Jsem fakt hooodně velikej 😉

Víte, většina lidí nerada popisuje svoji váhu, šířku apod. – dovolte mi, abych udělal výjimku a svěřil se Vám, jak jsem těžký, široký a dlouhý – pochopitelně mluvím o situaci, kdy sedím za volantem 😀
Tohle mi totiž přijde jako poměrně zásadní věc, která mne překvapila, když jsem si poprvé za onen volant (kulatou lopatu) sednul. Nebojte, nezahrnu Vás čísly, pokusím se vše přiblížit na reálných příkladech. Tak třeba – troufnu si říci, že každý z nás seděl alespoň jednou v autě a umíme si představit ony odstředivé a dostředivé síly, které za jízdy působí. Jenže v tom je právě ta první svízel = SEDĚLI jsme v autě, kde je poměrně málo prostoru, jsme fixováni v pohodlných sedačkách, opřeni často o opěrky ve dveřích atd. – snad mi rozumíte…a teď si, prosím, uvědomte – kolik místa je v autobusu a jak málo fixovaní jsme = proto to často vypadá „jak s náma ten debil mává“ anebo „jak to to hovado kalí“ = je např. obrovský rozdíl ve vnímání rychlosti – taková čtyřicítka se ve velkém autobuse jeví snad skoro jako stovka – vážně, nekecám 🙂
A teď si vezměte, že i kdybych byl dokonalý (a to nejsem) a neudělal ani sebemenší chybku (a to já rozhodně dělám), tak nejsem na silnici sám…
Omlouvám se za hrubé a zkreslující zjednodušení, ale já potkávám ženy = třeba v Táboristké ulici, kde si díky porůznu parkujícím autům hraju s busem tertris – jenže já jsem ten velkej kvádr 🙁 A často začnu kolonu parkující vozidel předjíždět ve chvíli, kdy ani v dáli nic nejde, ale než se dostanu na její konec v protisměru jede dáma = kam mám asi uhnout??? A žena jede – občas mám pocit, že jen zavře oči a… No – a já musím brzdit… Nebo potkávám muže = třeba na kruháku – já na něm, oni se na něj snaží dostat…přede mě se ještě vejdou, no né? Tak na to šlápnou – jenže ten „debil“ před nima jede pomalu = a? Ano, zase musím brzdit…
A vrchol všeho a teď opravdu žerty stranou = jedu z kruháku k nádraží, tam je přechod – stojí u něj (často skoro na něm) auto = nic proti policii – dělají, co mohou – botičky, odtahují – ale lidí je víc, než strážníků…přijíždím opravdu pomalu k přechodu – na poslední chvíli se mi v cestě objevuje kočárek!!! a teprve mnohem později mamina!!! Víte, fakt si myslím, že jsem spíš kliďas, ale v téhle chvíli bych tak hrozně rád dal někomu naholou!!!
A závěr = když na to „dupnu“, tak se např. stojící babičky oné tyče prostě neudrží a to nemluvím o tom, že existuje určitá skupina lidí, která je mimo jiné typická tím, že nechá svoje děti volně pobíhat po voze. Jednou jsem musel takto prudce brzdit, abych zabránil srážce a jeden pidicestující mi přiběhl ze zadu až k volantu a praštil se do hlavy o tyč = ani nehlesl a dokonce ani rodiče nepípli = všem nám to bylo jasné…naštěstí…
Vysvětluje se tím, snad, také situace na přechodech pro chodce = zastavuji, jak to jen jde – ale mnohdy volím mezi bezpečným bržděním a ohrožením lidí ve voze oproti v dáli přecházejícím lidem – prostě někdy jedu (i když odezírám z ústů chodců „debil“ – možná, ale „bezpečný debil“)…
Napadlo mě, že přece jen existuje situace, kdy se velikost poměřuje – my, chlapi, víme své, že 😉 Zkusme si tedy, moc prosím, zapamatovat, že já jsem fakt hooodně velikej, jo? Děkuji 😉