Srdce domova

Michal Viewegh měl spolu s Magnesií a IDnes.cz nápad na vytvoření blogového románu. Nechci se o tom příliš rozepisovat, protože vše se dá dobře na webu nalézt. Stručně jde jen o to, že na přesně zadané téma se psalo cosi jako kurz tvůrčího psaní. Potíž je v tom, že na první kapitolu přišlo 900 reakcí a to o minimální délce 5 normostran – 3 lidé na to měli 4 dny = to se nedá zvládnout!
Je pravda, že mi sice pan Viewegh napsal, ale upřímně řečeno jsem čekal víc – jen podotýkám, že to nebyla výhra 10 000,-Kč, ale spíš připomínky k mému psaní – i když mi došlo, že to vlastně ani není moje psaní, ale snaha splnit zadání a co nejvěrněji napodobit styl psaní MV (to snad jako vysvětlení, proč se toto psaní tolik odlišuje od mého stylu ;-)).
Zveřejňuji níže původní kapitolu (s laskavým svolením) pana Viewegha, a pak následuje moje psaní…

Srdce domova — úvodní kapitola Michala Viewegha
3. srpna 2009
Určitě nás znáte. Viděli jste nás bezpočtukrát z auta, z městského autobusu nebo z tramvaje: stojíme zády k nějaké kancelářské budově, k čistírně oděvů nebo k výloze prodejny čehokoliv — a zamyšleně kouříme. Občas se levou rukou držíme za pravý loket. Mladší z nás se někdy opírají zády o sklo nebo o zeď. Jen výjimečně vypadáme zanedbaně, býváme elegantně oblečené a obvykle i učesané a namalované.
Náš pohled je podivně prázdný. Většinou si vás nevšímáme. Vůbec vás nevnímáme. Kouříme a hlavu máme zvrácenou k obloze, ke střeše protějšího domu, anebo si naopak téměř položíme bradu na hruď a zdánlivě pozorujeme dlažbu.
Nepřítomně šlukujeme.
Konečně se v našich očích objeví život: rozhlédneme se, s náhlým spěchem típneme cigaretu, otočíme se a vrátíme se ke své nudné, bezvýznamné práci. Pokud ve vás zbyla trocha citu, museli jste si nás někdy všimnout.
*
Tvrdím jedno: láska neexistuje.
Každopádně ne v našem maloměstě, o tom bych musela něco vědět. Je mi třiatřicet a lásku hledám od svých patnácti. Kdyby se tu láska někde schovávala, musela bych ji za těch osmnáct let najít, nemyslíte?
Možná si říkáte, že jsem třeba měla jenom smůlu nebo že jsem ještě nepotkala toho pravého… Omyl.
Já je vyzkoušela všechny.
Měla jsem prakticky všechny místní jakž takž zdravé a aspoň na pohled normální mužské od patnácti do třiasedmdesáti — a nic. Chodila jsem s fotbalisty, cyklisty i stolními tenisty, chodila jsem se studenty i s učiteli, milovala jsem elektrikáře, podlaháře, právníka, ředitele a jeho náměstka, milovala jsem gynekologa, lékárníka, jednoho úplného zkrachovalce, dva městské policisty, divadelního ochotníka, ekozemědělce, dobrovolného hasiče, hajného, výpravčího a výhybkáře. Souložila jsem se svobodnými, s rozvedenými, se ženatými i s vdovci. Souložila jsem napříč celým politickým spektrem: s Nezávislými, se sociálními demokraty, s komunisty i se dvěma lidovci.
A nic.
Většinou mi říkali, že jsem milá a chytrá a sexy (ale nikdy hezká, natožpak krásná), ale nikdo z nich se mnou nechodil déle než sedm měsíců. V jistém smyslu jsem oběť liberální doby; kdyby se společnost vrátila k pravidlu Sex až po svatbě, už bych byla dávno vdaná. Jenomže sex je dneska jenom vstupenka, bez které se nedostanete vůbec nikam. Je to lístek, který si musíte povinně koupit, přestože o představení nic nevíte. Přestože se často ani nezačne promítat.
Láska neexistuje.
*
Nedávno jsem četla v novinách, že podle vědců z Lipska mění šimpanzi maso za sex: samečci, co se se samičkami dělí o kořist, mají prý dvakrát vyšší naději, že se samička bude pářit právě s nimi, říká v tom článku jedna antropoložka. Tomu bych věřila. Já dostala výměnou za sex garsonku v paneláku, Opel Corsa, zhruba dvacet náramků, náhrdelníků a náušnic (prstýnek nikdy), růžový mobil Samsung, grafiku Adolfa Borna, tři šuplíky erotického prádla, asi tucet robertků, několik hedvábných šátků, padesát tisíc slibů, dva milióny esemesek, chlamydie a kapavku. Nemusím být antropoložka, abych velmi dobře chápala, proč mi moji šimpanzi zaplatili dluhy u VZP, všechny ty letní dovolené, bělení zubů a dva potraty. Ráda bych věřila, že ze všech snů už jsem vyléčená — jenže nejsem a nejspíš nikdy nebudu.
*
Prodávám kuchyně.
Je mi třiatřicet, jsem svobodná a bezdětná — a prodávám kuchyně…
A jako by to nestačilo, naše prodejna se ještě ke všemu jmenuje Srdce domova. Ten název — samozřejmě ve spojení s mou maličkostí — je pro mnoho místních vděčným terčem posměchu. Nejdřív nám dlouho říkali Široký srdce, což se dalo jakž takž vydržet, ale předloni nám jeden vtipálek, s kterým jsem pochopitelně taky chvíli chodila, vymyslel název Horká trouba. Mým spoluobčanům to připadalo vtipné a okamžitě se to ujalo. Dělala jsem, že o ničem nevím. V tomhle prokletém maloměstě jsem už zažila hodně a jen tak něco mě nerozhází — ale když jsem se nedávno dozvěděla, že se naší prodejně začalo přezdívat Vylízanej pekáč, dokázalo mě to rozbrečet.
No nic. Jsme jediná prodejna kuchyní ve městě, ale příliš zákazníků k nám naštěstí stejně nechodí. Šéf se z toho neustále hroutí, ale mně to vyhovuje. Mám ráda svůj klid a hlavně nerada oživuji některé vzpomínky.
Když už k nám totiž jednou za dva dny někdo přijde, pak (pokud to není nějaký nový přistěhovalec, to jest další z těch pošetilců, co si tu hodlají plnit romantický sen o bydlení na malém městě), je to nevyhnutelně někdo, s kým jsem spala. Kdyby ti pánové měli špetku empatie a taktu, přišli by sami, jenže drtivá většina mých exmilenců jsou bezohlední burani, kteří se nejenže pokaždé dostaví s chotí (někdy i s dětmi), ale ještě mi pak úplně klidně říkají věty jako Hele, Káčo, jestli bude obložení zadní stěny v nerezu, pak musí bejt deska na lince přírodní buk, kterej to proteplí. Na tom s manželkou trváme, protože cokoli jinýho by bylo studený, chápeš?
Chápete? Mně psali esemesky, jako Rozhodne te Katko neradim mezi jednorazovky proste jenom ted nemam citove na to abych mel vztah promin Honza — a teď trvají na tom, aby z každé poličky jejich kuchyně doslova tryskala domácí pohoda. Chápete to? Kdysi mě svlékali a líbali a šeptali mi nejrůznější intimnosti — a teď ode mě chtějí takovou jako provensálskou kuchyň.
„Moderní, která ale má takovej ten starosvětskej babičkovskej šarm. Víš přece, co myslim, Káčo?“
A já, Káča pitomá, přikyvuji. Manželka přikyvuje taktéž, a když si jde prohlídnout digestoř, manžel mě s očima zabodnutýma do jejích zad bleskurychle poplácá po zadku a pošeptá mi:
„Bejvávalo, co?“
Nebo: „Pořád ti to sluší, vážně.“ A tak podobně.
Znám všechna manželství ve městě (minimálně znám všechny chlapy, takže si to dovedu představit): polovina z nich je doslova tragédie, zbytek navoněná bída s nouzí — ale stejně se toužím vdát. Chápete to?
*
Když můj exmilenec, který mě kdysi ošustil a opustil (takhle to zdejší chlapi říkají), a který se dneska bez nejmenších skrupulí proměnil v náročného zákazníka, konečně odejde a v prodejně se na dlouhé hodiny znovu rozhostí ticho (někdy příjemné, jindy ubíjející), vezmu si knížku a čtu si, luštím křížovky nebo surfuji na internetu. Každou celou hodinu si chodím ven zakouřit. Většinou se ke mně přidá i šéf. Stojíme venku pod markýzou, kouříme a mlčíme. Šéf pochopitelně ví, jak se naší prodejně přezdívá.
Mám ho docela ráda a je mi ho líto, protože jeho manželství zjevně spadá do kategorie tragédie. Samozřejmě jsem s ním taky spala (to ještě dělal výpravčího), ale dneska už se mnou nic mít nechce, respektive po mně zatouží vždycky jenom tehdy, když je namol — jenže v takovém stavu je úplně impotentní, takže je to začarovaný kruh. Naše mlčení mi ale nevadí.
Sean Connery tvrdí (našla jsem to na internetu), že se svou ženou vydržel tak dlouho jen proto, že spolu už léta prakticky vůbec nemluví. Vypadá to jako vtip, ale já slavného herce po všech svých zkušenostech chápu. Slova všechno ještě víc komplikují. Mlčení může být recept na šťastné manželství.
*
Cestou z práce se dvakrát týdně stavuji u rodičů, což je z mé strany nepřímo přiznaná prohra: s matkou si jdeme na nervy a věčně se hádáme, jenže co naplat, když nemám nikoho, kdo by mě měl rád aspoň tak málo, jako ona mě.
Nejprve vyslechnu její předvídatelné stížnosti na mého otce — a potom všechny ty předvídatelné věty o mně.
„Proč už nikam večer nechodíš?“
„Protože jsem tu profláklá,“ říkám jí po stopadesáté. „Mám pochybnou pověst, víš, mami?“ Stopadesátkrát ošustěná a stopadesátkrát opuštěná.
„Na tos měla myslet předtím, než sis pověst, zničila, víš, holčičko?“
Mohla bych jí po stopadesáté odpovědět, že mým cílem kupodivu nebylo zničit si pověst, nýbrž najít životní lásku — ale mlčím. Mlčení může být recept na šťastný vztah s matkou, myslím si.
„Odstěhuj se.“
„Kam, mami?“
„Já nevim. Někam. Začni nový život.“
Teď už mlčíme obě.
„A to jako hodláš sedět každej večer doma a čekat, že se takhle s někým seznámíš?“
Jo, a když jdu večer ven, s někým se skutečně „seznámím“ (dávám to do uvozovek, protože v mém případě je každé seznámení jaksi vždycky retro) a odvedu si ho k sobě do garsonky, matka (pokud se to dozví, což se tady na malém městě dozví vždycky) mi sdělí, že jsem běhna.
„A co sis jako představovala?“ ptám se jí. „Že jsem ho z té diskotéky měla odvést k oltáři?“
Přichází táta. Vím, že nás celou dobu poslouchal. Usmívá se, ale je to smutný úsměv.
„Máma má pravdu,“ promluví ten zbabělý oportunista (zbabělost jsem zdědila po něm). „Takhle se vnoučat nedočkáme.“
*
Takže jim i dneska útrpně vyhovím (takto pokrytecky to ve dnech, kdy nedokážu zůstat večer doma, vysvětluji sama sobě), zavolám Lindě a Petře, vysprchuji se, nalíčím, vyžehlím si nějaké tričko s výstřihem, počkám na holky, které se mezitím taky vysprchovaly a nalíčily, a jdeme společně do Acapulca (ten název je další prohra, jenže tentokrát ji jaksi přiznává celé naše slavné město) nebo do Eska.
Linda a Petra jsou mé spolužačky ze základní školy. Jsme si víceméně cizí, ale když na nás přijde splín, nebo jsme úplně na dně (takhle to říkáváme), vzájemně se ujišťujeme, že jsme nejlepší kamarádky.
Acapulco a Esko, jsou dva nesnesitelně hlučné, nevkusně zařízené, dost špinavé, a přesto přese všechno oblíbené music bary; příčina jejich atraktivity spočívá pouze v tom, že všechny ostatní podniky ve městě jsou ještě horší.
Navzdory tomu absurdnímu názvu, který návštěvníky baru doslova zesměšňuje (copak to ti lidé necítí? Říkám si) jdeme do Acapulca, kde se na nás hned nalepí Tomáš zvaný Heinrich. Tomášovi je šestnáct a byl by to celkem fajn kluk, jenže se bohužel domnívá, že je skinhead, a snaží se tak oblékat i chovat. Petra tvrdí, že je to kretén, ale pravda je jako vždy o něco složitější: Tomáš stejně jako spousta jiných nepatří k místním neonacistům proto, že by té polodebilní ideologii opravdu věřil, ale pouze proto, že potřeboval někam nebo k někomu patřit — a nic jiného jaksi nebylo po ruce. Toužil k něčemu či k někomu patřit tak moc, až se mu podařilo oklamat vlastní inteligenci — jak bych mu zrovna já mohla nerozumět! Myslíte si snad, že mi imponovali výhybkáři? Tomáš je dosud panic a Linda si myslí, že je do mě zamilovaný, jenže on je zamilovaný pouze do svých erotických představ (na internetu se tyhle videosekvence jmenují Young boys and older women).
„Vyspi se se mnou, bude se ti to líbit,“ říká mi, když je střízlivý.
„Nauč mě to, Káčo,“ prosí mě dneska, protože už se stihl opít (a opilý je upřímný).
„Ať tě to naučej u vás v Hitlerjugend.“
„Káčo, prosím! Tobě to nic neudělá a mně to pomůže.“
„Tak jo.“
Užasle zamrká. Má hezké oči.
„Ale až si necháš odstranit to tetování.“
Vyhrne si rukáv trička a zkoumavě si prohlíží zašifrované nacistické symboly, jako kdyby je dneska večer viděl poprvé — a potom si stejně pozorně prohlíží mě. Zvažuje to. Chudáček uvěřil, že to myslím vážně, a nyní je zmítán mezi přesvědčením a touhou.
„To nemůžu,“ říká nakonec nešťastně.
„Tak si trhni!“
*
Tomáš se trucovitě změní v Heinricha, takže musíme s děvčaty přejít do Eska: elektrikář sedí jako vždycky na baru a bez zájmu mi pokyne cigaretou, náměstek mě nevidí vůbec, protože komusi jako vždy vysvětluje, proč je pořád jenom náměstek, a tenista a cyklista sedí jako pokaždé pod televizní obrazovkou a sledují Eurosport. Zamávají mi. To už ale přichází Roman, který u nás odpoledne s manželkou vybíral kuchyň. Takže za odměnu dostal vycházku. Obejme mě kolem ramen a ptá se, co si dám. Pokrčím rameny. Cyklista se nakloní k tenistovi a cosi mu šeptá. Šeptat netřeba, pomyslím si, dokážu si představit. Vylízanej pekáč. Usmívám se.
Sebeovládání mi většinou nedělá větší problém, ale dneska se musím zavěsit do Lindy, abych to zvládla. Oživlé mrtvoly, napadne mě. Tenhle podnik je hřbitov. Chodím se bavit na hřbitov. Láska je mrtvola. Roman mi už nese B-52. Zase ty názvy, říkám si. Před pár lety hodil do mého života bombu — a teď mi stylově objednává koktejly, které se jmenují jako bombardér. Proč ne rovnou Napalm? Nebo Sarin? Semtex už máme. Kdo proboha tyhle názvy vymýšlí? Chlapi.
„To byla situace, co?“ říká Roman a vrtí jakoby nevěřícně hlavou.
„Tenkrát ve Vietnamu?“
Nemůže to chápat, myslí si, že jsem opilá — ale na nepochopení jsem dávno zvyklá.
„U vás v prodejně dneska, přece.“
„Jo tak.“
Soustředěně si mě prohlíží. Přemýšlí, co by mohl z mého domnělého opilství dnes v noci vytěžit. Ta nová kuchyň mu hraje do karet. Kuchyň za dvě stě sedmdesát tisíc je trumf, který přebije i příchod v šest ráno. Zapaluje koktejl a podává mi brčko.
„Takže na lásku?“
„Na lásku,“ říkám a vím, co to znamená. Připíjím si na mrtvolu.
*
A ráno budu mít kocovinu. Kolena i ruce se mi budou třást. Šéf potřese hlavou.
„Tys to včera zase přehnala, co?“
Přikývnu. Osobně mi udělá kafe. V deset jdeme poprvé kouřit.
Pod markýzu s nápisem Srdce domova.
Fouká studený vítr, takže si musím udělat z dlaní domeček, aby mi šéf mohl připálit. Mlčíme. Kouřím a levou rukou se držím za pravý loket. Bradu mám téměř opřenou o hruď. Nepřítomně šlukuju. Pokud ve vás zbyla trocha citu, museli jste si mě všimnout.

Srdce z domova
Ondřej Vejsada 9.8.09
Určitě nás ale taky neznáte. Neznáte mnohé naše touhy a přání (tak třeba je nám většinou úplně jedno, jestli to bude zezadu nebo nějak jinak; chceme hlavně něhu — tak nějak neteatrálně; dost už je přeci na tom, že to chceme — nestačí se, pánové, jen uvolnit a dát průchod fantazii?). Nevíte ani to, že mnoho racionálního, i z Vašeho pohledu hodnocení se nám honí hlavou, a to nehledě na to, co se honí kolem! Já třeba často myslím na to, jaké výmluvy budeš schopný (a možná už třeba minutu po té — jak se říká slušně) vymyslet, aby ses co možná nejdříve zdekoval (jak zase říkáte vy)?! Jestli pak víte, že otázky typu: „Bylas vůbec?“ apod. nás nutí pouze k další a další lži. Kdybyste měli ještě kousek citu, museli byste to vědět…
Orgasmus neexistuje.
To si jen páni doktoři vymysleli téma k přednáškám a bulvární (anebo investigativní — to je jedno) novináři se toho chytili a teď nám to tlačí do hlavy: „Znáte svůj bod G? Zažila jste vaginální orgasmus?“. Dejte mi pokoj!
*
Víte třeba vůbec, že ta cigareta, se kterou nás tak často sice přehlíživě, ale přesto vnímáte, že je jen takovou vstupenkou ke svobodě? Ano, ke svobodě a dospělosti — možná i osobitosti bych řekla… A víte, že to je také často to první, čeho jsme ochotné se vzdát (a k čemu se také jako prvnímu vracíme), je-li k mání cokoli vznešenějšího? Ano, nejsme zdaleka tak povrchní a ani náhodou tak často vylízané, a to v jakémkoliv smyslu… Věřte mi! Fuj — vylízanej pekáč! Už se mi to zase vrací a už mi je zase do bréče…chjo…
*
Tvrdím také ale, že upřímně obdivuji všechny, kteří vědí jak na to a to nejlépe v každé i nemožné situaci. Všichni znalci „nou-hau“ — podle mne víte v podstatě „hou-nou“ (how-know v originále pro hnidopichy). Mnozí milenci mi častokrát poskytovali i zaručené rady, jak žít s nimi (to nejprve) a později, jak žít bez nich (to mi šlo ale vždycky mnohem líp). Některé stály skutečně za to! Třeba: „Začni číst Bibli, ale sama jí stejně neporozumíš.“ Nebo „Zkus tyhle bylinky (bylo i několik variant s prášky) — já je beru a jsou super.“ Chjo… Lék neexistuje, a přesto to vždycky všechno (sice tajně a nepřiznaně) vyzkouším…a nic…
Ani štěstí neexistuje! Přesto ho pořád hledám — chápete to?
Jedna rada mi ale utkvěla v paměti dost hluboko a často (ani nevím proč) se k ní hlavně v této době vracím. Jeden krátkodobý přítel — snad i psycholog (alespoň to tvrdil a já mu to moc nevěřila — ovšem že ho to ve školství nebaví, to ano) mi poradil, psát si léčebný deníček. Detaily mi v hlavě nezůstaly, co mi tam ale zůstalo, je spíš takový pocit, že by se dalo ze všeho vypsat a já píšu ráda… Vlastně moc ráda. Já si při tom vždycky alespoň na chvíli uvědomím, že nejsem zase až taková blbka. Když už mi nikdo neříká, že jsem krásná — alespoň mohu dokázat, že jsem chytrá. A je to.
Poslední kapkou bylo totiž setkání s rodiči. Jejich ztrápené výrazy, nenápadné naznačování apod. mne utvrdily, že musím udělat nějaký zřetelný konkrétní krok ke změně, jinak se ze všeho zblázním!
*
Poučení ze včerejší návštěvy baru je, že tudy cesta nevede — což samozřejmě vím už dávno, ale prostě se musím jednou za čas přesvědčit, že je to pořád pravda. Pravda je ale taky to, že si nejsem jistá, co všechno k tomu léčebnému deníčku potřebuju. Nezbyde mi nic jiného, než zavolat tomu psychoušovi (co rád používal anální kolík — brr… na to raději ani nebudu vzpomínat) — mno, raději mu napíšu SMSku. Číslo ještě uložené mám.
JardoProsimTeChtelaBychZacitPsatTenTvujDenicek.CoKtomuPotrebuju?Dik.Kaca.
A jéjej — on mi volá! Chtěla jsem, aby mi odepsal — no jo no, tak to asi rozhovoru s ním neujdu…chjo…
„Ahoj Jardo. Máš se?“
„Ale jo, jde to — mno přesněji řečeno nic moc. Ale tys překvapila. Měl jsem za to, že mě tehdy ani neposloucháš!“
„Nezačínej zase, prosím tě. Poradíš mi nebo ne?“
„Nač ta strohost?“
No jo — neměla jsem mu psát, teď se cítí v převaze a já nevím, jak zaútočit… prostě jeho radu potřebuju… chjo…
„Dobře. Promiň, nechce se mi moc povídat — pomůžeš mi?“
„To víš, že jo. Moc rád. Ale asi by bylo nejlepší se k tomu sejít…“
No nazdar, já jsem stejně ale kráva. Pokud to nepůjde jinak — budu to muset nějak zakrýt u rodičů, protože další várku kritiky už vážně nesnesu.
„A nešlo by to bez scházení?“
„Proč? Nebyl jsem posledně dost dobrej?“
Bože! Neříkejte mi, že chlapi nejsou debilové! Nejhorší je ale to, že matka má asi vážně pravdu — to už mám tak strašnou pověst, že jedno zavolání je pozvánka do postele?!?!
„Jardo, promiň, ale já dneska vážně nemám náladu na tohle tlachání. Asi mi teda neporadíš, viď?“
„Dobře, dobře. Zkusit jsem to musel! Prvním krokem je dostat se co nejdál ve své paměti až „prazážitkům“, zpracovat je a pak se od nich odstřihnout — dostat své srdce Z domova (no jo — zase narážka na tu prokletou firmu, chjo — já se toho nezbavím). A mimochodem, možná právě proto prožíváš pořád touhu po něčem, co ti uniká… Možná vidíš v každém dalším muži ubručeného otce…“
Možná je vážně psycholog a možná i já reaguji jako moje matka — brr, nechci být jako ona, nesmím být jako ona!
„Hele, jestli se mě pokoušíš rozbrečet, tak se ti to asi brzo podaří, takže se koukej rychle vrátit k deníčku! Buď tak laskav!“
„Dobře. Promiň. Jedná se tedy o introspektivní-katarzivní deníček. Zní to jako první lekce pro začínající teroristy, já vím… ale v podstatě jde o to, ze všeho se vypsat a to hlavně z toho, co má nějak citový náboj pro tebe a co se ti třeba nepodařilo vyřešit v reálu.“
„Jo — to nezní špatně. Asi to vážně takhle potřebuju. Díky a teď už budu vážně končit…“
„Počkej — to není celé. Jde o to, že když si to budeš psát jen sobě — brzy skončíš a je tu ještě jedno větší nebezpečí. Jde o to, že se budeš třeba motat v kruhu anebo pitvat nedůležité věci, které tě nikam neposunou.“
Dneska asi vážně nezvítězím, hovor bude muset ukončit on — já to vzdávám. Označila jsem si ho sice za úplného zkrachovalce, a i když moje škatulka byla fakt trefná — dneska jsem v jeho roli já sama… Spravedlnost neexistuje!
„Dobře a to znamená co?“
„Potřebuješ, aby tě někdo vedl. Zkrátka bez supervize to nebude fungovat, nebo dost špatně a omezeně. Nejde o to, že nejsi dost dobrá, ale je to mnohaletou praxí — a ne jen mojí = to zdůrazňuju — vyzkoušené.“
„Jo — takže místo psaní pro sebe se ti mám po tom všem ještě svěřovat?! To nikdy! Rozumíš? Nikdy!!!“
„Tak se hned nerozčiluj, prosím tě. Zamyslím se a třeba najdu někoho nestranného. Co ty na to?“
„Achjo — budu si to muset promyslet.“
„Dobře — promysli to a pak to probere osobně. Zvu tě zítra na oběd, ano? Udělej to, prosím, kvůli sobě a trochu taky kvůli mně, ano?“
„Dobře, ale teď hned zavěs — domluveno?“
„Domluveno. Měj se hezky a zítra si tě vyzvednu v poledne v obchodě. Ahojky.“
„Čau a díky.“
Ani vlastně nevím, za co děkuji, ale jak říká můj otec — je slušnost poděkovat. No — tak to se mi to fakt povedlo. Absolutně se mi to vymklo z rukou. Bože — jaká já jsem kráva!
*
Je ráno. Možná ne nadarmo se říká, že je moudřejší večera. A hlavně — dnešní ráno je nádherné! Svěží vánek zatím chladí, ale sluníčko svítí o závod. Dokonce si během dopoledne přišel jeden člověk pro katalog. A bomba — světe div se = já s ním nespala. Znám ho sice ze základky — my se tady v podstatě všichni známe (od vidění určitě), ale žádnou epizodu (jak mužský výraz, že?) jsem s ním neměla. Tak snad přeci jen nejsem zase až taková běhna. Ba ne — problém je jinde, já začínám té své údajné pověsti věřit. No nic — cigárko volá…
Jé — já vlastně típám dneska už třetí. Kolik je to už hodin? Tři čtvrtě na dvanáct — já úplně zapomněla na Jardu! Teda ne — nezapomněla; vím, že přijde. Jenže nejsem na něj připravená psychicky, a to už asi nestihnu… A pak, že neexistuje osud!
„Krásné a ještě hezčí poledne vespolek!“ No jo — na tyhle trapnosti Jarouše jsem dočista odvykla…dokonce ani originální není. Hned ho na to upozorním.
„No mňaudáma, pane. Jsi přesný, bohužel…“ Jejda — dneska se mi daří být silná; tak snad to půjde dobře. „Kam půjdeme?“
„Není to zbytečně zdvořilostní otázka? Napadá tě něco jiného, než pizzoška u toho talijána?“
Na tohle nebudu reagovat. Nasadím svoje oblíbené mlčení a očima se rozloučím s vedoucím. V jeho výrazu je vidět až zvláštní směsice soucitu a uražené ješitnosti. Něco jako — berou mi hračku, se kterou jsem si nechtěl hrát! Mlčení mi vydrží až do pizzerie. Včerejší prohru mu nedám tak lehko.
„Žena svým mlčením dává jasně najevo problém. Muž naopak svoji spokojenost — proto také ženino mlčení chápe jako — vše je ok.“ Allan a Barbara Peaseovi, Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách?
„Já ti asi dlužím omluvu za včerejšek, viď?“ (no že mu to ale trvalo…) „Ne, vážně — promiň, prosím tě — nevím, co mě to popadlo. To jsou asi hormony — šlo by to takhle uzavřít?“
„Jardo, chceš-li slyšet upřímnou reakci, tak já už dávno vím, že jsi do telefonu silák a pak se sesypeš. Na to se nemusím vydávat za psychologa.“ (převaha se mi daří udržet — je to vážně zkrachovalec)
„Dobře. Vzdávám se. Jestli se ale nepletu, tak jsi chtěla něco vysvětlit, ne?“
„Fajn. Je fakt, že já měla dojem, že už jsi mi to všechno vysvětlil, ale pochopila jsem, že ještě něco hrózně důležitého mi musíš povědět osobně. Jen aby bylo jasno — dám si dneska pořádnou porci, vždycky — když mi začíná perioda, mám hrozný hlad. Chápeš, alespoň doufám?!“
„Jo ty… ok, tak teda k věci. Jde o přiměřený dohled — řekl bych vedení po cestě. Mohla by ses totiž moc zakoukat na kytičky nebo by Tě rozbolely nožičky a dál by se Ti nechtělo.“
„Jardo, prosím tě, mohl bys vynechat ty tvoje úžasný metafory a pokusit se říct to nějak srozumitelně i pro nás obyčejný pozemšťany?“
„No — budeš se hrabat ve vzpomínkách a těch máme každý hodně. Je potřeba najít ty důležitý, který nás ovlivňují třeba až do teď. Sám člověk nemá potřebný nadhled a může se ve svém psaní ztratit. Je nutné, aby to byl běžící proces a ne aby se motalo dokola, vracelo nebo třeba přeskakovalo, rozumíš? A hlavně — člověk časem ztratí motivaci — někdy to dokonce bývá obrana organismu, když se blížíš zásadním věcem — zásadním odhalením. Úplně polopaticky to znamená, že je potřeba to někomu odevzdávat k přečtení alespoň jednou za týden a poslechnout si pak zpětnou vazbu. Ne kritiku, ale směrování.“
„Našel jsi někoho, jak jsi slíbil?“
„Ano — a chci tě poprosit, než se k němu vyjádříš, nech si vše řádně vysvětlit a odpovědně nad ním přemýšlej, ano?“
„Začínáš mě děsit. Jméno?“
„Já.“
„To nemyslíš vážně! Tohle jsme probrali včera a měla jsem pocit, že jednoznačně.“
„Počkej! Nech mě to, moc tě prosím, vysvětlit.“
„Nevím, jestli to chci vůbec slyšet.“
„Poslouchej — ať mezi námi bylo cokoliv, jsme přátelé a docela dobře se známe. Asi to vidíš jinak, ale já mám pocit, že jsme si v podstatě nikdy nějak vážně neublížili. Já mám potřebné vzdělání i zkušenosti…“
„Počkej! Proč tomu mám věřit, když ty sám nejsi v pohodě? Proč jsi to neaplikoval sám na sebe, co?“
„Upřímně? Neměl jsem to komu dát číst…“
„Aha, promiň. Jsem asi vážně hysterická jako moje máma. Já mám prostě strach — vlastně ani přesně nevím z čeho. Moji pověst už stejně nic nezhorší a třeba to fakt pomáhá…“
„Mám ještě jeden návrh.“ (nějak ztrácím půdu pod nohama)
„Povídej.“
„Jednou týdně se sejdeme — vybereš si den i dobu, jak dlouho se uvidíme. Já si to tvoje přečtu a napíšu pár myšlenek, které by ti mohli pomoci, a napíšu podobnou část o svém životě, kterou budeš zase komentovat ty. Co ty na to? Budeme si pomáhat navzájem. Důvěra za důvěru.“
„Budu si to muset vážně pořádně promyslet. Dej mi čas, ano?“
*
Tak nevím, jestli zítra nebudu mít větší kocovinu než dneska po včerejším baru…