Obecně platí, že nic neplatí obecně…

Dostáváme se opět k jednomu postřehu, který jsem odpozoroval z mého života a nikde jinde jsem se o něm (zatím) nedočetl. Víte, všiml jsem si, že i když to tak málokdy a málokdo pojmenuje, tak většina z nás (z mého života bych mohl napsat že všichni, ale nepoznal jsem úplně každého, že? 😉 a výjimky určitě existují na vše) tak nějak podvědomě tuší nebo lépe řečeno předpokládá, že existují nějaká obecně platná pravidla nebo zákony či zásady, kterých se ten druhý drží a řídí se jimi. Vzniklo to, jak jsem tedy přesvědčen, v dětství (jako ostatně asi vše, co teď žijeme a zažíváme 😉 ), kdy jsme měli dojem, pocit, že to, co nám říkají rodiče a následně i ve škole, že platí všeobecně, že to všichni vědí, že to od nás všichni i stejně vyžadují a že se tím také všichni řídí. Potíž je v tom, že každý z nás máme ta pravidla trochu jiná a tak pouhým rozhovorem zjistíme, že nic obecně platného vlastně neexistuje. A proto také nastávají první období vzdoru u většiny dětí, protože se snaží i ostatní dostat do jejich mantinelů, rolí, pravidel a jsou překvapeny, že to jinde nefunguje, resp. funguje jinak. Je to srozumitelné?
Raději použiju jedno takové trochu méně vhodné přirovnání, které mi vyprávěl můj otec = když jsem se poprvé oženil a šel (já blbec :D) pomáhat s mytím nádobí, odkládal jsem již umyté kusy na odkapávač a dostal vynadáno, že takhle se to přeci nedělá, že se vše ihned utírá, aby tam nezůstaly kapky. Když jsem se oženil podruhé a stejnou chybu opakoval – tedy šel jsem opět mýt nádobí, ihned jsem ho utíral a dostal jsem zase vynadáno, že takhle se to nedělá, že se to odkládá na odkapávač, protože takhle bude brzy mokrá utěrka a nic se s ní neutře. V každé rodině je to zkrátka jinak, ale v každé rodině se tak nějak nevysloveně, nepsaně očekává, že se to takhle dělá všude, že takhle je to prostě správně! 😀 Už je to asi srozumitelnější, že? 😉
A konkrétní aplikace tohoto mého pozorování? Existují lidé, kteří za takovou „obecnou knihu pravd“ považují bibli. Nic proti nim ani proti tomu (i když bych měl osobně možná tisíc námitek – sám jsem se totiž snažil více než 17 let podle bible žít a tak jsem jí i četl minimálně stokrát, ale to není obsahem této knihy, že?) – ať si tedy každý žije, jak je mu milé = pokud ovšem nezasahuje do „magnetického pole“ těch druhých nějak obzvlášť agresivním způsobem a v tom je právě ten problém. Typickým znakem naprosté většiny křesťansko-židovsko-muslimských odnoží náboženství, sekt a společenství (a dokonce vím i o jedné hinduistické partě, ale opět – uznávám, že všechny znát absolutně nemohu) je, že někdy i nevysloveně, ale mnohdy zcela otevřeně tak nějak očekávají, že se druzí budou chovat stejně. Stejně podle jejich „univerzálního“ postupu, přístupu, vzoru. Tedy podle jejich „obecně platné“ knihy, zjevení, učení, ústní tradice atd.
Asi nemá cenu, abych se pouštěl do konkrétního popisu de facto zvěrstev, co tento namyšlený přístup způsobil. Stačí opět třeba jedna téměř běžná situace, která není vzdálená jako třeba zdecimování indiánských národů a kultur – a tou je tzv. misionářská činnost (prosím nezaměňovat s misionářskou polohou – vidíte? I do takových intimností byli dříve schopni tito lidé zasahovat, kecat – proto se tomu i tak říká…ale to jsem opravdu odbočil :-)). Už se Vám stalo, že u Vás doma zazvonili třeba budhisti a chtěli si s Vámi jen tak v klidu zameditovat? Ne? Čím to? No naší křesťansko-židovské kultuře (a lhostejno, zda-li se považujeme za věřící či ne anebo zda-li běháme každou neděli do kostelíčka) je přímo typická taková ta povýšenost. Tedy to, že považujeme druhé za totální debily. Že mi přeci víme, jak to je a nikdo nám nic nebude vykládat atd., že? 😉 A když ty tupci nechtějí pochopit, tak je vezmeme rovnou klackem, ne? Vždyť my jsme spaseni a myslíme to s nima, kurnik, přeci dobře! 😀