý nebo minimálně nesebevědomý, vystrašený, zlomený…30let jsem byl hodný atd. a knížka „Začátečník v konečníku aneb manuál pro panice i sukničkáře“ (na tomto webu) jasně ukazuje, kam jsem to „dotáhnul“! To už raději budu do konce života za namyšlené arogantní hovado, ale rozhodně šťastné hovado! Myslete si o tom, co jen chcete – to je Váš boj…mně je to tak nějak jedno…chcete-li mě soudit – prosím, poslužte si (zasíráte karmu pouze sami sobě) 😉