Můj první vandr

Úvod do vandrování

Předšumavské bivakování

Vzhůru dolů na Šumavu

Hurá na cestu

Den první

První noc

Den po té

Další den v divočině

Bod zlomu – tzv. break point

Den hodný Casanovy aneb coming out

A nezaprší a nezaprší

Trosky na zřícenině

Dva v jednom

Poučení z krizového vývoje

***

Úvod do vandrování
Motto:“Toho svýho smutku máme všichni hodně, ale tý svý srandy, tý máme každej setsakra málo!“ (Ecce homo Homolka)

Vandrování (rozuměj správně = způsob trávení dovolené, prázdnin či volna o weekendu tak, že vše, co potřebuji, mám na zádech v batohu a jde se krajinou, navštěvují se památky, a kde přijde večer, tam se přespí = tu v lese, tu na zřícenině či posedu) – tak tedy vandrování považuji za nejlepší způsob trávení dovolené a to nejen pro puberťáky. Mnoho jsem toho takto nacestoval i po svatbě spolu s manželkou, překvapen mylností teorie, že holky na vandry nejsou (i když tyto cesty se vyznačovaly mnohem vyšší úrovní osobní hygieny, než ony klučičí). Holky rozhodně na vandry jsou – i když se musí počítat s rozdílnou zátěží batohů (holky zkrátka míň táhnou nebo utáhnou?) a jejich zásadně jiným obsahem (míněno tedy ony batohy)…
Příběh se ovšem odehrává úplně na samém počátku naší cestovatelské éry (krátce po tom, co nám to rodinné poměry začaly dovolovat – tedy kolem sedmnáctého roku života), kdy jsme se učili kterak se správně na vandru chovat, co si s sebou vzít apod. Byly to krušné začátky, se kterými bych se rád s Vámi podělil a to snad i v bláhové naději, že i když je sociální zkušenost nesdělitelná (jak praví odborníci a s nimi se nemá cenu přít – tedy, nebýt s nimi vepři nebo ve při?), poučení si mohou odnést mnozí a třeba se i vyvarují našich školáckých chyb… Pokusím se vše popsat co možná nejvíce subjektivně (opět navzdory znalcům), neb takto – zdá se mi – dojde k přenosu oněch zážitků v míře co možná nejvyšší. Jistě také uznáte, že bez odborné instruktáže se nic neobejde a tak tedy logicky ani čundr! Nechci si ale hrát na mentora, rád bych trochu snad i z nadhledu popsal vývoj našeho smýšlení vedoucí ke svobodě cestovatelské a možná i trochu osobně lidské.
Tak tedy, byli jsme čtyři (není to originální, ale pravdivé a nikoliv v tanku – o psu ani nemluvě a ani ve člunu, ale na toulkách ano a možná nám to občas i klaplo, Jerome, klaplo) a měli jsme obrovské štěstí, že se nás ujal sice stejně starý, leč zkušený, cestovatel Patrik K. (sám prý vandruje od deseti let a to mnohdy i přímo sám – což už se nám věřit nechtělo, protože jsme zároveň znali i Patrikovu poněkud hnidopišskou matku) My ostatní – Jára Ž., Honza L. a já Ondra V. jsme byli naprostí benjamínci hltajíce rady zkušeného cestovatele (znali jsme se z Gymplu a já s Honzou jsme bratranci). Patrik se tohoto úkolu ujal skutečně zodpovědně. Nejprve zorganizoval několikeré školení u něho doma, kdy nám vyprávěl všemožné zkazky až přímo báje o jeho cestách (jedno školení bylo dokonce dvoudenní, abychom okusili, jaké je to spát v obýváku na zemi – tedy na tvrdém). Patrikova pedantnost ale ne a ne se ukojit a tak ještě raději zorganizoval krátké soustředění na chalupě na Sázavě, ale tomu bychom měli věnovat více prostoru, co říkáte?!

_____

Předšumavské bivakování
Smrčná, blízko Stvořidel u Sázavy, se stala naším tréninkovým polem – důvěřuje pravdivosti otřepané frázi, že těžko na cvičišti – však víte… Tato první část tedy rozhodně fungovala přesně – těžko nám určitě bylo. Vše totiž začalo tím, že se vlakem vystoupilo o několik stanic dřív a na chatu jsme měli dojít po svých, abychom si prošlápli boty a vůbec tak nějak celkově vyzkoušeli pochod (zatím pouze po rovince).
Zpočátku drobná (později obrovská) potíž byla v tom, že mě a Honzovi se nepodařilo sehnat žádné jiné „kanady“, než pouze ty parádní – tedy určené na promenády a přehlídky. Vypadaly sice náramně, ale místo podrážky do hor, ji měli hladkou koženou vycházkovou a ještě navíc kovové špičky a paty, takže jsme po cestě klapali jak pár grošáků! Cesta naštěstí vedla nádherným sázavským údolím, kdy přirozené peřejky občas přehlušily rámus našich bot. No, i tak se občas lufťáci (a někdy dokonce i starousedlíci) seběhli k cestě v bláhové naději, že uvidí povoz: “Děti, honem – koníčkové jedou!“, slyšeli jsme hned několikrát.
K večeři jsme si udělali špagety s kečupem a opékaným kabanosem na cibulce, což se později stalo naší tradicí a v různých mutacích toto jídlo přežilo až do dnešní doby. Tehdy jsme ale jedli vzhledem k našemu množství a hladu, způsobeném adolescencí – z umělohmotného umyvadla (zvaného též vajlink), ve kterém se v standardních dobách umyla celá rodina i se psem Azorem! (později jsme mu tak začali říkat „umyvadlo na prdýlky“)
Tady jsme také poprvé spali pod širákem, ovšem blízko chaty – to pro případ, že by to někdo psychicky nevydržel. Vybrali jsme si palouček před chatou, pod obrovským smrkem uprostřed, na kterém visel v té době ještě basketový koš a který jsme k tomuto účelu i před večeří řádně využili. Dnes již není ani koš, ani strom a dokonce ani vlastnická práva k oné chajdě, ale to už je jiný příběh a rozhodně mnohem smutnější… Usínalo se hezky a nakonec se hezky i spalo. Legrace ale byla ráno. K ránu totiž byla fakt velká zima a tak jsme se choulili víc a víc – respektive hlouběji a hlouběji – do spacáků. K dokonalosti to ale dovedl Honza = zalezl úplně celý dovnitř, zapnul všechny zipy a nakonec ještě utáhl onu poslední horní šňůrku. V noci se ovšem pořád mlel a otáčel, až se ve spacáku celý přetočil a zapínání měl pod hlavou a pod zády. O to větší ho čekal šok ráno, když se probudil. My ostatní jsme byli už vzhůru a plni očekávání na slibovanou ranní show. Honza vážně nezklamal! Posadil se a opět lehnul a znovu a znovu. Mumlal si u toho nesrozumitelné věty, které prokládal výkřiky a hekáním. Rozumět mu bylo například: „Nevidím!“ Trvalo mu vážně hodně dlouhou dobu, než pochopil kde je a co se s ním děje a ještě mnohem delší čas se ze svého vlastního vězení vymotával.
Zbytek dne jsme byli nuceni běhat v kanadách, dělat kliky s báglem na zádech – zkrátka byli jsme podrobeni kompletnímu testování fyzické zdatnosti, ve kterém jsme samozřejmě neuspěli… Důležitou částí našeho školení byl i odborný výklad – kterak v přírodě přežíti s minimální ztrátou energie (o důstojnosti nepadlo ovšem ani slovo). Zajímavá byla i část, kdy Patrik vyprávěl v podstatě velice detailně o tom, co vše se dá do vařící se vody v kotlíku či ešusu hodit k dosažení získání čaje chutnosti blížící se anglickému. Nemyslete si třeba, že se mohlo jíst, co kdo chtěl! Byly určeny stravovací dvojice a nejen to – každý měl určeno, který ešus je na co. Například – jeden z dvojice strávníků a jeden z jeho rendlíků (v ešusech jsou standardně totiž dva) byl pouze na polévky (nemusel se hned tak tedy mýt), druhý na hlavní jídlo (ten se ale už mýt musel – bohužel…i když upřímně řečeno = několikrát jsem zažil, vlastně pozřel a teprve později zažil, guláš s příchutí leča apod.) Nuže – my jsme byli proškoleni a vyzkoušeni, Patrik zklamán….
Přišlo na řadu plánování cesty, ale nejen to, dostali jsme dokonce seznam věcí, které si musíme vzít s sebou a které nesmíme. Například: „další obuv – nepřijatelná“ apod. A tak nám s Honzou zatuhl úsměv při představě, že se kanad už nezbavíme! Musím se přiznat, že na seznamu bylo několik věcí, kterých význam jsem naprosto nechápal a poprvé (ovšem lehce a nedůležitě) pocítil závan určité nesvobody a určitý pocit nepochopení, jak by bylo bývalo pěkné dělat si věci po svém – resp. nechat to na každém z nás. Jako příklad bych rád uvedl tílko – tento druh oblečení nechápu (podobně jako kravatu, která ovšem naštěstí na seznamu nebyla) – není jasné, kdo a proč ho vymyslel. Já osobně tílko nosím s krajním odporem pouze v dobách největší zimy – tedy od mínus 20 stupňů! Až později jsem pochopil, že svalovci ala Patrik ho nosí proto, aby ukázaly bicepsy nebo tricepsy či jak se ona sepse na rukách jmenuje… Podobných hovadin tam bylo více (třeba kšandy, čili šle – ano, tak to přesně v seznamu stálo černé na bílém). Naprosté většině jsem se podřídil – i když obsah batohu jsem postupně upravoval cestou a jedno drobné neposlechnutí nám nakonec zachránilo (neskromně řečeno) skoro i život. O tom ale až později, teď nepředbíhat!

_____

Vzhůru dolů na Šumavu
Jako místo našeho vandrování byla vybrána Šumava, protože jak tvrdil Patrik – „tam je teprve to skutečný vandrování“. Jen pro vysvětlenou – až příliš pozdě jsem pochopil, že Patrikova definice vandru je „pryč od lidí a civilizace“ = takže jsem potom musel jet na Šumavu ještě několikrát, abych navštívil krásné zříceniny (např. Velhartice) apod., i když jsme byli na onom prvním vandru témě 14 dní! No, přesněji řečeno 10 – ať nepřehání, ale plán zněl na 14… Čas jsme vybrali, myslím ideálně, konec června, kdy nám skončilo vyučování o více než 14 dní dříve kvůli „zarděnkovým prázdninám“, které naše škola vyhlásila, a Honza získal povolení na údajný odlet s rodiči na dovolenou…
Mým prvním úkolem a zároveň svěřenou odpovědností (k mé velké radosti a hrdosti zároveň) bylo zjištění vlaků a naplánování ideální trasy. Byl mi přidělen proto, protože na tehdejší dobu jsem byl považován za technicky vyspělého (alespoň nějak, že?) – měl jsem jako jediný ze čtveřice doma počítač a dokonce jsem v něm měl i program s jízdními řády. Jak jsem se těšil, až se blýsknu před kamarády a jak podrobnou cestu (včetně všech zastávek) vytisknu na jehličkové tiskárně (pamětníci vědí o čem je řeč)! Zasedl jsem tedy ke svému stroji, který měl tenkrát neuvěřitelně obrovský harddisk o velikosti 40MB (ne, nepřeháním a dokonce ani nelžu!) a začal vyťukávat – výchozí stanice Kolín, cesta přes Praha, cílová stanice Prachatice. Počítač nezvykle dlouhou dobu vrkal a skřípal a hned ani ne po deseti minutách na mne vyplivnul první výsledek hledání = odjezd ráno v 5:30hod., příjezd večer v 18:20hod. a cena pro všechny dohromady 1 800,-Kč! Nevěřil jsem vlastním očím! To si ze mne dělá legraci, ne?! Zkusil jsem dát vyhledat další spoj. Počítač přemýšlel ještě delší dobu a pak se vytasil s odjezdem v 9:10hod. a příjezdem až druhý den v 7:14hod.! Neuvěřitelné! Další spoj jsem už neměl odvahu zadat ke hledání a v návalu zoufalství jsem ještě zkusil projít nastavení podmínek pro vyhledávání v již zmíněném programu IDOS, abych se tak jen přesvědčil, že je vše v pořádku. No co – zavolám na informace (klukům to říkat přeci nemusím).
Po bez mála hodině usilovného vytáčení jednoho čísla, jsem se konečně dovolal!
„Prosém, informacéé“, tak odporný a otrávený ženský hlas jsem ještě neslyšel.
„Babo – Ty by ses na erotický lince teda nechytla!“, pomyslel jsem si.
„Dobrý den. Potřeboval bych, prosím Vás zjistit všechny spoje z Kolína do Prachatic, přes Prahu.“, snažil jsem se být slušný i v tónu.
„Ják všechné? Já tu mám jenom vlaky a busý!“
„Promiňte, to mi bude stačit.“ (letecky to fakt nechci a na rolbu zapomeň, krávo!)
No, nebudu to víc natahovat – rozhovor se dále nesl v duchu, kdy se baví hluchý s blbým a nakonec ona paní toho našla ještě mnohem méně, než já! Na další bojovou poradu před odjezdem jsem se vážně netěšil…
A měl jsem skutečně proč! Zjevně jsem ztratil poslední zbytky úcty kamarádů a moje role outsidera se jasně a jednou pro vždy potvrdila. Jediný, kdo mne svou rychlou reakcí celkem překvapil, byl Patrik:
“Super! Takže teď už připadá v úvahu pouze plán B, tedy Boženka.“ – tak totiž říkal své vojensky nazelenalé staré Škodovce 120.
Celkem mne překvapilo, že se nepřidal na stranu brblajících kolegů a neodsouhlasil nestylový způsob dopravy na čundr jako Jára:
“Ty vole, na vandr autem – to je teda fakt průser!“
Až mnohem později mi došlo, že Patrikovi udělala ohromnou radost ona půlroční výhoda stáří věku, která mu v tomto případě ale umožňovala (jako jedinému) vlastnit řidičský průkaz.

_____

Hurá na cestu
Nastal den D a my natěšení a kompletně zamaskáčovaní (všichni v „jehličí“, pouze Patrik samozřejmě v americké maskáčovině) se nasoukali do stařičké žabičky ve tvaru auta a vyrazili směr jih. Alespoň tedy tento směr byl určen správně, ovšem do ničeho ostatního si onen jediný skutečný řidič z naší osádky nenechal mluvit. Nevadilo by mi ani tolik, že jsme si asi 50 km najeli navíc, což při naší průměrné rychlosti znamenalo minimálně hodinovou ztrátu – na jihu je nakonec hezky všude (a krátká zastávka v Hošticích u Volyně, která protáhla cestu ještě o další půlhodinu, přišla více, než vhod). Ovšem, co mne vážně dostalo, byla ta skutečnost, že Patrik podlehl jakési dědkovské radě (babské rady na toto téma zjevně raději mlčí) a na doporučení, že pneumatiky mají stoprocentně mnohem hlubší gumovou vrstvu, vzorek ještě minimálně o tři milimetry proříznul – to pro případ policejní kontroly technické způsobilosti vozidla (kola pak vypadaly jako speciály pro Formule 1 s vyleštěným povrchem, ale odtokovou drážkou). No a právě v největším stoupání, zrovna v místech kolem Temelína (tehdy ještě nefunkčního – tedy na štěstí bez přivázaných Greenpeasáků a protestujících Rakušáků), levé přední kolo nenadále prasklo! Nevím, zdali si tuto situaci umíte představit, ale auto se v té chvíli stane neovladatelným a vlivem náklonu vlevo se řítí za neskutečného drnčení při jízdě na ráfku či disku neřízeně přímo do protisměru. Nemusím popisovat, že strachy a leknutím nikdo z nás nestihnul ani vykřiknout. Naše obrovské štěstí bylo, že proti nám nic nejelo a my stačili zastavit u krajnice na druhé straně vozovky (jednalo se tedy v podstatě o parkování v protisměru; což i to je prý trestné a tak i toto mimo jiné vážně nechápu, co je přeci na tom tak strašně zavrženíhodného? – nevím, proto taky pořád platím). Když jsme se pak celý zmátoření motali ven z vojenského vraku, nevěřili jsme vlastním očím. Pneumatika se totiž roztrhala na tisíce malých kousků, které se válely po silnici v rozsahu asi 500 metrů! Kolem jedoucí auta ihned zastavovala a ptala se, kolik je mrtvých a kde je ono další rozmasakrované auto, se kterým jsme se určitě střetli!
Když jsme (za neustálého uklidňování kolem jedoucích aut a děkování za nabízenou pomoc) posbírali asi po půlhodině usilovné práce ve třech lidech všechny naše odpadky, počkali jsme ještě další slabou půlhoďku, až zručný Patrik opět sám (výměnu kol probírali v autoškole a tu z nás přece nikdo pochopitelně neabsolvoval) nasadí rezervu, která, jak se dušoval:
„Tadleta už po domácku upravovaná není!“
Troufli jsme si velice odvážně poznamenat:
“Uvědomuješ si, šéfe veliteli, že další kolo už nemáme?“ a tak si zajistili, že řidič až do Vimperku (kam se nakonec jelo) na nikoho nepromluvil. Skutečná groteska ale nastala při přistání na nádraží. Naplánovali jsme cestu tam nejen proto, že vlakem dojedeme na původně plánované místo startu naší cesty, ale nádraží je dle Patrika i ideální místo pro uložení milovaného autíčka na několik dnů bez dozoru. Z vlaku, prý, chodí pořád hodně lidí a tak to budou mít potenciální zloději komplikovanější (Patrik vždycky říkal potencionální – k mé zlosti, protože do dnes nevím, co to ten potencionál je – já znám jen potenciál). I tak ale před definitivním opuštěním vozidla předcházela asi trojí kontrola zavření všech dveří a i jiných otvorů, nezničitelná páka na volantu, vyndaný kabel z rozdělovače a pro jistotu i odpojená baterka! Těsně před odchodem jsme měli reálný pocit, že si Patrik s autem povídá – loučí se a dokonce, tvrdí tedy místopřísežně Honza, ho prý i nenápadně pohladil. Kdo by ho kradl, nám jasné nebylo, ale nechtěli jsme řidičovu pečlivost a něhu nějak snižovat.
Pozitivní po těch všech útrapách bylo alespoň to, že cesta nám takto trvala „pouze“ 4 hodiny a stála nás všechny dohromady 500,-Kč! Zkratka ČD zjevně znamená „české drahé“ a to se prosím nejedná o pražskou výslovnost (tak zřetelnou při volání na „informacé“).

_____

Den první
Jakmile jsme dorazili, po nekonečném drkotání přeplněným vlakem, na místo (stáli a později i seděli jsme v uličce, kde se nedalo ani hnout!), pořídili jsme poslední optimistické foto (neměli jsme zatím na zádech bágly) a mně byly předány navigační materiály – tedy mapa a buzola, což jsem se po neúspěšně zařízeném předešlém úkolu, upřímně divil. Ne, že bych se v nich vyznal nejlépe = po pravdě řečeno jsem se v nich nevyznal vůbec, ale již z trénování na chatě jasně vyplynulo, že jsem největší střevo a tak budu muset udávat tempo, aby mě kamarádi neztratili hned po prvním kilometru! A taky že málem ztratili… Podle mapy jsem totiž správně určil směr cesty z nádraží, do lesa a do šíleného krpálu (myslím, že se jmenuje Boubín). Mimochodem – naprosto nechápu, proč se zrovna tomuto místu říká prales – já si alespoň pod tímhle názvem představuji úplně něco jiného. Až časem jsem snad i pochopil a vytvořil si vlastní vysvětlení. Tedy podle mého – český prales (na rozdíl od toho skutečného) znamená prostě pouze bordel v lese, kam se nesmí chodit. Nechali totiž les svému osudu a snad jen ochranáři dohlížejí, aby vše bylo jako ze života a chátrání a podobné entropické věci probíhaly skutečně bez zásahu člověka. Tak jsem si tak říkal, že je to možná cesta i pro jiná místa, která vyžadují nějakou nápravu = prohlásil bych je za prales, či něco jiného pra a byl by pokoj.
Výstup byl naprosto příšerný = nejen, že mne předbíhali hlemýždi (to je alespoň němá tvář, ale když jsme se začali předbíhat i s babičkou o francouzských holích, cítil jsem vážně veliké ponížení = do smrti nezapomenu na moje funění a klapání holí sprintující stařeny, chjo), ale ještě ke všemu batoh získal neskutečnou váhu. Proto jsem se rozhodl (podobně jako v klesajícím balónu) vyhodit všechny nepotřebné – resp. dle Patrika méně potřebné věci. První šlo (hned při první přestávce asi v jedné desetině kopce) v nestřežený okamžik pod kámen tílko = bylo mi jasné (potom, co jsem ho uviděl na Patrikovi a pochopil, proč ho nosí), že ho nejen neoblíknu, ale už ani neunesu! Následovala pasta na zuby – tu přeci bude mít i někdo jiný atd. atd.
Nebyl jsem sám, kdo zápasil. Honza se klouzal na hladké podrážce kanad stejně jako já; Jára zjistil, že starý batoh, který jako jediný sehnal, ho tlačí do boků a jeho skvěle prošláplé kanady od strýce (kterými se při pohledu na naše s Honzou nejprve neustále chlubil) mají na dně u paty vylézající hřebík. A to si ještě pořád stěžoval, že po něm jako jediném lezou mouchy. Mno – tonoucí, se stébla chytá a mne alespoň mírně v tu chvíli potěšilo, že nesmrdím nejvíc. Jediný, kdo byl v pohodě, byl Patrik a ještě si pískal! Nahoře na kopci jsem předal buzolu a mapu a tak skončila má průvodcovská činnost = tedy naštěstí… Patrik nás již se skutečnou jistotou zavedl do divočiny mezi stromy a tam jsme si troufli rozdělat celty a vytvořit první provizorní přístřešky.
Dali jsme se do plánování další cesty a také do hodnocení našeho současného snažení – vše jsme (pokud možno podrobně) zapisovali do deníku-cancáku, který se bohužel nedochoval… Přesto mi mnohé z něho zůstalo nesmazatelně v paměti a tak mám také z čeho vycházet při psaní tohoto rádoby ironicko satirického cestopisu. Výmluvný je hned můj první zápis:
„Jsem střevo, to jsem věděl, teď hlavně dojít!“ – na první den celkem plno optimismu, že? Mimochodem ve stejnou chvíli do deníku psal Patrik věty typu:
„Výstroj v pořádku – osvědčily se zejména nové Martensky = byly drahé, ale do kvality se vyplatí investovat“.
Začínal jsem pociťovat silný demokratizující tlak, podobný možná vzpouře černochů proti apartheidu a na mysl mi přicházely hesla „set them free“…

_____

První noc
Na Šumavě je typické, že když je vidět Kleť, tak bude pršet a když není vidět, tak už prší… Patrik se nám až na místě našeho prvního nocležení přiznal, že se musel už několikrát z vandru na Šumavě vracet, protože promokl a nepomohl ani noční pochod s nadějí, že druhý den se někde usuší a třeba i vyspí. Pro začátek byla pro nás nejhorší představa onoho nočního pochodu – v každém případě, právě začalo pršet… Naštěstí naše provizorní přístřešky do rána jakeš takeš vydržely (postavil jsem mimochodem ten svůj, alespoň myslím, na poprvé celkem obstojně – přesto ho Patrik zkontroloval, celý zboural a postavil ten samý, ovšem ten již byl v pořádku). No…vydržely – já jsem se tak strašně – na kluzkém igelitu, který byl pod námi – bál, že se sklouznu a skončím s nohama venku a promočí se mi to nejdůležitější na vandru = tedy spacák, že jsem se automaticky a podvědomě pořád sunul nahoru a lepil si hlavu na celtu = čímž jsem jí promáčel a začaly mi téct dešťové čůrky po hlavě. No, ale spacák zůstal suchý! Hůře na tom byl Jára, který sice doma taky trénoval podle rad Patrika a dokonce snad i spal jednu noc ve spacáku v posteli, jenže ona postel a igelit na zemi je setsakra rozdíl a Jára zjistil, že ten starý vojenský spacák, který sehnal ve výprodeji a který je na knoflíky, profukuje, a že když natáhne nohy, otevře se úplně, takže celý vandr spal jako skrčenec. Na noc se pak už nikdy netěšil.
Ovšem ráno bylo takové, kvůli kterým se na vandry jezdí. Sluníčko prokukovalo mezi stromy, ptáčkové cvrlikali radostné symfonie, les voněl – zkrátka, bylo nádherné svěží šumavské jitro. Měl jsem tak možnost si na vlastní kůži vyzkoušet to, co je na vandrování nejkrásnější = když totiž člověk jede DO přírody, vnímá ji jinak; když se ale do ní ráno probudí, je tam skutečně doma – je tedy V přírodě a to je obrovský rozdíl!
Patrik s Jarkem se vydali na průzkum terénu kolem a my dva s Honzou dostali důležitý úkol – připravit menší ohýnek na přípravu snídaně. To se lehko řekne, ovšem v promočeném lese (ráno naštěstí už nepršelo, ale husté mraky slibovaly brzkou další nadílku) hůře udělá. Zkrátka – asi půlhodinu jsme spolu s Honzou a s ohněm – no spíš s kouřem, zápasili, a když už jsme byli na pokraji psychického zhroucení a vyhladovění zároveň, vrátili se právě kluci s tím, že dole pod kopcem, na kterém jsme spali, našli dravou říčku – prý typicky pstruhovou, alespoň dle Jarka (taky cítil deficit osobní důstojnosti a jal se jí tak po svém kompenzovat – chytal často ryby s otcem, alespoň tak praví pověst). Když Patrik viděl naše zoufalství, nepokrytě se mu smál a závdavkem se chystal pokračovat v lekci ze správného čundráčení, kapitolou kterak zapáliti oheň v mokrém lese. Neměli jsme sílu vzdorovat…
Řešení je totiž prý geniálně jednoduché: „Nalámete drobné větvičky na spodku stromů, které nejsou tolik promáčené a další si kolem vzniklého ohýnku budete postupně sušit, jasný?“
Jak prosté – leč nerealizovatelné. Nebylo totiž kde dříví sušit, protože nám nenaskočil ani po další půlhodině byť malý plamínek. Ovšem z vyškrtaných sirek již byla celkem slušná pagoda! Jakmile se kluci vrátili s nepořízenou – prý: „Nechtěj takhle po ránu brát“, Patrik foukl svým ohnivým dechem (jiné vysvětlení pro to nemám) do doutnajících sirek a oheň „naskočil“! Pak už šlo vše jak po drátkách a my, brzy plni optimismu a vydatné snídaně jsme vyrazili směr Lenora (nádherné jméno).
To, co nám trochu kazilo nadšení, byly mokré celty a Járův spacák = coby skrčenec sjel totiž z igelitu a pršelo mu celou noc na nohy. Tu se ale ukázala další nádherná oblast vandrování – přívětiví lidé. Na nádraží nám zdarma půjčili kamna a dali do nich uhlí a to v červnu! (byl na nás asi neutěšený pohled) a tak jsme vše usušili (vlivem unikajících par bylo v čekárně najednou nejen nedýchatelno, ale i nedívatelno = naštěstí mohli cestující čekat venku a jízdenky se i tak vydávaly jinde), trochu si zdřímli, zalepili opuchýřované nohy (časem nebyly potřeba ani ponožky, protože celé nohy byly zabalené do náplasti jako do onucí) a v dokonalé náladě, plni nadšení a vydatné svačiny jsme vyrazili do lůna přírody. V sobě jsem si odnesl zvláštní pocit – být vandrák a ne lump.

_____

Den po té
Jediné štěstí bylo, že už jsme se pohybovali po hřebenech (není totiž ani nijak zvlášť cítit, když se přehoupnete přes 1 000 metrů nad mořem) a tak nás, alespoň tento den, nečekal žádný vrcholový výstup jako předešlý den. V tomto je alespoň Šumava velice laskavá – nechá Vás jednou vydrápat do kopce a pak už jen surfujete po hřebenech, jak po vlnách. Důležité bylo také to, že mraky alespoň na chvilku zmizly a tak se dalo předpokládat, že dnešní noc bude klidná.
Relativně brzy odpoledne jsme zastavili na rozlehlé louce, odkopli drn a udělali obědo-svačino-předvečeři. Když jsme začali pojídat náš výtvor, objevil se zčista jasna hajný (nebo polesný nebo jak se této lesní šarži správně říká).
„Tak, pánové – co tady vyvádíte?!“, obořil se na nás poněkud nervózně.
Slova se ujal Patrik a upřímně řečeno – poprvé (a zřejmě i naposledy) jsem byl rád, za jeho pevnost v hlase a poměrně direktivní přístup:
„Pěkný podvečer, pane! Nebojte se – jsme cvičení zálesáci = vidíte sám, že s ohněm zacházíme ohleduplně a kromě toho už ani další jídlo neplánujeme.“
„No dobře, to vidím, ale co máte v úmyslu? Zdržíte se dlouho?“
„Nebojte, pane – mohu Vás uklidnit, že zítra už budeme pryč. Jsme na cestě přes celou Šumavu a jakékoliv zdržení, je pro nás nepřijatelné!“
Zabralo to. Nakonec nám i popřál dobrou noc a přátelsky se rozloučil. Opět se mi dostavil ten zvláštní pocit – nebýt chuligán, zajímací…(jak jsme tomu tenkrát říkali). Trochu starostí nám ale dělali na obzoru se objevující lidé z o kus dále položeného stavení. Zjevně ani jim se nelíbilo, že se tady (patrně na jejich louce) objevila banda výrostků. Možná na nás onoho hajného poslali oni a teď byli zaražení, že nás nevyhodil. Třeba jim ale křivdím, nevím. Nebyl to ale zrovna moc příjemný pocit – nota bene, začalo se opět zatahovat hustýma černýma mračnama.
Zanedlouho po té už bylo vidět, jak k nám na louku jede povoz tažený koňmi a u nich dvě chlapiska, jak hory.
„Tak, a teď nám dají do držky!“, začal sýčkovat Honza.
Leč chyba lávky – oba chlapi se sice hnali poměrně velkou rychlostí a stres z nich přímo sálal, ovšem jejich starostí jsme pro tuto chvíli přestali být my, ale kupodivu seno, srovnané do snopů (nebo jak se těm kupkám správně říká – jsem holt městské dítě, no…). Pomalu jsme jim vyšli vstříc s opatrností, se kterou bych se asi blížil ke lvici s mláďaty. Vrhali na nás nevraživé pohledy, ale my se nedali odradit.
„Nebojte, my Vám jdeme pomoct, pokud teda chcete.“, povídám.
Chlapiska roztáli jak jarní sníh. Za chvilku bylo seno naložené na povoz a my už na cestě do stavení, abychom jim pomohli náklad i vyložit. Dva z nás byli na seník nahoře, dva podávali seno nahoru a chlapi uklidňovali koně – předpokládám, že byli nervózní, že nás neznají – protože jiný důvod mne nenapadá, koně smrděli stejně jak my… Práce byla brzy dokončena a sedláci nám nabízeli peníze za pomoc.
„To ne, prachy nechceme! Děkujeme…“, ozval se jedlík Jára. „Jestli nám ale chcete udělat něčím opravdu radost, pozvěte nás na jídlo!“ dodal a šibalsky se usmál.
„Tak jo.“, přivětil zřejmě asi majitel statku. „Mámo, dej jim gulášovku!“, zněl jasně jeho rozkaz.
Během chvilky byla polévka na stole a neskutečně voněla. My začali s plnou pusou vyprávět, odkud jsme a co tu děláme. Tím se rozptýlily i poslední pochybnosti a nerudnost z oněch šumavských tváří zmizela nadobro. Honza se snažil již tak příjemnou atmosféru ještě trochu načechrat a tak povídá, hned, co dojedl:
“Jo, není nad domácí gulášovku!“ a slastně se olízl.
„To jo, ale tuhle jsem udělala narychlo ze dvou pytlíků, do kterých jsem přidala jen pár brambůrek! To když jsem Vás viděla, jak pomáháte.“, smála se paní domácí a nám bylo fajn.
Odmítli jsme i nabídku k přespání a vrátili se na „naši“ louku. Dlouho do noci jsme si pak o tomhle nevšedním zážitku povídali, až nás všechny přemohl spánek. Jo a mimochodem – nakonec nejen nepršelo večer, ale dokonce ani celou noc!

_____

Další den v divočině
Miluji uzavíratelný záchod! Ovšem ten jaksi v přírodě chybí. Třetí den, je třetí den a přírodě ani v přírodě neporučíš! Ovšem představa, že na mne někdo v tak delikátní chvíli vykoukne (byť by to byla sličná laňka), mne doháněla k šílenství. Naštěstí jsme právě procházeli kolem jakéhosi kempu. Doplnili jsme vodu a já blbec ještě v euforii, že jsem tramp a ne chuligán se šel zeptat vedoucího tábořiště, zdali mohu použít i jejich WC. Dostalo se mi nevraživé odpovědi, že záchod je jen pro ubytované, hrůza! Leč, časová tíseň nabírala na obrátkách a tak jsem jaksi neměl čas se hádat o to, že poskytnutí první pomoci, vody a WC je ze zákona občanskou povinností (zmohl jsem se jen na všeříkající:“Já se z toho fakt poseru!“), ale naopak jsem pelášil z kempu, jak protržený a hledal si místo v nejbližším lesíku, takže nakonec z mé fobie z kadění ve volné přírodě byla nutnost lesíku v jakési vísce. Brr – dodneška je mi zle, když si na to vzpomenu! Vůbec nejlépe to vymyslel jeden raději nejmenovaný kamarád z nás – našel starý dutý pařez a ten použil jako přírodní WC. Když nám to pak Honza vyprávěl, nasmáli jsme se jak malí kluci!
Dále ten den utíkal jako později všechny další. Tím, že člověk vstává do přírody, je k ní tak nějak blíž a blíže jsou si i lidé v ní, že nejsou ani potřeba slova. Většinu času jsme proto šli už jen mlčky, užívali si pohledy do divukrásné přírody a občas kontrolovali mraky, zdali se zase nechystá nějaký ten přívaláček.
Tak pomalu končil den a nám se nějak nechtělo zastavovat a tak se šlo pořád dál. Znenadání ovšem začala padat nejen tma, ale hlavně i mlha. Další typický rys Šumavy. Šumavská mlha je zrádná tím, že bylo-li přes den hezky teplo (a na sluníčku třeba i vedro) ve výšce nad zemí je rázem skoro nula. Co teď? Jak a kde přespat dnes?
Již v pokročilém šeru jsme dorazili na kraj lesa, kde se tyčil vysoký posed. Vylezli jsme na něj, povečeřeli lečo z konzervy (jako ostatně pravidelně – nic levnějšího tehdy v potravinách neměli – na druhou stranu, tak se alespoň ešusy nemusely mýt vůbec) a plni zjevené romantiky začali plánovat, že všichni přespíme nahoře. Naštěstí sebral trochu rozumu právě Patrik a suše nám oznámil:
„Pitomci, to byste museli všichni spát vsedě! Vždyť to je absolutní blbost!“ a měl pravdu.
Nám dvěma s Jarkem se to nakonec zdálo i rozumné a tak jsme navrhli, že si uděláme dole „normální“ áčko a přespíme i v mlze tam. Toho se ovšem rychle chytil Honza s tvrzením, že on rozhodně na posedu ještě nespal a tak si dneska splní své nejtajnější přání. Patrik se obětoval (tak to alespoň tvrdil) a zůstal nahoře s ním.
Co Vám mám povídat – nám s Jarkem se spalo přímo božsky! Přes den jsme to skutečně poměrně dost natáhli a ušli skoro 25km – což na Šumavský terén a se zátěží na zádech není přece špatné! A tak jsme usnuli hned, co jsme zalehli a těšili se na další den.

_____

Bod zlomu – tzv. break point
Ráno nás čekalo hned několik překvapení. Nejprve my s Jarkem – jak jsme stavěli áčko z celt již v téměř úplné tmě, nenapadlo nás posvítit si na zem. Spali jsme přímo nad mravenčí dálnicí! Tolika proudovou obousměrnou cestu obrovských lesních mravenců jsem v životě neviděl. Jaké štěstí, že na zem vždy dáváme igelit – vážně se obávám, že by nás v tak velkém počtu byli schopni i sežrat ve spánku! Takhle naštěstí „jen“ pochodovali přímo pod igelitem – až to šustilo!
Smutná legrace byla i při pohledu na posedové nocležníky. Je sice pravda, že nespali vsedě – byli tam pouze dva a tak jeden spal na lavici a druhý na podlaze, ale byli totálně zničení a rozlámaní. Lavice totiž byla úzká a hrozně tvrdá a podlaha, sbitá z kulatin, zase hrbolatá. Jako by toho nebylo málo, celý posed se prý, alespoň podle jejich vyprávění, vlivem větru (či větrů – nevím) neustále nakláněl a hrozně vrzal! Těžko soudit, my s Járou ale nic neslyšeli a to včetně údajného větru… Vypadali ovšem fakt dost bídně!
„Měli byste si dát panáka!“, povídám.
„Nekecej, žes mě neposlechnul a že sis něco s sebou vzal?!“, obořil se na mne nevrlý Patrik. „Alkohol jsem Vám přece přísně zakázal!“
„Ne, nevzal. Jen se Ti snažím naznačit, že jsou situace tak zvané krajní, které vyžadují i krajní řešení…“. Dál jsem se už raději nehádal – nakonec, moc čisté svědomí jsem vzhledem k batohu bez tak neměl…tak jsem raději mlčel…
Pomalu nám začaly docházet zásoby leča (občas prokládaného chalupářským gulášem) a paštik a tak byla na dnešek naplánována (zcela výjimečně) cesta přes civilizaci, spojená s nákupem proviantu. Jak jsme se těšili, že zase uvidíme jiné (většinou normálně čisté) lidské tváře! Jediné, co nám trochu kazilo radost, byl název městečka – ono totiž Volary neslibovaly zrovna přívětivé vystupování. Leč opak byl naštěstí pravdou.
V místním konzumu jsme vybírali nové zásoby konzerv a mně přeci jen nedalo nezkusit i cosi odvážnějšího (lečo už mi lezlo krkem). Na první pohled mi zářil do očí nápis na jednom výrobku „Pravý Šoulet“.
„Hele, to je židovský jídlo a ještě ke všemu košer, ne?“, zeptal jsem se nesměle.
„Neblbni! Po takový době na jednotvárný stravě, Tě může taková zásadní změna i zabít!“, varoval Patrik.
Žel, jsem beran a tedy hlava dub(n)ová a tak jsem se od koupě nenechal odradit, přesněji řečeno = bohužel… Je pravda, že vše to bylo prý uděláno na slanině (což mne přitahovalo asi ze všeho nejvíc), ale jinak to byla směs čehosi, co byly mimo jiné kroupy, fazole a snad i rýže – no zkrátka, zvládl jsem pouze jedno sousto! A po pravdě řečeno – po cestě jsem vyklopil zbytek z konzervy na zem před psíka uvázaného u boudy a ani ten to nežral! Ještě, že jsem si prozřetelně koupil také i několik konzerv s lečem, achjo…
Pravdou ale také je, že civilizace v nás vyvolala cosi jako obrácené volání divočiny (tedy domoviny? Nevím…). Začaly totiž padat úvahy dokonce i o tom, že využijeme některý z nápisů „zimmer frei“ a alespoň jednou přespíme jako lidé, nikoliv jako zvěř. Návrh nakonec (z finančních důvodů – neměli jsme totiž ani na dvojlůžko a dva by i pak museli spát na zemi) nebyl schválen, ale touha po pohodě a troše toho lidského tepla byla silnější!
Nevím, bylo-li to výsledkem našeho psychického strádání, či zdali si na nás příroda vymyslela rafinovanější metody ztráty osobní důstojnosti, ale Honza v nestřeženou chvíli přišel s neskutečným nápadem:
“Hele, kluci – pojďte sbalit nějaký baby, jo?!“
Byli jsme naprosto konsternovaní; a o výrazu v obličeji Patrika ani neumím trefně psát!
„Myslíš jako, že takhle smradlaví a zmazaní uděláme dojem, jo?!“, protiargumentoval Jarek, který si zakládal na svém gentlemanství (no, spíš seladonství) asi nejvíc z nás a jako první přišel ke slovům (o rozumu zde mluvit nelze).
„Na to se vyser! Najdeme nějaký rozumný, který nám poskytnou i přístřeší a nezbytnou dávku hygieny.“, odvětil Honza.
„Vidím, že moje školení bylo pro Vás vážně jen házení perel – mne z toho laskavě vynechte, barbaři!“, znechuceně křičel Patrik.
„Pánové, já bych asi měl nápad, jak na to.“, začal jsem pomalu fabulovat, zatímco jsem v podstatě ignoroval Patrikovo neustálé brblání. „Ženský maj potřebu o někoho pečovat. My vypadáme dost silně k pečování, a kdybysme ještě vymysleli nějakej pěknej příběh, mohlo by to klapnout.“
„Já na vymýšlení příběhů nejsem.“, přiznal se Jára, těžící do té doby výhradně ze svého líbivého zevnějšku.
„Já, se svým ksichtem, musím ukecávat vždycky.“, musel jsem se hned přiznat. „Proto navrhuji toto. Jsme na čundru – to neokecáme. Nakonec vždycky dobře působí, když alespoň část příběhu je pravda – pak dámy lépe sežerou i ten zbytek. Potřebujeme trochu péče a hlavně alespoň jednou nějaký přístřeší. Ty mraky a zatím drobné mrholení by k tomu mohly dokonale pomoci.“
„Pokud se nepletu, tak to ale pořád není žádnej příběh – jenom popisuješ naši situaci!“, přidal se Patrik sice s kritickým postojem, ale pro mne bylo mnohem důležitější, že tím jasně ukázal, že s nápadem už v podstatě začíná souhlasit nebo ho minimálně nebude dál bojkotovat – že by tak rychlá rezignace? Do dneška neznám odpověď, leč situace se vyvíjela takto:
„Já vím, nechte mne domluvit nebo spíš nechte mne přemýšlet dál nahlas.“, dost odvážně jsem se ozval zase já. „Víte, příběh by mohl být takovýto – něco podobnýho jsem viděl kdysi v Bakalářích.“, trochu jsem sice kecal, ale potřeboval jsem dodat důvěryhodnosti pro můj plán. „Co když jsme jako vzali k poznávání krásy naší vlasti alespoň jednoho nebo dva cizince?! Vysvětlilo by se tím, proč jsme skoro všichni oblečeni do českých maskáčů, a proč vypadáme tak, jak vypadáme. A abyste neřekli, že někomu organizuju jeho lež, sám se jako kudrnatý blonďák nabízím, coby Švéd.“
„Ty vole, Švéd, jo? Ty umíš švédsky nebo co?“, nechápal Honza.
„Ale ne, pochopitelně. Jenže znáš někoho, kdo tady ve Volarech umí? Budu něco nesrozumitelnýho mlít – nakonec u nich se nic neřekne ani podobně angličtině – natož češtině. Už jen ten název Suomi – jak někoho mohlo napadnout, že to bude Švédsko?“, vůbec jsem sice netušil, jak hodně se pletu (v tomto případě s Finskem), ale jako argument, to zabralo. „Kromě toho, když se budeme potřebovat o něčem dohodnout, budu jako – vlastně doopravdy – umět anglicky. Jste sice blbci, to vím, ale něco byste mi snad i rozumět mohli, ne?!“ Byla to podpásovka, samozřejmě, ale potřeboval jsem nějak dorovnat můj deficit z Patrikových svalů.
„Tak jo. A já budu Ital. Mám rád italský filmy a něco splácám taky.“, přidal se Honza.
„No, vlasy černý na to máš, ale umíš i česky blbě – o angličtině ani nemluvím!“, popíchnul ho Jára.
„To zvládnem!“, uklidňoval jsem situaci. „Kromě toho, když to nezabere, tak vy dva jste krasavci a tak třeba zaberou na Vás!“, snažil jsem se trochu vlichotit Jarkovi a Patrikovi.
„Dobrá,“ přidal se už jednoznačně na naší stranu Patrik, „ale má to jednu velkou trhlinu. To chceš jako oslovovat holky na ulici, jak nějaký kameloti nebo jehovisti = dobrý den, když si nás umejete, za odměnu Vás vojedeme, nebo jak?“
„Waw, překvapils! Ale neboj – i to mám vymyšlený. Je přeci konec školního roku. Bude tu určitě i nějaká střední škola a místní dívky, nad jakoukoliv pochybnost, ocení nějaký vzrůšo místo poslechu klasiky ze starýho gramofonu!“
Plán byl tedy nakonec jednomyslně schválen a my se vydali hledat nějakou školu. Začali jsme na náměstí. Hned první pokus byl úspěšný – Střední zemědělská a lesnická škola. Hurá!
„Holky na hnojárně maj k přírodě a soucitu nejblíž!“, dodával jsem všem (včetně sebe) odvahu.“
Bylo lehce po obědě a tak netrvalo ani půlhoďky a studentíci se začali pomalu trousit. Aktivity se nyní (opět) zcela nečekaně ujal Patrik – zřejmě jsem už toho na jeho vůdcovské postavení vymyslel i tak dost. Opřel se o zábradlí před vstupem do školy a zaujal (alespoň v jeho očích určitě tak hodnoceno) nenucený postoj mladého odvážného lovce. My stáli opodál a příslovečně ho pozorovali. (chyběla už jen ona výzva „Sledujte mě, sledujete?!“)
Několik „objektů“ nechal projít bez povšimnutí – asi mu přišli příliš mladé (riskovat porušení zákona se nám alespoň v tomto směru moc nechtělo). Až po chvíli vyšly skutečně čtyři trochu starší holky pohromadě a Patrik vystartoval, jak lev na svou oběť. Bylo vidět, jak si s nimi za chvíli povídá, děvčata se uchichtávala a vrtěla hlavou.
„To je marný!“, začal opět sýčkovat Honza.
„Vydrž! Nenechal se odbýt a to je nejdůležitější.“, rozumoval jsem na oplátku já.
A skutečně – asi tak po deseti minutách k nám vedl – sice už jen dvě zbylé z původní čtveřice, ale zato celkem moc pohledné dívky. Jedna byla klasická blondýnka – sice trošku při těle, ale tuk se usídlil hlavně na oněch důležitých partiích a tak vypadalo vše velice svůdně (až na drobné chmýří pod nosem, ale toho jsme si všimli až mnohem – mnohem později). Druhá byla taková ta špinavá blondýnka sice s moc roztomilým úsměvem, ale o poznání hubenější a to na všech partiích. Škoda…ale darovanému koni, nebo tak nějak se to říká, ne?
Legrace byla už při představování.
„Dzis is, vlastně co to blbnu?! Tohle je Andreas, je ze Švédska!“, s vyděšeným výrazem v očích na mne hleděl Patrik a lovil slovíčka ve vzduchu; a mě v té chvíli došlo, že se s ním anglicky vážně nedomluvím.
„I´m glad to know you, sweety. Just call me Andy.“, vypotil jsem ze sebe maximální možnou stylovou konverzaci.
„How do you do.“, usmála se bloncka. Hmm, tak z toho poznám vážně prd, jestli mluví nebo ne anglicky. Výslovnost ale špatná nebyla.
„Tohle je Ian – psáno I an; je z Itálie, ale už si zvyknul, že mu říkáme Džony!“, už se konečně uklidňoval v projevu Páťa.
„Materapia netypikále!“, smeknul klobouk Honza a udělal dvorné pukrle a nám všem došlo, že jeho italština bude průhledná, jak řízek ve školní jídelně! Jestli tohle ty holky neprokouknou, tak jsou vážně vymaštěný…
„A tohle je náš Casanova – Jarek!“, trochu přeháněl Patrik a snažil se převést pozornost jinam, než na dvorného Itala, ovšem Járovi to dělalo fakt hodně dobře.
„Jsem Jarek Žíla – to jako, že mi to trhá žíly, když Vás vidím tak krásné mezi námi vlky!“, zabásnil…
Jedinej, kdo tady má vlka jsem já – pomyslel jsem si, ale nechal to být – nakonec, přece jen jsem mu nerozuměl, no ne?
„I´m Kate.“, usmála se mile ona blondýnka.
„A já jsem Helča a budete jim to muset přeložit sami, poněvadž já jsem na jazyky úplný střevo!“, šokovala druhá dáma. (fajn, alespoň jedna je v klidu – zjevně se nám všem ulevilo)
„She said, she´s Helen.“, zachránil situaci Jarek a mě spadl kámen ze srdce, že alespoň s ním si budu moct, jako Švéd, pokecat.
„Katka má tady blízko srub, zve nás na jídlo.“, vysvětlil s lehkostí Patrik a já do dneška nechápu, jak se mu to vlastně podařilo, ale možná je to dané tím, že mám v sobě jaksi zakořeněnou představu o puritánství dívek a vždy jsem pak tedy notně šokován.
„Vole, jednou jsem omylem zašel na dámský záchodky. To bys čuměl, co tam maj napsaný po zdech ty Tvoje slušný holčičky!“, setřel mě později Honza, když jsem se mu se svým šokem svěřil, ale teď vše raději postupně.
Co Vám mám povídat?! Ona blondýnka, tedy Katka, měla kousek za městem (přesněji řečeno její rodiče) nádherný srub. Hned u říčky – otec byl totiž vášnivý rybář. Netrvalo ani půlhoďky a my všichni byli vevnitř. Netušil jsem, jak lehce lze odnést domů poloprázdnou školní tašku, půjčit si klíče od chaty pod záminkou loučení se se školním rokem v partě spolužaček a ještě i zajistit tutéž povolenku pro Helču, na které jediné byla možná tušit jistá známka nervozity…
Jo, málem bych zapomněl na jazykový koutek. Tak tedy – při odchodu z náměstí povídá Patrik, otočený na Jarka:
„Máme oba batohy?“
„Van, ťjů!“, ozval se Honza, kterému vůbec nedošlo, že jako Ital přece nemohl tušit, o čem si ti dva Čecháčci mezi sebou povídají. Trochu ve mně hrklo, ale zahlédl jsem v očích Katky šibalský plamínek a začínalo mi pomalu docházet, že tohle, i přes reálné jazykové bariéry, projde v pořádku…
A taky, že prošlo. Co nevidět bylo pohoštění přichystané na stole, k tomu dvě litrovky Svíčky a my se postupně trousili do srubové koupelny. Musím přiznat, že takovou jsme ani doma neměli a dalo se tedy jasně vyčíst, že rodiče (nebo minimálně jeden z rodičů – patrně otec) jsou fakt hodně ve vatě.
Konverzace ani moc nevázla, protože holky s každou další sklenkou příjemně roztávaly a švitořily, jak o závod. To bylo celkem fajn hlavně pro mne, protože jako Švéd jsem jen předstíral, že ničemu nerozumím a Jarek se sem tam ke mně naklonil a jako mi vše překládal – tedy hlavně to údajně nejvtipnější (muselo to tak určitě vypadat), protože pravda byla taková, že mi špital do ucha věty typu:
„Ty vole, na mě už to jde!“ nebo „To jsou božský kozy, úžas!“, apod.
„Waw, that´s funny.“, odpovídal jsem já (už nahlas) a ne bezdůvodně jsem se smál na celé kolo.
Jediný, kdo to vážně kazil, byl Honza:
„Vinále perfektum magnum.“, chválil třeba ono levné čůčo. Hlavně, aby nezačal vysvětlovat, jak pěstují víno u nich – četl jsem z očí nám všem.
„In Italijáno vinum perfekto sí. Čeko vínum perfekto sí.“
A je to tady – chce to rychle nějak zachránit, protože Honza to s pitím už asi taky trochu přehnal.
„Nebude Vám tady ten Taliánek chvíli chybět, že ne?!“, usmála se rozkošnicky bloncka.
„Ne, ani trochu!“, vyjel bez přípravy Patrik.
„Fajn, tak já si ho na chvíli půjčím a Helča by raději měla jít se mnou, abych se tam nebála!“, zvláštně – až přímo tajemně dodala (jakoby dodávala odvahu nebo co).
„No, já teda půjdu,“ (Helča má zjevně dost naváto – motá se jí jazyk i nohy) „ale někdo mě musí doprovodit, jinak to bude trhat žíly mě.“, mrkla směrem k Jarkovi.
Jo a karty jsou rozdány a brzy bude rozdáno, ale bez nás – honilo se mi hlavou…
Jarek trochu zklamaně (viz záznam jeho špitů do mého ucha), ale ovíněně radostně hopsal po schodech s holkama nahoru. Nahoře byly dva podkrovní pokojíky – to jen, abych uklidnil všechny čtenáře okázale se ušklíbající nad vzniklou Sodomou-Gomorou…
„No, fakt super!“, začal podle mne moc brzo remcat Patrik.
„Drž ještě hubu, uslyší Tě!“, vyjel jsem po něm šeptem.
„Tobě to, blbe, nedošlo, co?“
„A co jako?“
„No, že jsem to všechno zařídil já a mám z toho hovno!“
„Dovol, abych Ti připomněl, že to byl můj nápad, ale stejně je to teď už jedno!“ (na původce všeho – Honzu – jsme jaksi zapomněli oba)
„Myslíš, že zvládnou dva?“
„Jdi do prdele! Patriku – já nejsem žádnej dvoják. Žádný přelejvaný kafe, jasný?!“
„No jo – to je fakt.“
A tak nám došla řeč. Postupně jsme dojedli všechny chlebíčky i sušenky a dopili všechno víno, co zbylo. Naštěstí nebylo ze shora nic slyšet a tak jsme zřejmě začali poklimbávat, protože nás v nestřeženém okamžiku vytrhla z rozjímání věta:
„A Ty asi taky nebudeš Švéd, co?!“
„No…“, blekotal jsem.
„Hele – Ital jsi nebyl ani před tím!“, s chichotáním si užívala svojí jasnou převahu Katka.
„Promiň, když už to víš…tak…“
„Tak to nebudeme řešit, ju? Vymyšlený jste to měli hezky, ale herci z Vás určitě nebudou!“
„Byla to asi spíš hra, kdy na to přijdete, co?“
„Mě to bylo jasný od prvního italskýho slova – mám totiž italštinu jako nepovinnej předmět!“, smála se už bloncka na celé kolo.
„Aha, tak to jsem zase za blbku jen já!“, čertila se na oko Helča, která právě scházela s trochu zničeným Járou.
„Promiňte, dámy, ale jídla jsme Vám tu moc nenechali – vlastně vůbec nic jsme Vám nenechali.“, omlouval se Patrik a šikovně zachraňoval celkem trapnou situaci.
„To nic – my se najíme doma.“, mrkla na něj Káča.
„Počkejte, my tu nepřespíme?“, hrklo ve mně.
„No – Vy jo, ale my musíme dom – to by nám neprošlo!“
„Aha, ale jak to chcete teda provést?“
„Normálně – Vy si udělejte pohodlí a klíč pak nechte pod rohožkou. Já se tady zítra, po škole, stavím a klíč si vezmu. Doufám teda, že to už tady nebudete!“, šibalsky pohodila hlavou a mě tak nějak víc došlo, co to asi znamená udělat to jako „normálně“…
Ani nevím, jak se vše seběhlo (přeci jen jsme trochu v hlavě ještě měli), ale najednou byly holky pryč a my celkem konsternovaní zůstali sami v nádherném srubu. Koukali jsme po sobě, jak bulíci a nikomu se moc mluvit nechtělo. Chodili jsme kolem sebe tak nějak obezřetně, až jsme nechodili vůbec a spali jsme jak nemluvňata!

_____

Den hodný Casanovy aneb coming out
Ráno jsme se – aniž bychom se předem nějak domlouvali – probudili všichni celkem hodně brzo. Přeci jen nám asi začalo postupně docházet, že spát na cizí chatě není příliš rozumné. Hlavně Patrik pořád zdůrazňoval, že jsme tu vážně hodně na „ráně“ (a ještě ke všem po ránu – poznámka autora). Nedalo se, než souhlasit…
Rychle jsme proto posnídali chleba s játrovou paštikou (kterou jsem od té doby dlouho nemohl ani vidět, natož cítit, o jedení ani nemluvě – podobně jako ono lečo), zalili ji horkým čajem, který jsme si troufli udělat jako vzpomínku na civilizaci, a coby třešničku na dortu jsme do sebe hodili ještě pár sušenek Disco – ty mám naštěstí rád do dneška! Mírně jsme i poklidili (v rámci mužský – nebo ještě hůř mládeneckých – možností) onen nádherný milionářský sroubek a vyrazili zpět do divočiny (pokud se dá příroda po onom zážitku ještě takto nazývat). Zmizeli jsme z místa doličného jak zvěř – myslím tím tiše a plaše…
Cesta ovšem – bohužel – vedla zase docela hodně do kopce. Měli jsme totiž před sebou nejvyšší výstup (pominuli tedy výstup na Boubín hned zpočátku) k Horské Kvildě. Šlo se spíš po silnici, než lesem a to ani po spaní v posteli není zrovna moc příjemné. Docela brzo jsme všichni funěli a přestávky (alespoň na chvilku v předklonu – to aby si ulevily záda a hlavně ramena od těžkých batohů) se objevovaly častěji a častěji a dokonce ani Patrik nijak moc neprotestoval – až tedy na výjimku, kdy jsme šli kolem nějakého potůčku a já schvácen velkou žízní (zřejmě po včerejším vínu) jsem se nahnul k vodě.
„Co blbneš – to chceš chlemtat vodu z potoka, jo?“, obořil se na mne.
„Ne, neboj – jen si otřu rty.“
„To je fakt – to je docela dobrej nápad – všem to doporučuju!“
Naprosto mne konsternoval svým schválením mého plánu a ještě i jeho doporučením – asi se s ním vážně něco děje. Že by toho měl taky už plný zuby? Nebo má plný zuby nás? Netušil jsem…
Byl to náročný výstup (což mimochodem dokládá i pořízené foto – příroda byla divukrásná, ale já si v té únavě ani neuvědomil, že mám na hlavě klobouk a tak je i foto lemováno mým sombrerem vmáčklém do čela, ne – nekecám), po cestě jsme zvládli i doplnit zásoby vody v jedné moc milé hospůdce a jak jsme později zjistili – vlastní ji herec Jan Pohan (nebo alespoň v té době ji vlastnil). Ten nám taky doporučil, abychom se v Kvildě moc nezastavovali, že je tam velká vojenská posádka a že by z nás asi moc nadšení nebyli – že sice je po revoluci, ale zelený mozky hned tak někdo nepřeoperuje. Moc jsme poděkovali a dbali i na jeho doporučení jakéhosi skalního městečka, podobného těm v Českém ráji, které je prý hned za Kvildou, kde se údajně dá dokonce moc dobře přespat i v dešti. Hodní lidé ještě nevymřeli! (tedy v té době a na onom místě!)
Jen, co jsme vyšplhali na samý vrchol onoho masivu (šli jsme skutečně kolem vojáků), zahnuli jsme z cesty na nádhernou horskou louku a protože právě svítilo sluníčko jako o závod, lehli jsme si do trávy a zhluboka oddechovali…
Už to vypadalo, že budeme klimbat, když se náhle ozval opět Patrik se svým dalším zvoláním, kterému jsme nyní ovšem nerozuměli ani trochu (neříkám, že u těch minulých tomu bylo o mnoho lépe) a alespoň já ho přikládal na vrub začínající paranóje:
„Ty vole, trpaslíci! Zdrháme!“
Dovolím si nyní předpokládat, že ani Vy nevíte, co to může být a proto použiju téměř doslovný přepis další z Patrikových přednášek. Tedy nyní na téma „Šumavský trpaslíci“:
„Nesvědí Vás náhodou něco?!“
„Myslíš jako od těch holek?“, ozval se až příliš rychle Jarek. „Já jsem určitě v pohodě – nechci o tom mluvit, ale vím svý…“
„Blbe – Ty sám sis furt stěžoval, jak na Tebe lezou mouchy a teď ty malý mušky nevidíš?“
„Jo aha – jo, jsou protivný, ale já už jsem si skorem zvyknul!“, přiznal se Jarek.
„Tak kámo – na tydle si v žádným případě nezvykneš, protože ty sou nejmenší mušky, co v republice máme. Vlezou všude (chybělo už jen říci, že se rychle množí – asi proto také to označení – trpaslíci) a hlavně ty svině strašně koušou a dělaj se po tom červený fleky; na rozdíl od těch, co známe z domova, co lítaj třeba kolem ovoce a neštípou vůbec!“
A je fakt, že během chvilky jsme se začali všichni drbat – nejvíc ve vlasech, kam se jich vešlo mraky! Popadli jsme bágly a neskutečnou rychlostí – v porovnání s cestou na louku – jsme pádili pryč. Trvalo to minimálně jeden kilometr, než nám dali pokoj. Naštěstí to byl už kilometr po vrstevnici a po hřebenu. Že to jsou fakt mrchy, jasně dokazuje pozdější zážitek Honzy, který při rozbalování spacáku, asi o dva dny později, jednu mrtvou vysypal ven na zem! Dovolil bych si je proto neodborně-laicky nazvat spíš blechy s křídly, než trpaslíci!
Když už byl trochu klid a my zvolnili tempo, začali jsme i vnímat nádhernou přírodu kolem. Šli jsme v podstatě po jakési náhorní plošině. Všude kolem se na horizontu krajina svažovala a kam až oko dohlédlo, byly ohrady s ovcemi a podobným horským dobytkem. Cesta byla pěkně udržovaná asfaltka – jo, holt vojáci a jejich technika potřebuje své i v přírodní chráněné zóně! A na nás padla ta největší romantika, co si dokážete představit a to právě na téhle gumácké silnici. Těžko si to asi také dovedete přesně vybarvit (nezlobím se za to na Vás, nebojte), ale na jedné straně zapadalo slunce rudým pomerančem na obzoru a na druhé straně právě vycházel měsíc, který se zdál neskutečně obrovský; no a my uprostřed toho kýče začali ohřívat vodu v ešusech (pouze zapálenými kusy Pepa – tedy pevného podpalovače) s pytlíky jahodového čaje Pickwick = prostě nádhera! Nikdy mi už od té doby žádný jiný čaj takhle nechutnal! (žádný taky – upřímně řečeno – nesmrděl po lihu)
Jenže ouha – opět ona pověstná Šumavská mlha. Valila se jak mléko po oné horsko-hřebenové rovině a začalo se příšerně ochlazovat. Museli jsme rychle dopít, vše uklidit a vydat se hledat místo pro přespání. Je fakt, že zatím nepršelo, ale vidina pěkné jeskyňky nás hnala daleko za Kvildu (a vážně to výjimečně nemyslím nijak dvojsmyslně!!!).
Ani ne po třech kilometrech se terén pomalu svažoval a začaly se tu a tam objevovat ony slíbené kameny – ne nepodobné pískovcovitým útvarům.
„Já už nemůžu!“, svalil se najednou na zem zničený Honza. „Běžte klidně něco hledat – já dál nejdu!“
„Je blbost Tě tady nechat samotnýho!“, zvolal Patrik (obávali jsme se s Jarkem nejhoršího – že to totiž dopadne jako u toho posedu, kdy se Patrik zase „obětuje“
a my budeme lítat po lese, jak blbci).
„Hele a co když tady u Honzy necháme bágly – ať se nám líp hledá místo na spaní a až něco najdem, tak se pro něj vrátíme?“, snažil jsem se být co možná nejkonstruktivnější.
„Dobře, jdu něco najít – Vy si tu klidně hnijte!“, odsekl trochu nečekaně Patrik.
„Počkej, říkals, že nemáme bejt sami – jdu s Tebou.“, zaujal ocenitelný postoj Jarek.
Tak tedy bylo dohodnuto – Jarek a Patrik šli hledat vhodné místo pro přespání a já zůstal s Honzou sám. Rozhostil se takový zajímavý klid a myslím, že mohu napsat za nás za oba, že nám bylo spolu najednou tak nějak fajn…
„Jen aby to nedopadlo, jak s tím chytáním ryb.“, pokusil jsem se o mírný žertík.
„Mě je to už vážně jedno – mám všeho plný zuby!“, ozval se zruchaně Johny.
„Hele, stalo se něco nebo jen klasická šumavská depka?“, snažil jsem se uchovat zájem v hlase a přesto nebýt nějak příliš dotěrný.
„Já nevím, asi se mi o tom moc nechce mluvit, kámo bráchanče, ale já jsem se asi zamiloval.“
„A sakra, to je zlý. Byla vážně tak dobrá?“
„To si piš! Kdybys věděl, co všechno dělala, aby se mi postavil…jenže…ono…nic…“
„Počkej, to jako vážně? Tys tam s ní byl víc, než hodinu a Tobě se nepostavil?!“
„Právě, že ne…“, přišlo mi po hlase, že Honza za chvíli začne nabírat.
„Hele, ale když odcházela, tak mi přišla celkem dost spokojená – rozhodně mi nepřišla nijak zklamaná nebo tak něco…“
„No právě – je vážně skvělá! Ale klukům, prosím Tě, nic neříkej, jo?“
„Neboj, nejsem debil ani svině. Je mi to líto…Ale podle mýho jsi i tak frajer!“
„Díky, kámo…“
„Haló! Máme super místo!“, ozvalo se náhle z lesa pod námi.
Začali jsme si balit věci v takovém až neskutečném fofru, jakoby nám to místo mohl během chvilky někdo vyfouknout (samozřejmě, že až na Honzu – ten se za námi jen ploužil).
Místo určené a hlavně ideálně vybrané (a to teď bez zbytečné ironie či sarkasmu) pro náš bivak, bylo ani ne deset minut od místa Honzova zhroucení. Byla to neskutečná nádhera a musím přiznat, že od té doby jsem lepší místo k přespání nenašel. Byla to v podstatě menší hora či kopec, který měl na vrcholu jakoby kamenný masiv, zvětralý a vyfoukaný tak, že se vytvořil převis, který byl ale ještě chráněný jedním, ze skály trčícím nebo lépe visícím, jako by chobotem či ramenem a podpěrou zároveň, takže tím vytvářel jakousi jeskyni s převisem dohromady – prostě ideál. Složili jsme batohy hlouběji do jeskyně. Na zem, kterou tvořil fantasticky jemný píseček, položili igelit a v rohu pod oním „chobotem“ jsme rozdělali oheň, který mistrovsky kouřil po skále vzhůru a hlavně pryč od naší „ložnice“.
„Pánové, tedy klobouk dolů – tohle je naprosto nejlepší místo, který si dokážu představit. Odvedli jste teda fakt skvělou práci!“, pochválil jsem lovce našeho odpočinku.
„Díky. Nebylo to ale zase až tak těžký.“, vztáhl na sebe pochvalu Jarek.
„Co Honza – je Ti líp?“, zeptal se celkem hezky starostlivě Páťa.
„Ale jo, jde to.“, zamumlal Honza.
„Hele – uděláme velkej oheň a zaženeme všechny depky, neboj!“, snažil jsem se dílem uklidnit Honzu a dílem taky ale naznačit klukům, o co se jedná a co se asi s Honzou děje.
Posbíral jsem s Jarkem (který sršel nečekaně ohromným množstvím energie) dost dříví a už oheň praskal, obloha potemněla a nám bylo fajn – i když by se nálada dala svým způsobem tak nějak krájet. Vládlo až nesnesitelné snad emocionální (nebo čert ví jaké) dusno.
„Pánové,“ začal po chvíli Patrik „musím Vám říct, že se z toho úletu ve Volarech nějak nemůžu probrat. Nechce se mi ani věřit, že se to všechno stalo doopravdy.“
„Já vím, byl to ode mne blbej nápad, promiň, jestli můžeš.“, vzal na sebe tíhu viny Honza.
„Hele, klídek – ty cizince jsem vymyslel já. Přiznávám se k tomu, ale na druhou stranu si vážně nemyslím, že by to byl zase až tak velkej průser – i když mám taky o čem přemýšlet, to je fakt.“ snažil jsem se o maximální možnou korektnost a zároveň o nepokrytecký přístup, protože i když jsem si nevrznul, přišlo mi to spíš jako naše vítězství, než prohra.
„Víte,“ pokračoval Patrik „celej život (v té době podle mne maximálně tak pět let, ale to v té chvíli nikdo neřešil) pracuju na ideálním systému vandrování a nerad to říkám, ale i když jste porušili snad všechno, co jsem Vám říkal a na čem mimochodem i pořád trvám, tak přesto musím přiznat, že to nebylo tak úplně k zahození – myslím jako odstrašující zkušenost, samozřejmě!“
„No hurá – jsem rád, že ses konečně projevil jako normální člověk a hlavně normální chlap – vždyť seš z nás, kurva, nejstarší nebo ne?!“, neudržel jsem emoce na uzdě. A dodal jsem (i když ne úplně chtěně) takového toho „votvíráka“ k tak zvanému coming outu:“Hele, Páťo – Tebe prostě štve, že sis taky neštrjechnul, viď?!“
Chvíle ticha…
„Kluci, tak já Vám to teda řeknu, no – mě prostě sere, že je mi čerstvě vosumnáct a ještě jsem pořád panic. Vy tady furt básníte svý úžasný zkušenosti s holkama a mě nezbejvá, než abych si vymejšlel a držel tak s Váma krok… Kurva – tohle jsem Vám ale fakt říkat nechtěl!“, šokoval Patrik.
„Tak hele, abys věděl, že si toho fakt vážím, tak já se musím přiznat, že jsem taky s nikým ještě nic neměl!“, šel jsem s pravdou ven já.
„To si děláš prdel, ne?!“, vyjel po mě Jarek a měl slzy na krajíčku. „Debile blbej – já si chtěl šetřit svoje panictví pro nějakou kočku a místo toho jsem kvůli Tobě vojel takovou hroznou vochechuli a ještě ke všemu byla panna!“
Ticho – všichni jsou v šoku. Tak proto byla jediná Helča tak vyplašená…(údajně ji totiž jedna z oněch kamarádek, které ale nakonec odmítly s námi se kamarádit, řekla, že jestli se druhý den nevrátí jako panna, vyškrábe jí oči…chjo…)
„Járo, promiň, chápu, že jsi nasranej, ale já přece nemůžu za Tvoje rozhodnutí – jo, několikrát jsem Vám ohledně ženskejch kecal, to přiznávám, ale copak Vy jste si taky nevymýšleli? To snad nebylo vážně úplně všechno kvůli mně, ne?“, bylo najednou do bréče i mě.
„To je blbost, to je jasný!“, zastal se mě Patrik. „Takže, jestli tomu dobře rozumím, tak se všechno najednou změnilo tak, že největší šukálista je teď Jarek a nejhezčí nebo alespoň nejlíp vyvinutou holku měl z nás Honza, co?“ a smál se na celé kolo.
„No, to je to, proč jsem tak zničenej…“, začal se přiznávat i Honza. „Mě se celou dobu nepostavil…přitom se tak úžasně snažila – třela se mi třeba rozkrokem o stehna…no prostě jsem debil, debil, debil!“
„Nech toho – to se může stát každýmu!“, okřikl jsem Honzu.
„Já měl prostě pořád v hlavě jediný – aby nepoznala, že nejsem Ital…chjo…a ona to věděla úplně od začátku…Kluci,“ a to už začínal nabírat „já jsem se do ní asi zamiloval!“
„Ty vole – vždyť je fousatá!“, obořil se na něj netaktně Jarek.
„Hovno – kyselý hrozny!“, bránil se z posledních sil Honza.
Jeho reakce byla ale natolik šokující, že jsme se začali postupně už všichni řehtat na celou Šumavu a rázem z nás všechny splíny spadly jako zázrakem…
Byla to dlouhá noc – hodně se povídalo, hodně jsme se smáli, a pokud mohu soudit, tak teprve tady se z nás stali nerozluční přátelé na život i na smrt (tak to alespoň pubescenti nebo adolescenti, či jak se nám tehdy odborně nadávalo, říkají, no ne?!) A jako dovětek – venku lilo jak z konve (už těch vulgarismů bylo dost, ne?) a my spali pěkně v suchu a teple v jeskyni!

_____

A nezaprší a nezaprší
Po včerejší absolutní psychohygieně se nám vstávalo tak nějak volněji, svobodněji. Ovšem s pohledem na těžká bouřková mračna se ona původní depka začala přeci jen mírně, ale o to víc důležitě ozývat. Musím se přiznat, že já bych se v jeskyni u slona – jak jsme jí začali říkat – nejraději další den klidně zdržel, ale Patrik trval na nutnosti pokračovat v cestě a použil i pro nás naprosto neskutečný argument, prý:
„Co když nás někdo sleduje a ztrátou dne, by nás dostihl?!“
Konečně jsme zřejmě pochopili, co ho neustále honí – je to jeho vlastní paranója, jak čepice (měl jsem pravdu už u trpaslíků). Museli jsme ale souhlasit s použitým ci(n)tátem: „To, že máš paranóju ještě neznamená, že Tě vážně nepronásledujou!“ a vyrazili na cestu.
Ale ouha, znovu prší a co teď?! Propršelo celé odpoledne, což v cestě tolik nevadilo. Pohybovali jsme se už u samé hranice naší republiky, blízko byl přechod Strážný, což už v té době nešlo ani přehlédnout, protože všudy přítomní trpaslíci (teď ovšem ti sádroví – ti naštěstí nekoušou) a prostitutky jasně ukazovali, oč tu běží (při pohledu na lehké děvy, se naše parta mentálně ihned rozdělila na dvě neslučitelné skupiny – jedna se ušklíbala, proč za to ještě platit a druhá přepočítávala v duchu zbylé peníze v peněženkách). Dokonce jsme viděli i jeden nechutný výstup šlapky s pasákem (pravděpodobně), kdy jí zřejmě nutil do dalších hodin možná i zbytečného postávání na dešti a ona mu švihla s kabelkou do auta, přičemž na sebe oba neustále řvali příval nadávek, jo kapitalismus bez lidské tváře… Ale jak se blížil večer a později noc, začínalo nám být více a více jasné, že do promočeného lesa si lehnout dnes nemůžeme… Začínala se rýsovat ona katastrofická varianta = noční pochod.
Cestovat v noci není zase až tak hrozné, nebýt toho, že se pohybujete v neznámém terénu. Jen pro příklad – v noci vše vypadá úplně jinak, vše je až neskutečně psychadelické. Šli jsme třeba kolem louky, kde jsme nejprve viděli cosi jako kupky sena, pak nám to ale přišlo spíš jako nějaké poházené kameny, ale co ty by dělaly na louce – až téměř z bezprostřední blízkosti jsme pochopili, že to jsou krávy, které nocovaly také pod širákem. Zvláštní pocit. Má to ale cosi do sebe – nevidíte kde jste, kudy jdete, kam jdete, kolik je hodin – jen vnímáte své kroky a ticho…ticho = v tom nám došlo, že vlastně už nejsou slyšet kapky deště – že tedy konečně přestalo pršet! Co tedy teď – raď, pane průvodče Patriku!
Patrik zkontroloval situaci odborným okem a pod tíhou svých zkušeností začal hledat vhodné místo pro krátký odpočinek do příštího deště, popřípadě pro spánek do brzkého rána – pravděpodobně posledního šumavského, protože budeme mokří na kost a pojedeme domů – nebude-li to naše ráno vůbec poslední! Ještě dlouho jsme šli, než Páťa zahnul ze silnice do lesa a dále na vedlejší cestu.
„Tak tady přespíme“, řekl a rozhodil igelit na cestu pokrytou mokrým pískem a kamínky (snad se tomu říká „kačírek“).
„To nemyslíš vážně?!“, zeptal se Honza. „Co když ráno pojede traktor, kterýmu blbnou světla?!“. „Rozhodně spím někde uprostřed!“
Nikdo se s ním nehádal. Složili jsme se tak, že já spal na jednom kraji, na druhém Patrik, pak Jára a mezi námi Honza – chránili jsme ho tak vlastními těly!
Ono se řekne vedlejší cesta z hlavní – odbočka do lesa, jenže to byla nějaká zemědělská cesta pro traktory a tak její profil byl dva veliké ďolíky od kol a v prostředku kopec – už to zní dost hrozně, ale nejhorší na tom bylo to, že celá cesta byla šikmá, svažovala se do pole, takže traktor, který po ní normálně ve dne jede, musí mít dojem, že se brzy převrátí do pole anebo přinejmenším pojede po dvou kolech… No prostě hrůza!
Bágly jsme si dali netypicky k nohám, to aby nás případně zadržely, až budeme jezdit po igelitu – a taky, že ano. Jakmile někdo totiž začal usínat a povolily mu nohy, na kterých byl zapřený, sjel dolu k báglům (spalo se tedy v podstatě v polostoje ). Musel na nás být veselý pohled – naštěstí tam byla divočina a nebylo vidět na krok, protože se zase zatáhlo hustýma bouřkovýma mračnama.
Je neuvěřitelné, jak Patrik dokáže rychle usnout – nebýt toho, že přeci nebyl vůbec unavený… Zkrátka – do deseti minut, co jsme si lehli, bylo slyšet nejen, jak Patrik oddychuje, ale také jak kapou kapky…
„Přehodit přes sebe celty a ani hnout, jinak se promáčí a jsme v prdeli“, zavelel duchapřítomně Patrik – hned po tom, co jsme ho násilím probudili z lehkého odpočinku. Přehodili jsme přes sebe celty a poslouchali, jak se déšť postupně mění na průtrž mračen. Nevím, jak kdo, ale já nedokážu ležet na křivé, tvrdé a mokré zemi pokryté kluzkým igelitem bez hnutí. A to nemluvím o fantastickém pocitu být celý přikrytý celtou – netrpím sice fobií z pana prezidenta (tedy klaustrofobií, tehdy vlastně ještě havlofóbií), ale co je moc, to je moc! Vím, že Jára to prožíval stejně a tak jsme se potichu (abychom neprobudili již zase spícího Patrika) domluvili, že se otočíme na druhý bok, ať se děje, co se děje. A v tom byl právě ten problém – moje celta a Jarkova celta kryla i mezi námi ležícího a našimi těly chráněného Honzu. No, a jak jsme se s Járou oba otočili (samozřejmě, že každý na druhou stranu), vznikla mezi celtami průrva přesně tak na Honzu. Honza, jak byl v krizi a totálně vyřízenej, nám to ani nehlásil a v klidu na sebe nechal pršet.
„Co blbneš, ty vole?!“, slyším najednou Járu.
Otočím se a na ten pohled nezapomenu = Honza ležel mezi námi s rukou pod hlavou, tupě zíral do zataženého nebe a veliké kapance se mu rozstříkávají o ksicht.
„Vždyť už to je stejně jedno!“, prohlásil zruchaně Honza.
Nebýt totální krize, docela bychom se i zasmáli… Co teď? Opět náročné buzení Patrika a potom následovaly nejhorší slova mého života: „Vstávat. Balíme. Odcházíme!“
Balit po tmě není žádná legrace, ale balit mokré věci po tmě je téměř nemožné! Za neustávajícího deště jsme soukali do batohů mokré celty, zmuchlali od země špinavý igelit a napěchovali na vrch spacáky. Trochu místa jsme ušetřili tím, že všechno existující oblečení jsme měli na sobě (já měl například poprvé a doufám, že i naposledy, na sobě troje trenýrky – víc jsem jich stejně s sebou neměl = kdyby ano, stejně by skončily pod kamenem, jako ono tílko)! Jen obtížně se dá popsat nálada, která nyní panovala – jediné štěstí, že pochod po chvíli zahřál naše zkřehlá těla (ohřála se i voda v našich botách) a stejně za chvíli začalo svítat.

_____

Trosky na zřícenině
Tak tedy začal další den. Naštěstí jsme se pohybovali kolem nádherné, ale hlavně opuštěné zříceniny (Kunžvart se jmenuje) – ke které nás Patrik instinktivně (jak nad mapou odvážně tvrdil) dovedl.
„Neprší!“, konstatoval Patrik (vzhledem k únavě bychom si toho taky nemuseli všimnout). „Tady se usušíme!“. „Vysvětlím Vám, na co si máte dávat bacha, jasný?!“
Jasné nám nebylo nic, ale počítali jsme s tím, že se sušení věcí bez odborné instruktáže neobejde.
„Takže“, začal Patrik výklad, „oheň se dost mění a jak fouká vítr, tak se i stěhuje. Sušte si věci pouze v ruce nebo na větvi, ale musíte mít sušený předmět pořád na očích a pod kontrolou!“
Vzhledem k tomu, že se jednalo opravdu o vandráckou baštu v divočině, na zřícenině byl nejen zápisník se vzkazy od kamarádů, ale i suché dříví připravené na podpal v kamenné bráně. Takže alespoň tuto starost jsme mohli pustit z hlavy (nám s Honzou už totiž vstávaly vlasy hrůzou při představě pěti vyškrtaných krabiček zápalek).
„Oheň hoří, jde se na věc!“, zněl pokyn a my začali sušit nejprve ponožky, aby se nám pak rychleji zahřály nohy. Seděli jsme kolem ohně na celtách (abychom se mohli zout) a bylo nám alespoň pro tuto chvíli fajn.
„Takhle jsem viděl spálenejch ponožek“, vzpomínal s úsměvem Patrik – „když si nedáš bacha, shoří ta pitomá umělina nebo co do toho dávaj“, chvíli se zasnil a už měl propálenou díru na patě.
„No, tak to byla instruktáž jak to nedělat, jasný?!“, snažil se to zakecat.
„Jo, jseš obětavej“, smál se Honza a už házel do ohně napůl spálenou další jeho vlastní ponožku (vlivem jejího promočení a zřejmě i jiných okolností, ona se v ohni začala šíleně škvířit, kouřit a vysílat neskutečný zápach, takže jsme byli nuceni zříceninu na několik minut opustit).
„Já jsem v pohodě“, vytahoval se Jára, když už jsme byli zpět na svých místech – „ještě chvilku a jsou suchý“!
„Jdu se podívat na boty“, řekl Honza a po cestě drknul do klacku Járovi a už měl po ponožce i on. „Sorry, to jsem nechtěl, ale mám úplně mokrý vycházkový kanady – dám si je dál od ohně, aby schly pomalu a důkladně.“
A to byla ta svízel. Vysvitlo na chvilku slunko, bylo zase krásně a my zruchaní nočním pochodem postupně usínali…
„Ty vole – boty!“, probralo mě ze spaní lamentování Honzy.
Přesně podle Patrikovy předpovědi se oheň otočil a mírně odstěhoval přesně k Honzovým sušícím se botám.
„Dobrý, neshořely“, uklidňoval Honza nahlas sám sebe. „Jen se do téhle nějak nemůžu dostat. Co s tím krámem je?!“ Ony ty naše vycházkové kanady měli kovovou výztuž vevnitř a ta se teplem zdeformovala a srazila, takže Honzova levá bota byla rázem o dvě čísla menší!
„Achjo a já je měl tak rád…“, nedocházelo Honzovi, že nemá v čem chodit. „Dokonce jsem si je už docela prošlápnul…tohle než povolí…“.
„Nechci ti do toho kecat“, povídám, „ale ty boty můžeš vyhodit! Plech nerozšlápneš ani za 14 dní!“.
„No jo, ale co dál? Přece ho nebudeme celou dobu nosit?!“, ozval se Jára.
„Je to blbý“, konstatoval znalecky Patrik.
Využil jsem chvíle přemýšlení Patrika nad dalším geniálním plánem bezpochyby řešícím náš vzniklý problém a nenápadně jsem vedl (opět) myšlení druhých k jasnému cíli: „Chtělo by to nějaký boty“, povídám – „jenže na seznamu to bylo zakázaný“.
„Já plánoval vzít ještě pantofle na odpočinutí nohou, jenže když se to nesmělo, tak jsem je vyndal a nechal doma“, přiznal se Honza.
„No, já jsem si chtěl vzít ze stejného důvodu tenisky“, začínal jsem se pomalu přiznávat… „Jenže já je nevyndal, i když se to nesmělo“!
Ticho, únava je značná a tíha nutnosti vymyslet plán řešící momentální situaci zaslepila vnímání kamarádů.
„Povídám – že tady mám s sebou číny! Až bude Honza zničenej z rozšlapování spálený boty, můžu mu dát svoje kanady, který jsou úplně stejný, a sám bych šel v těch teniskách, co Vy na to?“ Udivené pohledy, Patrik je stále v transu.
„No, a nemohl bys mi je půjčit rovnou?“, pochopil Honza.
„Jasně a je po problému“, vyřešil věc Patrik! „já už mám boty suchý – jdu si trochu zaběhat, abych tady ještě nevypadl z formy“.
Přiznám se, že mi ani nevadilo, že nevypadne z formy – navíc mě potěšilo, že na chvíli vypadl ze zříceniny a my si mohli s klukama povídat o tom, jak to na hrádku asi vypadalo dřív, kdo všechno procházel onou branou, kde jsme momentálně leželi (na karitaťkách, jak jsme říkali karimatkám) a jak je tu krásně…

_____

Dva v jednom
Spaní na zřícenině bylo sice nejtvrdší za celý vandr (vzhledem k udusané hlíně v bráně hradu), ale rozhodně i nejromantičtější! Co nám ale hned po ránu zkazilo radost nadobro, byl vytrvalý a hustý déšť.
„No, co – je ráno. Nebudeme sýčkovat – do večera je času dost!“, snažil se nás nějak podivně povzbudit sám velký Patrik.
Upřímně řečeno, měl jsem silný dojem, že to říká hlavně kvůli sobě a že už mu Šumava taky začíná pomalu, ale jistě, lézt krkem.
„Máme před sebou nejkrásnější část vandru – cestu k jezerům! Když vše půjde hladce, přespíme někde po cestě a zítra se budeme kochat krásou Černého a Čertova jezera a jinak se budeme flákat. Pak už to další dny bude jen z kopce!“.
Ani nevím proč, ale jeho věty mi dělaly vážně radost, i když ve mne vyvolávaly nebývalou ostražitost…
Neměl bych to asi psát, abych nenarušil dojem ze skutečného vandru, ale když už jsem tak upřímně popsal náš ubohý sexuální život, musím se přiznat i s tím, že nám cestu na Špičák trochu urychlil místní sezónní autobus. Kluci by asi nebyli rádi, že to přiznávám, ale pokud by čtenář kontroloval naši trasu na mapě, vznikla by mu nyní velká nesrovnalost, jak jsme zvládli ujít tolik kilometrů = tedy, nezvládli – dojeli. Kromě toho bych ani nemohl zmínit nádherný přebret Honzy Taliána, který se ptal na směr cesty na Srní, ovšem zeptal se na jakési pochopitelně, že neexistující „Srnčí“, což řidiče vyvedlo z míry (z Járy, jak jsme říkali) natolik, že nám účtoval poloviční cenu jízdného!
Na Špičáku jsme přeci jen mírně zavzpourovali Patrika a skočili na jedno točené v místní horské restauraci (Patrik už naštěstí poměrně dost rezignoval – i když sám si pivčo nedal). Ráz zimního lyžařského centra totiž nelze přehlédnout ani uprostřed léta. Takto posilněni (jiné touhy se už naštěstí neprobudily a to ani u Honzy) jsme se vydali směr Čertovo jezero, které ale bylo naplánováno až na druhý den, takže nám zbývalo pár kilometrů, po kterých budeme hledat místo k podvečernímu lenošení a pozdějšímu přespání.
Jo, a málem bych zapomněl, že jsme trochu té civilizace využili i k tomu, že jsme z jedné budky zavolali domů (ano – mobily v té době vážně ještě nebyly, resp. nebyly tak masově rozšířené pro lidové či prosté vrstvy, chcete-li); kdy jsme se dozvěděli, že dle předpovědi se na naší republiku žene velká bouřka, což nás ale nevyvedlo z „járy“, protože na déšť jsme tady byli už zvyklí (teda, mysleli jsme si to).
„Hele, nemám nic proti tomu, když se občas táboří i na místech k tomu neurčených“, začal další přednášku Patrik „ale spát v prvním pásmu ochrany se mi vážně nechce – to už smrdí celkem slušným průserem, jasný?!“
Z toho celkem logicky vyplynulo, že hledat přespání budeme co možná nejdříve. Jenže ono to nebylo zase až tak jednoduché. Kolem Špičáku to je totiž samá sjezdovka, což znamená samý kopec bez rovinky na minimální možnou pohodlnost k přespání. Zkrátka, tak dlouho jsme hledali vhodný flek, až jsme si ohřívali na kamenu véču na černé sjezdovce, za kterou už byla cedule „První pásmo Národního parku Šumava“ a nám bylo jasné, že jiné východisko, než přespat tam, není…
Museli jsme jít ještě mnohem dál, než k ceduli, když se cesta alespoň trochu mírně začala rovnat.
„Já už na cestě nespím, jasný?!“, napodobil Honza intonaci Patrika.
„No jo, ale tady je všechno kolem cesty z kopce!“, protestoval Jára.
„Neboj, něco najdem!“, uklidňoval situaci Patrik.
„Uděláme to jako včera – necháme tu batohy a mrknem se.“
„Já dneska nikam nejdu – mám toho nějak plný zuby.“, přiznal svoji krizi nahlas Jarek.
„Nevadí, tady je to kousek – půjdu klidně i sám.“
Nikdo Patrikovi neodporoval, ale ani se nikdo jiný nenabídnul. Zůstali jsme tedy na cestě sami…
„Pánové – nechci zavádět trudnomyslnost, ale já toho mám plný zuby taky a upřímně řečeno – já mám trochu z tý bouřky strach.“, přiznal jsem se.
Víc se už říct nestačilo, protože se najednou objevil zpátky Patrik se slovy:
„Je to horší, než jsem čekal. Bude asi vážně nejlepší sejít trochu z cesty, ať nejsme tolik na ráně a nějak to do rána přečkáme.“
Snažili jsme se v tom lese z kopce najít nějaký flek, kde kořeny stromů tvořily alespoň nějakou relativní plošinku, což se po chvíli snad i povedlo. Přinutili jsme se pak zalézt do spacáků co možná nejdříve a taky rychle zabrat (moc přemlouvání nám to ale nedalo), protože se zvedal opravdu nepříjemně velký vítr a o přicházející bouři (zdůrazňuji – v lese, mezi stromy) nebylo pochyb.
A taky, že ano. Nebyla ani jedna hodina po půlnoci a spustil se hrozný přívalák, který prokládaly obrovské blesky (byly asi normální, ale ono je pozorovat přes okno chatky a ležet na zemi a civět na ně přímo na nebi je setsakra rozdíl). Stromy se nakláněly a příšerně praskaly = byla to fakt hrůzná podívaná. Nejhorší ale bylo samozřejmě množství padající vody. Během chvíle jsme byli skutečně totálně durch – a to třeba i uvnitř batohů a spacáků, no prostě hrůza… hrůza… hrůza. Pomalu, ale jistě se začal rýsovat konec naší cesty po Šumavě.
Nebylo se ani o čem dohadovat. Poměrně odevzdaně jsme začali (až v nezvyklém klidu) balit vše, co šlo do batohů; zbytek jsme si nouzově oblékali na sebe. Všude nám tekly čůrky studené vody a vše doplňoval hukot větru a praskání stromů (raději ani nebudu psát, že začaly tu a tam i padat větve – drama to bylo i bez toho celkem velké).
Po tmě, ozařované blesky, jak na přehlídkovém molu, jsme začali hledat cestu k Čertovu jezeru. Dnes mi není jasné, proč jsme se nevraceli na Špičák, ale v té chvíli nám všem to přišlo jaksi logické.
„Blbové – teď se teprve hodí ty Vaše nablejskaný kanady!“, pokusil se o vtip Patrik, ale nějak moc nezabral.
„Já je prostě nevyhodím – říkej si, co chceš!“, vztáhl onen vtípek na sebe Honza, který sice šel v mých (nakonec jsem mu je i nechal – to na památku), ale svoje původní a nyní i zdrclé si nesl přivázané ze zadu na batohu – zřejmě z pietních důvodů. Nikdo mu ale nenašel sílu to rozmlouvat.
Po čtvrté hodině ranní začalo pozvolna svítat a déšť se umoudřovat. Lehce po půl páté jsme byli prvními návštěvníky Čertova jezera a obávám se, že tento rekord bude v budoucnosti asi těžko překonán. Byl jsem na oněch místech později ještě několikrát (samozřejmě mnohem později během denní hodiny) a vždycky tam bylo strašně narváno turisty – my si ale tehdy mohli tu krásu vychutnat zcela nerušeni!
Zahřátí cestou jsme přímo na břehu posnídali – paštiku s mokrým chlebem, jak jinak! A nastal čas plánování další cesty.
„Nechci Vás, zcela výjimečně, nějak moc naštvat, ale já to vidím takto:“, ujal se až nečekaně demokraticky slova Patrik. „Jsme přibližně stejně daleko od Špičáku jako od nejbližší zastávky vlaku (podle taky promáčené mapy) vesnice Kolinec. Nepřijde mi moc moudrý se v této chvíli vracet. Šel bych dál. Neprší, tedy už tolik neprší – přesněji řečeno. Černé jezero je ještě krásnější. Došel bych k němu a pak už bych pádil přímo na vlak k našemu autíčku…snad tam na nás holka zelená hezky čeká.“, skoro snad i vzdychnul.
„Já nevím, mám toho fakt plný zuby, a co se mne týče, já bych už jel domů minimálně včera.“, přiznal jsem svoji depku na oplátku já.
„Ondro, já myslel, že to zabalíte hned po prvním dešti a upřímně řečeno – já už to chtěl zabalit po noci na tom debilním posedu.“, všechny šokoval Páťa.
„To jako fakt, jo?!“, nevěřil Honza.
„Ano…chci tím říct, že jste mně fakt docela potěšili a bylo mi ctí s Vámi letos vandrovat!“ Chtě nechtě – všem se nám vybavil rozlučkový proslov hudebníků na Titaniku (vody bylo patrně stejně).
„Tak jo. Zatnem zuby a dotáhnem to do vítěznýho konce. Jsem pro.“, v podstatě rozhodl za všechny Jarek.
Ovšem ani ne po jednom kilometru bylo toto naše rozhodnutí podrobeno těžké zkoušce. Kdo jste absolvoval cestu mezi zmíněnými jezery, víte velice dobře, o čem to mluvím. Obě jezera totiž dělí neskutečné převýšení a to na minimální vzdálenosti – pokud si dobře pamatuji, tak to není ani tři kilometry, ovšem příšerného krpálu. Jít ho dolu, máte problém, ale naše cesta vedla opačným směrem a tedy do kopce! Po minimálním spánku to byla skutečná „odrovnávačka“. Během chvíle z nás lilo nejen deštěm, ale hlavně neskutečnou námahou = ideální kombinace, fuj!
Myslím, že ani moc nemusím rozepisovat, že tato cesta nám trvala více, než dvě hodiny a to je to vážně celkem kousek. Na břehu Černého jezera jsme sebou plácli a chvíli to vypadalo, že už nikdy nevstaneme.
Žel, musel jsem tuto pohodu minimálně sobě nechtěně přerušit, protože se mi zrovna v této nemožné situaci opět ozvalo volání přírody.
„Achjo, na mě to prostě nemůže přijít, když jdeme kolem hospody! Já si vždycky musím počkat na civilizaci a ještě bez záchodu!“, lamentoval jsem při úprku a hledání alespoň minimálního soukromí…
„Kluci, nerad to říkám, ale zvládneme tak rychlou sváču nebo předoběd a musíme pokračovat, protože nám nezbývá nic jiného, než sice kratší varianta, ale v podstatě dva dny cesty v jednom a času nám moc nezbývá…“
Áha – tak tohle byla ta zrada, kterou jsem v Patrikovu hlasu slyšel. Nikdo ale nenašel sílu k jakémukoliv odporu – nakonec, stejně nám asi teď vážně nic jiného nezbývalo…
Byla to hrozná cesta. Déšť byl vytrvalý a neustávající, síly nám ubývaly a psychická krize dostoupila na maximum. Mlčelo se, občas někdo syknul či heknul, ale jinak ani slovo. Nikdy třeba nezapomenu na styl závěrečné chůze Jarka (tehdy jsme tomu říkali sprint), kterému vylézaly hřebíky už v patách obou bot a tak se snažil si alespoň trochu ulevit a chodil v podstatě vždy na jedné noze po špičkách a různě obě nohy střídal. Vzbuzoval tak neskutečný soucit, ale nebylo, jak mu pomoci. Batohy nás dřely do téměř krvavých ramen – zkoušeli jsme různé úlevné polohy (třeba držet popruhy rukama), ale vše bylo málo platné – dojít se muselo. Zpočátku mi celkem ony číny vyhovovaly – jsou lehčí a vzdušnější; jenže mají také mnohem slabší podrážku a to se v této finální části naší cesty prokázalo jako fatální = cítil jsem totiž každý kamínek a chodidla mne neskutečně pálila, ale jak říkám = jiná možnost nebyla – muselo se dojít!
A taky se došlo, ale právě v době, když už na nádraží byl připraven poslední vlak toho dne, který by nás mohl přepravit k oné čekající žabičce. Jenže tu se zase ukázaly jako neuvěřitelné České dráhy. Kluci stáli u vlaku, já shodil bágl na zem a utíkal jsem (ano, skutečně utíkal) ze svých vážně posledních sil k výdejnímu okénku.
„Čtyřikrát do Vimperka!“, vyhrkl jsem na slečnu za přepážkou, totálně udýchaný a splavený i zmoklý zároveň.
„A chcete to přes Prachatice nebo Klatovy?“, zněla neuvěřitelná odpověď.
„Jéžiš – madam, já nevím. Chceme jet tímhle posledním vlakem, co tady je. Směr jízdy pochopitelně neznám!“
„No, ale já potřebuju vědět, kam Vám to mám napsat!“, trvala si na svém mladá dáma.
Naštěstí mne napadlo spásné řešení:“Víte co, tak nám to dejte do nejbližšího přestupového místa a my se během cesty už nějak zorientujeme, ano?!“ (v životě už nebudu zařizovat cestu s ČD)
„No tak tedy do Prachatic!“
„Dobře, třeba do Černé při Čope, ale hlavně už tiskněte – ať nám to neujede, proboha!“
„Nebojte, vlak čeká, až mu mávnu!“, šibalsky se usmála a mě došlo, že je tady skutečně jediná odpovědná osoba a dokud ona nedá povel, nic se dít nebude. Na druhou stranu jsem se tak stal přímým důsledkem budoucího zpoždění. Neměl jsem ale sílu víc se dohadovat. Jen mne ještě zarazila jedna skutečnost – totiž můj výraz „tiskněte“ byl totálně mimo. V Kolíně už sice v té době dávno na vše měli tiskárny, ale tady, v tomto (nejen bohem) zapomenutém koutě naší vlasti, stále vydávali klasické jízdenky, které se razítkovali v takovém tom starém automatickém razítkovacím stroji (buch buch, klap-klap)! Neuvěřitelné!
Kluci mezi tím pochopitelně nemohli nic tušit o důležitosti a hlavně vlivu této osůbky na odjezd vlaku a naložili všechny naše věci do vlaku s tím, že Jarek stál neohroženě jednou nohou ve vlaku a druhou na peróně a byl rozhodnut držet vlak od odjezdu i vlastním tělem = skutečně odvážný a hlavně šlechetný čin = budiž mu to na věčné časy přičítáno k dobru a budiž mu oplaceno při vzkříšení spravedlivých! Jejich stres tak ale dostoupil maxima…
Tak jsme tedy nakonec odjeli z Kolince, kterému jsme po tom všem začali říkat zcela symbolicky Kolínkonec! Po přestupu, kde už šlo naštěstí vše hladce (myslím, s koupí jízdenek) a dokonce měli i tiskárnu na tisk lístků, jsme se konečně dostali k autíčku, které na nás (k velké radosti hlavně Patrika) poslušně čekalo a čas opuštění přečkalo bez úhony!
Poslední problém tak nastal pouze při prvním pokusu o nastartování auta k odjezdu – Boženka ne a ne chytnout. Každý další pokus o nastartování obsahoval výstup Patrika z auta a obejití a kontrolu všech důležitých součástek k úspěšnému startu. On si totiž, náš milý Patrik, nedokázal vzpomenout, co vše a kde odpojil, aby zabránil jeho zcizení. Nebudu to déle protahovat – samozřejmě, že potíž byla v onom odpojeném kabelu k rozdělovači – nakonec až šestý pokus odhalil jeho odpojení a pak už v nastartování bránila pouze vytřískaná deset dnů nepoužívaná baterka. No co, autíčko jsme roztlačili – vlastně jen nasměrovali na kopeček, který u nádražíčka začínal a než jsme dojeli na rovinku, Boženka už spokojeně brblala…Ještě, že jsme jeli na první vandr s profíkem!

_____

Poučení z krizového vývoje
Vandrování (rozuměj správně = způsob trávení dovolené, prázdnin či volna o weekendu tak, že vše, co potřebuji, mám na zádech v batohu a jde se krajinou, navštěvují se památky, a kde přijde večer, tam se přespí = tu v lese, tu na zřícenině či posedu) – tak tedy vandrování považuji za nejlepší způsob trávení dovolené a to nejen pro puberťáky. Tato, dnes již okřídlená věta platí i navzdory nezapomenutelným zážitkům spojeným se školením od horského svůdce (jak jsme mu později začali říkat – však víte proč), Patrika.
Chůzi přírodou spojenou s prima partou bych nevyměnil za nic na světě! No, možná za pár věcí ano, ale to už by byl námět na další psaní. V každém případě – takto se nejlépe poznají charaktery našich pokroucených osobností a mnohá přátelství se tak utuží na věčné časy. Jiná se ovšem také přetrhají na podobně dlouhou dobu. Je to tedy risk, který někdy, no možná svým způsobem vždycky, přináší i zisk.
Šumava je úžasným místem pro první vandrování – i když bych přeci jen jako jakýsi předstupeň navrhoval projít nejprve Český ráj. Lidé jsou tu přátelští a medvědi a ani vlci zde zatím nejsou – snad jen ty v rouše beránčím, ale s těmi Vám zase moc nepomohu…
A to hlavní na závěr = pokud se najde někdy někdo, kdo Vám bude chtít do Vaší cesty (ať už je jakákoliv a kamkoliv) kecat – pošlete ho k šípku a chcete-li = použijte jako varovný důkaz toto moje psaní; anebo na něj uplatněte předchozí mojí radu a pošlete k šípku i mne. Jsem totiž přesvědčen, že tato naše cesta měla být zaznamenána jako varování budoucím generacím. Která generace to ovšem je, si netroufám odhadovat a možná i na mne platí stará moudrost týkající se v podstatě všech samozvaných umělců:“Chce asi umřít nepochopenej!“
A abych předešel obvyklým nechutným spekulacím = ano, vše se skutečně odehrálo (i když možná v trochu jiném pořadí a pozadí), na to dám krk (ale za slovo mne raději neberte)! Naproti tomu podobnost zúčastněných osob s kýmkoliv ve Vašem okolí je čistě náhodná! 😉
Jo, a aby náhodou někomu nechyběl šťastný kanec, vlastně konec, tak tedy Honza s fousatou Katkou asi tři roky vážně chodil a to by jako happy end mohlo stačit, ne? Jo a ještě přeci jen, moc Vás prosím, přestaňte mi říkat Švéd! Děkuji…

Věnováno mému otci, který mi vždycky věřil.
Věnováno mé matce, která se mnou měla těžkou pubertu.
Věnováno mé rodině, která to se mnou má těžké pořád.
Věnováno mému synu Matýskovi, kterému zase věřím já.