Ondřej Vejsada (samostatně hudebně začínal jako písničkář Ondra Villon Vejsada) se narodil v roce 1974 v Kolíně, v umělecky založené rodině plné muzikantů a herců. Jeho praděda František Jedlička byl vyhlášeným ochotníkem a divadelním maskérem kolínska; děda Antonín Vejsada byl tanečníkem, jehož umělecké vlohy se nyní v genech široce rozvětvené rodině projevují nejvíce u Igora Vejsady; otec František Vejsada je známý kolínský muzikant (country kapela Jezdci, taneční kapela Metronom atd.) a v neposlední řadě rodinná přízeň vede i ke strýci Eduardu Hrubešovi – prvnímu moderátorovi v ČT, zakladateli Velkopopovické Kozlovky a moderátorovi úspěšného pořadu Neváhej a toč.

Písničkaření

Ondřej již od 5let navštěvoval ZUŠ v Kolíně – hru na klavír (na který vyhrál několik juniorských soutěží …), později i na klarinet na který hrál i v dechových orchestrech a účastnil se např. 3x Kmochova Kolína. Na kytaru se začal učit nejprve krátce pod odborným vedením a dohledem, ale později už sám jako autodidakt.
Již v raném věku se věnoval vlastní tvorbě – vždyť i nejstarší dochovaná (a dokonce zaznamenaná) píseň pochází z roku 1980. Stylově se nejdříve věnoval aplikované vážné hudbě, později rocku s vývojem k alternativnímu rocku. Ondřej je zakládajícím členem hudební formace Imperial Foeticide, na jejich CD Pandemie … (které vyšlo i v USA) hraje klavírní intermezza. Následné folkové zařazení jeho tvorby vychází z původních aranží kytary, klávesy, basa a zpěvy – které nejlépe vystihují obsahovou stránku písní.
Po prvním vstupu do folkové branže jako písničkář (včetně účasti na Portě) navazuje na volnou spolupráci s Markem Šílou, se kterým si společnými silami a de facto nakoleně nahrávali své první demo snímky – většinou jeden jako host druhému a obráceně. Tak vzniká duo SMUTNOKRAJ, které se s písní Dorranská země umístilo třetí v autorské Portě polabsko-sázavské oblasti v roce 2007. Vhledem ke vzdálenosti, kde Marek bydlí a jeho nastávajícímu otcovství, hraje Ondřej opět sám jako písničkář pouze s kytarou a pod svým jménem Ondřej V. Vejsada („V.“ jako připomínka návaznosti na původního Villona Vejsadu).
Stylově se jedná o klasický původní český folk. Na studiových nahrávkách v aranžích většinou dvě kytary, basa, klavír a dvoj-či trojhlas; na pódiu vždy pouze s kytarou. V recenzích je Ondřej často přirovnáván k Žalmanovi – i když on zrovna nebyl jeho vzorem. Texty se pohybují od typicky folkově romantizujících až k mírnějším protest songům s typickým pravidelným a promyšleným rýmem s občasným vtipem či jinotajem. Jeho písně jsou výrazem spíše smutné až hloubavé, někdy jednoduché – obvykle jasně melodicky zapamatovatelné.
Vrcholem jeho hudební kariéry bylo vítězství v soutěži o účast na Stodole Michala Tučného v Hošticích u Volyně, kde na hlavním pódiu zahrál asi půlhodinový recitál se slušným ohlasem u publika.
Od roku 2010 znějí jeho písně hlavně z rádií a Internetu, protože ustupuje z pravidelného koncertování a živě hraje již pouze na osobní pozvání na vyzkoušené akce; a dál se věnuje hlavně své druhé zálibě a tou je psaní.

Ve chvíli, kdy už to vypadá, že hudební kariéra definitivně končí, přichází v roce 2012 s „nabídkou, která se neodmítá“ kamarád z dětství (a taky z původního Imperial Foeticide) Jarda Šantrůček a zakládají spolu velice úspěšný (původně) projekt a následně i kapelu Ancient Desire, se kterou procestovali celou ČR a hráli téměř na všech velkých festivalech a ve větších klubech.

Nejen, že vydali úspěšné CD, ale jejich videoklipy byly mnohokrát v televizích a jeden dokonce v czechpárádě televize Rebel vyhrál hlasování 5x po sobě!!! Paradoxně, ale přesto pochopitelně, na vrcholu a při nabídce velkého turné po USA (manažerem měl být organizátor koncertů Marilyna Mansona a Evanescence) dochází k zásadním neshodám v kapele a následně k jejímu rozpadu… Videoklipy i záznamy koncertů jsou naštěstí stále ke zhlédnutí na YouTube…

Povídkaření
Ondřej píše již od svého mládí a do roku 2010 publikoval hlavně na Internetu (vejsada.bloguje.cz). Několik fejetonů bylo zveřejněno v regionálním tisku a třeba i v Reader´s Digest. Řadu let je členem redakce FOLKtime, kde vycházely pravidelně jeho recenze a články o folkové muzice (podobně tak i na mnoha dalších hudebních portálech).
„Můj první vandr“ je prvotinou Ondřeje Vejsady ve smyslu uceleného knižního formátu. Rozšiřuje již dříve na Internetu publikovanou úspěšnou povídku „První skutečný vandr“. Pojednává o partě nadšenců, kteří se vydali na vandr na Šumavu. Po cestě zažívají různá dobrodružství i komplikace a to nejen s počasím. Nechybí zde i mírně erotická zápletka při setkání s místními děvčaty. Vše je podáno velice čtivou a humornou formou, kdy je čtenář vtáhnut do děje hned od prvních slov. Knížka by se také dala popsat jako fiktivní ironicko-satirický cestopis. Jedná se ale mnohem spíše o humoristickou novelku. Vše uvozuje použitý citát z oblíbeného filmu: „Toho svýho smutku máme všichni hodně, ale tý svý srandy máme setsakra málo!“ (Ecce homo Homolka), který přesně vystihuje ducha této knihy. Jedná se o oddychové čtení pro široké vrstvy dospělých čtenářů. Ideální jako dárek pro potěšení a pobavení zároveň. Jak se i vyjádřil Michal Viewegh po přečtení rukopisu: „Podle mě jde o velice milé vyprávění…“

Tato kniha zaznamenala krátce po svém vydání tak velký úspěch, že byla dva roky na prvním místě jako nejprodávanější titul zahraničního vydavatelství a následně vyšlo její druhé vydání, ale vlastně poprvé v Čechách a rovnou v nákladu jako bestseller. Knížka byla zpracována i jako filmový scénář pro ČT, jeho realizace ale byla následně odložena.
V roce 2011 připravil autor výbor svého nepublikovaného díla a to až počátkům své tvorby s názvem „Životní starožitnosti“. Jak sám uvádí, je to pel-mel různých stylů a forem (od úvah a povídek až k písňovým textům). Touto knihou si dělá radost nejen autor sám, ale jak doufá, radost a zamyšlení naleznou i čtenáři…
V roce 2018 vychází poprvé nová knížka „Životní postřehy aneb glosy téměř filozofické“. Sám autor ji popisuje takto: „Ptali jste se někdy na otázky smyslu fungování Vesmíru a lidské společnosti v nejobecnějším smyslu slova? Já ano a vlastně celý život. Netvrdím, že jsem něco vymyslel či vytvořil – já zkrátka rád pozoruji. Pozoruji a vnímám sebe, své vnitřní reakce. Pozoruji svět a hlavně lidi kolem a jejich reakce a interakce – a tak vlastně vznikla tato kniha = zapisuji svá pozorování, své postřehy. V žádném případě si nedělám nárok na jakousi objektivní pravdu (pokud vůbec něco takového existuje) a ani netvrdím, že můj, řekněme, výklad je jediný možný nebo dokonce správný. Jediné, na čem opravdu trvám, je moje absolutní otevřenost, upřímnost a opravdovost…zbytek je na Vás. Půjdete do toho se mnou? ;-)“. Vzhledem k tomu, že původní záměr byl „pouze“ elektronická knížka zdarma, protože šlo hlavně o předání myšlenek, okamžitě se stala hitem (termín bestseller zde vlastně není na místě) a dočkala se nejen klasického knižního vydání (na jehož dva výtisky v místní knihovně musel být vypsán pořadník a zájemci jej poměrně dlouho plnili na půlroku dopředu), ale dokonce i druhého – rozšířeného vydání, které vyšlo v jeden den (na konci roku 2023) v české a anglické mutaci.
Zatím poslední oficiálně vydaným dílem, byl v roce 2020 „Začátečník v konečníku aneb manuál pro panice i sukničkáře“. V zahlaví se uvádí toto: „Návodů jak sbalit, rozbalit a pak třeba i vypakovat ženu je jak nasráno, ale většinou to jsou jen kecy zakomplexovanejch snílků, bullshits. Já si nechci hrát na chytrýho, nechci Ti mazat med kolem huby. Já chci sepsat moji zkušenost – ber nebo nech ležet…je mi to u prdele. Ber to jako rozhovor kámošů u piva. Tomu totiž odpovídá i styl – hrubý, chlapský, často necitelný, vulgární… Proto také důrazně varuju ženy před čtením této knížky. Nezakazuju, neodrazuju, ale varuju! Nakouknete nám totiž pod pokličku, jak jsem nakoukl (nejen) pod pokličku já vám. Všechno, zde popsané, jsem zažil. Minimálně já sám sebe nepovažuju za úplnýho blba, dokážu tedy pochopit, co jsem zažil a zformulovat to tak, aby bylo zřejmé proč jsem to zažil a proč se to stalo právě takhle.
Tato knížka je krutá, ale přesto a možná právě proto tolik pravdivá, upřímná, otevřená a opravdová. Chceš-li použít takový ty vědecký pindy, pak je hyperrealistická, provokativní, dekadentní, existencionalistická, cynická až nihilistická… Ale přestaňme už konečně na sebe hrát tyhle trapný hry. Buďme konečně každý sám za sebe a takový, jací opravdu jsme. Argumentem budiž fakt, že jsem byl třicet let téměř plně věrným manželem a po odchodu ženy k milenci pak sukničkářem enormního rozměru prožívající v jednom maximálním okamžiku i sedm vztahů najednou… Zkrátka, něco o životě a ženách vím nebo jsem minimálně mnohé zažil = to zde chci sepsat – nic víc v tom nehledej…
Všem kritikům a hlavně feministkám, který budou po letmým nahlédnutí tiše zvracet v koutě, mám vzkaz jedinej – vážení, strčte si bradavky za předkožky!“ Jedná se tedy o (co do stylu) velice provokativní čtení, ovšem co se týče hloubky, pravdivosti a filozoficko-spsychologického backgroundu jde o velice poutavě psanou sondu do vztahů mezi muži a ženami…
Knížka se okamžitě začala přímo virálně šířit po síti a téměř začala žít svým vlastním životem! Nakonec to vedlo k prvnímu oficiálnímu překladu knížky od Ondřeje Vejsady do angličtiny (březen 2023) a následně k jejímu oficiálnímu načtení (rodilým američanem a hercem) do audioknihy! Nyní ji lze, bez nadsázky, získat po celém světě u padesáti největších distributorů!
Po neustálých cenzurních zásazích a nesmyslném házení klacků pod nohy pod rouškou porušování „zásad komunity“ se nakonec v roce 2022 Ondřej rozhoduje opustit většinu sociálních sítí a vytváří si svůj vlastní web www.vejsada.art, kde jsou všechny texty k dispozici ZDARMA a bez cenzury! Nejvýstižnější je úvodní text vysvětlující důvod vzniku webu:“Upřímně, jsem už unavený z nesmyslných podmínek všech těch „socialistických“ sítí a jejich cenzurních zásahů! Proto jsem se rozhodl, že se vrátím k oldschoolu a vytvořím si své stránky – svůj prostor se svými podmínkami a hlavně s totálním a absolutním freespeech! Jsem přesvědčený, že moje tvorba neporušuje žádné zákony – pouze bourá klišé a tabu…já zkrátka nikdy nebudu a vlastně ani nechci být „mainstream“… A raději ještě jednou a jednoznačně řečeno = JEDNÁ SE TU POUZE O LITERATURU, tzv. beletrii! 😉 Ondra“…