Životní postřehy

Vesmír nebo Matrix?!

Slova, slova, slova aneb jak vše označujeme, zhodnocujeme a taky znehodnocujeme

Co vlastně doopravdy víme aneb naše oblíbené společenské hry

Co tedy ten Vesmír je zač a jak funguje aneb základní principy bytí

Láska aneb jak tenhle „proces“ vnímám já

Klíč k fungování aneb jak se cítíš?

Pocity aneb o čem to tu sakra mluvím?!?!

Náš vlastní superpočítač aneb programy a viry v naší kebulce

Jak programy fungují aneb zákon přitažlivosti

Úskalí aneb tušení průšvihu

A co ti druzí aneb fungování společnosti

Druhý vesmírný princip aneb naše svobodná vůle

Co nás to konkrétně trápí aneb kde to vlastně je?

Virtuální realita aneb skutečné sociální sítě

Co tedy opravdu existuje aneb moc přítomného okamžiku

Co s tím aneb jaká existují řešení?

Jak nejlépe pomoci světu aneb co sám zmůžu?

Tak platí to či ono aneb zatracená dualita

Obecně platí, že nic neplatí obecně…

Placebo, pověry, amulety aneb tak pomáhá to nebo ne?!

Mysleti aneb kulové věděti

Memento mori aneb pamatuj na smrt

Televize, filmy aneb síla pohyblivých obrázků

Pozorovatel aneb co dělá dobře mně

Ráno, večer, během dne aneb trocha praktických postřehů

Afirmace = ano nebo ne?

Příklady mých objevených a vyčištěných bloků aneb třeba to máte taky tak 😉

Kdy se to stane? Aneb splní se to někdy?

Svět je rozmanitý aneb každou chvíli mě štve někdo jiný

Stáří stojí za…aneb příklad mého pozorování světa 😉

Vesmír je autista!

Život je tak trochu divnej multiplayer

Lék na deprese

Terapie?

_____

Vesmír nebo Matrix?!
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

• Autor se snaží vyhnout běžnému zvyku v knihách, kde je hlavní argument skrytý až na konci.
• Základní teze kapitoly je, že vše je energie, což je myšlenka, která se může zdát esoterická, ale autor ji považuje za vědecky platnou.
• Autor se odvolává na Einsteinovu rovnici E = mc2, která ukazuje, že hmota je pod určitými okolnostmi uspořádaná energie.
• Diskutuje o tom, že i to, co se nám zdá být pevné a husté, je ve skutečnosti tvořeno převážně prázdným prostorem a energií.
• Poukazuje na to, že naše vnímání reality je vytvářeno v mozku na základě informací, které získáváme smysly, a že většina toho, co vnímáme, pochází z našeho mozku, nikoli z vnějšího světa.
• Autor preferuje pojem „matrix“ před „vesmír“, protože lépe vystihuje myšlenku, že naše realita je spíše mentální obraz nebo simulace.
• Kapitola končí výzvou k zamyšlení nad tím, co s těmito informacemi dělat, a nabízí čtenáři možnost knihu odložit, protože hlavní myšlenka byla již sdělena.

_____

Víte, v mnoha knihách, které jsou určitě velice zajímavé a poučné, mi vadí, že hlavní argument nebo jak to nazvat, se většinou nachází až téměř na konci a tak se člověk musí prokousávat hromadou potištěného papíru, než zjistí, zda-li s oním navrhovaným závěrem vůbec souhlasí…
Rád bych se tomuto nešvaru vyhnul a proto se hned tady a teď pokusím popsat podstatu, ze které vycházím, která mi konvenuje…prostě mi dělá radost a hlavně vidím na vlastní oči a cítím vlastními pocity, že to tak zkrátka funguje. Zbytek knihy se budu snažit tyto myšlenky nějak obhájit, rozšířit a hlavně rovnou aplikovat na praxi, protože nemám rád povídání pro povídání, ale aby vše mělo jasný praktický význam. Vy také?
Tak tedy – také máte zvláštní pocit při větě „vše je energie“? Já ano. Nemám vlastně nic proti esoterice, ale právě tahle věta na mne působí hodně esotericky zprofanovaně. Jenže i když se chci vyhnout Vašim případným předsudkům, ona je to pravda a to snad dokonce i „vědecká“. I když jste už asi pochopili můj vztah k obecným pravdám…zkrátka = obecně platí, že nic neplatí obecně.
Aniž bych se tedy chtěl pouštět do rozboru fyziky a jejich postulátů (ve které sám si nejsem příliš jistý i když mne obrovsky baví), ze známé rovnice E = mc2 je snad zjevné, že (laicky řečeno) hmota je za určitých okolností uspořádaná energie. Proto také (pokud si vybavíte pár věcí ze školy a tím už, opravdu končím, slibuji) má hmota různou hustotu, tedy i to, co nám připadá hustě neproniknutelné, pod výkonnými mikroskopy se jeví jako spousta prázdna a jen tu a tam nějaký atom. A to, co to vše drží pohromadě, je opět energie resp. různě definovaná a popisovaná „přitažlivost“. A to, že ona rovnice platí, dokazují jaderné elektrárny a atomová bomba. A prý i každá rovnice platí tzv. obousměrně, jenže my (tedy zatím a doufám, že i na dlouhou dobu) umíme z atomu, ze hmoty, dostat kupu energie…jen nám to tak nějak nejde obráceně 😉
Vzhledem k tomu, že v době psaní tohoto druhého rozšířeného vydání Postřehů se, alespoň v mém Vesmíru, často objevuje pan profesor Jan Rak, ultrarelativistický jaderný fyzik. Mám proto potřebu onen „fyzikální“ úvod přeci jen trochu rozšířit, ale nebojte, nebudu pana profesora nějak vykrádat. Nakonec od začátku tvrdím, že toto vlastně nejsou moje myšlenky a že popisuji svoje postřehy, tak tedy i v tomto duchu, moc prosím, vnímejte i toto doplnění…
Tedy – představte si strom, kamera zoomuje – přibližuje se…vidíte list, záběr jede ještě blíž a hlouběji, vidíte atom…jádro… Náhle se záběr začíná oddalovat… vidíte les, kontinent, planetu, a najednou vlastně opět to samé…chápete tu jednotu? A teď – kolik je všude prostoru, prázdna! Jenže ona je to ve skutečnosti opravdu pouze naše zjednodušující představa, když si totiž poslechnete výsledky bádání třeba z urychlovače v CERNu (tedy onen trochu nešikovně výše popsaný „mikroskop“), tak se dozvíte, že atom (původní význam je „atomos“ – nedělitelný) dělitelný tak nějak je nebo lépe řečeno proniknutelný = je tam jádro, protony, neutrony, obíhají elektrony (i když i to je prý trochu jinak, ale slíbil jsem, že nebudu zabíhat do zbytečných podrobností). V protonech jsou údajně jakési kvarky a v nich = nic! Raději to napíšu ještě jednou = v základních stavebních kamenech hmoty ŽÁDNÁ HMOTA NENÍ!!! Chvíli nad tím, prosím, přemýšlejte… Já na Vás počkám 🙂
Takže ani naše představa o atomu neodpovídá realitě je to jenom již zmíněná energie a informace (potencialita). Vše se skládá (a nebojím se říci, že přímo tvoří či vytváří) v našem mozku! Vždyť kolik informací opravdu potřebuji, abych mohl „fungovat“? Pár pixelů, pár bitů a zbytek si mozek dotvoří/doplní sám! Nemusím přeci zkoumat každý milimetr dřeva, stačí letmý pohled a přesto hned „vím“, že je to židle, jak je asi těžká a že si na ni třeba mohu sednout! Ano, to, čemu říkáme realita, svět, okolí atd., to jsou pouze fotony dopadající do oka a zpracované mozkem…a taky zvuk, tedy sluch (plus samozřejmě i čich). Uvědomme si, že popravdě na moc věcí vlastně tolik nesaháme. No a to vše se musí v mozku srovnat (připomínám, že světlo je rychlejší, než zvuk – viz třeba blesk a hrom). Co si ale možná neuvědomujeme, že většina výsledného „vjemu“ pochází z mozku ne „zvenku“! Takže vlastně mnohem přesněji to není tak úplně „vesmír“, protože to je pouze náš popis, myšlenkový koncept. Mnohem lépe to vystihuje (dnes již, bohužel, také dost nadužívaný) pojem „matrix“, tedy mentální obraz, hologram, hra, simulace.
Vše je tedy mnohem spíš informace, než v pravém slova smyslu energie, ale klidně to pro naši potřebu tak i dál používejme, ano?
Neřekl jsem nic nového-objevného, že? Já vím, vždyť jsem to ani nesliboval 😉 Jenže, co s tím? Pojďme se nad tím společně zamyslet – pokud tedy samozřejmě chcete…klidně ale tuto knihu odložte, to hlavní už víte 🙂

_____

Slova, slova, slova aneb jak vše označujeme, zhodnocujeme a taky znehodnocujeme
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

• Relativita hodnocení: existence není nezávislá na našem hodnocení.

• Pojmenování versus pochopení: Jak nazveme určitou energii nebo informaci, nemá vliv na její skutečnou podstatu, které plně nerozumíme.

• Význam versus pocit: Slova mají nejen význam, ale i emocionální složku, která ovlivňuje naše reakce.

• Přítomnost versus vzpomínky: Starověcí filozofové měli zvyk mluvit o věcech pouze tehdy, když byly přítomné, aby se vyhnuli dojmům ze vzpomínek.

• Neutralita slov: Slova jako „pes“ mohou vyvolávat různé reakce v závislosti na osobních zkušenostech a postojích.

• Obecný význam energie: Energie by měla být chápána v nejobecnějším smyslu, jako něco, co ovlivňuje viditelné, i když samo viditelné není.

_____

Víte, věci a vlastně tak nějak celý svět/matrix prostě JE, existuje a to nehledě na tom, co si o čemkoli myslíme nebo jak to popisujeme. Při svých přednáškách jsem rád používal takové docela mrazivé přirovnání…kdo jste mne někdy slyšel, omlouvám se, že se opakuji.
Zkuste si, prosím, na chvilku představit, že neexistujete – prostě byste teď zmizeli. Co by se stalo? Upřímně si musíme přiznat, že vlastně vůbec nic. Slunce by dál vycházelo a zapadalo atd. Určitě byste chyběli několika lidem, ale objektivně by se nestalo vůbec nic. A takhle důležitá jsou naše hodnocení okolního světa, včetně našich názorů a toho co si myslíme… Kruté? Leč pravdivé, že?
Pokud se mnou doposud souhlasíte, spojme tuto myšlenku s předchozí kapitolkou. Podle mého je absolutně jedno, jak energii/informaci nazveme. Stejně vlastně skutečné podstatě nerozumíme a kdybych chtěl ještě víc provokovat, tak řeknu – a proč taky? Naučili jsme se takovou hru, že údajně když něco pochopíme, tak pak je to správně a pak o tom třeba můžeme i mluvit 🙂 (nic o tom nevíš, tak mlč!) Já bych se rád soustředil mnohem spíše na popis viděného a vnímaného – k tomu pochopení není potřeba a kromě toho mám silné pochybnosti o kvalitě či úplnosti onoho tolik deklarovaného pochopení. Když už jsem mluvil o Slunci = můžeme s úžasem pozorovat, jak při východu jakási rudá koule vystupuje nad obzor můžeme být fascinováni – no anebo nás naučí, že to „je“ Slunce a už to ztratí to svoje kouzlo = to přece znám, to je to Slunce.
Ale moje provokace spočívá v otázce = a opravdu to znáš? A co to je to Slunce? Podle mého by totiž správně ona věta měla znít = tomuhle my říkáme Slunce. Co to ale přesně je, to nevíme. Víme o tom třeba, že…a teď by mohl následovat výklad z dostupných informací, co jsme vypozorovali… Jenže, když už víme, že to je Slunce, tak přece není co řešit, no ne? 😉
Potřebujeme ale alespoň základní shodu na používaných termínech, slovech apod. Člověk údajně uvažuje v pojmech. Záměrně píšu „údajně“, protože to je přesně onen příklad situace, o které mluvím v následující kapitolce. Četl jsem to, naučil jsem se to, ale sám to vlastně tak nějak nevím, jen jsem uvěřil těm, kteří to s autoritou říkali… No a pojem je hlubší, než slovo. Obsahuje totiž i emocionální složku, tedy pocit – je mi zkrátka to slovo příjemné nebo nepříjemné a tak nevědomky reaguji právě na ony MOJE pocity, spíše než na reálný význam slova.
Budu si teď chvilku trochu protiřečit, protože tohle vlastně nevím a pouze jsem to slyšel, takže správně bych měl napsat = ÚDAJNĚ starověcí filozofové měli takový zvyk – nemluvit o věcech, které nejsou přítomné. Takže když si chtěli povídat třeba o nějaké soše, tak k ní nejdříve šli, aby to nebylo o dojmech ze vzpomínek, ale o pocitech z konkrétního pozorování = to se mi jako myšlenka moooc líbí a lhostejno bylo-li to tak či nikoli.
Příklad pravdivosti tohoto tvrzení = řeknu třeba slovo „PES“. Nemyslím tím nic konkrétního a dokonce ani nějakého reálného psa – reakce by tedy měla být neutrální. Přesto, když si to slovo řeknete pomalu a nahlas a budete pozorovat svoje vnitřní reakce, pak zjistíte, že Vám, kdož jste „pejskaři“, je vlastně docela milé si psa představit a v mysli máte toho svého mazlíčka. Jenže, pokud se Vám psi tak nějak eklují, moc Vám teď příjemně není a možná Vám běží i v hlavě program cosi ve smyslu = fuj, psi slintaj, smrděj, všude kálej a vůbec – proč o tom píše? Co je to za blbost atd. A tak najednou, podvědomě, vznikají určité sympatie či naopak antipatie mezi námi a to se, prosím, nevidíme, neslyšíme a já jsem oním slovem „pes“ vůbec nic nemyslel! Chápete?
Tak tedy energii, sílu atd. bych rád používal opět v tom nejobecnějším možném významu blížícímu se selskému rozumu. Tedy něco, co není vidět, ale ovlivňuje chování toho, co vidět je. Ne úplně šikovné přirovnání (žel, jiné mne stále ne a ne napadnout :-)) je magnetismus – to pouze jen pro představu jak to myslím, protože tento příměr kulhá v tom, že nám ze školy pravděpodobně naskočí další cosi jako předsudek, že plus a mínus se přitahují (tedy ony protiklady) a stejné póly se odpuzují – no a v životě, ve Vesmíru atd. je to přeci jen trochu složitější. Ještě by možná šlo mluvit o přírodních zákonech, procesech či konstantách…
Teď bych Vás potřeboval vidět, abyste na moji otázku = je to stále ještě srozumitelné? = mohli případně souhlasně kývnout a já mohl v klidu pokračovat. Věřím, že rozumíte a u některých to dokonce i vím 😉

_____

Co vlastně doopravdy víme aneb naše oblíbené společenské hry
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

1. Pochybnosti o jistotě znalostí: Autor se zamýšlí nad tím, co lidé skutečně vědí a jak mohou dokázat pravdivost svých znalostí.
2. Relativita vnímání: Poukazuje na to, že běžně přijímané pravdy, jako je tvar Země nebo poloha Slunce, jsou ve skutečnosti složitější a mění se s novými informacemi.
3. Skepse vůči absolutním tvrzením: Autor vyjadřuje nedůvěru k lidem, kteří tvrdí, že něco „přesně vědí“, a upozorňuje na potenciální zkreslení jejich tvrzení.
4. Koncept času a dne: Zpochybňuje reálnou existenci času a dnů, naznačuje, že jsou to konstrukty vytvořené lidskou společností a neodpovídají žádné fyzické realitě.
5. Existence pouze přítomného okamžiku: Autor argumentuje, že jediným skutečným momentem je „teď“, zatímco minulost a budoucnost jsou pouze koncepty v naší mysli.

Autor tedy vyzývá čtenáře, aby přehodnotili své předpoklady a uvědomili si, že mnoho věcí, které považujeme za samozřejmé, je ve skutečnosti pouze abstraktními koncepty nebo zkreslenými vzpomínkami.

_____

Další mojí často používanou otázkou při mnoha školeních, která jsem vedl, byla „Zkuste se, prosím, v klidu zamyslet a povězte mi, co doopravdy, tedy na 100%, víte“. Myslel jsem tím jasně prokazatelná fakta, tedy ne něco, co nás naučili ve škole, protože to de facto „nevíme“, to jsme četli nebo slyšeli a naučili se…jenže, jak to dokážeme či prokážeme?
A tak bylo většinou chvíli ticho a pak padaly návrhy jako třeba, že Země je kulatá. Mno…jenže ona není, ona je „šišatá“, je trošku sražená na pólech – proto se jí říká (nebo říkávalo – nevím, jsem už nějaký ten čas ze školy) geoid. Anebo = tamhle vidím Slunce, tedy vím, že je tam! Občas na mne už trochu nazlobeně klienti křičívali 🙂 Mno…světlo k nám ze Slunce letí přibližně 8 minut, takže tam, kde ho vidíme, bylo před několika minutami, tedy nyní tam už není… Hloupé, že? Proto mne už opravdu od malička tak fascinují lidé, co něco přesně vědí a proto také ve mně vzbuzují nedůvěru a ostražitost – je to prostě zvláštní nebo Vám to tak nepřijde?
A nyní k těm již zmíněným hrám. Nevím úplně přesně proč, ale v paměti mi zůstal obrázek jednoho kresleného vtipu, který byl uveřejněn před mnoha lety v Dikobrazu. Byly tam dvě rybičky v akváriu a jedna povídá té druhé „Nemůžu si zvyknout, že je dneska úterý.“ Poměrně primitivní až skoro hloupý vtípek, že? Uvědomujeme si ale, že dny neexistují? Že je to Vesmíru, přírodě – prostě všem – totálně jedno? Ale řekněte si v duchu „páteček“ anebo „do pytle, zase pondělí“ 🙂
Drobná provokace (snad k přemýšlení) = už se vám někdy stalo, že jste se probudili včera anebo zítra? Není zvláštní, že když se ráno probudím, tak je zase dneska?! Hele jo, asi máte pravdu – asi mi už definitivně hráblo! 😀 Já jen, že opravdu existuje pouze TEĎ – nic jiného reálně neexistuje. Minulost je zkresleně uložená nebo přesněji řečeno – zkresleně vybavovaná z naší paměti a budoucnost zatím objektivně neexistuje nebo? 😉
Stejně tak i třeba čas. Existuje vůbec čas? A jak tedy vypadá? Kdy a kde vznikl? Umíme si vůbec představit, že někdy neexistoval anebo že by přestal existovat? Opět velice zjednodušeně řečeno – přizpůsobili jsme se v minulosti „Vesmírnému rytmu“ a pozorováním nebeských těles jsme začali určovat čas. Nejdříve svítání, poledne, stmívání…pak po hodinách (všimli jste si třeba, že na starých hodinách je jen malá hodinová ručička?). Následně jsme „přidali“ minuty a dnes již i vteřiny – ale znovu trochu provokativní otázka = proč vlastně? Už jste si s někým dávali schůzku v 10:03:15? Tak co, proboha, blbneme? Chápete k čemu to vede, že? Pořád nás čas „honí“, stále „nestíháme“ apod. Přitom ale čas neexistuje – to je jen hra naší mysli a naší společnosti. Souhlasíte?

_____

Co tedy ten Vesmír je zač a jak funguje aneb základní principy bytí
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

• Vesmír a jeho principy: Autor se snaží překonat rozdíly ve výkladu a chce se zaměřit na hlubší smysl a pocity spojené s existencí Vesmíru.
• Láska jako univerzální koncept: Navrhuje, že láska je klíčovým prvkem, který prostupuje různými filozofickými a náboženskými systémy.
• Teorie všeho: Představa, že bez ohledu na to, zda jsme se vyvinuli nebo byli stvořeni, je náš svět dokonale nastaven pro naši existenci.
• Fyzikální podmínky pro život: Zmíněny jsou fyzikální konstanty, jako je vzdálenost od Slunce a složení atmosféry, které jsou ideální pro život.
• Subjektivní realita: Realita je vnímána jako superpozice subjektivních zkušeností, kde každý pozorovatel ovlivňuje a tvoří svůj vlastní vesmír.
• Lidská společnost: Ačkoliv se zdá, že lidská společnost nefunguje adekvátně, ve skutečnosti funguje podle stejných principů jako zbytek Vesmíru, jen naše zkušenosti jsou často negativní.

_____

Když už jsme se tedy dohodli, alespoň tak doufám, že půjdeme po smyslu a budeme spíše vnímat pocity, než se dohadovat o výkladu jednotlivých slov a přít se o to, co si o všem kdo myslí a co kde kdo řekl či napsal…krátká kontrola = jsme stále na „jedné vlně“, ano? Tak se pokusme nějak nešikovně a možná i krkolomně popsat o co tu běží…
Dovolím si navrhnout popis, který (alespoň v mých očích) jde napříč celým spektrem filozofických i náboženských škol a dogmat = a tím je LÁSKA. Já vím, už přímo slyším křičet Vaše předsudky… Moc Vás ale prosím, zkusme – alespoň na chvíli, ztlumit svoje emoce a „pouze“ poslouchat a přemýšlet nebo lépe řečeno = vnímat, ano? Anebo trochu lidověji řečeno – nechte mě to, moc prosím, alespoň doříct, ju? Děkuji!
Víte, v mých očích je právě tohle ona „teorie všeho“. Protože lhostejno, zda-li jsme se vyvinuli z „opiček“ nebo nás stvořil „pámbíček“ – jsme tu a když budeme vše v klidu pozorovat, nelze si snad nepovšimnout, jak je vše adekvátně nastavené pro naši existenci. A raději ještě jednou – je opravdu jedno, zda-li jsme se vývinem přizpůsobili my okolí anebo vše vzniklo tak, abychom my žili spokojeně. Je to totiž pouze variace na téma co bylo dřív, zda-li slepice nebo vejce (i když jak praví ti největší klasikové = dřív bylo všechno a mnohem lepší :D). Shrnul bych to tedy nejraději do jednoho nechtěného přeřeknutí a to, že jsme byli „stvořeni vývojem“ 😉 Jinak se totiž o to budeme přít donekonečna a v reálném světě se nic nezmění…v ničem si nepomůžeme – maximálně se všichni navzájem pozurážíme…
Vezměme, prosím, v úvahu třeba tato fakta = vzdálenost od Slunce, rychlost otáčení Země, sklon osy, složení atmosféry, voda = vše, kromě lidské společnosti je „adekvátní“, odpovídající či odpovídajícím způsobem připravené pro naši existenci. Miniaturní změna ve fyzikálních konstantách by vedla k zániku života, který známe. Je opravdu tak složité přijmout fakt, že žijeme v přátelském, milujícím (a ideálně i milovaném) Vesmíru (anebo prostoru, je-li Vám tento pojem bližší či milejší)? Občas ano, že? Proč to tak je? Jako bychom měli nějaké bloky, které nám tohle vědomí zatemňují anebo programy, které nám říkají, které nás učí – něco jiného…
Mluvím o Vesmíru, ale trochu možná zapomínám, že Vesmír je i tady – i my jsme Vesmír. Možná je tedy opravdu lepší onen pojem Jardy Duška = prostor.
Odvážím se použít trochu složitější větu, ale Vy ji dáte, věřím Vám 😉 chce to se jen na chvilku zastavit a bez předsudků (se ztlumenými emocemi) se nad tím zamyslet. Tak tedy = objektivní realita neexistuje, je to superpozice mentálních obrazů subjektivních vesmírů! Tedy nelze oddělit to, čemu říkáme „realita“ od toho, kdo ji v tu chvíli pozoruje – on (pochopitelně i ona, ono, prostě všichni) ji totiž ovlivňuje a mnohdy i přímo vytváří! Bláznivé? Já vím…
Superpozice znamená, že platí všechny varianty naráz. Zní to divně, já vím, ale zažíváme to každý z nás téměř denně. Jdeme třeba do divadla a ejhle, pro jednoho to bylo „pěkný“ a pro druhého to bylo „hnusný“ a oba mají pravdu, proto je to superpozice. Jenže ono se to dá aplikovat de facto na celé dění v onom „vesmíru/matrixu atd.“. A abych to vše ještě totálně domotal, tak chcete-li použít jakousi škálu či žebříček, pak první stupeň je, že platí „to nebo to“; druhý stupeň je, že platí „to i to“, ale to ještě není vrchol, tím je teprve tvrzení, že „platí to nebo to a to i to“ 😉 Chce to kafe, já vím…
Jediné, co zdánlivě nefunguje odpovídajícím způsobem, je lidská společnost. Ale ona i společnost funguje adekvátně – jen naše prožívání je občas negativní. V přes-příští kapitolce bych rád věnoval této úvaze více písmenek, ale teď ještě chvilka objasnění mého pohledu na výše zmíněnou lásku, neva?

_____

Láska aneb jak tenhle „proces“ vnímám já
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

• Láska je vnímána jako plynoucí energie, která přitahuje a spojuje jak hmotné, tak nehmotné aspekty existence.
• Autor rozšiřuje pojem lásky na všechny formy přitažlivosti, včetně gravitace, a navrhuje, že Země nás „miluje“ tím, že nás přitahuje.
• Negativní myšlenky a strach mohou přitahovat negativní výsledky, podobně jako gravitace působí bez ohledu na naše přijetí její existence.
• Jsme považováni za tvůrce našeho vlastního vesmíru, kde si vybíráme z „katalogu“ možností a naše pocity a přání určují, co do našeho života přitáhneme.
• Autor popisuje koncept dobro/zlo jako myšlenkový konstrukt, kde věci „prostě jsou“ a my jim přisuzujeme hodnotu.
• Kapitola končí myšlenkou, že vesmír plní naše přání a že vše se děje podle našich pocitů a přání, ať už jsou jakékoli.

_____

Víte, o lásce už toho bylo napsáno tolik. Takové množství lidí ji má „plnou pusu“ a to dokonce i mladí, kteří si ještě uchovávají takový ten vzdor vůči všemu. A to je právě to úskalí, které alespoň já vidím – mohli bychom se v tom utopit a celý život nedělat vlastně nic jiného. Tak třeba hned původní řecké výrazy (řečtina tzv. koiné – tedy obecná anebo „biblická“ chcete-li) slovem láska do češtiny překládáme výrazy jako je storgé – mateřská láska, fília – přátelská náklonnost, agapé – v zásadách a principech založená láska, erós – milenecká láska atd. Já tam vidím jednu stejnou podstatu = je to plynoucí energie, která na sebe váže, přitahuje okolí a stejně tak i nastavené procesy tak, aby vše fungovalo v prospěch dotyčné osoby – v tomto případě celého lidstva. Mám zkrátka o něco zájem, tím směrem tedy „teče“ moje energie, síla…A tak, jako takový vedlejší produkt ony věci, lidi, zážitky a já nevím co ještě, přitahuji (a tady právě neplatí, že se protiklady přitahují, ale přitahuje se to stejné, podobné – je to vlastně propojení hmotného a nehmotného či duševního, duchovního s viděným, protože opět – vše je vlastně „pouze“ nějak organizovaná energie, tedy stejná podstata). Láskou bych si tedy dovolil nazvat zkrátka všechny příjemné pocity.
A proto bych se v rámci své úvahy vůbec nebál tento popis rozšířit kompletně na celou přitažlivost…ano, včetně gravitace 😉 Když mi totiž dovolíte trochu spisovatelské nadsázky, tak tímto úhlem pohledu nás Země miluje, protože nás přitahuje! My tomu ale říkáme gravitace. A nakonec – v čem je rozdíl v partnerském, mileneckém vztahu = také jsme přeci přitahování obrovskou silou, ne? Dokonce ani myslet pořádně nemůžeme, pořád nám to myšlenky přitahuje k němu/ní 😉 Znáte to – nesnídám = myslím na tebe, neobědvám = myslím na tebe, nevečeřím = myslím na tebe, nespím = vyžírám hlady ledničku 😀
A malá ochutnávka a pozvánka pro další kapitolky – co když upínám svoji mysl (jinak řečeno moje energie, síla plyne) v mých očích k negativním věcem? Co když se stále zaobírám strachem, že to dopadne špatně atd.? Co tím přitahuji? Ano, lze to „shodit“ tvrzením, že to jsou jen bláboly…nakonec, ani gravitace na Vás nemusí působit, když to nepřijmete a nesouhlasíte s tím nebo se pletu? 😉 Raději dovysvětlím – aniž bych podceňoval Vaši inteligenci, pouze se snažím dokázat tu svoji 😀 Byla to ironie – tedy stejně tak, jak tím, že odmítnu existenci gravitace, nepřestane ona existovat, tak tím, že shodím zákon přitažlivosti jako nějaký ten blábol zkrátka neznamená, že nefunguje, neexistuje, nemá na nás vliv…
A jak tedy onen proces/systém/matrix atd. funguje? Jsem pán svého vesmíru, ale můžu si vybírat jen z daného katalogu, protože jsem součást onoho hologramu, jsem jeho střípek. Ale kdybych se rozhodl, že chci třeba lítat pouhým máváním rukou, tak to v katalogu není, takže buď musím být silná osobnost, silná energie a dostat to do nabídky anebo přesvědčit kritickou masu lidí – třeba miliardu, že to jde a pak by to šlo…
Je tedy „daný“ ten katalog, ten rámec, mantinely, hřiště, procesy, ale v rámci toho opravdu jsem pán svého vesmíru, můžu si za všechno sám a přitahuji to já! Protože svými pocity si volím, co si z toho katalogu přitáhnu. Nestane se mi něco, co by nebylo v nabídce anebo by nebylo podle mých pocitů. Je to tedy po mém, ale ne po mém myšlení, ale podle mých pocitů! To, že se něco děje, ovšem neznamená, že se to přeci musí dít mě!
Jsem tedy tvůrce, ne oběť. Já tu hru hraju, nejsem hrán. Ostatní jsou v superpozici – oni hrají jejich hru. A já to mohu ve svém vesmíru změnit, vypnout. Pouze já mohu dovolit druhým aby mě ovlivnili. Ve skutečnosti to totiž není tak, že mě ovlivňují, ale já jim to dovolil – mým strachem, takže jsem to zase udělal já. Mě ovlivňuje můj strach, že mě ovlivňují. Samozřejmě funguje samospád, autopilot a taky, že vyšší bere. Já jsem pánem svého vesmíru já mám vyšší energii = to je cesta, pokud chci něco ovládnout či tzv. dokázat.
A tak je třeba i chápat onu známou větu „nechat to na vesmíru“ = vypadá to možná jako spoléhání se na nějakou inteligenci, ale tam není nějaký fousatý děda na obláčku! My tomu říkáme láska, že totiž všechno jakoby vychází v náš prospěch. Taky tomu říkáme dobro – vnímáme to tak, protože jsme toho součástí. Zkrátka ony „procesy“ uskutečňují naše přání, resp. přizpůsobují se našim pocitům – no a tomu právě říkáme láska. Kromě toho, mírně předběhnu = dobro/zlo ve skutečnosti neexistuje, to je koncept myšlení = věci prostě „pouze“ jsou, teprve až my je zhodnotíme nebo znehodnotíme, přidáme to plus či mínus…a samy dobře víte, že co je pro jednoho plus…
Klidně si myslete, že jsem se zbláznil, ale já vidím kolem sebe jenom lásku a postupem času vůbec nechápu, jak to, že jsem to až doteď neviděl (zkrátka jsem plně nechápal, co ta skutečná láska opravdu je)! Vše se totiž děje přesně podle našich pocitů, přání! Chceš být nešťastný? Tak tedy buď! Chceš mít strach? Tak si ho měj! Chceš věřit v boha? Chceš vidět zjevení? Tady je! Chceš se bát pekla? Chceš se bát karmy? Chceš se bát převtělování? Chceš důkazy pro evoluci? Prosím, Tvé přání je mi rozkazem! Miluju Tě! Tvůj Vesmír…

_____

Klíč k fungování aneb jak se cítíš?
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

• Pocity jako klíč k fungování: Autor vnímá negativní pocity jako varovný signál a motivaci ke změně, které jsou projevem lásky od Vesmíru, Přírody nebo Boha.
• Důležitost sebeuvědomění: Nejdůležitější je ptát se „jak se cítíš?“ a usilovat o to, aby odpověď byla pozitivní. Negativní odpovědi by měly být signálem k okamžité nápravě.
• Individualita v přístupu k životu: Každý má svůj způsob, jak dosáhnout pohody, a co funguje pro jednoho, nemusí fungovat pro druhého.
• Metafora aplikací v mysli: Některé mentální „aplikace“ jsou nainstalovány rodiči nebo společností a mohou být aktivovány nebo deaktivovány. Cílem je tyto aplikace odinstalovat a zbavit se negativních vzorců.
• Flow a přítomnost: Autor hovoří o důležitosti být v „flow“ a žít v přítomnosti, reagovat přirozeně na situace bez pasivity.
• Přijetí reality: Je důležité přijmout realitu takovou, jaká je, a nezabývat se představami o budoucnosti, které se mohou lišit od skutečnosti.
• Důvěra ve správný výsledek: Bez ohledu na to, jak situace dopadne, bude to vždy správně. Nemá smysl se bát budoucnosti, protože vše se vyvine tak, jak má.
• Vystoupení z kauzality: Když je člověk v klidu, může se vymanit z řetězce příčiny a následku a to tím, že „nespustí“ příčinu.

Autor zdůrazňuje, že klíčem je přijetí současného stavu.

_____

Jak tedy pochopit, že se občas (někdo mnohem častěji) cítíme mizerně, blbě, pod psa? Já to vnímám jako takový varovný signál a motivaci ke změně zároveň. I to, pokud přijmete moji argumentaci výše, je projev lásky = jako by nám Vesmír (nebo jak to chcete nazývat – Příroda, Bůh atd.) říkal: „Hele, udělej s tím něco, vyřeš si to – ať už jsi konečně zase v pohodě.“ Nechci sem zatahovat moje zkušenosti ze školství anebo ze školení dospěláků, ale motivovat kohokoliv (včetně sebe) k nějaké činnosti nebo nedejbože ke změně – to je opravdu téma na celoživotní studium – no a Vesmír „ví“ jak na to = blbé pocity se o to postarají 🙂
Klíčem tedy a asi po předchozím psaní tím nepřekvapím, jsou podle mého nejlepšího vědomí a svědomí naše pocity – tedy ne názory, myšlenky, dogmata, schémata atd. Nejčastější otázkou, kterou bychom si měli klást a to několikrát denně je „jak se cítíš?“ (a nemyslím tím vlastní pachový vjem 😀 ale vnitřní duševní rozpoložení, náladu, psychický stav) a jediná přijatelná odpověď je „v pohodě, nad věcí, v klidu, na ničem nelpím apod.“ Každá jiná odpověď by měla být jasným signálem k okamžitému jednání k nápravě, protože na co čekat? Až zahřmí? A kdy jindy být šťastný, než právě teď? Proč se věnovat něčemu či dokonce někomu jinému, když sám nejsem v pohodě?!? Zkrátka = když si každý na této planetě pomůže sám, bude pomoženo všem lidem na světě. Utopické? Nereálné? Možná – já ale sliboval, že budu psát o tom, co funguje mně…určitě jiným funguje něco zcela jiného a je to tak správně. A některým také nefunguje vůbec nic. To sice už tak dobře asi není, ale nikdo nikoho nemůže do ničeho nutit anebo přesněji řečeno nutit může, ale výsledek to nebude mít žádný, maximálně ten, že toho „nutiče“ budou všichni brzo nenávidět 🙂 . Moje snažení se týká mne samotného a pak lidí, kteří vidí svět podobně. Ty tato pasáž snad motivuje k činnosti a třeba je i vytrhuje z letargie. Jsem rád, že jste a vězte, nejste v tom sami!
Na druhou stranu určitě existují tací, které tahle písmenka dohánějí možná přímo k zuřivosti. Jak už ale víme, to není těmi písmenky, to je těmi zjitřenými pocity, které mají na ony výroky navázané – dokonce i s tím bych Vám uměl pomoci a rád bych to i udělal a předpokládám, že velice dobře víte co? Ano, je třeba chtít 😉 Je to totiž jako mít „nainstalovanou aplikaci“ v naší mysli, která se (stejně jako v mobilu) někdy zapíná a jindy zase vypne, ale prostě tam je přítomná. Naší snahou by ideálně mohlo být ji alespoň vypnout, ale mnohem lepší by bylo ji rovnou úplně odinstalovat, smazat. Některé „aplikace“ nám nainstalovali už rodiče anebo jsme si je „stáhli a nainstalovali“ napodobováním vzoru a vzorců jejich chování a s tím spojeném prožívání. Zkrátka tím, že jsme je viděli u rodičů. A opět taková kontrolka = to, když nejsi v klidu, nejsi vlastně v přítomnosti, ale zapnul se ti nějaký negativní „tréninkový program“, běží ti nějaká aplikace v hlavě.
Jinak řečeno jde tedy o to, přizpůsobit se oněm procesům „lásky“. Někdy se podobnému přístupu říká flow. Tedy bez námahy a úsilí pluji, využívám proudy. Mám v rukách kormidlo, takže pluji vlastně podle sebe, ale v rámci oněch daných procesů, pravidel hry. Nevím, jestli má cenu stále pádlovat proti proudu…člověk se unaví a stejně moc nedokáže. Určitě ten pocit znáte také – když je to v souladu s Vesmírem, tak to jde jakoby samo, lehce a právě to úsilí a ta snaha je to, co působí jako nevhodný tlak, ale PROTI kýženému výsledku! Je to prostě, bohužel, otázka rozpuštění ega…
Klíčem je tedy „přítomnost“, zůstat v realitě (vím, trošku sporný termín, ale nyní to není myšleno kvantovo-fyzikálně, ale „tady a teď“). Jako se třeba v autě věnovat řízení a reagovat na vznikající situace a třeba stav vozovky atd. a ne přemýšlet, co bylo v minulém díle Ordinace v růžové zahradě 😉 Tomu osobně říkám „přirozeně reagovat“, nebýt pasivní, ale aktivní pozorovatel a „reagovatel“. Proto i ta otázka = co se ti děje? (je to vlastně obdoba onoho – co je tady a teď?!)
Upřímně řečeno, víte, já umím být šťastný a jsem, ale většinou pouze v přítomnosti…ovšem občas mě programy odvádějí pryč. Proto také relativně často mluvím o vědomé činnosti – tedy být si vědom co a proč dělám + plně vnímat, že to právě dělám, tedy soustředění a plné uvědomění bez rozptylování.
Stejně tak důležité je přijímat to, co přináší realita. Stejně vždycky všechno dopadne jinak, než si člověk představuje. Tak proč si stále něco představovat?! A porovnávat to s realitou? Vždyť nevíš, co se stane! Nevíš, jak to bude atd. Proč tedy řešíš, co bude třeba příští weekend?! To je zase konstrukt myšlení, hra na plány a člověk může být pak totálně vytočený nebo zklamaný, že si vše nějak představí, vymyslí a realita je jiná. Tohle je nefunkční systém! Vyhlížej po tom, co bude – třeba to bude úžasný – kdo ví?! Může to být docela dobrodružná hra 😉
Ono totiž ať to dopadne, jak to dopadne, bude to vždycky správně. Nevím, jestli dobře – možná to já budu hodnotit subjektivně jako špatně nebude to podle mojí představy, ale rozhodně to dopadne správně!
A když platí výše napsané, tak proč se bát budoucnosti? Zítra to bude stejně jako dnes nebo za týden. Bude to a dopadne to ideálně správně (jen se nemohu spolehnout, že to bude podle mého myšlení; tedy nevím, jak konkrétně to dopadne, ale rozhodně se mohu spolehnout, že to nakonec bude opravdu správně pro všechny zúčastněné) a když nebudu svými pocity přitahovat negativa, tak to špatně nemůže dopadnout protože neexistuje „špatně“.
Jediná jistota v tomto smyslu je to, že se to stane úplně jinak, než jsem si představoval – tak proč to řešit, raději to a sebe pozoruj. A opravdu skutečná jistota je, že já to zvládnu a že se mohu spolehnout na své pocity, vše ostatní je hra, ve hvězdách, neznámá atd.
Nehledě na to, že když jsem v klidu, vystoupím z kauzality…ano, opravdu lze vystoupit z příčiny a následku (myslím tím, že „nespustím“ příčinu a tedy nenastane následek – celé to od začátku vypnu), ale o tom raději až později, ju?
Tedy stručně = přijímám to tak, jak to je. Proč to nepřijímáš? Co ti na tom vadí? Proč ti to vadí? 😉

_____

Pocity aneb o čem to tu sakra mluvím?!?!
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

• Pocity lze rozdělit na pozitivní, neutrální a negativní, což zjednodušuje jejich vnímání.
• Pocity vznikají jako reakce nervové soustavy na různé podněty, které mohou být vnější nebo vnitřní.
• Pocity mohou být vyvolány myšlenkami, osobami, zvířaty nebo věcmi a u každého se liší.
• Kombinace pocitu a myšlenky vytváří ‚program‘, který ovlivňuje naše chování a přitahuje podobné situace.
• Pocity jsou jedinou pravou jistotou v životě, protože jsou vždy v přítomnosti a můžeme je ovlivnit.

_____

Opět asi nepřekvapím, ale dovolím si navrhnout – pojďme se vykašlat na plácání se v tom, zda-li jsem zamyšlený nebo zádumčivý; mám veselou nebo přímo radostnou náladu…zkrátka, pojďme přestat škatulkovat (mimochodem, to nás naučil Aristoteles a proto s ním taky tak nesouhlasím, resp. s jeho učením samozřejmě, jeho osobně vůbec neznám 😀 ) a ponořme se alespoň o patro hlouběji, takže hurá k podstatě. Pocity bych viděl jednoduše jako pozitivní (to je pro mne ona láska) nebo neutrální (je mi to jedno, fuk, nic mi to neříká, nijak mne to neoslovuje) anebo negativní (v podstatě všechny možné druhy a formy strachu a ten uvádím opět pod souhrnným názvem pro vše špatné jako opak oné zobecněné lásky). Obrovskou výhodou tohoto dělení je, že to prostě „neokecáme“, zkrátka víme, jak se cítíme, že? 😉
Jak vlastně ty pocity (cítění se) vznikají? Jsem přesvědčen, že toto je mnohem složitější a vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby existovalo tisíc protichůdných tvrzení či dokonce vědeckých studií. Jenže já jsem přeci slíbil, že budu popisovat svoje pozorování, svoje postřehy. Tedy pocit si představuji jako proudění nebo proběhnutí energie po těle – jako když Vám po těle (i když vlastně uvnitř, že? :D) přeběhne mráz. Někdy je to opravdu jen „závan“ jindy delší vibrace, frekvence, brnění a někdy je to tak stálý kmit, že už si ho ani neuvědomujeme a máme zjevně mylný dojem, že jsme „v pohodě“, že ani nic necítíme, že jsme v klidu. Popisuji tedy v podstatě reakci nervové soustavy na nějaký podnět a to jak zvnějšku, tak zevnitř. Vidím tam dokonce i účel a to snahu přimět mozek k reakci – k nastolení opětovného klidu, rovnováhy. Umíme si to asi představit na jednodušších reakcích typu = leknu se klaksonu a uskočím.
Co v nás ony pocity vyvolává? Právě, že cokoliv a u každého trochu jinak. Většinou jsou to myšlenky – viz moje psaní o pojmech, ve kterých uvažujeme. Ale někdy je to přeci jen ještě rychlejší a pocity vyvolá nějaká osoba, zvíře nebo i věc.
A pokud se spojí pocit s konkrétní myšlenkou, vzniká něco, co bych rád nazýval PROGRAM. Je to něco, podle čeho se chováme, čím tvoříme a přitahujeme podobné. To by si ale zasloužilo trochu širší pojednání, co říkáte? 😉
A ještě několik poznámek, které rozšiřují téma. Jenom pocity jsou opravdu v přítomnosti, v realitě. Myšlení je totiž vlastně sám o sobě už program, který nás od přítomnosti odvádí. Pocity jsou také ve skutečnosti jedinou onou tolik hledanou jistotou – žádný „systém“ není jistý či jistotou, protože mu nerozumím na 100%, nemám plné penzum informací. Jisté jsou pouze moje vlastní pocity. Jinak řečeno = nevím, co se stane, ale vím, že já to zvládnu! Vím totiž jak na to a když se spolehnu na své pocity a budu s nimi pracovat, zvládnu to. Svoje pocity totiž (téměř) jako jediné ovlivnit můžu a s stejně tak s nimi můžu pracovat = to je moje jistota, moje štěstí! Na nic jiného se spolehnout nemůžu. Tedy ve smyslu, že se nemohu spolehnout na výsledek, nevím zkrátka jak to dopadne. Vím, jak to funguje… To je mimochodem i to očekávání, to je to lpění, to je to zaměření na vnějšek = chtěl bych, aby ten systém běhal podle mě, ale on neběží! Mám pouze svoje pocity.

_____

Náš vlastní superpočítač aneb programy a viry v naší kebulce
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

• Mozeček miminka je přirovnán k novému počítači, připravenému na učení a poznávání.
• Výchova je procesem instalace „operačního systému“ do dětské mysli, který ovlivňuje jejich vnímání reality.
• Pocity dítěte jsou autentické a plně prožité, dokud nejsou potlačeny vnějšími vlivy, jako jsou pokyny k chování.
• Potlačení negativních pocitů vede k vytvoření mentálních programů, které omezují přirozené reakce.
• Autor popisuje tyto programy jako „viry“, které mohou zkreslit původní vnímání světa.
• Dobro a zlo jsou subjektivní pojmy; realita je neutrální a my ji hodnotíme.
• Jazyk a slova jsou nástrojem, kterým se tyto programy vytvářejí a upevňují.
• Zákon přitažlivosti může vést k přitahování podobných zážitků, které posilují negativní programy.
• Odstraňování negativních programů vede k řešení problémů a návratu k původnímu stavu klidu.
• „Odblokovaný“ člověk se vrací do stavu nezatíženého dítěte, odpojeného od „Matrixu“ společenských očekávání.

_____

I tohle přirovnání je takové hodně profláklé a i tohle trochu kulhá, ale pro názornost postačí 😉 Narozené miminko má mozeček čisťounký jako nový počítač. Ideálně připravený na přijímání a hlavně poznávání okolního světa včetně vlastního já. A my ho výchovou napojujeme na onen Matrix. Instalujeme vlastně cosi jako „operační systém“.
Pocity libosti a nelibosti jsou v plném souladu s vlastním bytím a o něčem jako jsou myšlenkové vzorce či systémy, není vidu ani slechu. Když je mimču něco příjemné, řehní se na celé kolo a když něco naopak nepříjemné, řve tak, že se až může protrhnout 😀 Rozhodně si ale všechny pocity odžije až na dno a díky tomu se uchovává stále v tom stavu „čistoty“ nebo jak to nazvat a díky tomu je také schopno v jednu chvíli křičet, jako když ho na nože berou a za minutu už se chechtat na celé kolo – a to vše naplno, upřímně, opravdově.
Jenže jednoho dne se stane něco zvláštního. Negativní pocit poprvé potlačí, neodžije si jej až na dno. Možná je to tím, že poprvé uslyší okřiknutí typu: „Nebreč! Nic se přece neděje.“ apod. A tak vznikne první (domluvili jsme si, že tomu tak budeme říkat) program. Tedy nějaká myšlenka, která vyvolává negativní prožívání a je to. Už ví, že se napříště nesmí vztekat, že se v téhle situaci nebrečí nebo dokonce program typu „kluci nebrečí“ atd. A pokud používám přirovnání k virům, tak v počítačovém světě existuje nebo minimálně v mém mládí existoval poměrně neškodný a vlastně i veselý virus, tzv. „upside-down“, který udělal pouze jedinou věc, otočil Vám zobrazení na monitoru vzhůru nohama a budete se možná divit, ale nebylo úplně tak jednoduché se ho zbavit (pokud jste tedy při práci u PC nechtěli stát na hlavě 😀 ) – no a tyto naše programy dělají vlastně něco podobného = staví na hlavu naše původní vnímání světa…
Víte, musím teď přeci jen udělat krátkou odbočku a dovolím si dokonce předpokládat, že se mnou někteří nebudou souhlasit, ale dobro a zlo podle mého pozorování neexistuje. Proto jsem dříve napsal, že věci pouze jsou – to my je zhodnocujeme či znehodnocujeme. A co je pro jednoho dobré, druhému je fuk a třetího vytáčí do ruda.
Tím úskalím, které umožní miminku vytvořit onen program, je řeč – slova. Nejprve ho naučíme podstatná jména – třeba to již zmíněné Sluníčko. Pak ale přidáme přídavná jména, která bych s trochou nadsázky navrhoval ze slovníku úplně smazat. Už totiž víme, že je Sluníčko nejen žluté nebo zlaté a hřejivé, ale třeba taky ošklivé, že pořád pálí anebo zlobivé, že dnes není vidět apod.
Problém oněch programů spočívá v tom, že obsahují osobu, zvíře nebo věc (tedy konkrétní myšlenku, představu) + negativní pocit. A když se onen pocit nevyruší, nevygumuje, nevypne – tak podle zákona přitažlivosti (viz výše, tedy plynoucí energií, která na sebe váže, přitahuje podobné) – přitahuje onen človíček podobné zážitky, věci a lidi, které ho víc a více vytáčejí a tak zažívá všeho více a více. A to, podle Vesmírného zákona lásky, do té doby, než mu dojde, že by si to měl vyřešit a vrátit se do původního stavu klidu. Je to možná jako namazat se medem a divit se, že jdou po mně včely – dokud se neomyju, mohu se rozčilovat anebo to bagatelizovat třeba tím, že mám vlastně včely rád – až do halejujah…
Tohle mi přijde jako úžasné poznání-pozorování, protože se díky tomu mohu „programovat“ pozitivně a když najdu negativní program – tedy vlastně podle onoho znázornění virus, mohu ho vypnout-odstranit-smazat a má tedy najednou každý problém své řešení. Přijde to úžasné pouze mně nebo to vidíte podobně?
No a vyčištěný (nebo odblokovaný, chcete-li) člověk se dostane do stavu dítěte, odpojí se tedy od Matrixu. Drobný problém může být na první pohled v tom, že existují lidi, kteří napodobují chování a jednání někoho „odpojeného“ od Matrixu, ale ve skutečnosti je to jenom jejich program – i to lze ale cvičeným okem rozpoznat a hlavně cvikem i odstranit, takže klid! 😉

_____

Jak programy fungují aneb zákon přitažlivosti
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

Mozek a nové informace: Mozek hledá známé vzorce a je obtížné zaznamenat něco zcela nového.
Zákon přitažlivosti a myšlenky: Myšlenky samy o sobě nic nepřitahují; skutečným magnetem jsou pocity, které myšlenky vyvolávají.
Pocity versus myšlenky: Neutrální nebo negativní pocity spojené s myšlenkami mohou způsobit, že se žádoucí výsledky nedostaví, i když jsou myšlenky pozitivní.
Zákon jako neosobní síla: Zákon přitažlivosti je přirovnán k přírodním zákonům, jako je gravitace, a nemá hodnotící nebo trestající charakter.
Víra a modlitba: Vyslyšení modliteb je připisováno silné víře a pozitivním pocitům, nikoli hodnocení ze strany vyšší síly.
Realita a vnímání: Skutečnost se formuje podle toho, co jednotlivec „ví“ a co si přitahuje, ať už je to dobré nebo špatné.

_____

Pokud jste se přeci jen ještě tak úplně nenaladili na „moji“ vlnu a pokud stále ještě hledáte smysl, důvod proč to všechno píšu a pokud také stále hledáte něco rádoby mého, něco „nového“ – i když pokud bych sáhl opravdu do hlubší filozofie, tak údajně se nic v pravém smyslu nového dozvědět nelze, protože mozek hledá podobné – lze tedy poznání rozšířit a prohloubit či ukázat nové souvislosti, ale kdyby zaznělo něco naprosto nového, tak to mozek vůbec nezaregistruje, protože to nemá k čemu přiřadit, s čím porovnat. Pak jsem tedy zjistil, vypozoroval (lepší výraz, než vymyslel) jako takovou novou drobnost-postřeh, že v knize a filmu Tajemství je nepřesnost, která mnohým neumožňuje využití zákona přitažlivosti naplno a to sice = MYŠLENKY NIC NEPŘITAHUJÍ. To, co opravdu přitahuje vše do našeho života, jsou naše POCITY, které ony myšlenky vyvolávají. Mluví se tam o pocitech, já vím, ale jen jako o pomocném faktoru, ale důraz je kladen na myšlenky a dokonce na jejich kontrolu. Ale když u myšlenky nemáte žádný pocit, resp. máte pocit neutrální, tak si jí můžete opakovat milionkrát denně a nic se Vám v životě nezmění anebo ještě horší situace – když u té myšlenky máte negativní pocit, byť by byla zdánlivě formulována pozitivně, ještě Vám to může ublížit. Jako příklad = tisíckrát denně si budu opakovat „jsem milionář“, ale cítím se u toho blbě, v hlavě mi běží něco jako „to stejně nikdy nebudu“ anebo „jsem střevo, že už dávno milionář nejsem“ = hádejte, k čemu to povede? Jaký bude výsledek? Stále si ještě rozumíme?
A ještě jeden postřeh jsem vypozoroval. Už podle názvu, je to ZÁKON přitažlivosti = důležité pro pochopení je právě ono slovo zákon, tedy není tam obsažena nějaká hodnotící mysl anebo lidověji řečeno – není to fousatý děda na obláčku. Není tam v našem pojetí nějaké myšlení, hodnocení, plánování, vypočítavost, že by nás třeba někdo trestal nebo si říkal: „Ještě ho v tom nechám chvíli vymáchat“. Všechno to jsou prostě „pouze“ následky mých pocitů, je to zkrátka zákon. Cosi jako akce-reakce anebo gravitace = když skočíte z mrakodrapu, máte ten dojem, že si gravitace „říká“, že nám to teď osladí a že se zabijeme? Nikoli, zabijeme se, protože zákon gravitace tak funguje. Není v tom úmysl. Už asi rozumíte, že?
Doufám, že mi věříte, že poslední, co bych chtěl, je někoho nějak urazit nebo zesměšnit. Přesto si myslím, že tady je potřeba dodat nějaký ten konkrétní příklad – moc tedy prosím, mějte na mysli, že se pokouším vše pouze doložit a vůbec nikoho nesoudím, neposuzuji ani neodsuzuji. Představte si věřícího člověka, jak se modlí k bohu. Existují mnozí lidé, kteří mají spousty zážitků s vyslyšenými modlitbami. Existují ale mnozí další, kteří tento zážitek nemají. Čím to je? Jsou to tedy horší křesťané, lidé? Anebo to znamená, že si pámbíček u těch druhých říká něco ve smyslu: „Tihle si to nezaslouží. Nechám je ještě chvíli čekat.“ atd.? Ne, je to zákon přitažlivosti a tak ti první zkrátka vědí, že to bůh pro ně udělá (přesněji řečeno dělá nebo dokonce udělal – vysvětlím později), mají u toho dobrý pocit a tzv. nepochybují o tom. No a ti druzí u toho mají (možná i hodně skryté a neuvědomělé) negace, bloky a proto se jim nic neplní. Už si rozumíme? Věřím, že ano.
A mimochodem, nechci si tu hrát na nějaké encyklopedické znalosti, ale i sama bible, když popisuje boha, používá mnohá znázornění pro dobré pochopení a pak také popisuje jeho „vlastnosti“ či „schopnosti“ – tedy viděno lidskýma očima. Co se ale týče popisu kým nebo čím bůh doopravdy je, tak tam naleznete pouze jediné vyjádření a to sice (světe, div se 🙂 ) „Bůh je láska.“ Kdybych chtěl přeci jen trochu provokovat, tak teď napíšu – vidíte, že opravdu vím o čem píšu 😉 Ale já jsem taktní a tak raději mlčím 😀
No a protože to je opravdu „láska“ – tedy tak alespoň popisujeme, když cítíme „dobro“ tak nějak v náš prospěch či užitek a radost, tak to vlastně každému funguje podle toho, co „ví“ a zhmotňuje se mu to, co má rád, to si přitahuje (a stejně tedy tak i to, co nemá rád). Jinak řečeno, vše je nastaveno s láskou a laskavě tak, aby měl člověk pocit, že to je tak, jak on si myslí…ale teprve když přestoupí ze systému do systému (třeba jako já = evoluce-víra-kvantovka), zjistí, že to tak je. Ovšem pokud někdo žije a zažije jenom jeden systém-schéma, nemá šanci zažít a pochopit, že to jsou principy, tedy ne myšlení…

_____

Úskalí aneb tušení průšvihu
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

• Osobní zodpovědnost: Autor zdůrazňuje, že každý je zodpovědný za to, co si do života přitáhne svými pocity a akcemi.
• Vědomé versus nevědomé žití: Popisuje rozdíl mezi vědomým životem, kdy si člověk uvědomuje své role a akce, a nevědomým životem, kdy je člověk ovládán okolnostmi bez aktivního zásahu.
• Napodobování a učení: Poukazuje na to, že lidé se učí napodobováním od dětství a často pokračují v tomto vzorci i v dospělosti.
• Vlastnictví problémů: Vysvětluje, že problémy, které nás trápí, jsou našimi vlastními a neměli bychom očekávat, že je za nás vyřeší někdo jiný.
• Vědomá činnost: Zdůrazňuje význam vědomých rozhodnutí a uvědomělého života bez stresu a nervozity.
• Zákon přitažlivosti: Diskutuje o tom, jak pozitivní emoce a rozhodnutí mohou ovlivnit naše životy a jak je důležité být aktivní, nikoli pasivní, ve svých rozhodnutích a cílech.

Autor také nabízí povzbuzení a ujištění, že i když se může zdát, že životem jen proplouváme, máme možnost aktivně zasahovat a měnit směr našich životů.

_____

Troufnu si tvrdit, že pokud jste dočetli až sem (a já za to moooc děkuji 😉 ) a alespoň trochu nad vším přemýšleli, cítíte už nějakou dobu, že někde musí být nějaký zakopaný pes, že to nebude samo sebou. Ano, máte pravdu, tím průšvihem je, že si logicky zkrátka musím přiznat, že za vše ve svém životě si tak nějak mohu sám. Tedy ve smyslu, že já si to do života sám přitáhl svými pocity. A pokud Vám naskočil pocit viny, tak tak to nebylo vůbec myšleno – to není obvinění, ale konstatování důsledků fungování zákona. Tedy reakce na akci. A pokud máte pocit, že jste žádnou akci přeci nevykonali 🙂 , pak je to následek života v tzv. vleku, samospádu, tedy tím myslím situaci, že mám pocit, že SE mi to děje SAMO apod. Tak v tom případě si rozhodně ale mohu za to, že když se cítím blbě, tak že to neřeším. To je hodně provokativní teze, že? Pokusím se ji víc vysvětlit a taky Vás trochu uklidnit a povzbudit, chcete?
Tak nejprve onen samospád, autopilot nebo jak to budete chtít nazývat. Jeden z nejúčinnějších způsobů, jak se malé dítě učí, je napodobování. Napodobuje to, co děláme a hraje to vlastně jako jakési divadelní představení, jako určitou roli anebo také se dá říci hru. Znáte to. Budeme si hrát na obchod, já budu prodavač, ty kupující a pak si to otočíme. No, a tohle se nám tak vryje pod kůži, že v tom v podstatě pořád v dospělosti pokračujeme. Kdybych chtěl tohle psaní trochu více shodit, tak i tady opět jen hrajeme takovou hru – já si hraju na to, že jsem na něco přišel a že to jako napíšu a Vy, že Vás to zajímá, že tomu rozumíte a že se Vám to líbí – i když se Vám možná zdají mé hry trochu vypečený – vždyť jsem z Kolína 😀 Zjednodušeně se dá říci, že buď tu hru vědomě hraju nebo ji mám vypnutou a tak jí vědomě nehraju anebo o tom vůbec nevím a tak „hra hraje mne“. Říkám to srozumitelně?
V mých očích dokonale tuto skutečnost popisuje Karel Nejedlý ve své knížce „Já to mám jinak“. Dovolím si tedy volný citát, protože lépe bych to nevymyslel = co mi vadí, je MŮJ problém. Co tedy vadí druhému, je JEHO/JEJÍ problém. Zdánlivě jednoduché pravidlo, či podstata našeho fungování ve společnosti. Když se říznu do prstu, nemohu chtít, aby si ho druhý ošetřil a zavázal, že? 😉 Přesto je to ale místy trochu obtížnější na pochopení či představení si – pojďme se tedy nad tím společně trochu více zamyslet, souhlasíte?
Někdy se také používá termín „vědomá činnost“, prostě vím, co dělám, proč to dělám, dělám to já a dělám to pro sebe. Ono totiž to, že jsem v klidu a v podstatě nezaujatý pozorovatel přeci neznamená, že přirozeně nereaguji. Jde o to, že se nestresuji, nenervuji. A tak také činím vědomá, uvědomělá rozhodnutí. Vedou mne tedy pocity, ale není to (jak já říkám) bezvědomá cochcárna! Podobně je také velký rozdíl spoléhání se na intuici, tedy klidné vnímání pocitů versus programy-negace a klamný dojem, že to je ona intuice = přitom to jsou pouze (lidově řečeno) pocuchané nervy či zjitřené bolesti z dětství na základě podobnosti aktuální prožívané situace. Stále jsem ještě srozumitelný? 😉
Zkrátka, klid je dobrá věc, ale je to jako nenervovat se, nestresovat se – v tomhle smyslu se do toho Vesmíru neplést, ale není to pasivita, protože v pasivitě nefunguje zákon přitažlivosti, protože když jsem bez emocí (anebo si to spíše pouze namlouvám), pak nic nepřitahuji (minimálně tedy na vědomé úrovni). Je potřeba mít pozitivní emoce, takže je potřeba posílit záměr/cíl, nakopnout se, chtít to – ne lpět, ale to přeci neznamená nechtít!
Je potřeba tedy posílit rozhodnutí. Tedy ne jenom pasivně sedět a trpně přijímat. Je to taková aktivní naštvanost = já takhle žít prostě nechci a jsem rozhodnutý to vyřešit! Potřebuji tu „vyšší energii“, já si to musím paradoxně „dovolit“ se rozhodnout, že to chci přitáhnout, aby fungoval zákon přitažlivosti.

_____

A co ti druzí aneb fungování společnosti
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

1. Lidská společnost jako magnety: Lidé jsou jako magnety, které se ovlivňují. Naše emoce mají různé intenzity.
2. Odpovědnost za vlastní život: Pokud si neuvědomujeme odpovědnost za svůj život, energie ostatních nás strhne. Naše pocity vytvářejí naši realitu.
3. Hledání viníka: Obviňování druhých nás neudělá šťastnými.
4. Milovat sám sebe: Klíčem je dělat to, co nás opravdu těší. Rozdíl mezi představou a realitou je důležitý.
5. Respekt k sobě a druhým: Nepodřizovat se ze strachu, ale z vlastního rozhodnutí. Péče o sebe není sobectví, ale základ pro péči o druhé.
6. Odpovědnost za komunikaci: Jsme zodpovědní za formu naší komunikace, ne za reakce druhých. Pravda může vyvolat zlobu, ale je důležité zůstat věrný svým názorům.
7. Štěstí jako cíl: Naším cílem není měnit svět nebo lidi kolem sebe, ale být šťastní a dělat to, co nás činí šťastnými.

_____

Vraťme se ještě na chvíli ke znázornění o magnetu. Lidskou společnost si totiž lze představit jako spousty magnetů na jednom stole (všichni jsme totiž vlastně „energeticky“ propojeni – přes pocity a vjemy samozřejmě = proto také používáme výrazy jako je soucit či sdílení). A tak pohyb jednoho magnetu vyvolává okamžitou reakci na našem společenském a společném stole – některé magnety se odtáhnou, jiné přiskočí. Rozdíl oproti znázornění opět spočívá v tom, že občas se protiklady opravdu přitahují, většinou ale ne. A pak také ty naše životy, naše vlastní emoce – mají různou sílu, intenzitu a „selsky“ řečeno = vyšší bere.
Jde o to, že když nemám svůj život „pevně v rukách“ – vidíte, vše jsme vlastně už X krát slyšeli, je to taková naše historická moudrost. Jen častokrát jsme to nepochopili, nerozuměli…když si neuvědomuji odpovědnost za svůj vlastní život, tak si s námi energie ostatních „magnetů“ hraje jak chce a pinká si s námi ze strany na stranu. Jenže, bohužel, i to je vlastně výsledek našich emocí – když totiž cítím (a velice silně – takže to vlastně „vím“), že nic nezmůžu atd. tak se mi to zkrátka musí tak dít – vždyť je to přeci zákon, že? 🙂
Mimo jiné to třeba taky znamená, že za to, co se mi právě děje nemohou ti druzí. Dokud budeme hrát hru na hledání viníka, nebudeme šťastní nikdy, protože i když ho zdánlivě nalezneme, nic se nezmění – to, co nás štve, bude nás štvát dál. Jen si k tomu přidáme možná ještě i nenávist k domněle odpovědné osobě. Přesto mi ale druzí mohou tak nějak zdánlivě bránit ve štěstí. A to sice tím, že bych měl nějaké nároky, požadavky, očekávání na to, jak oni se mají chovat. I to jsou ovšem moje programy z dětství – i ty je potřeba pro úplné štěstí vyčistit. Jsem zkrátka zvyklý, že se mi rodiče dost přizpůsobují (pokud mám štěstí na dobré rodiče), ale tak to v životě nefunguje, proto je fungující rodina něco tak fascinujícího a unikátního.
K témuž ještě zážitek, který jsem viděl před pár lety. Honosný hotel v centru Prahy. Dvě parkovací místa před vchodem určená pro příchozí hotelové hosty. Zjevně tam neustále parkoval někdo, kdo tam neměl co dělat a tak byl zřízenec pověřen hlídáním. Postavil se mu tam namachrovaný mladíček s nadupaným vozem. Já zaslechl konec žádosti onoho zodpovědného o přeparkování a pak spršku nadávek, co mu ten mladíček sypal na hlavu. Čekal jsem hluboký konflikt, jenže onen zralý a zkušený pán se jen pousmál a klidným hlasem mu povídá: „Hele, tys měl těžký dětství, viď?“ 😀 Když se hádám, vlastně se hádám se svými blbými pocity.
Milovat sám sebe = v tom je klíč. Okay, ale co to znamená ve skutečnosti, jak to pak vypadá? Prostě si dělej, co chceš – proč by sis přeci nemohl dělat, co chceš? Dělej, co chceš a pozoruj se, jak se u toho cítíš. A pokud tě napadají takové ty naučené nesmysly jako třeba co kdybys chtěl ale vraždit třeba nemluvňátka 😀 tak se teď na chvíli zamysli a uvědom si, jak velký rozdíl je mezi představou a realitou. Myslím to takhle a předem se omlouvám za docela ujeté přirovnání, ale chci, aby ona myšlenka vynikla nade vší pochybnost. Dobrá tedy, připusťme, že zjistíš, že se ti chce tedy vraždit ony neviňátka, okay, tak to zkus – kde seženeš zbraň? Máš kontakty na „podsvětí“ nebo si půjdeš dělat zbrojní průkaz (nebo jak se to jmenuje – vůbec se v tom nevyznám :D)… A dejme tomu, že tedy vše klapne a to pak jako opravdu půjdeš někam do školky a opravdu pak zvládneš zmáčknou spoušť? Asi těžko, že? Jsou to totiž pouze nesmyslné představy a lidově řečeno „kecy v kleci“! Ta myšlenka totiž znamená = dělej, co doopravdy miluješ! Dělá ti to radost? No tak to dělej dál! Nedělá ti to radost? No tak to nedělej!
V klidu mysli na sebe. Často se sám sebe ptej a co na to já? Opravdu si užívej život a to každou vteřinu. Nepodřizuj se druhým pouze ze strachu, protože to pak v sobě jenom držíš a nakonec vybouchneš a jsi vzteklej. Prostě v klidu od začátku prosazuj svoji s respektem k druhým. Podřizuj se, protože ses tak ty osobně rozhodl, ne ze strachu a pak to půjde i bez vytočení jako projev tvého rozhodnutí, tvoji svobodné vůle…
Starat se o sebe a pečovat o své příjemné prožívání života není přece sobectví! To, že umíš pečovat o druhé, tímhle postojem nezapomeneš! Naopak, čím víc jsi v pohodě ty, tím víc budou v pohodě i lidi kolem tebe. Mysli na sebe! To je rozdíl oproti mysli JEN na sebe. Když myslíš na sebe a sám jsi v pohodě, můžeš pak myslet na druhé. Obráceně to nefunguje. Nefunguje tlačit, funguje tahat! Tohle je funkční systém!
Já přeci nejsem zodpovědný za reakci druhých. Přijal jsem odpovědnost za moji formu komunikace (mnozí i na ni mimochodem kašlou a mnoho věcí jim i tak funguje, takže to vážně není nutné hrotit), abych druhé, pokud možno, neurazil, ale pokud budu upravovat obsah, tedy moje názory, pak se kvůli druhým „křivím“ – tedy podléhám ze strachu a stejně to k ničemu nevede, prostě to nefunguje! Problém může být i to, když si beru osobně reakci druhých, ale to je jejich věc, ne moje! Nezapomínejme, že pro pravdu se člověk zlobí! 😉
A kromě toho přeci neznamená, že když se nebudeš s druhými rozčilovat, že s nimi souhlasíš! Umožní jim nést následky svých (špatných) rozhodnutí. Ty se s tím nerozčiluj, to není tvůj problém!
Já tady přeci nejsem od toho, abych změnil svět, abych měnil lidi kolem sebe. Já jsem tady proto, abych byl šťastný! Tak dělejme to, co nám dělá radost, z čeho jsme šťastní!

_____

Druhý vesmírný princip aneb naše svobodná vůle
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:

Svobodná vůle: Každý má svobodnou vůli a může se rozhodnout, jak bude jednat. Nemůžeme nutit ostatní, aby jednali podle našich představ.
Ovlivňování druhých: Můžeme ovlivnit druhé, pokud nejsou vědomí, ale to je manipulace a není to etické.
Karma a svědomí: Naše činy, i když nejsou viděny ostatními, ovlivňují naše pocity, což se nám vrací jako „karma“.
Programy druhých: Hrajeme programy druhých lidí, ale pokud nás to emocionálně neovlivňuje, není to náš problém.
Osobní odpovědnost: To, co nás trápí, je náš vlastní problém, ne problém druhých. Musíme převzít odpovědnost za své pocity a činy.
Strach a realita: Strach z něčeho (např. nemoc) je často větší problém než samotná situace. Identifikace příčiny strachu nám pomáhá s ním pracovat.
Zbavování se odpovědnosti: Svádění našich problémů na druhé je nelogické a manipulativní. Musíme přijmout, že naše reakce a pocity jsou naše vlastní odpovědnost.

_____

Na druhou stranu nejsme roboti, každý z nás má svobodnou vůli (snad si to tedy pouze nenalháváme). A svobodná vůle je něco jako druhý vesmírný princip = mohu se svobodně rozhodnout, že já tyhle hry hrát nebudu apod. Znamená to ale také, že ostatní mají úplně stejnou svobodnou vůli a já je tedy nemohu k něčemu nutit. Ovlivňuji „pouze“ svůj Vesmír, svoji realitu. Mám-li být tedy úplně upřímný, jak jsem slíbil, tak ty druhé ovlivnit lze, pokud žijí právě oním samospádem, nežijí vědomě, ale to je manipulace a není to (alespoň v mých očích) hezké. Víte, opět taková krátká odbočka, jsem přesvědčený, že když udělám něco špatného (tedy já to tak vnitřně hodnotím) a nikdo mě třeba ani nevidí, tak já se u toho ale rozhodně vidím a logicky mi to tedy moje pocity stejně jednou „vrátí“, tedy přitáhnu si něco jako reakci na moji akci = to je právě ta „karma“, svědomí, boží mlýny apod. Možná je to i to ve středověku nazývané černou magií. Zkrátka je to neetické. Nejde si prostě lhát sám sobě – když něco „ošulím“, vidím to já a pamatuju si to, protože to i nějak prožívám. Snad to píšu srozumitelně…
A co tedy programy těch druhých? Logicky musím být přeci ovlivňován, strháván energií druhých k tomu, že jim hraju jejich programy. Ano, hraju je, ale v klidu, s neutrálními pocity, jen to tak nějak pozoruju, ale nezlobí mě to, nevadí mi to. Pokud bych u toho ale měl špatné pocity, tak už víme, že je to signál, že je to opět můj problém a mohu si za to já sám. Nejlépe to zjistím, když si to „vyčistím“, když to pak pokračuje i když mi to je už jedno, pak to nebyl můj problém, ale program těch druhých, který pouze hraju. Srozumitelné? Doufám, že ano 🙂
Hrajeme si zkrátka navzájem své programy. Je to taková ta oblíbená společenská hra o které jsme již mluvili. Dovolte ještě jeden důkaz nebo takové zamyšlení na podobné téma. Kromě útlého dětství, kdy se dítě mění téměř před očima, jsem tak nějak stále stejný. Pomalu se vyvíjím, později se tedy tomu říká stárnutí 😀 Nějak skokově či náhle se mi nemění třeba temperament atd. Měl bych se tedy chovat pořád stejně, předvídatelně, konstantně – jak to, že se tedy na někoho usmívám víc, někomu mám chuť říci vtípek a na někoho jsem spíše odměřený? Dalo by se to odbýt tím, že je to tzv. první dojem, ale já se u toho nějak i cítím. Proběhla nějaká hlubší interakce, možná neverbální komunikace – zkrátka se potkaly dva magnety a nějak na sebe začaly reagovat.
Mimochodem, toto poznání i vysvětluje, proč to, co mne vytáčí, dělají lidé mě a nedělají to druhým. Jim by to totiž zjevně nevadilo i kdyby jim to dělali – možná by si toho asi ani nevšimli = je to ten efekt medu a včel, pamatujete? 😉
To, co se mi děje, si tedy ve skutečnosti dělám já. Neexistuje osoba příčinná. Lepší otázkou by ale mohlo být „co se mi ve skutečnosti děje?“ Jak to myslím? Tak třeba Covid. Mnoho lidí v době pandemie podléhalo cosi jako iracionálnímu strachu – no a když si položíme tu trochu zvláštní otázku výše = děje se mi, že jsem nakažený? Ne, děje se mi např. „strach, abych nebyl nakažený“ nebo se „bojím, že budu trpět, umřu“ atd. a to je ve skutečnosti onen problém – tedy ne covid, ale můj strach… No a když najdu příčinu, původ a taky důvod, proč se necítím dobře, dá se s tím už velice dobře pracovat.
Jsme mistři v hledání osob příčinných. Protože tys udělal/děláš tohle, tak já udělám tohle = ta spojitost je naprosto nesmyslná, hloupá a vlastně i silně manipulativní. Mohu reagovat na chování druhých, to ano, např. = protože hraješ šachy, tak já v tom volnu se budu věnovat… Ale svádět svoje chování na druhé a také ho jimi omlouvat je sice běžné, ale naprosto nelogické = protože ty hraješ šachy, tak já jsem ti nevěrná, já za to nemohu, kdybys je nehrál, tak bych to nedělala – to je přece blbost! „Kvůli tobě“ vlastně neexistuje, vždy je to „kvůli mě“ – možná jako reakce na…ale příčina je ve mě, ne ve druhých. Je to vlastně zbavování se odpovědnosti. Já mohu za sebe, ne za druhé a obráceně – oni nemohou za mě! Co mi vadí, je můj problém! A okolní svět změníš tím, že změníš sebe.
Pojďme pokračovat v našem přemýšlení. Když už tedy víme, ač to většinou neradi přiznáváme a připouštíme, že ostatní nemohu vinit za to, jak se cítím a jak žiju, tak co vlastně konkrétně je to, co mě trápí?

_____

Co nás to konkrétně trápí aneb kde to vlastně je?
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Vnitřní prožívání: Naše štěstí nezávisí na okolním prostředí, ale na našem vnitřním prožívání reality.
Změna pocitů: I když možná nemůžeme změnit okolnosti, můžeme změnit, jak se cítíme a jak situace prožíváme.
Bloky a motivace: Naše emocionální bloky se občas uvolní, což nám dává prostor k jejich zpracování.
Náhoda neexistuje: Vše, co se děje, má svůj důvod, i když tomu nemusíme rozumět.
Pozorování a klid: Klid a pozorování situace přináší řešení, zatímco úzkost nefunguje.

_____

Mnozí z nás (a stejně tak i poměrně často) hledají zdroje problémů někde vně. Troufnu si tvrdit, že to už nemusím nějak příliš vyvracet a tak přejdu rovnou k argumentům či lépe řečeno k postřehům, jak jinak, že? 😉 Četl jsem – tedy opět = vážně nevím, je-li to pravda, ale psalo se, že kupodivu existovala velká skupina lidí, kteří se z koncentračních táborů vrátili duchovně a duševně posíleni, zoceleni (fyzicky pochopitelně nikdo). Uvědomili si třeba sílu lidského ducha, vzájemné lidské pomoci atd. Naproti tomu existuje taktéž poměrně početná skupina dětí miliardářů, které páchají sebevraždy. Není nad Slunce jasné, že naše štěstí opravdu nezávisí na okolním prostředí, ale že jde jen a pouze o naše vnitřní prožívání reality? V mých očích ano – Váš názor je na Vás 😉
Můj závěr je tedy takový, že to, co nás trápí jsou naše pocity, naše prožívání. Nic víc, ale také nic méně. Zásadní rozdíl ale vidím v tom, že se s tím tedy dá něco dělat – okolnosti a okolí možná nezměním, ale rozhodně mohu změnit jak se cítím, jak to prožívám. Souhlasíte? Upřímně musím na tomto místě dodat, že já to dokonce vidím úplně obráceně, tedy tak, že si svoji „realitu“ tvoříme právě svými pocity a že „tam venku“ není nic jiného, než „monitor“ toho, co se nám odehrává uvnitř…ale o tom až později.
Naštěstí ony negativní pocity netrvají dlouho – přijde mi, že je to jak u zubaře. Pokud si tento pro mnohé frustrující zážitek nezpracujeme, budeme prožívat hrůzu týden před návštěvou a ještě možná den po té 🙂 Ale třeba zrovna můj pan doktor je velice milý člověk, je to opravdový profík. V ordinaci jsou milé a hezké sestřičky. Čekárna vypadá spíš jako obývák a nakonec i to křeslo v ordinaci je pohodlné = objektivně je vše v pohodě (kromě mých pocitů samozřejmě 😀 ) a to až do chvíle, kdy vrtačka zajede na nerv – ale ani to netrvá věčně. Stejně tak mi to přijde i s naším životem = pár okamžiků může být „bolestivých“, ale slouží k našemu „uzdravení“ a zbytek „jen“ dělají naše pocuchané nervy, tedy ano, opět ty pocity… cítění se…
A tak jako nás nebolí všechny zuby naráz a ani se všechny naráz nevrtají, stejně tak také nemáme zjitřené všechny naše negace naráz. Občas se tedy i ony bloky trochu uvolní – to proto, abychom si uvědomili, že nám může být i lépe a dostali i pozitivní motivaci ke změně, k nápravě. Opět by se z určitého úhlu pohledu dalo říci, že je to další důkaz, jak moc nás Vesmír „miluje“, ale ono je to znovu spíše důsledek toho, kolik emocí a v jaké míře v nás „bublá“ a také jak dlouho to zjitření trvá. Bloky zůstávají a zákon přitažlivosti funguje – jen my máme čas na nádech, zkoncentrování se a také na to, abychom s tím už konečně začali něco dělat… Prostě by nám jinak asi už opravdu hráblo, že? 😀
Náhoda neexistuje, to je prokázaný fakt. To, čemu lidé neznalí „vesmírných principů“ říkají náhoda, je již zmíněný samospád, autopilot, život ve vleku energií ostatních (silnějších) jedinců anebo skupin. Takže pokud neexistuje náhoda, tak stav, co se děje, musí mít nějaký důvod – jenom tomu nerozumím a pokud chci, mohu nad tím přemýšlet a něco se z toho naučit, ale když nechci, tak ne – není to proto, aby mne to učilo, ale když chci, můžu se něco naučit – je to na mě. Není to fousatej děda na obláčku, který mě vede = já rozhoduji, jestli se chci něco naučit, pochopit. To jen jako můj pohled na věty typu = koho pámbu miluje, toho křížkem navštěvuje anebo to se ti děje proto, aby ses naučil to a to = já zásadně nesouhlasím! Minimálně v mém vesmíru to takhle nefunguje. Mám to prostě jinak…
Co mi tedy ve skutečnosti vadí, je to, že to, co se děje, neodpovídá tomu, co bych si přál. Přestaň to tedy pořád porovnávat s nějakou svojí představou a uleví se Ti! Hlavním argumentem budiž toto = funguje Ti to? Ne? A není tedy lepší spíš pozorovat a přemýšlet? Prostě to není, jak bych si přál já – no a co? To přece není rezignace, protože já tím svým klidem a vyčištěnými pocity přitáhnu to, co opravdu chci – tohle je naopak funkční způsob! Klid a pozorování situace a svého prožívání přináší řešení, ale ideální řešení! Úzkost a úzkostlivost nefunguje – nebo máš jinou zkušenost?! Tak se na to prostě vykašli a nedělej to! Žiješ tak v přítomnosti, v realitě, ne ve snech v domněnkách.

_____

Virtuální realita aneb skutečné sociální sítě
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Definice reality: Realita je vše, co je mimo naše tělo, a vnímáme ji pouze skrze naše smysly, které jsou nepřesné a individuální.
Subjektivní vnímání: Každý člověk vnímá realitu jinak na základě svých smyslů a emocí.
Virtuální realita: Virtuální realita ukazuje, jak náš mozek může vnímat uměle vytvořený svět jako skutečný.
Sociální sítě a internet: Internet a sociální sítě přizpůsobují obsah podle našich zájmů, což ovlivňuje naše vnímání reality.
Kolektivní realita: Naše vnímání reality je ovlivněno kolektivním přesvědčením a sdílenými zkušenostmi.
Vytváření reality: Realitu vytváříme svou pozorností a emocemi, a to, co vnímáme, je ovlivněno našimi mentálními obrazy a kolektivním vědomím.

_____

Rád bych se ještě zastavil u zmíněného pojmu „realita“. Když se pokusíme ji nějak běžným a tak nějak zažitým způsobem popsat, pak by to šlo možná vyjádřit slovy – vše, co je vně mého těla. Pak ale vzniká otázka jaký máme kontakt s okolním světem, onou realitou? Pouze svými smysly. To je vlastně jediná cesta do našeho mozku, kde dochází k uvědomění si a zpracování oněch podnětů. Možná už asi tušíte, kam naše společné přemýšlení vedu = ano, naše smysly jsou nepřesné, zpožděné a u každého trochu jiné. Pro názornost = dojde-li k podnětu, tento nervový vzruch „běží“ po nervových drahách do mozku, kde je zpracován a teprve následně případně zareagujeme. Když si sáhnu třeba na dřevěný stůl, tak to se mnou nemusí vůbec nic udělat. Pokud ale mám rád dřevo, budu se rozplývat nad tím, jak je onen stůl krásný. A údajně se již dnes dá měřit, jak dlouho trvá, než mi onen dotek z prstů dorazí až do mozku a stejně tak se dá i měřit intenzita onoho prožitku. Lapidárně řečeno – existují lidé, kteří nic nezaregistrují; pak jsou lidé, kteří si budou říkat něco ve smyslu: „Hele, pěknej stoleček. To je kvalitní masiv.“ A někteří si udrží i onu „paměťovou stopu“ a ještě po letech si budou říkat: „Jo, tenkrát…jak jsem si šáhnul na ten pěknej stolek…“ 😀 Rozumíme si už trochu lépe? A hloupá otázka by zněla = kdo z nich vnímá lépe realitu? Zkrátka každý po svém.
Víte a v tom se právě s tímto mainstreamovým přístupem k vědomí, uvědomování si, vnímání – tedy jinak řečeno s paradigmatem, dualitou, „vesmíronázorem“ zásadně rozcházím (samozřejmě, že nejen já a dokonce si troufnu říci, že je nás každým dnem více a více = nás, kteří vnímáme, že to nějak kulhá, nesedí, neodpovídá oné skutečnosti). Výše jsem již napsal, že si každý z nás tvoříme vlastní realitu. Tedy čeho si všímáme anebo naopak co zcela vypouštíme (v našem osobním vesmíru tím pádem vlastně neexistuje) a o tom rozhodují opět kdo nebo co? Ano, přesně tak = naše pocity!
Jenže to, jak je to ve skutečnosti, alespoň minimálně já vnímám téměř o 180 stupňů obráceně. Možná jste zažili virtuální realitu – takovou tu „helmu“, co vám dají na kebulku a tam se vám odehrává úplně jiný svět, který ale mozek vyhodnocuje zcela reálně = máte přitom skutečný dojem, že to, co je na „obrazovce“ je opravdové a stejně se tak i cítíte. Anebo možná jste viděli takové ty robotické protetiky, kdy pouze svojí hlavou ovládáte stroj ve tvaru třeba ruky atd. Proč to píšu? Protože to je třeba klíč k pochopení = zkuste si (alespoň) na chvilku představit, že tam venku nic není. Znamená to tedy, že si vše vytváříme pouze v našem mozku a tato „virtuální realita“ je ale tak reálná, že nás už ani nenapadne o ní pochybovat. Kromě toho, protože to je tzv. multiplayer, tedy tuto verzi reality „hraje“ osm miliard „hráčů“, vzájemně se přesvědčujeme a utvrzujeme, že je vše skutečné a že to tak opravdu je – až do doby, než se vám podaří si tu helmu z hlavy sundat, odpojit se od Matrixu… Ne nadarmo údajně už Indiáni říkají, že svět je to, čemu věří většina…
Dovolím si použít ještě jedno možná trošku složitější přirovnání – tedy pro nás, věkově bohatší 😉 a to sice sociální sítě a vlastně Internet jako takový. Dost bylo ale na toto téma napsáno a hlavně mi přijde, že ono je to v životě hodně podobné. Tedy – Internet, síť navzájem propojených počítačů umožňuje vzájemnou komunikaci a také přizpůsobení toho, co se zobrazí podle historie již prohlíženého. Složité? Zkusím na příkladu – aniž bych rozebíral detaily, slibuji. Kdysi jsem hledal nějaký penzion v Krkonoších na letní dovolenou. Pak jsem se přihlásil na Facebook a okamžitě na mne vyskočila hromada reklamy na téma „chaty a chalupy v Krkonoších“ – náhoda? Ne, síť se zkrátka „učí“ a hledá podobné, co mne zajímá, aby mi to nabídla. S trochou nadsázky se dá říci, že každý uživatel Internetu má takovou trochu svoji verzi – vidí trochu něco jiného, slyší něco jiného a třeba dokonce i čte trochu jiné zprávy – viz aféra kolem zvolení prezidenta Trumpa. No a já jsem vypozoroval, že takhle vlastně funguje naše vnímání reality. Přitahujeme emocemi co nás zajímá, ale i naopak štve – vše to jsou intenzivní emoce, že? 😉 A to se nám pak „zobrazuje“. Tedy není to jako dříve, když byl jeden jediný televizní program na který se dalo koukat a tak téměř všichni sledovali Nemocnici na kraji města = to byla uměle totalitně a hlavně chvilkově vytvořená iluze jednoty.
Nakonec – nikdo nemůže opravdově tvrdit, že vnímá 100% všeho, co se děje s ním a kolem něj. Stačí si nasadit na ruku hodinky a za chvíli už je nevnímáme. Mozek nás tak chrání před zbytečnými „daty“, abychom se nezbláznili…máme toho i tak dost, no ne? 😉
Klidně si mě odsuďte, že mi už definitivně hráblo, ale já jsem už skálopevně přesvědčený, že „tam venku“ NIC NENÍ. Všechno je můj (náš) mentální obraz. Hologram. Pozorností realitu vytváříme – jako je ta slavná otázka, zda-li je na obloze Měsíc, když se na něj nikdo nedívá… Já tomu říkám „Vesmírný katalog“ – v něm Měsíc je, proto si ho tak nějak podvědomě neustálé uvědomujeme a proto tam je – i když se tedy někdo přímo doslova nedívá. Můžeme tedy mít a dělat „pouze“ to, co v onom katalogu (Matrixu) je…
Vzniká tedy možná otázka, jak tam dostat i něco dalšího? Asi jste už pochopili, že rád věci vysvětluji na přehnaných znázorněních, aby tak vynikla podstata. Tedy = dejme tomu, že byste rádi, když budete rychle mávat rukama, začali létat. Zkuste si to 😉 Nic, že jo? Víte proč? Protože tohle v katalogu není, možná taková ptákovina totiž nikoho jiného nenapadla 😀 Máte tedy dvě možnosti = buď budete tak silná osobnost (typu Gándhího = ten, když přestal jíst, celá Indie se zamyslela…já, když přestanu jíst, celému Vesmíru to bude ukradené :D) a svojí obrovskou energií to do „katalogu“ dostanete anebo musíte přesvědčit kritickou většinu, aby tomu uvěřila a pak to začne fungovat…jo, opravdu…
Vše má ještě jeden takový háček, podvědomě totiž předpokládáme, že druhý vnímá okolí stejně jako já = podle sebe soudím tebe, říká lidová moudrost. Ale i kdybyste se zeptali druhého (varuji budete za blázny) – vidíš trávu? A jakou má barvu? Zelenou to je přece jasný! No jo, ale jak víte, že on ji nevidí třeba modrou, ale od malička se naučil, že téhle barvě, tomuhle vjemu říkáme zelená? 😉

_____

Co tedy opravdu existuje aneb moc přítomného okamžiku
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Existence přítomného okamžiku: Minulost a budoucnost reálně neexistují, existuje pouze přítomnost.
Fragmenty minulosti: Fotografie, videa a dokumenty jsou jen momentky, které neodrážejí celou historii.
Paměť a emoce: Vzpomínky jsou uloženy v paměti, ale vybavujeme si je skrze emoce.
Subjektivní vnímání: Každý člověk si pamatuje události jinak, což může vést k různým interpretacím stejné situace.
Provokativní myšlenky: Pochybnosti o existenci známých osobností, jako je prezident Trump, a důvěra v realitu, kterou nám prezentují média.

_____

Uznávám, že naše úvahy začínají „houstnout“ 🙂 ale nemohu si pomoci – vždyť to na sebe hezky navazuje, že? 😉 Neodolám opět jedné menší provokaci a navážu tím na přirovnání o tom, co vlastně opravdu na 100% víme, teď ale otázkou = co ve skutečnosti opravdu existuje? Co třeba taková minulost? Kde „leží“? Kde je uchována? A co taková budoucnost?
Snad se mnou budete souhlasit, že upřímná odpověď by asi zněla, že reálně nic z toho neexistuje. Existuje pouze tady a teď, tedy přítomnost, přítomný okamžik – to, u čeho jsme přítomní (jsme tedy fyzicky nebo alespoň duševně při tom). Ano, máme třeba fotografie, videa, psané dokumenty – ale opět = to jsou jen takové momentky, výseky, fragmenty z komplexní historie. Není tedy snad nic překvapujícího, že stejně jako si útržkovitě uvědomujeme realitu, stejně tak si i vybavujeme minulost. V rámci alespoň snahy o objektivitu (i když si tím vlastně trochu protiřečím, já vím) bych měl říci (vlastně napsat – já si Vás u psaní pořád představuju a tak mám stále dojem, že si povídáme :D), že v paměti máme údajně uloženo vše – viz třeba „vzpomínky“ v hypnóze anebo při terapii, kdy si najednou klient vzpomíná na věci, o kterých si myslel, že ani uložené nemá. Problém je totiž ani ne tak v zapamatování si, ale ve „vybavování si“, vzpomínání, rozpomínání, protože si vše vybavujeme-vracíme do vědomí přes co nebo lépe řečeno čím? Ano, správně tušíte – opět přes emoce a emocemi. Nechám Vás nad tím chvilku přemýšlet, chcete?
Mezitím přidám ještě jednu svoji zkušenost. Když jsem psal mou první knížku (Můj první vandr), shromáždil jsem si všechny dostupné informace z našeho skutečného vandru a mimo jiné jsem pár věcí i konzultoval s přímými účastníky oné akce. Byl jsem velice překvapený, jak si každý z nás po těch letech pamatuje něco jiného a i trochu jinak to, co proběhlo, vnímal. Jde o to, že jsem předpokládal, že se neshodneme třeba v hodnocení nějaké cesty – někomu se tam zkrátka líbilo a jinému ne. Jenže několikrát se stalo, že určité úseky cesty jsem třeba já úplně zapomněl a teprve vyprávění kamaráda, pro kterého byla ona část důležitá, emotivní a tak si jí zapamatoval – tedy ono vyprávění mi to vše připomnělo. Zkrátka = jako bychom byli každý na úplně nebo téměř jiném vandru… Zajímavé, ne? 😉
A raději ještě jedno krátké připomenutí myšlenky, že filozofové údajně mluvili pouze o tom, co je vidět = nejsme tedy úžasní, jak se dokážeme dohadovat o věcech, které vlastně neexistují? Třeba o budoucnosti…
A na závěr k tomuto tématu ještě jedna (ale už opravdu hodně velká) provokace = viděl někdo z Vás na vlastní oči prezidenta Trumpa? Já ne a dokonce ani osobně neznám nikoho, kdo by ho viděl. Znám ho jen z televize. Co když ve skutečnosti neexistuje a je to jen počítačově vytvořená postava třeba jako Glum z Pána prstenů? 😀 Já vím, říkáte si, že mi už definitivně hráblo 😀 Já tím chci ale ukázat, že se spoléháme na pravdivost a reálnost mnoha věcí, které jsou ale ve skutečnosti pouhou hrou anebo by rozhodně mohly být anebo existují pouze v naší hlavě. Souhlasíte?
S tím souvisí další naše tak oblíbená hra na „tak to je“ nebo „tak to není“, ale to bych rád opět rozebral v samostatné kapitolce, stejně tak jako vliv médií (zejména filmů) na naše PŘEDSTAVY o skutečnosti-realitě…

_____

Co s tím aneb jaká existují řešení?
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Individuální přístup: Každý člověk je originál a co funguje pro jednoho, nemusí fungovat pro druhého. Důležité je naslouchat svým pocitům.
Akceptační Metoda: Autor oceňuje metodu, která se zaměřuje na odstranění negativních bloků a programů, místo nucení se do pozitivního myšlení.
Kritika pozitivního myšlení: Autor poukazuje na to, že pro Čechy je obtížné myslet pozitivně kvůli kulturním a jazykovým rozdílům.
Přirovnání k terapii: Příklad s čepicí ilustruje, jak je důležité respektovat rozhodnutí druhých a nenutit jim řešení.
Motto: Chodíme na terapie, protože naše rodiče nechodili a my zase nechceme, aby musely chodit naše děti.

_____

Tuto knížku koncipuji jako beletristický zápis mých pozorování a zjištění – tedy nečekejte, moc prosím, že Vám budu dávat nějaký konkrétní návod. Kromě toho jsme každý originál a tak funguje každému něco jiného. Nakonec – mnohé z obecnějších principů jsem už popsal a to by Vás mohlo nasměrovat. Zkrátka = dejte na své pocity a už se v životě nezklamete.
Ale abych uspokojil ty z Vás, kteří touží přeci jen po konkrétnějších radách, tak trochu popíšu, co funguje mně. Chcete? 😉 Dobrá tedy 🙂
Dlouhou dobu mi přišla jako nejúžasnější Silvova metoda kontroly mysli, ale pak jsem (přes Dona Miguela Ruize, Jardu Duška, Rhondu Byrne a Eckharta Tolleho mimo jiné tedy) objevil Akceptační terapii. Není mojí ambicí tady teď převyprávět něco, co je perfektně zpracováno v knize… Budu dále pokračovat v „mém“ duchu, tedy v postřezích a tak se pokusím popsat jeden z mnoha aspektů, které si na této metodě vážím – a opět pro šťouraly = ani toto jsem ještě nikde neslyšel ani nečetl, tedy lze s trochou nadsázky konstatovat, že tato pasáž je tak nějak „nová“ a v pravém smyslu „moje“.
Je mnoho metod a jsou účinné, každá tedy trochu jinak. Co já oceňuji nejvíc, že metoda ACT je v mých očích „cesta pro Slovany“. Vysvětlím. Náš národ vnímám jako veliké pesimisty a negativisty – na vše existují samozřejmě výjimky…já teď mluvím o celkovém vnímání a házím nás všechny do jednoho pytle, máte pravdu 🙂 Rozhodně mám ale potvrzeno mnoha příklady, že pro nás je velice obtížné naučit se myslet pozitivně, mluvit pozitivně, vidět pěkné věci – jsme zkrátka až příliš zaměřeni na to „špatné“, negativní. A jak už jsem zmínil, když se nutíme, tlačíme do pozitivního, máme u toho většinou negativní pocity a proto se nám (opět tedy většinou) výsledky nedostavují – i když vlastně ano, ty negativní = přesně podle našich pocitů, podle kterých funguje onen zákon přitažlivosti, tedy ne podle slov, ale to už víme, že? 😉
Opět jedno takové přirovnání, které snad potvrdí, že je to tak, jak říkám. Víte, nechci se pouštět do rozboru jazykových rozdílů oproti angličtině, ale je pravdou, že je přeci jen stavbou gramatiky „pozitivnější“, než náš jazyk – viz třeba nemožnost použití dvou záporů ve větě apod. Je to jen drobnost, která podtrhuje odlišnost našich světů. Vidím tyto dva národy jako téměř dva protiklady – z jazyka totiž přecházíme přímo do mentality. Živě si proto dokážu představit malého Američánka, říkejme mu třeba John. Chodí do kroužku amerického fotbalu a má před sebou první zápas. Rodina je na něj nehraně i když přehnaně pyšná. John nastoupí na hřiště a pokazí, na co sáhne – jak jinak, že? 🙂 Přesto na něj otec volá něco ve smyslu: „To nevadí, Johny! Jde ti to ohromně. Jsem na tebe pyšný!“ A teď si představte českého Honzíka, který chodí na fotbal u nás. Stejná situace, ale co na něj volá otec? „No to snad není možný. To je střevo! To snad ani není můj syn! Snaž se, ty dřeváku!“ Chápete? Proto nám být pozitivními zkrátka moc nejde. A akceptační metoda jde na to přesně obráceně. Není potřeba se nutit do převálcování negativ pozitivismem. Je potřeba (nejlépe přesně) najít, co jsou ty negace/bloky/ programy zač. Odstranit/vypnout/vymazat je a pak zbude přirozeně pouze to pozitivní = jak geniální, že?!
A ano, máte pravdu – je to vlastně cesta k témuž, jen druhou stranou. Jenže v mých očích dokonale funkční cesta. Ono totiž opravdu platí ono okřídlené, že být pozitivní se vždy vyplácí – kromě tedy testu na HIV, jinak ale vždycky! 😉
Blbé přirovnání k terapii:
Člověk mi říká: „To je strašný, já nemám čepici.“ Poslouchám ho a pak povídám: „Já mám čepice dvě, já ti jednu dám.“ „Ale to ne, to je mi blbý“, odpovídá. „Okay, v pořádku, nemusíš si ji brát“, reaguji. A druhý den s ním mluvím a on: „Je to hrůza, pořád nemám žádnou čepici!“
Mám možnost mu jí vnutit nebo přímo „agresivně“ přinést a bez ptaní dát – předpokládám, že by se mu nelíbila, protože takovou on nechtěl a měl by ještě problém, jestli ji má nosit, aby mě neurazil anebo zda není blbé ji vyhodit, když ji nechce…Nedá se nic dělat – je to jeho rozhodnutí, já čepici mám, on ne – uvidíme, jak se situace vyvine…
A krásné odposlechnuté motto na závěr = chodíme na terapie, protože naše rodiče nechodili a my zase nechceme, aby musely chodit naše děti. 😉

_____

Jak nejlépe pomoci světu aneb co sám zmůžu?
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Osobní vliv a pozitivní energie: Jednotlivec může svou energií ovlivnit realitu i okolí. Příklad s letadlem ukazuje, že pozitivní energie jednoho člověka může převážit nad negativními očekáváními ostatních.
Zákon přitažlivosti: Negativní pocity a obavy mohou přitahovat negativní události, zatímco pozitivní emoce mohou přitahovat pozitivní výsledky. Příklady zahrnují vesnice opakovaně zasažené povodněmi nebo lidi, kteří mají neustále smůlu.
Osobní zodpovědnost: Zbavení se negativních pocitů může nejen zlepšit vlastní život, ale také pozitivně ovlivnit okolí. Přijetí světa takového, jaký je, a radost z pěkných věcí přitahuje do života více pozitivních zážitků.
Smysl života a štěstí: Autor přemýšlí o smyslu života a dochází k závěru, že důležité jsou hezké chvilky a radostný život. Přemýšlení a hledání hlubšího smyslu je pro něj důležité, ale zároveň si uvědomuje, že radostné okamžiky jsou klíčem ke štěstí.

_____

Já vím, že to zní tak nějak pubertálně naivně, ale pokud připustíte moje závěry jako možné či dokonce pravdivé, pak máme před sebou ohromnou možnost našeho vlivu v tom nejlepším smyslu slova. Jak je to myšleno?
Ano, vím, říkal jsem, že mohu ovlivňovat pouze svůj Vesmír, svoji realitu, ovšem na druhé straně si připomeňme přirovnání o magnetech na stole. Tedy, představme si pro názornost extrémní situaci (to, aby to co nejlépe vyniklo) = letadlo, kde se na palubě většina lidí intenzivně bojí, že spadne a někteří to dokonce téměř očekávají. Co se podle zákona přitažlivosti stane? Ano, letadlo pochopitelně spadne. A teď si představte, že tam sedí jeden člověk, bez negací a bloků, který ví, že v pořádku doletí. Říkali jsme si, že vyšší bere – lze tedy téměř s jistotou říci, že letadlo v pořádku doletí a to díky tomuto jedinému člověku – člověku s pozitivní energií a pozitivním přitahováním. Chápete už svoji úžasnou moc, kterou máme k dispozici?
Já vím, že to byl velice extrémní případ, ale jak si tedy jinak vysvětlíte, že existují vesnice, které jsou několikrát po sobě vyplaveny vodou a třeba dokonce ani kolem nic neteče – je to „pouze“ z bleskových přívalových dešťů a třeba hned vedlejší vesnice je v pohodě? Anebo fakt, že existují lidé, kterým se jakoby „smůla lepí na paty“ a zažívají jednu katastrofu za druhou? A naopak – jak vysvětlíte těch mnoho příkladů, kdy se řádové sestřičky během morových epidemií nenakazily i když se pohybovaly denně, vlastně neustále mezi nemocnými a v tak nakažlivém prostředí?
Má to ale i negativní aplikaci téhož pravidla = jak si jinak vysvětlit, že nějaký (promiňte) „magor“ řídí auto jako „čuně“, způsobí bouračku a jemu se nic nestane? Zkrátka v sobě nemá program, strach „musím jet opatrně, abych se nezabil“. Možná ale ten, kdo to „odskáče“ má v hlavě program, strach typu „lidi jezděj jako magoři“ apod. Chápeme se?
Raději ještě jednou = když si pomůžu sám, tedy ve smyslu zbavím se vlastních negací, bloků a když přestanu přitahovat negativní věci, úžasně tím pomohu i svému (a poměrně i vzdálenému) okolí…a když ještě nejen přestanu přitahovat negativní věci, ale ještě i začnu přitahovat ty pozitivní = moje existence je přímo „požehnáním“ pro okolí = no není to přeci paráda? 😉
Zkrátka přijmi svět takový jaký je (pokud tě něco stále vytáčí, tak si to vyčisti = přijetím metodou RUŠ anebo klidně nějak jinak, co je tvému prožívání příjemnější) a raduj se z pěkných věcí = tím jich do svého života přitáhneš ještě víc.
A trošku osobnější závěr této kapitolky = netvrdím, že to tak musí být a třeba ještě změním názor, ale já tak nějak celý život slýchám názory, že furt o něčem přemýšlím, „furt moc přemejšlíš, nepřemejšlej“ apod. – nevím no, těm pokynům teda moc nerozumím… Nevím, co bych měl dělat jiného, než přemýšlet! Ale třeba to bude znamenat, že já prostě potřebuji, aby věci měly smysl, hlubší – ideálně hluboký smysl, proto můj despekt třeba k organizovanému sportu. A když věci nemají smysl, tak se tak nějak nemůžu dokopat k tomu to dělat. A taky mi tak došlo, že to je možná i ono, totiž věci asi nemají mnohdy smysl…když to přeženu, tak ono možná asi nic nemá smysl a to, co člověku zůstává jsou vlastně hezký chvilky, takže má asi smysl se věnovat hezkým chvilkám. Mám ale pak obavu, abych zase nebyl nějaký hedonista nebo sobec, ale to jsou asi zbytky mých vnitřních programů. Prostě jde o hezký chvilky a nic jiného nemá smysl – když už tedy, tak jsem spíš epikurejec, než stoik. A ze všeho se dá udělat hezká chvilka nebo najít to, co je tam hezkého. A třeba, protože já mám problém s definicí štěstí, tak třeba to je ono – třeba já tomu štěstí říkám hezká chvilka…prostě mít radost, radostný život, ano – to mi vnitřně sedí, vyhovuje…

_____

Tak platí to či ono aneb zatracená dualita
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Dualita a protiklady: Autor zdůrazňuje, že mnoho výroků a názorů existuje ve více variantách a že dualita (pravda vs. lež, dobré vs. špatné) je běžná v našem myšlení.
Světlo jako příklad duality: Světlo může být vnímáno jako vlnění i jako tok částic, což ukazuje, že obě varianty mohou být pravdivé.
Paradoxy v každodenním životě: Autor uvádí příklady paradoxů, jako je snaha dosáhnout něčeho a neúspěch, nebo sympatie k někomu, s kým nesouhlasíme.
Důležitost klidu: Klid a soustředění na pocity přinášejí řešení, zatímco tlak na rozum nevede k výsledkům.
Vnímání reality: Autor tvrdí, že realita je plastická a že naše přesvědčení ovlivňují to, co vnímáme jako pravdu.

_____

Několikrát jsem už v této knížce napsal, že si tak trochu protiřečím a to je další postřeh, který jsem si uvědomil (objevili to již mnozí přede mnou). A to sice tu skutečnost, že málo který výrok, málo které tvrzení či názor se vyskytuje pouze v jedné variantě. Vím, zní to komplikovaně – tak trochu jinak. Známe třeba lidový (tzv. „selský“) výrok = výjimka potvrzuje pravidlo. Známe ho tak, že už nad ním ani nepřemýšlíme a občas nám i uniká jeho význam. Zkrátka to, že něco platí neznamená, že neexistují chvíle, kdy to neplatí – blbé, že? 🙂
Víte i to je hra naší mysli. Tak nějak podvědomě (a vlivem výchovy) očekáváme, že existují dvojice (proto také dualita) pravd či skutečností. Že existuje pravda a lež, dobré a špatné, hezké a ošklivé atd. A hlavně – očekáváme, že to platí tak nějak obecně. No a ono vystoupení z duality, uvědomění si reality anebo třeba taky osvícení – jak chcete, v mých očích se jedná o tentýž stav jen jinak označovaný…tedy toto vše znamená, že si uvědomíme, že zkrátka platí obě varianty. Zvláštní, paradoxní, že?
Jako takové dovysvětlení blížící se důkazu bych rád použil světlo. Opět = přeci víme, co je světlo a známe i tmu ne? Nejsme malé děti! 😀 Ale opravdu víme CO TO JE, to světlo? Je zajímavé, že to je jeden z prvních fyzikálních důkazů o tom, že pozorovatel ovlivňuje výsledky pozorovaného. Když totiž použijete přístroje na měření vlnové délky, zjistíte, že světlo JE vlnění (viz různé barvy světelného spektra a jejich délka vlnění). Jenže – když použijete přístroje na měření toku částic (v tomto případě fotonů), zjistíte, že světlo JE tok částic. A teď – co je pravda? Co je správně? Ano obé, obě varianty – světlo je prostě jak vlnění, tak tok částic. 😉
A praktická aplikace? Náš svět je totiž plný těchto paradoxů. Možná si to třeba plně neuvědomujeme, ale často (byť nepřímo) si tyto otázky klademe. Např. jak to, že čím víc pospícháš, tím víc nestíháš; čím víc se snažíš, tím víc toho nedosahuješ; tak strašně po tom toužíš, snažíš se jak blázen a nic – a jiný na to „kašle“ a má to…a takto bych mohl pokračovat donekonečna! Anebo typ uvažování – jak to, že je mi někdo sympatický a přitom s jeho názory nemohu absolutně souhlasit a obráceně = má pravdu a přitom je to takový „blbec“ atd. apod. Už si rozumíme? Ono to totiž souvisí s naší podvědomou snahou po obecných pravdách – a to si přeci jen dovolím vypíchnout do další kapitolky 🙂 Jak vidíte, stejně se provázanosti a myšlenkovému navazování nevyhnu 😀
Mimochodem – tahle úvaha je krásně rozebraná v knížce „Důmyslné umění, jak mít všechno uprdele“ = vřele doporučuji! Zejména tu část o paradoxech. Podepisuji v plném znění, že tam kde to není, tam to je apod. Z terapeutické praxe totiž mohu dokázat na stovkách příkladů jak ve chvíli, kdy se soustředíte na pocity, rozumu dojde, jak to je (není na něj vyvíjen tlak, dokonce je téměř mimo hru). Když totiž tlačíme na rozum, nic nám nedojde! To právě ten klid přináší řešení. Snaha řešit nic nepřinese!
A perlička na závěr kapitolky = pro mne zatím nejhlubší pravda je ta, že dualita je většinou chápána ve zkratce jako že platí to nebo to. „Duchovně“ (nemám rád to slovo, ale lepší, než toto zprofanované nemám) smýšlející lidé vědí, že platí to i to. Jejich problém obvykle bývá, že v tomto stádiu se skoro až utápějí v nadšení ze své vlastní duchovnosti! 😀 Ale realita (podle mého současného vnímání) je = platí to nebo to i to a to! Tvoříme si každý svůj vlastní vesmír – ano, až tak je náš společný prostor plastický! Když tedy vím, že jsme se vyvinuli z opiček a s plným zápalem hledám důkaz, časem ho opravdu najdu (jasně – abych byl šťastný)…pojedu třeba jako Darwin na Galapágy nebo kam to bylo a tam uvidím různé generace ptáčků, jak se přizpůsobují prostředí = a je to! Jupí!!! Když ale vím, že je pámbíček a byli jsme stvořeni, tak se mi objeví panenka Marie a ještě její soška začne ronit krvavé slzy…Chápete?!?

_____

Obecně platí, že nic neplatí obecně…
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Neexistence univerzálních pravidel: Autor pozoruje, že lidé často předpokládají existenci obecně platných pravidel, ale ve skutečnosti má každý své vlastní normy, které se mohou lišit.
Dětské vnímání pravidel: V dětství jsme vedeni k víře, že pravidla stanovená rodiči a školou platí univerzálně, což vede k nedorozuměním a konfliktům, když zjistíme, že tomu tak není.
Příklady z rodinného života: Autor používá příklady z vlastního života, jako je mytí nádobí, aby ilustroval, jak se pravidla mohou lišit mezi rodinami.
Náboženské a kulturní rozdíly: Autor kritizuje náboženské skupiny za to, že očekávají, že ostatní budou dodržovat jejich „obecně platné“ zásady, což může vést k konfliktům a nepochopení.
Misionářská činnost: Autor zmiňuje misionářskou činnost jako příklad kulturní a náboženské nadřazenosti, která může být vnímána jako vnucování vlastních pravidel ostatním.

_____

Dostáváme se opět k jednomu postřehu, který jsem odpozoroval z mého života a nikde jinde jsem se o něm (zatím) nedočetl. Víte, všiml jsem si, že i když to tak málokdy a málokdo pojmenuje, tak většina z nás (z mého života bych mohl napsat že všichni, ale nepoznal jsem úplně každého, že? 😉 a výjimky určitě existují na vše) tak nějak podvědomě tuší nebo lépe řečeno předpokládá, že existují nějaká obecně platná pravidla nebo zákony či zásady, kterých se ten druhý drží a řídí se jimi. Vzniklo to, jak jsem tedy přesvědčen, v dětství (jako ostatně asi vše, co teď žijeme a zažíváme 😉 ), kdy jsme měli dojem, pocit, že to, co nám říkají rodiče a následně i ve škole, že platí všeobecně, že to všichni vědí, že to od nás všichni i stejně vyžadují a že se tím také všichni řídí. Potíž je v tom, že každý z nás máme ta pravidla trochu jiná a tak pouhým rozhovorem zjistíme, že nic obecně platného vlastně neexistuje. A proto také nastávají první období vzdoru u většiny dětí, protože se snaží i ostatní dostat do jejich mantinelů, rolí, pravidel a jsou překvapeny, že to jinde nefunguje, resp. funguje jinak. Je to srozumitelné?
Raději použiju jedno takové trochu méně vhodné přirovnání, které mi vyprávěl můj otec = když jsem se poprvé oženil a šel (já blbec :D) pomáhat s mytím nádobí, odkládal jsem již umyté kusy na odkapávač a dostal vynadáno, že takhle se to přeci nedělá, že se vše ihned utírá, aby tam nezůstaly kapky. Když jsem se oženil podruhé a stejnou chybu opakoval – tedy šel jsem opět mýt nádobí, ihned jsem ho utíral a dostal jsem zase vynadáno, že takhle se to nedělá, že se to odkládá na odkapávač, protože takhle bude brzy mokrá utěrka a nic se s ní neutře. V každé rodině je to zkrátka jinak, ale v každé rodině se tak nějak nevysloveně, nepsaně očekává, že se to takhle dělá všude, že takhle je to prostě správně! 😀 Už je to asi srozumitelnější, že? 😉
A konkrétní aplikace tohoto mého pozorování? Existují lidé, kteří za takovou „obecnou knihu pravd“ považují bibli. Nic proti nim ani proti tomu (i když bych měl osobně možná tisíc námitek – sám jsem se totiž snažil více než 17 let podle bible žít a tak jsem jí i četl minimálně stokrát, ale to není obsahem této knihy, že?) – ať si tedy každý žije, jak je mu milé = pokud ovšem nezasahuje do „magnetického pole“ těch druhých nějak obzvlášť agresivním způsobem a v tom je právě ten problém. Typickým znakem naprosté většiny křesťansko-židovsko-muslimských odnoží náboženství, sekt a společenství (a dokonce vím i o jedné hinduistické partě, ale opět – uznávám, že všechny znát absolutně nemohu) je, že někdy i nevysloveně, ale mnohdy zcela otevřeně tak nějak očekávají, že se druzí budou chovat stejně. Stejně podle jejich „univerzálního“ postupu, přístupu, vzoru. Tedy podle jejich „obecně platné“ knihy, zjevení, učení, ústní tradice atd.
Asi nemá cenu, abych se pouštěl do konkrétního popisu de facto zvěrstev, co tento namyšlený přístup způsobil. Stačí opět třeba jedna téměř běžná situace, která není vzdálená jako třeba zdecimování indiánských národů a kultur – a tou je tzv. misionářská činnost (prosím nezaměňovat s misionářskou polohou – vidíte? I do takových intimností byli dříve schopni tito lidé zasahovat, kecat – proto se tomu i tak říká…ale to jsem opravdu odbočil :-)). Už se Vám stalo, že u Vás doma zazvonili třeba budhisti a chtěli si s Vámi jen tak v klidu zameditovat? Ne? Čím to? No naší křesťansko-židovské kultuře (a lhostejno, zda-li se považujeme za věřící či ne anebo zda-li běháme každou neděli do kostelíčka) je přímo typická taková ta povýšenost. Tedy to, že považujeme druhé za totální debily. Že mi přeci víme, jak to je a nikdo nám nic nebude vykládat atd., že? 😉 A když ty tupci nechtějí pochopit, tak je vezmeme rovnou klackem, ne? Vždyť my jsme spaseni a myslíme to s nima, kurnik, přeci dobře! 😀

_____

Placebo, pověry, amulety aneb tak pomáhá to nebo ne?!
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Síla pocitů: Autor tvrdí, že pocity rozhodují o tom, co funguje a co ne.
Placebo efekt: Placebo efekt je důkazem, že pocity mají skutečný dopad na zdraví.
Vliv emocí: Emoce „páníčků“ ovlivňují účinnost léčby u jejich domácích mazlíčků. Podobně fungují i amulety, rituály a černá magie – vše závisí na hloubce emocí.
Kontroverzní názory: Autor se dotýká citlivých témat, jako jsou nemoci dětí, a tvrdí, že mohou být způsobeny programy rodičů. Zdůrazňuje, že nechce nikoho obviňovat, ale poukazuje na vliv emocí.
Pozitivní emoce: Autor doporučuje zaměřit se na pozitivní pocity a vyhnout se negativním výrokům, které mohou působit jako prokletí.
Aplikovaná kvantová fyzika: Autor zmiňuje, že zaměření pozornosti na určité věci může ovlivnit realitu. Doporučuje pracovat na sobě a svých emocích, aby se zlepšila kvalita života.

_____

Troufnu si tvrdit, že pozorný čtenář už tuší 🙂 Jsem plně přesvědčen, tedy (nejen) já tomu říkám, že „vím“, že o všem, co funguje anebo nefunguje rozhodují pocity, překvapil jsem, že? 😀 Já vím, výrok, že o „všem“ rozhodují pocity se zdá trochu přehnaný. Jako bych Vás už slyšel = to jako jestli mi nastartuje auto rozhodujou pocity, jo? To je ale blbost! Asi ano, asi to je hloupost, ale na druhou stranu – víte, že existuje cosi jako „generálský syndrom“? Možná jste to i Vy zažili a možná, že i dokonce hned několikrát = něco Vám v práci skvěle fungovalo a pak přišel šéf a ono „se to rozbilo“ anebo obráceně něco nešlo opravit, pořád to ne a ne jít – a najednou se objevil ve dveřích šéf a šup a „naskočilo“ to 🙂 Když už jsem psal o počítačích, tak třeba já osobně jsem mockrát zažil, že se něco rozbilo a při příchodu opraváře vše fungovalo jako by nic…a to raději nemluvím o autě = jednou jsem stál hodinu v nepojízdném vraku, který nešel nastartovat…když dorazil mechanik, otočil klíčkem – a? Jojo…
Tak tedy, pokud celou svojí bytostí cítím, tedy vím a nemusím nad tím přemýšlet (stejně jako vím, jestli jsem chlapeček nebo holčička 😀 apod.), že třeba homeopatika fungují, tak zkrátka fungují a v mých očích je lhostejné, zda-li se jedná o placebo efekt či nikoliv. Kromě toho právě ono placebo, tedy stručně a nepřesně řečeno „kostka cukru vydávaná za lék“, která má výsledky u vysokého procenta testovaných lidí jako onen skutečný lék, je v mých očích jedním z největších „důkazů“ pravdivosti mých tezí. Souhlasíte?
Mohu tím totiž i vysvětlit nebo alespoň odpovědět na otázky jak je možné, že homeopatika fungují třeba u pejsků – copak oni tomu rozumí, oni to poznají, že mají ve žrádle „bobulky“? Ne, oni asi ne, ale kdo jiný to ví, vidí a věří tomu? Ano, správně – jejich páníčkové 😉 Jak prosté, ne? A stejně tak to je i s prokletím, černou magií anebo naopak léčitely, šamany apod. Anebo také amulety a třeba takové ty rituály sportovců před zápasem, výkonem, soutěží – chápete, proč fungují a hlavně CO NA TOM FUNGUJE? Mno…trochu stinnou stránkou toho všeho je, že nám dávají iluzi kontroly a naši pozornost a odpovědnost směřují vně nás, ale odpověď je jinak již myslím jasná = záleží na hloubce „vložených“ emocí. Zkrátka = čemu věříš, to se Ti pak i děje 😉 Ale pozor! Čemu SKUTEČNĚ věříš, co uvnitř 100% víš – tedy ne, co si namlouváš nebo co na druhé (a možná, že i občas i na sebe) pouze hraješ!
A opět jedna taková hodně bolestivá nebo jak to nazvat aplikace mých závěrů. Vzniká totiž logicky otázka (a možná přímo i ve Vaší hlavě) = a co děti s rakovinou apod.? Copak si už mohly vypěstovat takové bloky, aby jim vznikla tak strašná nemoc? Víte, vůbec se tu nechci pouštět do zdravotních témat. To, co totiž právě v době psaní této knížky probíhá v naší zemi (mno…spíš přesněji v médiích), bych nazval bez přehánění přímo jako „hon na čarodějnice“. Mnozí lidé, kteří tvrdí, že uzdraví druhé nějakou alternativní metodou jsou často ostouzeni a pranýřováni. Nechci se zastávat šarlatánů, ale na druhou stranu si odmítám hrát na soudce, který ono šarlatánství posoudí. A stejně tak, každý, kdo nějak pomůže druhému, resp. si ten druhý od něj nechá pomoci, protože mu věří – zaslouží si respekt a úctu. Třeba je to „šarlatán“, ale jeho „divadýlko“ právě na někoho zapůsobilo tak, že se (jako oním placebem) uzdraví… V mých očích totiž tato „štvanice“ vede pouze k tomu, že mnohým sebereme i tu poslední kapku naděje…a cynicky řečeno = každý z nás jednou zemře, čili svým způsobem je každý lékař vlastně tak trochu šarlatán… A věřte mi, že kdybych si vzal skrytou kameru a natočil si pravidelnou kontrolu u mé obvodní doktorky (která je pochopitelně skvělá a nic proti ní – to jen pouze jako příklad) a pak to pěkně sestříhal = udělám z ní podvodnici středověkého kalibru jako nic… Tedy zpět k otázce – i na to moji optikou existuje odpověď, ale možná ji nechcete slyšet = způsobují to programy rodičů. Nedávno jsem slyšel takovou skoro až ošklivou větu, se kterou ne tak úplně souhlasím, přesto se sem nyní hodí a pouze tím dokumentuji, že nejsem sám, kdo tímto směrem uvažuje. Ta věta zní = za všechny nemoci dětí do šesti let věku může jejich matka; pak přidává spoluzodpovědnost škola, resp. paní učitelka. Hodně tvrdé, že? Zamyslete se ale, moc prosím, ještě jednou nad myšlenkou výše = páníček-pes-homeopatika. A pro úplnost – nesouhlasím s tou větou naplno proto, protože tam chybí třeba otcové, babičky, dědečkové, učitelé atd.
A snad raději jako takové dovysvětlení, které ale považuji za důležité = rozhodně nechci v nikom vyvolávat nějaký strach, obavu anebo (nedej bože) pocit viny! Já si opravdu nechci hrát na hledání viníka – to už jsem přeci popsal o kus výše. Jde mi o to jednak, abych odpověděl na případné dotazy (které jsem mimochodem i reálně při školeních dostal) a pak také, abych ještě zdůraznil, že prací na sobě pomáhám svému okolí více, než by se zdálo a platí to i obráceně, že mám-li z ono „prokletí“ jakýkoliv strach, mohu si ho vypnout/zrušit a přestane na mě působit (přestanu tu hru s tím druhým prostě hrát)! Ale chcete-li se nad sebou ještě více zamyslet, tak co třeba vynechat věty, které znějí skoro jako prokletí nebo začarování = když se neoblíkneš, tak nastydneš! Nespadni tam! Tohle ať Tě ani nenapadne! Zkuste, chcete-li, prozkoumat svoje emoce u těchto vět = jak se při tom cítíte? 😉
A pro mírné odlehčení a přesto jakési nastavení zrcadla, co druhým (v tomto případě dokonce dětem) říkáme = pojďme si to, prosím, rovnou vyzkoušet, ano? Dobrá – žádávám Vás nyní tedy o to, abyste si v žádném případě nepředstavovali v mysli ledničku, ano? Ať Vás ani nenapadne myslet na tu bílou, slabě vrnící ledničku plnou laskomin a lahůdek!!! Jde Vám to? No a přesně tohle děláme druhým!
A opět dovětek k druhému vydání. Osobně tomu trochu nadneseně říkám „aplikovaná kvantovka“ = kam zaměřím svoji pozornost nebo na co zaměřím svoji pozornost to tvořím, vytvářím, modifikuji…takže je potřeba objevit a vypnout to původní rozhodnutí pro nějakou kravinu kterou teď žiju. Zkrátka buďto to pocity odrazuju nebo nepřitahuju…
Očekávání znamená spoléhat na něco mimo mne, mnohem lepší je si to sám vytvořit!

_____

Mysleti aneb kulové věděti
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Síla pocitů: Pocity přitahují a ovlivňují realitu. Nejvyšší energie je „vím“, tedy 100% víra.
Negativní vlivy: Negativní vlivy ostatních jsou způsobeny naším strachem. Je důležité zjistit, odkud strach pochází, a odstranit bloky.
Lpění: Lpění na věcech nám brání. Je důležité být v klidu a nelpět na výsledcích.
Vnímání reality: Víme málo o okolí, ale více o sobě. Změnou sebe můžeme změnit svou budoucnost.
Nechat volný průběh: Nechat věci na Vesmíru a zákonu přitažlivosti. Nezasahovat do procesu, ale být aktivní a jasně si říct, co chceme.
Otevřená mysl: Přijímat, co přichází, a spolupracovat s Vesmírem. Otevřená mysl je klíčem k ovlivňování reality.
Rozhodnutí a záměr: Procesy se začínají přizpůsobovat ihned po rozhodnutí. Je důležité vyčistit negativní pocity a nechat proces tvoření působit.

_____

Mám pocit, že se mi stále ještě tak úplně nepodařilo vysvětlit, jak vnímám onen pojem „vím“. Už jsem na tohle téma napsal dost písmenek, ale přijde mi to přeci jen jako natolik úžasný objev pana Nejedlého, že bych nejraději celou jeho kapitolu opsal 🙂 Možná tedy ještě jednou, tak nějak maximálně stručně = vše je o pocitech. Pocity přitahují, ovlivňují, vytvářejí realitu. Všichni se ovlivňujeme a vyšší bere. A nejvyšší energie je „vím“, tedy 100% věřím. Víc už ze sebe asi nevymáčknu 🙂 budu věřit, že mi rozumíte…třeba se po přečtení ozvete 😉
Jak se teda zbavit toho negativního působení ostatních „magnetů“ na mne? Už jsem říkal, že konkrétní návod ze mne nedostanete 🙂 ale naznačím. To, co na mne ve skutečnosti negativně působí, není onen druhý magnet, ale můj strach, že mi může druhý ublížit. Tudy tedy vede cesta – zjistit, proč se toho tak bojím, kdy to v dětství vzniklo atd. No a pak už jen konkrétní negace, bloky odstranit, zRUŠit a je to 😉
S tématem „vím“ souvisí ještě jeden poznatek, který jsem musel opět odpozorovat, protože jsem to z oné již X krát zmíněné knížky ne úplně pochopil. Totiž mnohdy nám brání tzv. „lpění“ a já pořád plně nechápal, co si pod tím představit. A odpověď je nakonec zřejmě velice prostá – jako ostatně vždy, protože moje zkušenost říká, že složitě dokáže cokoliv říci i blbec, ale jednoduše pouze ten, kdo tomu opravdu rozumí 🙂 (do které skupiny patřím já sám, to po přečtení této knížky posuďte sami :D) Tedy = pokud si nejsem jistý, zda-li na něčem konkrétním nelpím – tedy opět jako příklad třeba onen „milionář“, tedy že chci jím být, tak si polož otázku = a co když se to nesplní, co když jím ani nikdy nebudu? No a jediná správná odpověď je cosi ve smyslu = tak je mi to jedno, chtěl bych to, ale nelpím na tom, netrvám na tom, je mi to fuk, jen bych si to prostě přál, ale jsem v klidu…vše ostatní je opět potřeba „vyčistit“. Srozumitelné? Věřím, že ano.
A krátké opakování – už jsem o té mé otázce při některých školení psal, že = co tedy doopravdy víte? A cosi jako závěr? Po projití všech výše zmíněných variant jsme se dostali k tomu, že o okolí toho moc nevíme, že to jsou jen (často naučené) domněnky. Víme pár věcí o sobě = žiju, existuju, jsem teď tady, dýchám, tluče mi srdce atd. A pak se naše úvaha dala posunout dál = vím, že jsem chlapeček, vím, že jsem takový a makový a tam je ta cesta = pokud tohle změním, mohu změnit i svoji budoucnost, svoje ego, svoji „povahu“, svůj osud…
Ezotericky řečeno – moje „mantra“ v posledních, dá se říci možná, letech je „nechat volný průběh“. Myslím tím nechat vše na Vesmíru, na zákonu přitažlivosti, na pocitech. Necpat se Vesmíru do toho, protože to vyvolává pouze stres, úzkost, strach, obavy jak to dopadne a přesně tyhle pocity to brzdí, protože neumožňují onen volný průběh. Vždyť já si to těmi pocity přitáhnu, takže můžu být opravdu v klidu. Netlačit se do toho, nechat to na Vesmíru. a přirozeně reagovat. Ovšem pozor = to není pasivita, nečinné čekání apod.! Představuji si to jako řeku = teče, plyne jedním jasným směrem. Mohu pádlovat proti proudu, ale pouze se jen zbytečně unavím a ze břehu to stejně bude vypadat, že stojím na místě. To raději popluji s tím proudem, ale já budu rozhodovat jak rychle a třeba u kterého břehu apod. Kormidlo mám v ruce já, ale „pohon“ neřeším. Díky tomu to může dopadnout ještě lépe, než si myslím nebo dokážu představit. Podobně i ona aktivita v reálu znamená, že je potřeba si opravdu jasně říci (upřímně a popravdě sám sobě), co chceš. Ovšem opět pozor = ne JAK to chceš, ale CO chceš! Vždyť to přeci není vzdání se vlastního snu – naopak, to je přesně si říct co chci a čekat až se to zrealizuje a nebráním realizaci. Anebo možná lépe než řeka – jak surfař, který čeká na tu správnou vlnu – nebude přeci furt jen pádlovat a přesvěd-čovat se, že to už je ten správný surfing…
Neplést se vesmíru do cesty vlastně znamená – nemysli, vnímej a soustřeď se na pocity, to je ta jakoby jiná dimenze. Myšlení je jako nástroj skvělý, ale nesmí být pán. Když začnu intenzivně myslet, vyvolává to stres a blbý pocity, ale když se soustředíš na pocity, tak pak to i pochopíš! Myšlení-myšlenka totiž nic neovlivňuje! Je to nástroj, hra… Když se cítíš dobře a necháš tomu volný průběh, tak to dopadne dobře, když se cítíš naopak „blbě“, tak to i blbě dopadne… Správně to totiž dopadne VŽDYCKY – tak funguje Vesmír, otázkou ale je, budu-li to já hodnotit jako DOBŘE a to ovlivním vyčištěním bloků, dobrými pocity a tedy to dopadne i dobře!
V tomto smyslu je dokonce kontraproduktivní „očekávání“! Je to totiž skrytá snaha mít věci pod kontrolou. Snad je cítit emocionální rozdíl v obsahu slov „očekávat“ anebo „vyhlížet“, co, jak a kdy přijde.
Je totiž poměrně hojně a hlavně silně rozšířená mylná představa čím věci ovlivňujeme. Stresem, strachem, lpěním na věcech, snahou to přeci nefunguje nebo někomu z vás snad ano?! Právě proto dělám to, co funguje – znám klíč k ovlivňování reality byť to zní divně, možná namyšleně – prostě obvyklé programy, bloky ihned začínají nesouhlasně „křičet“ plné předsudků. Přiznej si = Můj problém je lpění, ale funguje ti to, je to funkční systém?!
Přijmi fakt, že musíš spolupracovat s principy/ zákony Vesmíru. Je k tomu potřeba trochu pokory, nejsi sám – jsi pán svého vesmíru, ale zároveň i střípek hologramu, upravuješ ho ve spolupráci s Vesmírem. Přistup na to, jak Vesmír komunikuje – tlakem navenek to nefunguje. Tlak navenek, aby to bylo podle mého, to jsou ty programy – chci to, musím to mít apod. To je právě to lpění na věci ale takhle to nefunguje
Je potřeba to, co se opět zprofanovaně označuje jako „otevřená mysl“ – přijímat, co ta realita, ten Vesmír přináší a vyhlížet to s radostí. Když je člověk zablokovaný a tlačí tam do toho svoji představu, tak tím to pokazí. Otevřená mysl a spolupracovat s Vesmírem – to je vlastně to, co říká Jarda Dušek.
A ještě jedna důležitá věc do této kapitolky patří. Ve chvíli rozhodnutí, záměru se ihned začínají procesy „přizpůsobovat“, tedy hned se něco děje, ale naší optikou to „chvíli trvá“ a já to svými pocity mohu opět zabrzdit, vypnout – tedy vyčistit negace a v klidu, bez úsilí nechat působit proces tvoření. Vesmír totiž není statický, je pořád v pohybu – procesy pořád běží! A jak potvrdil i jeden ze tří letošních nobelistů za fyziku (mimochodem všichni kvantoví), tak není hranice mezi kvantovou úrovní a běžnou realitou ve fungování zákonů – jen, laicky řečeno, jen to na naší úrovni „déle trvá“, na kvantové je to „hned“… A raději prosba = pokud Vás to zajímá, dohledejte si přesné znění sami – nerad bych se v tom patlal a vlastní interpretací či pochopením ještě více zkresloval skutečnou podstatu jeho objevu (jmenuje se Anton Zeilinger a články o tom snad na netu na chvíli zůstanou).
Je obrovský rozdíl mezi cítím se Šťastně a žiju Šťastně!

_____

Memento mori aneb pamatuj na smrt
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Uvědomění si smrtelnosti: Připomínání si vlastní smrtelnosti může vést k lepšímu a uvědomělejšímu životu.
Změna chování: Mladí lidé by mohli přehodnotit své riskantní chování, a dlouhodobé projekty by mohly být lépe plánovány a dokončeny.
Přehodnocení hodnot: Uvědomění si konečnosti života může vést k přehodnocení priorit a hodnot.
Připravenost na smrt: Je důležité mít věci v pořádku, aby po nás nezůstalo mnoho nedořešených záležitostí.
Žít naplno: Smrtelnost by nás měla motivovat k tomu, abychom žili naplno a užívali si života.
Sebereflexe a spokojenost: Klíčem je naučit se být spokojený a hledat pozitivní aspekty života.

_____

Další, nyní trochu pesimističtější, postřeh je, že mám docela hluboký dojem, že kdybychom si alespoň občas uvědomili svoji smrtelnost, křehkost a vlastně i vzácnost, tak by se nám žilo mnohem lépe. Nemyslíte?
Já to myslím tak, že by třeba mnoho nerozvážných mladíků, co létá v nadupaných autech jako blázni – přehodnotilo svoje počínání a třeba by i zvolnili. Anebo by mnoho dlouhodobých projektů, kterých konec je v nedohlednu, získalo konkrétnější obrysy anebo by se ukončili dříve, než dojde k jejich totálnímu „vyhnití“. Možná by i mnozí z nás přehodnotili svůj žebříček hodnot protože při očekávané smrti tak jako tak každého z nás spousta nahromaděných věcí skončí na sběrném místě atd. apod. Stejně tak by i mnoho naprosto vážných a přímo kruciálních problémů získalo komický rozměr či úhel pohledu na věc.
Má to ale ještě jeden, s dovolením, „toltécký“ aspekt a to sice (a tím už s tím negativismem či pesimismem končím, slibuji), že opravdu téměř nikdo z nás nezná den ani hodinu a tak by možná bylo fajn mít věci v „cajku“, aby po nás případně nezůstalo mnoho věcí nedořešených a nedotažených – čili, rozjíždět jen to, co zvládnu a v rozumné době = kdož jste někdy likvidoval pozůstalost, víte moc dobře o čem tu mluvím… Zkrátka – chovat se tak, abych mohl klidně hned teď zemřít a nepociťoval výčitky, že jsem ještě nestihl to či ono, neřekl druhým toto a zapomněl na…
Mám zkrátka občas pocit, že existují lidé, kteří se chovají jako by byli nesmrtelní, věční a nic se jim nemohlo stát. Není to takové to „přivolávání špatného“ a malování čerta na zeď – snad si stále rozumíme. Chcete-li si trošku mrazu poslat po zádech, zkuste si představit (samozřejmě, že nemusíte), že zítra zemřete…že Vám naskočí spousta věcí, co jste ještě nedodělali, neřekli apod. a stejně tak, že i třeba (já nevím) to spoření a pojištění bylo najednou zbytečné a že jsem mohl ještě přeci jen…no a o tom právě mluvím 😉
Prostě jednou stejně umřu, tak proč přemýšlet nad sebevraždou?! Jednou stejně umřu, tak přemýšlej nad smyslem toho, co děláš.
Proto je potřeba žít naplno užívat si života a dělat si radost copak má něco jiného skutečný smysl, když stejně všechno končí smrtí?! Co je mi do toho, co po mě zůstane?! Jde o to, jak se mi žije a jak se cítím já! Sobecké? Ale prdlajs! Sobectví je něco na úkor druhého… když tím neubližuji jiným, kdo jiný, než já má na mě myslet?!? Vážně chceš čekat, až na tebe začnou myslet druzí? To se teda načekáš, protože ti druzí mají spousty práce s myšlením na sebe sama!
Klíč je naučit se být spokojený. Vypozoroval jsem cosi jako vývoj jedince. Nejdříve to bývá opečovávaný mamánek, který má dojem, že je střed vesmíru. Následuje šok, že to tak není a pochopitelná je deziluze, že je to jinak. Přirozenou a do určité míry i pochopitelnou reakcí je naštvanost-vzdor, snaha vše změnit. Následuje raně dospělá rezignace a pak teprve zralost, tedy snaha hledat to hezké a aktivně ho vytvářet (přitahovat)…souhlasíte? 😉

_____

Televize, filmy aneb síla pohyblivých obrázků
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Vliv filmů: Autor zdůrazňuje, jak velký vliv na něj měly filmy, často větší, než si původně uvědomoval.
Realita vs. fikce: Filmy často zkreslují realitu a diváci mohou začít věřit, že filmové příběhy a emoce jsou skutečné.
Genderové rozdíly: Muži a ženy mají odlišné preference ve filmech, což odráží jejich různé zaměření na fakta vs. emoce.
Zkreslení reality: Filmy často prezentují jednostranný pohled na události a mohou ovlivnit naše vnímání reality.
Život jako scénář: Autor přirovnává naše životy k filmovým scénářům, kde hrajeme určité role a podle nich jednáme.
Příběhy v životě: Příběhy nás provázejí celý život a mohou nám pomoci vidět náš život jako dobrodružství.

_____

Víte, já miluju filmy a s odstupem času musím uznat, že na mne měly mnohem větší vliv, než bych si býval kdy přiznal. Oč jde. V této knize se neustále snažím popisovat svoje pozorování toho, jak Vesmír, svět, my jako lidstvo i jednotlivci fungujeme. A teď – kolik si myslíte, že autorů scénářů, režisérů anebo třeba i herců se snaží postupovat stejně? Velice málo, že? Jediný, kdo mne na „první dobrou“ napadá je Dustin Hoffman a jeho příprava na film Rain Man, kdy prý údajně strávil několik měsíců v léčebně pro duševně nemocné, aby dokonale nasál atmosféru a odpozoroval chování konkrétního typu postižení, které měl pak ve filmu představovat. Rozhodně otázka na místě je – proč by taky měli, že ano? O tom přeci ten film, příběh, popis atd. není. Ano, máte pravdu – není. A v tom vidím právě tu svízel. Pokud bychom si v mysli uchovali stále onen odstup, tedy že to je film, že tak to v životě nechodí (a to i když je tam poznámka cosi ve smyslu = natočeno podle skutečné události – události možná ano, ale ne podle skutečných emocí, skutečného prožívání), že je v pozadí kolem všeho štáb, že je to možná desátá klapka téhož záběru, téže scény atd. – pak by bylo vše v pořádku – jenže… Příběh nás obvykle vtáhne natolik do děje, že situaci začínáme věřit a prožíváme ji jako reálnou – často téměř jako svoji vlastní zkušenost – viz babičky, které prožívají nekonečné seriály a jejich trable jako téměř problémy vlastní rodiny – a to nemluvě dojde-li v příběhu k nějakému úmrtí…
Co je tedy na tom špatně? Kde je ta chyba? Mno… řekli jsme si, že takhle to nefunguje = netroufl bych si to ale hodnotit jako „špatně“ nebo chyba apod. Dochází zde ovšem k zásadnímu zkreslení anebo jinak řečeno opomenutí základních principů našeho bytí. No a co? Ptáte se možná ještě stále. My poměrně často totiž tuto filmovou výpověď bereme jako pravdu, reálný popis a dokonce i jako onu obecnou výpověď jak to je!
Co se tedy dozvíme anebo naopak nedozvíme? Tak třeba i při popisu „skutečné události“ se dozvíme pouze pohled jedné strany, maximálně dvou. Chybí tam ony akce-reakce (tedy většinou – viz výjimky). Pak se dá také velice snadno poznat, zda-li je autorem scénáře žena nebo muž. Všimli jste si toho také? V čem? Opět to hrubě zjednoduším a naházím nás do jedné škatulky. Muži se soustřeďují na konstrukce, fakta. Ženy na emoce, prožívání atd. Proto se také většinou muži na ryze „ženské“ romantické filmy nemohou dívat – přijde jim to prostě trapné, často až ubohé…a stejně tak ženy neholdují sportovním či válečným dílům, že? 🙂 Je to zkrátka fikce, fabulace, ve které poznáme mnohem spíše uvažování autora a nahlédneme do jeho vesmíru, ale o skutečné podstatě našeho bytí se nedozvíme vlastně zhola nic.
Když se třeba podíváte téměř na jakékoliv zpracování života o Casanovi, budete mít pocit, že Vám ženy budou padat do náruče vlastně samy a jejich téměř jediným zájmem je zažít s Vámi intimnosti – jenže pak vyjdete na ulici a? Samozřejmě, že nic 😀 Anebo když si pustíte nějaký ženský romantický film, budete očekávat u mužů chování plné pochopení, něhy a otevřenosti. Že třeba Tarzan, muž divočiny, krásnou češtinou vyjádří hluboké city, které k Vám chová a místo toho potkáte neandrtálce, který ze sebe vymáčkne drmolivou slátaninou plnou stylistických chyb: „Já Tarzan, ty Jane, tady postel, my sexovat.“ 😀
A tak najednou nepůsobí tak úplně nepochopitelně údajné pravidlo jakýchsi jeptišek, které prý nechodí téměř vůbec do kina a nedívají se ani na televizi (pro úplnost – ne snad a ani náhodou, že bych zrovna tohle doporučoval). A to snad z toho důvodu, že si uvědomují, jak se nám ony obrazy (podpořené hudbou atd.) vrývají do mysli a my na ně ani po letech nemůžeme zapomenout a hlavně – utvářejí nás a naše názory, pohledy na svět. Prý jdou do kina jen párkrát za život a to ještě na nějaký hodnotný náboženský film a z něj pak „žijí“ celá léta – tak alespoň praví pověst, milé děti 😉 Co Vy na to? 😉
No a aplikace pro naše celkové „knižní“ uvažování? Naše programy by šly stejně tak popsat jako scénáře, podle kterých jednáme a podle nichž se náš život odvíjí. Ve chvíli, kdy jsme si vytvořili onen program, je to jako bychom přijali roli v nějakém filmu = přijali jsem třeba roli oběti, která zažívá všelijaké trable. Vcítíme se do ní a naučíme se i odpovídající text: „Jak se mi tohle mohlo stát? Proč tohle děje zrovna mně. Život je nespravedlivej, stojí za nic.“ atd. Jenže na tuhle hru je potřeba i několik spoluhráčů, spoluherců a tak svojí energií nevědomky strháváme okolí, aby nám tuto tragédii přehrávalo spolu s námi – a tak nám ostatní často vynadají, ubližují anebo třeba ignorují = zkrátka chovají se tak, aby ta hra, to představení pěkně vyšlo 😉
Žijeme tak příběhy našich životů. Příběhy nás vlastně provázejí celý život. Pokud ti bude smutno zkus se dívat na svůj život jako na knížku. Jak to asi dopadne, jak to bude pokračovat a co bude v příští kapitole? Najednou je to jedno velké a poutavé dobrodružství. Zkus si to…

_____

Pozorovatel aneb co dělá dobře mně
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Vědomé pozorování: Autor rád pozoruje svět kolem sebe a přemýšlí o svých prožitcích a reakcích. Tento způsob pozorování je vědomou činností, která zahrnuje empatii a soucit.
Flow a přítomnost: Klíčem ke spokojenosti a proti prokrastinaci je plná pozornost v přítomnosti, známá také jako „flow“. Autor přirovnává tento stav k surfování na správné vlně.
Radost a vděčnost: Autor zdůrazňuje důležitost dělat si radost a být vděčný za to, co máme. Doporučuje knihu „Kouzlo“ od Rhondy Byrne pro cvičení ve vděčnosti.
Sebepéče a sobectví: Starat se o sebe není sobectví, pokud to není na úkor druhých. Autor tvrdí, že když se staráme o sebe, přitahujeme pozitivní energii a můžeme lépe pomáhat ostatním.
Osobní motivace: Dělat věci pro sebe, protože nás baví a naplňují, je klíčem k osobní spokojenosti. Nutit se do něčeho, co nechceme, vede k únavě a vyhoření.

_____

Opět – pokud jste dočetli až sem, je asi zbytečné to nějak více rozvíjet, že? Prostě rád pozoruji, čumím a přemýšlím 🙂 Má to ale možná svoje zvláštní specifika, protože jsem si všiml, že existují lidé, kteří podobně jako já jen čumí, ale ve skutečnosti se vlastně „prohlížejí zevnitř“, tedy, promiňte mi ten lidový a často používaný výraz, „čumí do blba“ (najednou to má jiný význam, že? 😀 ). Soustředí tedy svoji pozornost jinam, často do sebe, na své myšlenky…řeší tedy tzv. „nesmrtelnost chrousta“ anebo možná další díl Ordinace v růžové zahradě… Moje pozorování je trochu něco jiného. Je to vědomá činnost, při které zároveň pozoruji svoje prožívání – svoji empatii, soucit, reakci. Přemýšlím o pozorovaném. Původně jsem tomu říkal „umělecký“ pohled na svět anebo také „hrabalovský-pábitelský“ pohled. Ano, mám také takovou úchylku, že rád čtu a když mne opravdu zaujme nějaký autor, tak přečtu často celé jeho dílo – a to se mi, možná jako poprvé, stalo právě s panem Hrabalem, tak proto…ale to sem teď nepatří…
Důraz bych položil na onu vědomou činnost – to je totiž další z mých postřehů, který jsem chtěl zvěčnit sem do písmenek. Tedy aktivita s plnou pozorností konaná v přítomnosti = to vidím jako klíč k nápravě mnoha dnešních neřestí…třeba jako klíč ke spokojenosti, proti prokrastinaci atd. apod.
Jindy a jinde se tomu také říká „flow“ tedy plynutí, proudění, jízda na vlně atd. jako právě v přirovnání se surfařem = může rukama pádlovat jak zběsilý, ale to asi není ten pravý zážitek – lepší je si počkat na tu správnou vlnu a na ní se svést a radovat se z pohybu, který je jakoby sám sebou, zdánlivě bez většího úsilí. Pak se totiž v reál-ném světě otevírá tisíce nových možností. Člověk je s ves-mírnou energií – více asi nemá cenu psát, protože osobní zkušenost je, jak známo, nesdělitelná…jediné, co Vám zbývá, je mi věřit anebo to shodit jako pitomost = je to stále jen a pouze na Vás 😉
A zase takové ty otázky typu – co mám teda dělat, že? 😉 Tak co třeba takhle = zeptej se sám sebe co chceš? Po čem toužíš? Co Tě opravdu baví, naplňuje? Co Ti dělá radost? Při čem cítíš potěšení nebo uspokojení? No tak si právě tu radost taky dělej! 😉 Tou radostí totiž přitáhneš další věci, lidi, situace, které Ti udělají další radost a je to pak vlastně přímo cesta radosti 🙂 A mohu-li Vám do toho ještě trochu více kecat, tak doporučuji vděčnost – vážit si toho pěkného a naučit se z toho plně radovat. Jak? Tak ještě jedno doporučení k četbě = Rhonda Byrne, Kouzlo. Tam najdete na každý den jedno cvičení ve vděčnosti a je jich tam tolik, že Vám to vyjde dokonce na celý měsíc! 😉
Zkus se sám sebe zeptat = proč to dělám? Jaký je toho smysl? Jediná funkční odpověď je – pro sebe, protože mě se chce, mě to baví, já to tak chci. Jinak všechno ostatní nemá smysl…možná Vás napadne něco ve smyslu – dělám to pro pro druhého, aby měla radost apod. Ale otázka je, jestli ona vůbec tu radost bude mít – vždyť i to je sporné…
Stejně by mohla znít otázka – a chtějí to vůbec po mě nebo si to pouze já myslím, že to po mně chtějí?! A pokud to po mně chtěj a já to nechci, kde na to berou právo to po mně chtít?!? Není to náhodou třeba tak, že se vlastně svým způsobem druhým podbízím a proto to nefunguje?!?
No jo, ale to nám pak naskočí nebo se spíš ozvou programy v naší kebulce, že? To je přeci sobectví takhle myslet jen na sebe! A kdo říká, že máš myslet JEN na sebe? 😉 Když mám radost já, chci a mám sílu jí dělat druhým. A obráceně = znáte někoho, komu ty programy fungují a je šťastný? Myslím tím, když se zajímá pouze o druhé, sebe upozaďuje, se vším se rozdělí atd.? Víte, bohatství se nezvětší tím, že se rozdělí… Zkrátka to nevede k radosti, prostě to nefunguje, no…je mi líto… Když se o sebe postarám, nebudou se o mě muset starat ostatní. Stát, který podporuje chudé, sám zchudne. Stát, který podporuje bohaté, bohatne, protože ti bohatí vytvářejí dobře placená místa pro ty chudé a motivují je k činnosti a zisku bohatství…ale souhlasím, tohle není ekonomická učebnice a kromě toho tyto, sice platné, postuláty nejsou v dnešní době tak nějak moderní, že? 😉
A ještě k tomu sobectví = to, že se starám v první řadě o sebe je vážně sobectví? Nevím, no…v mých očích je sobectví to, když bych se choval NA ÚKOR druhých, to pak ano – ale o tom tu přeci nepadlo ani slovo… Možná je to opět velice jednoduché – je to prostě vychovaný program = taky jste zažili situaci, kdy jste měli pytlík bonbónů nebo balík žvýkaček a MUSELY jste se jako děti rozdělit s ostatními? A jaký to byl tenkrát pocit? „Sám mám málo“? 😉 Chápete?
Anebo ještě jeden úhel pohledu, nyní přesně v duchu této knížky, tedy energeticky – magneticky 🙂 = když se starám o sebe, přitahuji druhé a energie se násobí, když se starám (ve smyslu zaměřuji energii) o druhé = ubývá mi energie a ještě tou svoji nevyžádanou pomocí odstrkuji druhé. Možná, že nesouhlasíte, ale alespoň se nad tím zamyslete, moc prosím 😉
Tady by bylo skvělé uvést několik perel ze života domorodých Indiánů, ale to už bych opravdu v podstatě vykrádal pana Duška nebo Zeleného apod. – však Vy si je případně najdete, protože na YouTube je videí na toto téma nepočítaně. Možná jen tedy v heslech (naznačovat snad mohu :D) = Indiáni neočekávají a často i odmítají pomoc – bere jim to jejich energii; k nemocnému se chovají jako ke zdravému; nikoho nenutí do společné činnosti a to ani k útoku na sousední kmen apod.; neznají osobní vlastnictví…mno…už jsem provokoval asi dost, že? 😉
A opět pár rozšiřujících a opakovacích postřehů na závěr:
Znáte to dětské „Kdy už tam budem?“ – to je přesně to upínání na konec cesty. Lepší je si opravdu užívat už samotnou cestu k cíli…kdo ví, jak ten cíl totiž nakonec bude vypadat 😉
Přemýšlej nad tím a pozoruj, co děláš + přemýšlej proč to děláš a jestli to vůbec dělat chceš. A ideálně i jak se u toho cítíš a pak se rozhodni sám za sebe…
Měj sebe na prvním místě! To neznamená že neexistují další místa. Dělat si radost, to je pro mě štěstí. To není sobectví = potěšení, radost apod. muže být přece i z péče o druhé atd. Dělá Ti to radost? Ne? Tak to nedělej!
Uvědomil jsem si, že spousta problémů pramení z toho, že děláme, co se nám nechce. Nutíme se do toho, přemáháme se a proto jsme pak tak unavení a vyhoření.

_____

Ráno, večer, během dne aneb trocha praktických postřehů
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Večerní rutina: Klidné usínání je klíčové. Autor se snaží jít spát v klidu, přehrává si pozitivní zážitky dne a používá mentální techniky, jako je představa příjemného filmu, aby usnul.
Ranní rutina: Ráno je důležité udržet vnitřní pohodu z večera. Autor se snaží otevřít nejen oči, ale i mysl, a očekávat pozitivní věci, protože očekávání ovlivňuje realitu.
Denní afirmace: Během dne autor používá afirmace, které rezonují s jeho pocity a vytvářejí pohodu. Příkladem je představa, že žije v přátelském a milujícím vesmíru.
Přístup k práci: Autor se snaží přistupovat k práci s klidem a pohodou, podobně jako k dovolené, aby si ji užil.
Realita vs. ideál: Autor popisuje svou náročnou pracovní situaci a zdůrazňuje, že jeho rady nejsou odtržené od reality. Přesto se snaží aplikovat své postřehy pro šťastnější život.
Denní snění: Autor varuje před denním sněním během dne, protože to odvádí od reality. Důležité je rychle se vrátit do přítomnosti pomocí afirmací.

_____

Říká se, že zítra bude líp, ale když se ráno probudím, je už zase dneska 🙂 Abych této deziluzi předešel, používám několik fíglů. Chcete je slyšet resp. číst? 😉
Troufnu si tvrdit, že vše začíná večer. Ráno už vidím jen jako důsledek večerního „naprogramování se“. Snažím se jít tedy spát v co možná největším klidu (vím, je to někdy těžké – proto také píšu, že se snažím :D). Uléhám do trochu jiné polohy (mám zpočátku rád více pod hlavou), než pak budu následně spát. Snažím se projít si den, co jsem prožil a i když nemám rád takovéto všemožné tlačení se do pozitivna apod., připomínám si a uvědomuji si, co vše dobré jsem zažil (samozřejmě hodnoceno mýma očima…kterýma jinýma, že? :D) a také, co vše jsem „splnil“, co se mi povedlo, co jsem „dokázal“.
Závěrečná finta na usínání spočívá v tom, že si v mysli pustím „film“, který je mi příjemný. Buď si doslova přehrávám nějaký ten „uložený“, zapamatovaný (viz kapitolka výše) anebo si představuji svůj vlastní – s důrazem na pozitivní pocity. Lhostejno, že teď, když Vám to sem svěřím, bude to působit asi možná trochu trapně…prostě láká mne telekineze, tedy pohybování předměty pouze svojí myslí a tak si poměrně často představuji, že tuhle schopnost mám a vyprávím o tom a dokazuji to třeba v Show Jana Krause (dětinské, já vím – ale funguje to…tedy to usínání…telekineze ne a ne :D)…no a najednou se mi do toho začínají přimotávat jakési nesmysly a já tak zjišťuji, že začínám usínat. Přesunu se tedy do polohy ležmo, ve které už budu i spát a okamžitě usínám. Všiml jsem si totiž, že kdybych se „rozpřemýšlel“ a ještě ke všemu v usínací pozici, bude se mi pak špatně cokoliv měnit = takhle tomu říkám (k pobavení okolí), že nejprve „sedím“ a pak si teprve lehnu…i když nezaujatý pozorovatel by obtížně hledal oněch pověstných deset rozdílů, to přiznávám 😀
Ráno bývá mnohdy a také u mnohých komplikovanější na „cvičení“ čehokoliv, protože to alespoň u mne vypadá spíš jako exhumace, než vstávání 😀 a tak bych osobně moc na ráno nesázel, tedy ve smyslu, že toho jako hodně stihnu a tak. Jde mi tedy spíš o to, abych tu dobře nastavenou a vyladěnou vnitřní pohodu z večera nějak ranním rituálem nepokazil, Tedy snažím se ráno otevřít nejen oči (kdo by to čekal, že? :D), ale i v duchovním smyslu. Tedy být připraven sledovat to nové, co mne ten den čeká. Když totiž po probuzení tak nějak v hloubi očekáváme, že to bude stát za starou bačkoru nebo minimálně, že to bude stejně k ničemu jako včera = sami tím tvoříme svůj den. Snažím se tedy očekávat úžasné věci, protože po pravdě řečeno = NIC NENÍ STEJNÉ, NIC SE NEOPAKUJE = to jsou jen PODOBNÉ situace a my si je kazíme očekáváním téhož. Dokonce i to čištění zubů není 2x úplně stejné, jen velice podobné – souhlasíte? Někdy, když si teda vzpomenu, doprovodím otevření očí a hluboký vnitřní klid pohybem ruky a prstů…takové to zdůrazňující gesto…
No a během dne – až mi „software plně naběhne“ se snažím najít a hlavně i několikrát za den si říci slova, která ve mně rezonují, vytvářejí pohodu (dobře no, tak tedy afirmace, ale já to tak nevidím = já to totiž nepapouškuju, ale prociťuju, takže se vlastně nesoustředím na slova, ale právě na pocity, které ve mne „probublají“). Pro mne je to třeba již zmíněné = žiju v náručí přátelského, milujícího a milovaného Vesmíru. A pak třeba taky „dovolená“ anebo úspěch a hojnost. Víte, ta dovolená je vlastně zvláštní věc. Možná téměř všichni z ní máme (alespoň tedy předem :D) dobré pocity. U sebe jsem vypozoroval a Vám to samozřejmě nijak nenutím, že to, co je tak příjemné a blahodárné, je právě ona pohoda, klid, žádný spěch – přesto se ale o dovolené stihne až obdivuhodně mnoho činností a dokonce i občas zažijeme únavu, kterou ale popisujeme jako příjemnou. No a tak si říkám „dovolená“ i když jdu do práce = také je to činnost, ale chci si jí užít v klidu a pohodě…
A ještě pro případné šťouraly = momentálně rozhodně nežiju v pohádce a mimo realitu. Takže v mém případě neobstojí námitka typu = tobě se to kecá, ale já musím makat! Tuto knížku totiž píšu v době, kdy kvůli situaci na trhu práce a vzhledem k mé specializaci a finančním závazkům atd. (netřeba, alespoň myslím, více rozebírat) pracuji jako řidič MHD, vstávám tedy poměrně často ve tři hodiny ráno, jindy zase jezdím do 02:30 hod. a jsem celé hodiny a denně (mám maximálně jeden volný weekend v měsíci) ve stresovém a stresujícím prostředí městské hromadné dopravy (zácpy, vztekání, nevrlost, hrubost a díky TPCA hustota jak ve špičce v Praze ovšem u nás, na menším městě, lidi v ní neumějí jezdit)… Zkrátka – idylka vypadá jinak 😉 A kdy už mluvím o šťouralech = rozhodně si nestěžuji, jen popisuji situaci, ve které se snažím aplikovat moje postřehy s cílem žít ideálně šťastný život… Věřte mi či nikoliv – Vaše rozhodnutí…
Už je to docela dlouhá doba, kdy jsem psal tyto řádky a protože na sobě už léta „makám“, udělal jsem poměrně slušný pokrok – proto taky nakonec tato rozšířená verze… Doplním tedy, dle zvyku, několik další postřehů a protože se chci afirmacím věnovat v samostatné kapitole, vložím ji hned za tuto…
To, co popisuji výše se dá také, byť těsně před usnutím, popsat jako „denní snění“. Při usínání a během spánku je to důležitá součást psychohygieny ale přes den to není dobré, vytrhává nás to z reality nebo odvádí nás to z reality.
Pro mě je strašně důležitý návrat ze snu. Já bych to jinak strašně dlouho žil a proto potřebuji ty afirmace – tedy ne tak úplně převálcovat negace, jako vypnout sen a dostat se co nejrychleji do přítomnosti.
Ideální stav je tak jako pomalu usínat, tak se taky pomalu probouzet…převalovat se a pomalu se zbavovat toho propojení s nějakým jiným světem. Šokem z budíku hrozí denní snění…ale jak říkám – je to ideální stav, nikoli normální či běžný, bohužel…

_____

Afirmace = ano nebo ne?
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Význam afirmací: Afirmace jsou pozitivní výroky, které mohou posílit sebevědomí a vnitřní sílu, pomoci překonat strach a nesmělost, a podpořit dosažení cílů.
Pozitivní účinky: Opakování pozitivních vět jako „jsem silný/á“ může zlepšit sebevědomí a pomoci vyrovnat se s výzvami.
Rizika a problémy: Afirmace mohou být neúčinné nebo škodlivé, pokud jsou nereálné nebo pokud nejsou podpořeny konkrétními kroky. Mohou také zamlčovat negativní pocity nebo problémy.
Manipulace: Afirmace mohou být zneužity k manipulaci s ostatními, což může vést k narušení vztahů a ztrátě důvěry.
Realita a afirmace: Afirmace by neměly být únikem od reality, ale měly by být podpořeny konkrétními činy a upřímným přiznáním a řešením negativních pocitů a problémů.
Osobní zkušenost: Autor sdílí své vlastní zkušenosti s afirmacemi a zdůrazňuje důležitost upřímnosti a konkrétních kroků k dosažení cílů.

_____

Říká se, že afirmace jsou jedním z nejdůležitějších aspektů lidské existence. Afirmace znamená vyjádření pozitivních postojů k sobě, svému okolí a světu kolem sebe. Může se vztahovat k různým oblastem života, jako jsou například zdraví, láska, kariéra nebo osobní rozvoj. Afirmace mohou být formulovány jako věty, slova nebo myšlenky, které nás posilují a podporují nás v našich snahách. Ano, jsou to vlastně moderní opakované modlitbičky typu „otčenáš“ – a hned v úvodu je snad zjevné, o co mi v této kapitolce půjde = přesně tak, je to síla pocitu, prožitku anebo naopak bezduchého opakování „nesmyslů“, kterým buď nerozumím nebo „nevěřím“ 😉
Afirmace mohou být ovšem zároveň velmi silným nástrojem pro dosažení cílů a zlepšení života. Když si opakujeme pozitivní myšlenky a věty, jako například „jsem silný/á“ nebo „mám hodnotu“, můžeme si pomoci zlepšit své sebevědomí a posílit svou vnitřní sílu. Afirmace mohou také pomoci překonat strach a nesmělost, a posílit naši schopnost vyrovnat se s výzvami. Fungují pak tedy jako jakási připomínka skutečnosti anebo mého jasně zadaného cíle.
Nicméně, afirmace mohou být také problematické. Pokud si opakujeme nesmyslné nebo nereálné věty, jako například „jsem nejkrásnější na světě“, můžeme se dostat do problémů. Tyto věty nám nemohou pomoci, pokud neodpovídají skutečnosti. Navíc, pokud si opakujeme pozitivní věty bez toho, abychom něco konkrétního dělali pro svůj rozvoj, můžeme se dostat do pasti falešného pocitu úspěchu. Je třeba si uvědomit, že afirmace musí být podpořeny konkrétními kroky, které nás posouvají vpřed.
Dalším problémem s afirmacemi je, že mohou být zneužity k zamlčování negativních pocitů nebo problémů. Pokud se snažíme přesvědčit sami sebe, že je všechno v pořádku, když ve skutečnosti máme problémy, můžeme se dostat do ještě větších problémů. Afirmace by měly být použity k posilování naší schopnosti řešit problémy, ne k tomu, aby nám pomohly je ignorovat. Už na začátku této knížky jsme mluvili o růžových nebo černých brýlích = no a pokud používáme afirmaci jako nátěr přes rez nebo právě ony růžové brýle, je jasné, k čemu to povede, že? Resp. nepovede to buď k ničemu nebo k ničemu „dobrému“ pro naše vnímání… Jak už víme, klíčem je naopak si všechny ty negace/hnusy/bloky co možná nejupřímněji přiznat a popsat = a hlavně následně pak i vyřešit/vyčistit/odblokovat!
V neposlední řadě, afirmace mohou být použity k manipulaci s ostatními. Pokud se snažíme přesvědčit ostatní, že jsme něco, co ve skutečnosti nejsme, můžeme tím ublížit nejen sobě, ale i lidem kolem sebe. Manipulativní afirmace mohou vést k narušení vztahů a ztrátě důvěry, protože ostatní mohou cítit, že jsme neupřímní nebo nedůvěryhodní. Opakování již napsaného dříve = okecat lze všechno, ale pocity nikdy! 😉
Je potřeba si opravdu do hloubky uvědomit, že v podstatě jsou afirmace program „válcování negací“! Dost podobné pozitivnímu myšlení. Afirmace jsou taky svým způsobem únik od reality, přítomnosti. Možná lepší vyjádření téhož, je to takový pozitivní program, aplikace, která se snaží převálcovat negace – jde to, ale je to zdlouhavé. Vsugerovávám si něco, co nemám, že už to mám. Proto je tak důležité pochopit rozdíl od stanovení si cíle, záměru a od ukecávání se nebo nedej bože nalhávání si něčeho…
Možná, že jdu až příliš s kůží na trh, ale i to je princip mého psaní 🙂 níže přesně popíšu moje postupně se rozvíjející afirmace, od kterých jsem následně ustoupil v podstatě z důvodů výše napsaných a troufnu si říci, že přemýšlivý čtenář, který se dostal ve čtení až sem, se nebude posmívat/vysmívat, ale naopak pochopí, co mě k nim vedlo a stejně tak i co mě vedlo následně od nich 😉
Moje afirmace v plné/maximální verzi vypadaly takto:
„Tak jo, takže žiju; žiju ten náš matrix, ty naše simíky, hraju to naše GTA-čko. Žiju v náručí přátelského, milujícího a milovaného vesmíru, prostoru.
Tam venku nic není. Všechno je můj mentální obraz. Hologram. Tam venku nejsou žádný bubáci, není tam nic!
Objektivní realita neexistuje. To, čemu říkáme realita, je super pozice mentálních obrazu subjektivních vesmírů.
Jsem pán svého vesmíru, tak se podle toho taky chovej! Posilni rozhodnutí, záměr. Hluboký klid (dřív jsem dodával hlubokým vnitřní klid).
Vše co se ti děje, si děláš sám, přitahuješ. Proto to taky můžeš změnit. A neděje se to podle toho co ty si myslíš, ale jak se cítíš.
Proč to řešíš? Proč tě to stresuje? Proč se toho bojíš? Proč se o to staráš? Dopřej si tu úžasnou svobodu, nic neřeš, ničeho se neboj, z ničeho se nestresuj! Je to všechno na vesmíru a na procesech, žiješ v lásce a hojnosti!
Ty se soustřeď na svoje pocity, svoje prožívání – to jak, nech na vesmíru.
Nic neočekávám, nemám žádné očekávání a nechávám to na vesmíru a přijímám tak jak to je.
Děkuju, děkuju, děkuju.
Nech to všechno na vesmíru, na pocitech, na hologramu, na procesech, na zákon přitažlivosti.
Všechno je to Hologram, já jsem střípek hologramu.
Ten klid znamená, že seš v přítomnosti, že ti neběží žádný program, aplikace.
Žiju ideálně šťastný život. Chceš být šťastnej? Tak buď! Už teď! A ne až!
Jsem sám v sobě úplný. A miluju se. Mám jenom sám sebe a vesmír. Vesmír se mnou úžasně komunikuje. Jemně, něžně – naslouchej mu.
Mám ideální poslání. Jsem mistr slova. Jsem ideálně úspěšní. Jsem ideálně populární. Jsem ideálně slavný. Jsem ideálně oblíbený. Mám ideální práci. Mám ideální partnerku.
Existuje jenom teď, tak to pozoruj a raduj se.
Jsem ideálně bohatej, žiju ideální hojnosti. A mám všechno co chci z vesmírného katalogu.“

Dnes už si pouze připomínám (a snažím se do hloubky pochopit/představit/procítit/uvědomit) = žiju ideálně šťastný život… Ano, opravdu – nic víc 🙂
A dodatek z praxe = někdy mi přijde lepší cíl než „mám ideální vztah k nebo s“, protože se může stát že žádný vztah s tím nebo k tomu mít nechci, tak lepší mi přijde „mám ideálně vyřešené“…

_____

Příklady mých objevených a vyčištěných bloků aneb třeba to máte taky tak 😉
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Negativní vliv lží na děti – Autor popisuje, jak ho lži rodičů o „Ježíškovi“ vedly k nedůvěře a frustraci, což zanechalo dlouhodobé následky v jeho vnímání světa.
Vliv dětství na pozdější přesvědčení – Vzpomínky na dětství formují negativní programy v dospělosti, jako jsou pochybnosti o smysluplnosti činností či nedůvěra vůči lidem.
Omezování zájmů a pocit studu – Autor uvádí příklad, kdy byl kritizován za své zájmy, což vedlo k vnitřnímu rozhodnutí skrývat své touhy a emoce, aby se vyhnul negativním reakcím.
Racionalizace a potlačování emocí – Autor upozorňuje, že bagatelizování dětských pocitů a zážitků je formou psychické obrany, ale trauma zůstává a má dlouhodobý dopad.
Význam dětské perspektivy – Dětské zážitky a pocity jsou pro dítě významné a je důležité se k nim zpětně nevracet očima dospělého, ale porozumět jim z pohledu dítěte.

_____

A vlastně už téměř na úplný závěr jsem si říkal, že byste rádi trochu nahlédli do soukromí mého čištění a přečetli si i o mých příkladech bloků-negací-programů a buď se jim od srdce zasmáli – nic neudělá takovou radost jako neštěstí druhého, že? 😉 anebo našli i poučení pro sebe a případné svoje čištění. Okay, tak tedy dobrá, Vy bulvárníci 😉
První příklad, když se takhle napíše, tak působí opravdu (alespoň na mne) velice komicky, ale věřte, že jsem byl až skoro šokovaný, kolik všelijakých negací a hnusů jsem v tomto „příběhu“ objevil. Ano, jedná se o „Ježíška“ vlastně spíše Štědrý den a dávání dárků. Tedy jde o tu skutečnost, že mi rodiče a vlastně celé okolí tvrdilo, že dárky na Vánoce nosí nějaký Ježíšek. Víte, k čemu to třeba vedlo? Nebyl jsem (tedy snad) až tak pitomé dítě a tak jsem si logicky řekl, že když je někde v nebi a pak přinese dárky, tak že mě musí přece vidět i slyšet, tak proč bych mu měl psát nějaký seznam a dávat ho za okno, ne? Rozhodl jsem se tedy, že mu to budu rovnou říkat! No a tak jsem se v podstatě modlil – aniž bych samozřejmě věděl, co to znamená = prostě jsem večer, v postýlce před spaním, říkal k nebi svůj seznam toho, co bych si přál. Směšné? Možná, ale chápete tu hloubku tohoto průšvihu, když se dětem lže a to i v dobré víře?
Nevím, nevzpomínám si, jak to tenkrát rodiče zařídili, ale podlehl jsem a psal vzkazy jak se patří a opět – protože jsem od přírody tak nějak podezřívavý, tak jsem si to chtěl vyzkoušet, ověřit a tak jsem jim jednou řekl, že jsem dal seznam za okno a do rána opravdu zmizel a podruhé jsem jim to neřekl a představte si = nezmizel!!! No, nebudu to dále natahovat, zkrátka si opět velice jasně vzpomínám, jak jsem si říkal, že mi normálně na férovku lhali a že mi asi tedy lžou i v jiných věcech a že už jim nebudu nic věřit. A zpět, to už při čištění, jsem objevil programy typu = to nefunguje, je to zbytečný, nic neexistuje atd. apod. A samozřejmě všechny ty negace vůči lidem = lžou mi, nedá se jim věřit atd.
Druhý, méně křiklavý a taky méně nápadný příklad je, když mi mamka objevila sepsaný seznam plánů, na čem pracuju a to konkrétně bod, kdy jsem zkoumal, zda-li mohu na naší televizi chytit i jiné programy (myšleno třeba „Poláky“, protože v té době byla jen ČT1 a ČT2). Zareagovala asi v podstatě nevinně, ale něco ve smyslu, že se zajímám o kraviny a že mám dělat něco pořádného. O nic nešlo, ale k čemu to u mne vedlo? Je to možná i zvláštní anebo ne, to je nakonec jedno a na posouzení každého z Vás, ale já jsem se v sobě zatvrdil, že si nesmím nic přát a hlavně si to nesmím nikam napsat, aby to někdo neobjevil a nebylo to zase trapné…anebo alespoň mně nebylo trapně… Stejně tak jsem vypozoroval, že když projevím o něco opravdu vážný zájem, tak když „zlobím“, tak přesně to, co mě baví, to mi zakáže – no a tak mi došlo, že když na mě nebude vidět, co mě zajímá (budu skrývat emoce), nenapadne jí mi to zakázat = devastující následky toho rozhodnutí si určitě dokážete představit sami…
Poučení, alespoň pro sebe, vidím hlavně v tom, že to, co nám přijde třeba trapné, pitomost, prkotina – to vše jsou třeba jen „racionalizace“, tedy psychická obrana organismu před obnovováním nezhojeného psychického zranění = tak to bagatelizuju a je to. Jenže není, protože ten pocit tam zůstává a dál už to znáte. Kromě toho, pro dítě je to velký problém, veliký zážitek atd., takže nemá cenu hodnotit cokoliv zpětně, ale očima právě onoho dítěte…
A ještě možná jedno poučení tam vidím. Celé je to o tom = dejte si pozor na to, co si přejete 😉

_____

Kdy se to stane? Aneb splní se to někdy?
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Lpění na výsledku brzdí naplnění přání – Pokud netrpělivě očekáváte splnění, blokujete si cestu. Je třeba mít důvěru, že se to může stát, ale nelpět na tom.
Zaměřte se na pocity – Klíčové nejsou slova, ale pocity, které při přání máte. Radost a důvěra, že už je to vlastně splněné, pomáhají přání uskutečnit.
Vesmír reaguje na pocity, ne na konkrétní detaily – Představa konkrétních částek nebo časů omezuje. Je lepší nechat prostor pro to, jak se přání naplní, a důvěřovat procesu.
Soustřeďte se na přítomnost – Vizualizace přání by měla být v přítomném čase, jako by už byla skutečností.
Kontrola zabraňuje přitažlivosti – Snažit se kontrolovat, jakým způsobem se přání naplní, omezuje jeho uskutečnění.
Bohatství začíná v hlavě, ne v penězích – Změna myšlení je klíčem k dosažení bohatství nebo úspěchu, ne samotné peníze či materiální věci.
Je důležité stanovit si cíl a udržovat pozitivní pocit, ale bez strachu nebo přílišného lpění na konkrétním výsledku.

_____

Teď už jen pár takových štěků 🙂 Pokud se takto ptáte, pokud číháte na splnění Vašich přání, pak vězte, že se Vám to nesplní zřejmě vůbec. Ptáte se proč? No protože tohle je přesně to lpění, o kterém jsem psal dříve. Vím, chce to trochu promyslet a tak Vám na to dám čas 😉 ale jde o to = rozhodnout se, co chci a v klidu na tom pracovat. Přijmout, že se to splnit ani nemusí a je Vám to přesto jedno, jste nad věcí = pak teprve přijde už vlastně nečekané 😉 A krátká připomínka i pro tuto oblast – nejde vůbec o konkrétní slova, která si v duchu anebo i nahlas říkáte, jde o to, jaké pocity u toho máte. Konkrétní příklad: „Už aby to bylo!“ – to může obsahovat dychtivost, palčivou touhu nebo dokonce smutek, že to tu ještě není… anebo radost ze skutečnosti, že už to máte a bude fakt prima, až se to projeví i na fyzické úrovni.
Přidám k tomu jedno z „mých“ přirovnání = je to jako když si napíšete tomu Ježíškovi, resp. řeknete rodičům, co byste chtěli. Víte, že už Vám to koupili, ale dostanete to až na Štědrý den – čili už je to Vaše, už to vlastně máte, ale čekáte, kdy to dostanete fyzicky, srozumitelné? 😉
A pokud tu myšlenku trochu rozvinu a posunu, pak teď mohu mít cokoliv – otázka je, jak to bude příští chvilku. Příklad = „myslím si“, že mám chalupu v Bechyni, ale teď tam nejsem, takže to nevím a až tam budu, budu si zase myslet, že mám domeček v Kolíně – chápete?
Došlo mi, že je chybou takové to „čím konkrétnější přání…“, protože prostě pokud si budu přát 20 457,20Kč 16. února ve tři hodiny 55 min., pak budu pravděpodobně zklamán, že? Vesmír totiž reaguje na pocity! Myslím tím pocit typu „jsem ideálně bohatý“ (pokud se tedy držím toho přirovnání k penězům, ale přát si mohu samozřejmě cokoli – ideálně tedy něco duševního, ale je to na Vás – nechci Vám nic podsouvat). No a to slůvko „ideální“ alespoň pro mne znamená, že dávám Vesmíru prostor, abych byl tak bohatý, abych měl na vše, co potřebuji (případně chci). Ale nějaká ta konkrétní částka, čas, způsob předání a já nevím, co ještě konkrétního lze vymyslet, je vlastně to, že se Vesmíru cpu do cesty. Nemám důvěru, nechápu, jak realita/Vesmír skutečně fungují a tak musím mít vše pod kontrolou atd. Nehledě na to, že jsme často i mistři v tom, jak se „zdržovat přemýšlením“ – tím myslím takové to = jak ty peníze dostanu, odkud přijdou, kolik jich asi bude atd.
Zkrátka, já jsem pán svého vesmíru, já jsem se rozhodl, tohle já chci a raduju se z toho, že tohle mám, ale kolik to bude, kdy to přijde, jak to přijde atd. není skutečným obsahem mého přání. To samé s prací = „mám ideální práci/poslání“, ale třeba to znamená, že se zlepší podmínky v práci, kterou dělám teď anebo si přitáhnu jinou anebo zdědím miliardy po tetičce z Argentiny, co já vím! 😀 Prostě já jsem rozhodnutý – mám to „ideální“ a raduju se z toho, ale jinak je to už vlastně tlak na okolní svět – já se soustředím na vlastní pocity. Anebo třeba jako horolezec = má cíl ohledně Mount Everestu „jsem tam“ – netrápí se tím, jaký spacák si má vzít, kolik skob apod. = to vše se řeší v průběhu, ale cíl je jasný = tam plyne jeho energie a představa = a protože je to cíl, tak si ho říká a představuje v přítomnosti – proto JSEM tam (jako nahoře, na vrcholu) – ne BUDU tam, protože to by bylo pořád v budoucnu a nedosáhl by toho nikdy! U tohoto jsem měl trochu problém, jestli si něco nenalhávám = vždyť tam přeci nejsem, ale to není o tom, abych se zorientoval, kde opravdu jsem, ale aby si přesně zformuloval můj cíl, ke kterému směřuju! 😀
Spoléhej se na skutečné jistoty-procesy = láska, přitažlivost a ne na výhru v Euro-jackpotu…ale chceš-li, tak si vsaď = přesně jako je to v tom vtipu, jak se Kohn modlí k bohu, aby vyhrál v loterii a z nebe se ozve:“No ja, Kohn, ale to si taky musej vsadit, vědí?!“ 😀
Ty ale nevyhlížej, kdy se to splní a jestli vůbec = je to jen jedna z možností, Ty makej dál a využívej všechny možnosti ke splnění svého snu = uvidíš sám, kudy vede cesta…To že jsem od všeho svobodný, že teda na ničem nelpím, přece neznamená, že si to pocity nepřitáhnu! Lpění dělá pouze to, že to oddaluji, odtahuji, nepřitahuji a tedy nedostanu! Přece stačí, že to mám rád a tím to přitahuju! Říci si, co chci, je moc důležité, ale nelpět na tom, to se pozná podle pocitu – pokud mám strach, abych to nepokazil a že to nevyjde apod. tak to je špatně, ale říci, co chci a nechat tomu volný průběh, to je onen funkční způsob! Je rozdíl vědět co chci, mít svůj cíl a proti tomu klást si podmínky!
Je to vlastně takový strach, jakože to vesmír bez mého dohledu/kontroly pokazí. Je potřeba si uvědomit a připomenout, že tam není fousatej děda na obláčku = já to přitahuju úplně přesně podle svých pocitů, takže mám-li blbý pocity nebo na půl blbý, tak to na půl blbě přitáhnu, ale když jsem vyčištěný odblokovaný, tak to bude „ideálně“, to znamená přesně tak jak já potřebuju, abych byl ideálně, vlastně dokonale, šťastný!
A na závěr této rozšířené kapitolky ještě jedna myšlenka, kterou jsem nedávno kdesi slyšel = kdyby se všechny peníze rozdělili všem, aby měli všichni stejně, během překvapivě krátké doby by to bylo zase stejné! Původně bohatí by zbohatli a původně chudí by časem zase zchudli = bohatství není v penězích ale v hlavě!

_____

Svět je rozmanitý aneb každou chvíli mě štve někdo jiný
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Rozmanitost reakcí na naše vnitřní strachy – Strach z lidí přitahuje různé negativní reakce od druhých (křik, vydírání), ale podstatou je stále stejný strach.
Role pocitů – Svět je založený na pocitech, ne na logice a faktech. Každý pocit lze vyjádřit různými způsoby, což vysvětluje, proč různé rady fungují u různých lidí odlišně.
Společenské vnímání světa – Svět je takový, jaký ho vidí většina lidí. Vnímání je tedy kolektivní iluze.
Zlobení druhých – Lidé se nezlobí na autora osobně, ale zkrátka se zlobí. Je důležité neřešit druhé, ale pracovat na sobě.
Sebehodnocení a oceňování – Očekávání, že druzí budou autora oceňovat, je nesmyslné. Je nutné ocenit sám sebe a radovat se z vlastních úspěchů.
Sebevědomí vs. falešná pokora – Je lepší být kritizován za sebevědomí než trpět mindráky a kritizovat ostatní. Falešná pokora je považována za horší než zdravé sebevědomí.
Spokojenost se sebou – Nezáleží na tom, kolik lidí autora sleduje nebo s ním souhlasí. Důležité je, aby byl spokojený sám se sebou.

_____

Tato rozmanitost se spíš týká hraní programů druhým a druhými naopak těch vlastních. Pro představu použiju více obecnější pocit – dejme tomu třeba strach z lidí. Co tím strachem přitáhnu za jednání druhých vůči mně? Každý to bude na mne hrát jinak = někdo bude na mě křičet, jiný vyhrožovat, další mne bude vydírat tím, že vypadá, že každou chvíli umře, pokud pro něj neudělám, co on chce atd. apod. = pořád je to ale v podstatě vlastně stejný strach.
Oklikou jsem se tedy vrátil k základnímu postulátu mého pozorování a mých úvah. Jsme úplně zbytečně „vlečeni“ jak bárka na útes, naší společnou de facto hypnózou k přesvědčení, že vše je ve slovech, logice, faktech, důkazech, škatulkách, pravidlech a zákonech…a přitom je to svým způsobem vlastně úplně jednoduché = jde zkrátka jen a pouze o pocity. Vše se dá říci a hlavně cítit milióny způsoby = proto ty mnohé rady jsou pro někoho užitečné a pro jiného absolutně ne. A proto taky nelze zobecnit, že to či ono je špatné a ubližuje; a naopak toto je prospěšné – záleží, jak se u toho člověk cítí…
Svět je totiž to, čemu věří většina…
A opět pár mírně nesourodých postřehů pro rozšířenou verzi této knížky = lidé se nezlobí na mě, oni se prostě jen zlobí! To je totiž velký rozdíl a kromě toho přeci platí, že pro pravdu se člověk zlobí! Proto neřeš druhé, řeš SEBE!Každý si přeci může myslet, co chce a to dokonce i o mně.
Tak strašně jsem se bál, že mě lidi nebudou mít rádi, až jsem si uvědomil, že někteří mě nemají rádi už teď! 😃 Pořád čekám, až mě všichni budou oceňovat. Nejen, že to nikdy nenastane, protože každý má dost práce sám se sebou, ale já čekám na ty druhé, abych se mohl taky oceňovat sám a to je blbost! Já se musím oceňovat sám! Sám pro sebe se radovat z toho všeho, co umím, co jsem dokázal. Kašlu na „nezdravé“ sebevědomí – ani vlastně nevím pořádně co to je…nejspíš je to jenom závist těch nesebevědomých, těch neúspěšných! Jsem slušný, respektující, chápající a tak dále ale kvůli sobě! Ublížil jsem snad někdy někomu úmyslně?!
Jak mě mohou oceňovat, když se neoceňuju já sám! A jak já můžu vědět co se jim opravdu honí v hlavě? Třeba mě vidí jako boha a jenom závidí, žárlí a proto útočí! Anebo to berou jako samozřejmost a tak o tom mlčí ale oni vědí, že jsem skvělej a nevědí, že to nevím já!
Spíš než nezdravé sebevědomí mi přijde horší falešná pokora, falešná skromnost! S narcistní poruchou chování má problém okolí, ne ten samotný člověk! Není to nakonec jenom závist?! Kdybych si mohl vybrat, tak to raději budu ten, koho pomlouvají, že je narcis, než ten, kdo je zakomplexovanej, plácá se v mindrákách a druhé kritizuje, že jsou narcis!
Vždyť je úplně jedno, kolik lidí mě sleduje, kolik lidí mě čte, kolik lidí zajímám, kolik lidí se mnou souhlasí! Důležité je, jestli jsem se sebou spokojený já sám!

_____

Stáří stojí za…aneb příklad mého pozorování světa 😉
Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Stárnutí je nevyhnutelné, ale frustrující – Stárnout „stojí za prd“, ale je to jediná cesta k dlouhověkosti.
Společenské normy se mění – Činnosti, které byly jako dítě přijímány (dělání hovínek, krkání) jsou v dospělosti nepatřičné.
Tělesný vzhled – To, co bylo obdivováno v dětství (pohlavní orgány, první vlásky), je v dospělosti zdrojem kritiky nebo ignorace.
Zbytečné dovednosti – Dětské hry jako „paci-paci“ nikdy v dospělosti nevyužije.
Sociální pravidla – Jako dítě nechápal, proč nesmí klást určité otázky (o zápachu, váze lidí) a tato pravidla jsou i v dospělosti matoucí.
Celkově jde o satirický pohled na to, jak s věkem přichází nejen odpovědnost, ale i nepříjemnosti a ztráta dětské bezstarostnosti.

_____

Staří stojí za prd, ale je to jediný známý způsob, jak se dožít vysokého věku.
Stejně je to ale nespravedlivé – jen několik porovnání jako důkaz.
Když jsem byl malé miminko, byl jsem pochválen i za sebemenší hovínko, které se mi „povedlo“ = já to ale umím dodnes, myslíte, že mne někdo pochválí?
Po jídle všichni čekali, až si odříhnu a pokud mi to nešlo, opatrně mne plácali po zádíčkách = ta úleva, když jsem si konečně krknul! A dnes? Po jídle nejen, že nikdo nečeká na moje odříhnutí, ale najednou je to činnost tak nějak nepatřičná a o plácání po zádíčkách ani nemluvě!
A co třeba ta skutečnost, že když mi bylo jen trošku do bréče, hned jsem měl u pusy prs – darmo mluvit… ubrečel bych se…
Podobně krutý svět dospělých je i co se týče tělesného vzhledu = při přebalování se sešla div ne celá rodina a všechny ženské, včetně vzdálených tetiček, chválily a obdivovaly jak mám pěkného pindíka – jenže zkuste jim ho ukázat dneska!!!
Stejně tak vzbuzovali nekončící ovace mé první vlásky na holé lebce a dnes? Stále mám vlasů fůru, ale z nepochopitelného důvodu se najednou začalo poukazovat na pomalu se objevující holá místa, chjo…
A co mne tehdá učili a jaký to mělo význam pro můj život dnes? Tak třeba co si velice dobře vybavuji a v čem jsem byl opravdu velice dobrý, bylo tzv. paci-paci-pacičky anebo kolo-kolo-mlýnský = nebudete asi věřit, ale víte, že jsem to v životě zatím ani jednou nepoužil?! Kromě teda variace na ono kolo-kolo, kdy se mi to tak trošku motalo, ale opět – nikdo se neradoval, achjo…
Asi mi taky zapomněli spoustu věcí říci, protože jsem se třeba vůbec nedozvěděl, že jednička se ukazuje vztyčeným prostředníčkem = je to trapné, ale já si myslel, že od toho mám palec! Anebo dvojka se asi dělá ukazováčkem a malíčkem nebo tomu prostě nerozumím…
A přitom já se tak ptal – pořád a na všechno. Jen namátkou = Proč ten pán tak smrdí a proč je ta paní tak tlustá? Dodneška to fakt nevím, jen vím, že se na to nesmím zeptat.
Já chci zpátky a ci a ci a ci!

_____

Vesmír je autista!

Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Vesmír reaguje na emoce, ne na slova či myšlenky – Nezáleží na tom, co říkáme nebo si myslíme, ale na tom, jaké emoce skutečně prožíváme. Vesmír je neúprosný a odpovídá přesně na naše vnitřní pocity.
Sebeobelhávání nás mate – Často si sami sobě nalháváme o tom, co cítíme, což vede k nesouladu mezi tím, co si přejeme, a tím, co skutečně zažíváme.
Přitažlivost odpovídá našemu nastavení – Pokud nejsme vnitřně „vyčištění“ od negativních programů a traumat, přitahujeme partnery, kteří odrážejí naše nezpracované problémy.
Pocity jsou neutrální, znaménka jim dodáváme my – Vesmír je neutrální, dodává přesně to, co cítíme, bez hodnocení. Jakmile si přiznáme své pravé pocity, můžeme s nimi pracovat a změnit svůj život.
Sebeklam brání řešení problémů – Dokud si nepřiznáme pravdu o našich emocích a problémech, zůstáváme ve stavu sebeklamu, který nás drží v nevyřešených situacích.

_____

Minimálně v této knížce jste už mnohokrát slyšeli, že podstata naší existence – to, o co v životě opravdu jde a také, že to, co jediné je „tady a teď“ a co nás spojuje s realitou jsou EMOCE. A vesmír (či jakkoli tomu svobodně říkáte Vy) reaguje přesně na pocity a na jejich skutečný význam! No a „problém“ může nastat v té situaci, když si uvědomíme, že si mnozí z nás (a také mnohdy) sami sobě cosi nalháváme. Následně jsme pak překvapeni, že se nám děje něco jiného, než říkáme nebo si myslíme! Opět opakování = je totiž ve skutečnosti opravdu lhostejno, jaký máme názor či co si o čemkoli myslíme – vše se totiž dá okecat…pocit ale nikoli. Tedy ne ve smyslu znaménka +/- či opravdu (ne předstíraně) prožívaný neutrál, tedy nula. Jinak se můžeme dokonce i o definici jednotlivých pocitů pohádat, ale to si jen rozum hraje na posuzovatele pocitů…
No a proto ten trochu provokativní výrok v úvodu = určitě znáte ze svého okolí anebo alespoň z vyprávění buď lidi s Aspergerovým syndromem (ty extrémně nadané, které kupodivu také považujeme za „postižené“ 😀 přesněji řečeno „lidi s postižením“) anebo třeba „ajťáky“ – zkrátka ten typ lidí, kteří vykonají přesně doslova, co jim bylo řečeno – i když skutečný význam byl trochu zastřený a měl se tak nějak telepaticky dovodit či odvodit 🙂 A přesně tak reaguje Vesmír. Lhostejno jaká slova u toho používám, co si myslím, co se domnívám, co očekávám…svým způsobem s krutou a nemilosrdnou přesností odpovídá na naše pocity tak jak jsou!
Považuji tuhle kapitolku určenou už mírně pokročilým a tak se pokusím vše uvést už na mnohem reálnějším příkladu, než jen vše mírně shodit vtipným přirovnáním… Možná to bude zpočátku působit trochu překvapivě, ale použiji hledání nebo přesněji řečeno přitahování si ideálního partnera/partnerky.
Když se totiž autisty zeptáte, co by měla jeho vysněná partnerka mít, odpoví přesně v duchu textu otázky – tedy něco ve smyslu = dvě ruce, dvě nohy, jednu hlavu, jednu vaginu atd. A stejně tak, když si zadáte cíl/záměr/přání „jsem (lepší formulace, než „mám“) s ideálním partnerem“, Vesmír Vám překvapivě rychle do cesty postaví osobu. Ovšem pozor! Bude přesně odpovídat „textu Vašeho přání“, resp. emoci s jakou do toho jdete!
Ideální totiž znamená přesně odpovídající Vaší osobě, adekvátní, kompatibilní apod. Jenže, když nejste „vyčištění/odblokovaní/bez negací/programů“, zkrátka nemáte v sobě vyřešená traumata, pak přitáhnete protějšek ideálně přesně podle Vašeho nastavení! Tedy konkrétně – to, co Vás rozčilovalo u předchozího partnera, tak pokud jste si to nevyřešili, tak to bude mít nový partner také a dokonce možná ještě víc – to jak se Vám ta negace zjitřuje a tedy násobí…srozumitelné?
Ideální tedy neznamená, že Vás to nebude rozčilovat! A ještě jedna připomínka = Vesmír reaguje na pocity, ale znaménka +/- jim dodáváme my! Vesmír je autista, je to totiž onen „zákon lásky“, není tam fousatý děda na obláčku, který se snaží pochopit, jak jste to ve skutečnosti mysleli – tedy jak se cítíte, tak i žijete!
Dovolme si konečně (alespoň v soukromí a sami sobě) svoje emoce! Přiznejme si popravdě, jak to opravdu cítíme! Pak se totiž teprve dá s tím pracovat a tedy to i zpracovat/vyřešit. Jak jsme totiž jak pod hypnózou zvyklí nosit růžové brýle, přetírat rez, nalhávat si pořád cosi, tak už nám to ani nepřijde, že vlastně lžeme sami sobě, žijeme v sebeklamu!
Dovolte trochu ostřejší příklad = co si myslíte o svém šéfovi v práci? Možná Vám hned naskočí cosi jako, je s ním/ní trochu těžší vycházet, je trochu emotivnější… náročnější a blablabla = STOP, jak to cítíte opravdu? Je to debil, kretén, hovado, že? Zasedl si na Vás a dává Vám to sežrat, že?! A o to jde, když si to přiznáte, rázem zjistíte, že to není jeho problém, ale právě Váš a možná i v tom okamžiku Vám bude jasné, co s tím máte udělat, protože poslední opakování pro tuto chvíli = co vadí Vám, je Váš problém; co vadí druhému, je jeho problém 😉

_____

Život je tak trochu divnej multiplayer

Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Přirovnání života k počítačové hře: Autor vnímá život jako virtuální hru (multiplayer), kde je každý hráč součástí sdíleného prostředí s relativně volnými pravidly.
Hra podle pravidel: Někteří lidé si hru užívají, zatímco jiní se snaží ovládat ostatní a prosazují své vlastní pravidla, i když jsou často jen zakomplexovaní.
Role NPC a botů: V životě jsou i „NPC“ (nehratelné postavy), tedy lidé, kteří se chovají automaticky a nemají vlastní směr.
Poučení: Život lze brát jako hru – pozoruj, jak ji ostatní hrají, reaguj s klidem a těš se na to, co přijde dál. Smrt není důvodem k obavám, může být jen přechodnou fází nebo novým začátkem.

_____

Teď se musím hned dvakrát omluvit. Těm, co hrají počítačové hry za dost nudný úvod o věcech, které tak důvěrně znají…a těm, co počítačové hry nehrají za to, že pro mne tak zásadní přirovnání jim musím nejdřív vůbec celkově vysvětlit, aby bylo jasné, o čem je řeč. 😉
Víte, nejen, že mi to tak přijde, že si to tak představuji – já jsem dokonce bytostně přesvědčený, že náš život je svým způsobem „počítačová“ hra, která je hraná ve virtuální realitě. V jednom sdíleném prostředí s téměř neomezeným pohybem a dokonce s poměrně málo obecnými pravidly ovládání, fungování a tvoření. Jakoby na společně sdíleném monitoru anebo připojeni do jednoho umělého světa s nasazenými brýlemi pro virtuální realitu…
Představuji si to dost podobně, jako jsou třeba oblíbení SIMs (hra, která simuluje takový ten rodinný život, navazování přátelství, výchovu dětí apod.) nebo nejnovější GTA (na podobném principu založená hra, ale více pro „chlapečky“, tedy volný svět + plnění určitých úkolů, questů, dobrovolných misí libovolně volitelných) a hlavně jako onen nejslavnější sandboxový Minecraft = svět z jakýchsi kostiček, kde je vše na Vaši fantazii, platí pravidla pouze jen ta nejzákladnější, jako jsou fyzikální zákony, různost možných prostředí (biomů) – převedeno do reality tedy třeba město/vesnice/les/moře apod., omezený typ (nikoli množství) kostiček a nastavená pravidla co s čím jde spojit a co z toho vznikne takzvané „craftění“ – tím myslím takové to, že ze dřeva a železa vytvoříte lopatu atd. Ostatní už je jen na Vaší fantazii.
Jediný problém je v tom, že tuhle hru hraje obrovské množství lidí naráz, tzv. multiplayer a mnohým nestačí ta základní pravidla a místo toho, aby si hru užívali a bavili se jejím hraním s ostatními, mají pocit, že jsou tak nějak nadřazení, že toho znají mnohem více, než ostatní, že jsou zkrátka lepší, než ti druzí a vytvářejí v lokálních biomech (oblastech) sféru svého pseudovlivu a často tyranizují ostatní a diktátorsky se snaží ostatní přesvědčit o jejich farizejských pravidlech, kdy jsou „papežštější, než sám papež“! Přitom je stačí často pouze pozorovat, jak tu hru hrají a bude i Vám zjevné, že to jsou pouze zakomplexovaní ubožáčci, kteří si hasí své vlastní mindráky! 😉
Na druhou stranu je ale třeba přiznat, že z toho také logicky vyplývá, že někteří lidé jsou pouze tzv. NPC nebo boti, tedy uměle generované postavičky, jejichž úkolem je bezcílně se pohybovat po mapě, nejlépe do všeho nesmyslně narážet a pokud jste už s nimi v nějaké interakci, odpovídají pouze naučeným textem pořád dokola. Konkrétní aplikace této teze nechám raději na Vás 😀
Poučení? Aplikace? Vnímej život jako počítačovou hru. Pozoruj jak to spoluhráči hrají a jak je jakoby naprogramované co se děje a jak se to děje. Velice dobře přeci víš, že zvládneš zareagovat – prostě můžeš být v klidu, pozorovat to a přirozeně reagovat…tedy nebát se, co se stane, ale těšit se, jak ta hra bude pokračovat…Jo a mimochodem, není vůbec žádná hrůza, když někdo hru úspěšně dohraje – já v tom vidím naopak důvod k radosti – a třeba se rozhodne, že piky-piky na hlavu, tuhle blbost už dál nehraju…anebo se respawne (znovuobjeví, znovuvytvoří) někdy jindy, někde jinde, nějak jinak – kdo ví 😉

_____

Lék na deprese

Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Upřímnost vůči sobě – Přestaňte si lhát a nazývejte věci pravými jmény. Identifikujte, co vás skutečně trápí, a přiznejte si to bez přetvářky.
Pojmenování problému – Pojmenování toho, co vás „nasírá“, může přinést úlevu, podobně jako když dítě překoná strach z bubáka tím, že si ho představí.
Emoce vytváří realitu – Jak se cítíte, takovou realitu přitahujete. Pokud odstraníte negativní emoce, přestanete přitahovat negativní zážitky.
Nespoléhejte na ostatní – Dělejte věci pro sebe, nečekejte na ocenění od druhých. Milujte sami sebe a ostatní se k tomu připojí, pokud budou chtít.
Zaměřte se na proces, ne na výsledek – Užívejte si činnost samotnou a nesoustřeďte se pouze na dosažení výsledku. Výsledek přijde sám, pokud vás baví samotná činnost.
Nepředstírejte – Když něco děláte jen „na oko“, není to skutečné a zákon přitažlivosti to odtáhne. Dělejte věci autenticky, jinak to nefunguje.

Shrnutí se soustředí na autenticitu, sebepoznání a přijetí emocí jako klíč k překonání negativních stavů a deprese.

_____

Já vím, ten název působí trochu provokativně, že? To víte, že i ve mně se trochu pere mainstreamové vzdělání a nejraději bych úvodní část věnoval přesné definici deprese, resp. rozdílu od toho, čemu se laicky říká „depka“… Tedy cosi jako, že deprese je duševní porucha, která se projevuje sníženou náladou, ztrátou zájmu, únavou, pocity beznaděje, viny nebo méněcennosti. Deprese se léčí antidepresivy, psychoterapií nebo jinými metodami a je nejčastější psychickou poruchou a může postihnout kohokoli v jakémkoli věku atd.
Stejně tak rád bych vysvětlil třeba pojem endogenní deprese, která je způsobena vnitřními faktory, jako jsou genetika nebo změny v chemii mozku. Tato forma deprese se objevuje bez zjevné přítomnosti stresující nebo traumatizující události. Endogenní deprese může být obtížně léčitelná a často vyžaduje kombinaci léků a terapie. Patří mezi klinické deprese, což jsou dlouhodobé a závažné deprese, které snižují kvalitu života a zdraví člověka atd. apod. – ALE = tohle není cílem této kapitolky!
Víte, myslím to spíš takto a předem se omlouvám, že tato část bude (muset) obsahovat i (v této knížce nezvykle) trochu vulgarit, protože klíčem je věci nazývat pravým jménem, ale je opravdu nutné si (alespoň před sebou a sám sobě) přestat něco nalhávat, na něco si hrát, – být tedy alespoň sám k sobě upřímný a přiznat, co a jak cítím…tedy, myslím to tak, že nás zkrátka spousta věcí v životě nasírá a pokud toho je mnoho nebo je to příliš intenzivní, propadáme do stavu hlubokého smutku, nasranosti, bezvýchodnosti a pocitu marnosti – prostě, že je všechno na hovno…no a právě přesně tomu se chci věnovat a jsem naprosto přesvědčený, že přesně na tohle jsem lék nalezl! A pro hnidopichy – neVYnalezl, nevymyslel = nejpřesnější pojem je asi SESBÍRAL 😉
První krok spočívá přesně v tom, co jsem popsal výše = vždyť to nemusíte hned někomu vyprávět, ale alespoň vůči sobě buďte upřímní, přestaňte hrát takové ty hry na „už si myslím“, přestaňte spekulovat zda-li jste zamyšlení nebo zádumčiví a pojďme rovnou k věci! Teď, v této chvíli, je spousta věcí, které Vám mohou udělat radost, spousta další věcí jsou Vám jedno (tzv. u prdele) no a možná spousta věcí Vás sere = pojďme je pojmenovat, co Vy na to?
Už to totiž může mít blahodárný dopad na naši psyché = je to taková ta finta, když se malé dítě bojí iracionálního bubáka pod postelí… Ideální řešení je si s ním sednout a toho bubáka namalovat – ať víme, s kým máme tu čest. No a při malování zjistíte např., že si asi těžko bude čistit zuby, takže je bude mít žluté, vyviklané a tu a tam mu bude nějaký chybět atd. A časem dítě samo pochopí, že je to mnohem spíše směšný šášula a že je zbytečné se ho bát 😉
No a takto jste přesně pojmenovali Vaše bloky/ negace/programy a nemusíte vůbec řešit, jak se cítíte a ani se nějak škálovat od -10, přes nulu, do +10! 😉 A přesně na tyhle „bubáky“ se soustředím při terapiích a úspěšně vedu druhé k jejich „odblokování/vypnutí/ rozpuštění/ zpracování/vyčištění“ – a ano, celé kouzlo spočívá v tom, že Vás to přestane nasírat/prudit/ ničit/deptat a je Vám to ideálně alespoň „uprdele“ a mnohdy to klientům připadá následně i vtipné/směšné/ malicherné…
Dovol si mít emoce, dovol si se nasrat! Nelakuj si to, přestaň se do něčeho tlačit něco si nalhávat. Absolutně upřímně-otevřeně prostě popisuj, co Tě sere. To přiznání si skutečnosti Tě vede – nesere Tě přece všechno, jen něco – co to je? A až se dostaneš k podstatě věci, tak to přijmi (vysvětlím raději osobně – to je totiž podstata terapie a celé to „kouzlo“). Netlač se do pozitivna, protože když budeš celý den mluvit jen pozitivně, zjistíš, že stál za stejný hovno jako ten před tím! 😀 Ta „nasranost“ je přijmout svoje božství = já o tom rozhoduji, já si to dělám, já to vytvářím…a tím pádem jsem to taky já (a pouze já), kdo to může změnit – mám na to plnou kompetenci!
Má to ale ještě jedno kouzlo v sobě obsažené = jak jsem se Vám v této knížce snažil vysvětlit, emoce vytvářejí naší realitu – jak se cítíte, tak i žijete…přitahujete si podobné věci/lidi/zážitky/situace do svého života. No a když ty emoce (tedy ty negativní) povypínáme, přestane se nám to dít, přestaneme to tvořit/přitahovat – prosté, ne? 😉
Když mi tohle došlo, byla to tak obrovská úleva! Snažil jsem se to hned napsat, abych případně nezapomněl a taky, abych se s tím mohl podělit s těmi, kteří to budou chtít poslouchat nebo číst… Jsou to jen takové glosy či postřehy, ale takhle vypadá autentický záznam, cituji:
Furt dělám něco pro druhé a pak jsem překvapený a zklamaný, že to nechtějí nebo minimálně neoceňují. Musím dělat věci pro sebe, pak to teprve má smysl!
Zapomínám si dělat radost! Jako bych pořád čekal, až mi někdo radost udělá, ale to je blbost, takhle to prostě nefunguje! Pořád očekávám lásku, čekám, že mě a taky až mě budou druzí milovat. Proč by to měli dělat?! Je to v podstatě myšlení socky = nějaký nárok, právo, chci to! Pořád očekávám, chci a čekám, že budou mít o mě druzí zájem. Vždyť oni se zajímají sami o sebe! Proč by se měli zajímat o mě?!
To je podstata úspěchu úspěšných = nečekají až je druzí budou milovat, až o ně druzí budou mít zájem. Milují sami sebe, dělají co je baví, jdou za svým cílem a na ostatní serou. Ti se přidají anebo ne. To je jim jedno, je to baví!
Všichni mě serou – no, protože se nechovají tak, jak já chci, jak bych si já představoval. A proč by to měli dělat?! Copak já se chci chovat podle druhých?!
Sláva obdiv a taky vlastně úspěch je vedlejší produkt, logický důsledek, ale nesmí to být cíl!
Když budeš hluboce milovat sám sebe, ostatní do té lásky vtáhneš! Když budeš čekat na lásku od ostatních, nikdy se jí nedočkáš!
Užívej si život a soustřeď se na pozitivní věci – na to, co ti dělá radost, co tě baví, na poloplnou sklenici. Jen, když to nejde, tak si vyčistit ty negativa. Jde o to, abys nebyl zaměřený pořád na hledání negací/bloků/programů, protože pak se soustředíš na negativní věci a poloprázdnou sklenici!
Respektuji druhé, ať si to dělají po svém a já si to budu dělat zase po svém! A ať si každý dělá co chce a já taky!
Přijímám, že to je jinak a jak to teda je ve skutečnosti?! Zvídavost.
Vyhoření, krize středního věku to všechno je z toho, že neděláme věci co nás baví a to nás úplně vyšťavuje, umrtvuje. Proč to děláme? Proč jsme to dopustili? Proč neděláme, co nás baví?! My, Češi, jsme mistři světa ve snaze něco vochcat. Ale takhle to prostě nefunguje! Když dělám něco jenom tak – na oko, pro něco jiného, tak zákon přitažlivosti to odtahuje. Příklad hubnutí = chvíli se kousnu, zapřu – hubnu, ale to nejsem já, není to opravdové – jen habaďůra! A výsledek? Jakmile toho nechám, naberu ještě víc!!! A když je život o emocích, tak co chceš ochcávat? Když tě to nebaví, tak to prostě nefunguje!
Jsme zaměření na výsledek – být slavný zpěvák, ale ne na činnost, na dělání, konání, námahu, práci, makání. Když mě bude bavit zkoušet, trénovat, vystupovat, tak pak to přijde, pokud jsem zaměřený pouze na výsledek, tak to nepřijde. Obsahuje to totiž očekávání – od slova čekat!!! – a to se téměř nikdy nesplní! Když dělám, co mě opravdu baví, mám cíl – ale neřeším ho, baví mě ta činnost i kdyby se onen výsledek nedostavil, protože to nedělám pouze kvůli cíli a naoko apod., pak se výsledek dostaví a já jsem v podstatě zaskočen, překvapen. Když furt čekám, vyhlížím, jsem jen votrávenej a tak se to nesplní nikdy!

_____

Terapie?

Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Reflexe na závěr knihy – Autor uznává, že drobné postřehy z knihy se spíše hodí na blog než do samotné knihy, a rozhoduje se knihu ukončit kapitolou o terapiích.
Terapeutický přístup – Hlavní rolí terapeuta je vést klienta k aktivaci jeho vlastního sebeléčebného procesu. Terapeut musí mít zpracované své ego a problémy, aby mohl efektivně pomoci druhým.
Zkušenosti a výsledky – Autor zdůrazňuje úspěšnost svých terapií na základě zkušeností s klienty a klade důraz na osobní rozhodnutí klienta něco na sobě změnit.
Kritika jiných metod – Psychoanalýza je pomalá, hypnoterapie je neúčinná z dlouhodobého hlediska, zatímco metoda RUŠ je rychlá, účinná a trvalá, i když nesouhlasí s jejím korporátním směřováním.
Terapie bez pojišťovny – Autor odmítá klasický terapeutický systém na pojišťovnu, protože nevidí výsledky u klientů, kteří nejsou motivováni změnit svůj stav. Terapii bere spíše jako koníček než profesi.
Závěrečné poselství – Kniha není dogmatem, jejím cílem bylo vést čtenáře k sebepoznání a nalezení vlastního potenciálu.

_____

Procházím si podklady pro tuto rozšířenou a upravenou verzi „Postřehů“ a nabývám jasného a konkrétního pocitu, že tyto poznámky jsou už jen takové (sice pro mne důležité, ale) „štěky“, které nesnesou formát klasické kapitolky a i když se tematicky hodí k mému pozorování, tak celistvost knížky by tak nějak narušovaly…kromě toho – dle mého vnímání byly předchozí kapitoly poměrně hutné a tyto marginálie by je pouze zřeďovaly…
Udělám to tedy takto – tyto drobnosti budu postupně publikovat v části „BLOG“ na mém webu www.vejsada.art a toto bude už závěrečná kapitola, ať to také nedopisuji do důchodu, že? 😀 Přijde mi jako logické vyústění věnovat závěr terapiím…
Nejprve použiji popis toho, co dělám, z webu, který je na terapie specializován (www.znamyterapeut.cz/kolin/vejsada-ondrej) a následně ho trochu rozšířím a okomentuji… Tedy, cituji:

„O terapeutovi
Tady bych měl asi uvést hromadu certifikátů a detailně rozepsat, co všechno jsem studoval a následně dokázal…víte a já se ptám = proč vlastně? Nestačí pouze jméno a příjmení? Pokud máte vážný zájem o tyto detaily – klidně se mě zeptejte anebo se podívejte sem = www.vejsada.art 😉

A terapie…co že to jako dělám?
Mno, ono je to vlastně jednoduché.
Každý z nás má úžasnou schopnost „sebeuzdravování“. Úlohu terapeuta vidím v tom, že nejprve musí mít zpracované vlastní ego/bloky/negace/programy – je jedno, jak tomu budeme říkat, prostě musí být v pohodě, v klidu, nad věcí a musí umět pomoci druhému zaktivovat onen sebeléčebný proces, prostě vědět jak. Takhle si alespoň já představuji úspěšnou terapii a je opravdu úplně jedno, jak ji budeme říkat…třeba „akceptační terapie“ nebo „metoda RUŠ“ či „terapie osobního růstu“… Praxe-výsledky jasně dokazují její smysl…nehledě na teorii či „divadýlko“ s tím spojené.
No a s veškerou pokorou tvrdím, že tohle umím – viz desítky spokojených klientů a úspěšných terapií…
Jedinou podmínkou je, že Ty osobně s tím chceš něco dělat/nějak to vyřešit atd. a jsi připravený na sobě „máknout“, protože já Tě pouze povedu, práce je na Tobě 😉

motto:„Chodíme na terapii, protože naše rodiče nechodili a nechceme, aby musely chodit naše děti…“

Cena?
Terapií i sebou jsem si jistý – čím si ale jistý nejsem, jestli na sebe budeme „slyšet“, proto je první hodina zdarma, aby bylo jasné, jak bude terapie probíhat a jestli budete chtít Vy mě jako terapeuta a já Vás jako klienty 😉
Dále je to už jednoduché 1 hodina = 1000,-Kč (resp. 30 minut = 500,-Kč) a to jak osobní setkání, videohovor nebo klasický telefonní hovor…“

A k čemu, že je to (ZE ZKUŠENOSTI) dobré?

Pokud si představíte svoje pocity/prožívání na škálé od mínus 10, přes nulu, až po plus deset – tedy vše, co Vás hodně trápí/štve/nasírá, přes skutečný/nehraný/nelakovaný „neutrál“ tedy něco, co je vám úplně a plně jedno – až po stavy absolutního štěstí a euforie…tak terapie vám pomůže odstranit vše, co má znaménko mínus! Už to by se dalo považovat za zázrak, že? Ovšem podle vesmírného zákonu přitažlivosti (ať už tomuto principu říkáte jakkoliv a dokonce i lhostejno, zda-li o něm víte či v něj „věříte“ – lapidárně řečeno = JAK SE CÍTÍM, TAK I ŽIJU) se zásadním způsobem změní i vámi vnímaná a prožívaná realita/subjektivní štěstí, klid a harmonie… Ale to je třeba zažít, slova to plně nevystihnou 😉