Ondřej Vejsada (samostatně hudebně začínal jako písničkář Ondra Villon Vejsada) se narodil v roce 1974 v Kolíně, v umělecky založené rodině plné muzikantů a herců. Jeho praděda František Jedlička byl vyhlášeným ochotníkem a divadelním maskérem kolínska; děda Antontín Vejsada byl tanečníkem, jehož umělecké vlohy se nyní v genech široce rozvětvené rodině projevují nejvíce u Igora Vejsady; otec František Vejsada je známý kolínský muzikant (country kapela Jezdci, taneční kapela Metronom atd.) a v neposlední řadě rodinná přízeň vede i ke strýci Eduardu Hrubešovi – prvnímu moderátorovi v ČT, zakladateli Velkopopovické Kozlovky a moderátorovi úspěšného pořadu Neváhej a toč.

Ondřej již od 5let navštěvoval ZUŠ v Kolíně – hru na klavír (na který vyhrál několik juniorských soutěží …), později i na klarinet na který hrál i v dechových orchestrech a účastnil se např. 3x Kmochova Kolína. Na kytaru se začal učit nejprve krátce pod odborným vedením a dohledem, ale později už sám jako autodidakt.

Již v raném věku se věnoval vlastní tvorbě – vždyť i nejstarší dochovaná (a dokonce zaznamenaná) píseň pochází z roku 1980. Stylově se nejdříve věnoval aplikované vážné hudbě, později rocku s vývojem k alternativnímu rocku. Ondřej je zakládajícím členem hudební formace Imperial Foeticide, na jejich CD Pandemie … (které vyšlo i v USA) hraje klavírní intermezza. Momentální folkové zařazení jeho tvorby vychází z původních aranží kytary, klávesy, basa a zpěvy – které nejlépe vystihují obsahovou stránku písní.

Po prvním vstupu do folkové branže jako písničkář (včetně účasti na Portě) navazuje na volnou spolupráci s Markem Šílou, se kterým si společnými silami a de facto nakoleně nahrávali své první demo snímky – většinou jeden jako host druhému a obráceně. Tak vzniká duo SMUTNOKRAJ, které se s písní Dorranská země umístilo třetí v autorské Portě polabsko-sázavské oblasti v roce 2007. Vhledem ke vzdálenosti, kde Marek bydlí a jeho nastávajícímu otcovství, hraje Ondřej opět sám jako písničkář pouze s kytarou a pod svým jménem Ondřej V. Vejsada („V.“ jako připomínka návaznosti na původního Villona Vejsadu).

Stylově se jedná o klasický původní český folk. Na studiových nahrávkách v aranžích většinou dvě kytary, basa, klavír a dvoj-či trojhlas; na pódiu vždy pouze s kytarou. V recenzích je Ondřej často přirovnáván k Žalmanovi – i když on zrovna nebyl jeho vzorem. Texty se pohybují od typicky folkově romantizujících až k mírnějším protest songům s typickým pravidelným a promyšleným rýmem s občasným vtipem či jinotajem. Jeho písně jsou výrazem spíše smutné až hloubavé, někdy jednoduché – obvykle jasně melodicky zapamatovatelné.

Vrcholem jeho hudební kariéry bylo vítězství v soutěži o účast na Stodole Michala Tučného v Hošticích u Volyně, kde na hlavním pódiu zahrál asi půlhodinový recitál se slušným ohlasem u publika.

Od roku 2010 znějí jeho písně hlavně z rádií a Internetu, protože ustupuje z pravidelného koncertování a živě hraje již pouze na osobní pozvání na vyzkoušené akce; a dál se věnuje hlavně své druhé zálibě a tou je psaní.

Ondřej píše již od svého mládí a do roku 2010 publikoval hlavně na Internetu (vejsada.bloguje.cz). Několik fejetonů bylo zveřejněno v regionálním tisku a třeba i v Reader´s Digest. Řadu let je členem redakce FOLKtime, kde vycházely pravidelně jeho recenze a články o folkové muzice (podobně tak i na mnoha dalších hudebních portálech).

„Můj první vandr“ je prvotinou Ondřej Vejsady ve smyslu uceleného knižního formátu. Rozšiřuje již dříve na Internetu publikovanou úspěšnou povídku „První skutečný vandr“. Pojednává o partě nadšenců, kteří se vydali na vandr na Šumavu. Po cestě zažívají různá dobrodružství i komplikace a to nejen s počasím. Nechybí zde i mírně erotická zápletka při setkání s místními děvčaty. Vše je podáno velice čtivou a humornou formou, kdy je čtenář vtáhnut do děje hned do prvních slov. Knížka by se také dala popsat jako fiktivní ironicko-satirický cestopis. Jedná se ale mnohem spíše o humoristickou novelku. Vše uvozuje použitý citát z oblíbeného filmu: „Toho svýho smutku máme všichni hodně, ale tý svý srandy máme setsakra málo!“ (Ecce homo Homolka), který přesně vystihuje ducha této knihy. Jedná se o oddychové čtení pro široké vrstvy dospělých čtenářů. Ideální jako dárek pro potěšení a pobavení zároveň. Jak se i vyjádřil Michal Viewegh po přečtení rukopisu: „Podle mě jde o velice milé vyprávění…“

Tato kniha zaznamenala krátce po svém vydání tak velký úspěch, že byla dva roky na prvním místě jako nejprodávanější titul zahraničního vydavatelství a následně vyšlo její druhé vydání, ale vlastně poprvé v Čechách a rovnou v nákladu jako bestseller. Knížka byla zpracována i jako filmový scénář pro ČT, jeho realizace ale byla následně odložena.

V roce 2011 připravil autor výbor svého nepublikovaného díla a to až počátkům své tvorby s názvem „Životní starožitnosti“. Jak sám uvádí, je to pel-mel různých stylů a forem (od úvah a povídek až k písňovým textům). Touto knihou si dělá radost nejen autor sám, ale jak doufá, radost a zamyšlení naleznou i čtenáři…

V roce 2018 vychází nová knížka „Životní postřehy aneb glosy téměř filozofické“, která je v elektronické podobě ke stažení dokonce zdarma. Sám autor ji popisuje takto: „Ptali jste se někdy na otázky smyslu fungování Vesmíru a lidské společnosti v nejobecnějším smyslu slova? Já ano a vlastně celý život. Netvrdím, že jsem něco vymyslel či vytvořil – já zkrátka rád pozoruji. Pozoruji a vnímám sebe, své vnitřní reakce. Pozoruji svět a hlavně lidi kolem a jejich reakce a interakce – a tak vlastně vznikla tato kniha = zapisuji svá pozorování, své postřehy. V žádném případě si nedělám nárok na jakousi objektivní pravdu (pokud vůbec něco takového existuje) a ani netvrdím, že můj, řekněme, výklad je jediný možný nebo dokonce správný. Jediné, na čem opravdu trvám, je moje absolutní otevřenost, upřímnost a opravdovost…zbytek je na Vás. Půjdete do toho se mnou? ;-)“