Pro odlehčení a také trochu uvolnění dusné atmosféry předchozích kapitol, pojďme zase chvilku pokračovat v mém osobním příběhu, chceš?
Filoména požádala o schůzku, nuže sešli jsme se a já na ono setkání dostal dokonce i úkol = ano, jak malej fakan, jsem úkolován – vidíš, že nekecám, že pořád nechápe, co se děje a jak se naše úlohy změnily? A stejně tak ani to, kdo je oběť, kde je vinna apod. Onen úkol zněl: „Jo a připrav si papíry k Bechyni!“ Rozuměj správně = dokaž mi, že je chalupa opravdu tvoje, jinak tě ji donutím prodat, abych měla ty posraný prachy, co mi s tebou pořád chyběly a o které jsem teď přišla, protože i ten dědek byl debil! Jasně, už trošku spisovatelsky fabuluju, ale dopřej mi alespoň trochu nadsázky, když už jsem furt tak naturalistickej, okay? Díky…
Zaplať pámbu, že je moje matka takovej škarohlíd, negativák a nedůvěřivec! Filoména totiž tlačila i na ní a její tehdejší argument byl, že nebudeme do chalupy nic investovat, dokud nebude naše. Mno…matka jí tehdy opravdu přepsala, ale pouze na mne a darovací smlouvou, která nepodléhá společnému jmění manželů = hosanááá!!! Mimochodem, chaloupku jsme tak nějak napůl opravili – mno, já opravil, ale za peníze matky. Z našeho rozpočtu šly, alespoň myslím, pouze vstupní dveře – toš tak…
Přiznám se, že jsem se na onu schůzku velice pečlivě připravil, páč anžto jeliman a třicet let podpantoflák, přeci jen byla výchozí pozice pro vyjednávání tak nějak odlišná, že? Minimálně já jsem si totiž jasně uvědomoval, že je kurva megarozdíl, jestli ti odchází nevěrná manželka, ke které se snažíš zachovat alespoň v rámci daných podmínek maximálně korektně – versus návrat bejvalky ze zkrachovalého vztahu, která se snaží z tebe (a syna) udělat bezdomáče jen proto, aby bylo furt všechno podle ní! Jo, nejsem zase až takovej vůl, jak sis myslel…
Po zdvořilém přijetí jsem měl připravený úvod – dodnes si ho pamatuju vlastně doslova: „Promiň, budu v úvodu trochu nepříjemnej, ale pro korektnost našeho dohadování je potřeba si uvědomit, že neexistuje síla, kterou mne donutíš se rozvést, pokud nebudu chtít já sám; neexistuje síla, kterou mne donutíš vzít tě zpátky, protože tu už nemáš trvalé bydliště; neexistuje síla, kterou mne donutíš prodat náš dům, dokud se oboustranně výhodně nedohodneme – zkrátka vše, je na naší dohodě a korektnosti a férovosti našeho přístupu! A předem hlásím, že odmítám dělat záseky typu, že přestanu platit hypotéku, dům nám seberou exekutoři a budeme mít všichni hovno! A o Bechyni se odmítám bavit, mám na ni darovací smlouvu a je prostě moje!“
No a pak už šlo vše v podstatě do ztracena. Domluvili jsme se de facto na jediném, že hodnotu domečku necháme posoudit odborníkem a případný prodej bude řešit realitka. Další podrobnosti nejsou důležité pro naše psaní – s výjimkou jedné hlášky, kterou jsem si v hlavě několikrát přehrával s nevěřícným pocitem, že tohle jsem si už vážně musel vymyslet nebo se mi to zdálo! Když jsem totiž utrousil poznámku, že jediné, co mi na všem vadí, je to, že ten, kdo to opravdu odskáče a utrpí, je Matýsek – téměř na mne vyštěkla se slovy: „No tak, ježišmarjá, dům se prodá, my si každý koupíme byt a Máťa bude po nás mít dva byty!“ Jako že – cože?!? Dům, který měl kupní odhad dva mega sto, na který mám(-e) mega a půl hypotéku, který má jenom elektriku (i voda je ze studny a hovna jdou do žumpy) a je v zahrádkářské kolonii, v divočině u lesa atd.?! To by musel být jeden byt za cenu cca sto tisíc – nevíš, kde se takové byty prodávají? Já, že bych si jich koupil rovnou pět!!! 😀 Božeeee!!!
Přeskočím i následné dohadování po telefonu, jehož výsledkem bylo, že přijde nějaký odborník, aby posoudil skutečnou hodnotu domečku za účelem „případného“ prodeje. Dal jsem to do uvozovek, protože to byla mezi řádky jediná skutečně nová zpráva, kterou jsem z konverzace zachytil – že by začala přeci jen pochybovat?
Opět tedy nastala moje autisticky obsedantně pedantní příprava 😀 Byl jsem rozhodnut, že pokud se mi přede dveřmi objeví nějaký namachrovaný debílek, který ji ještě ke všemu zjevně šuká, upozorním ho, že neexistuje právní prostředek, kterým mne přinutí ho na můj pozemek pustit…anebo jakmile se na mne začne vevnitř nějak vytahovat, tak ho prostě (klidně i sprostě) vyhodím! Jo, jsem tvrďák – teda ve svý hlavě rozhodně! 😀 Netlem se, debile!
O to větší překvapení bylo, když dorazil opravdu stařičký, až přímo vetchý soudní znalec. Vystupování měl nepodobné Oldřichovi Novému = oslovovali jsme se plnými tituly, zdvořile o vše žádal, prosil a děkoval…chybělo jen zavřete oči, odcházím… Protože, přesně jak jsem předpokládal, si vše potřeboval vyfotit a protože dorazili pozdě (neptal jsem se kvůli komu :D), světelné podmínky to neumožnily.
Nebudu zdržovat podrobnostmi, ale byla to fakt legrace! Tak třeba = byl opravdu pečlivě připravený (já také – odevzdal jsem všechny papíry, co chtěl, prý tohle ještě nezažil), měl několik A4 s otázkami, aby na něco nezapomněl – a to byla právě ta největší sranda. Tak třeba jeden z prvních dotazů byl = k čemu budete odhad potřebovat? Snažil jsem se být slušný, ale odměřený a nereagovat – byť jsem, jako obvykle, strhával pozornost a (marná sláva) pan inžinýr se neustále snažil mluvit ke mně… Po chvíli trapného ticha se ozvala žena: „My ještě nevíme…“ To zase zalapal po vzduchu (marná sláva) pan inžinýr atd.
Jediné, kdy jsem byl už opravdu trochu nepříjemný, byla reakce na větu, kterou pronášel už s upřeným pohledem na ženu (zjevně vůbec netušil kde je, ani co se tady děje): „Takže na to focení se dohodnu už s Vámi, že?!“ „Tak to ani omylem – tady bydlím já!“, ozval jsem se… „Jejej, jejej, samozřejmě, ano, tak se tedy domluvím s Vámi.“ 😀 Jo a ještě možná i mírně v jiné situaci, kdy začal vypočítávat, které dokundamenty bude potřebovat – bude se muset zajít minimálně 2x na „katastrofický“ úřad, jednou na stavební odbor MěÚ apod. = „Zařídíš to.“, pronesl jsem lakonicky – ten údiv, když zjistíš, že poprvé v životě musíš něco zařizovat sama, ten stál za to! 😀
Nebylo tedy zbytí (a ani zbití) a musela následovat další schůzka za lepších světelných podmínek. Naštěstí bez Filomény – tedy ne, že bych na tom nějak lpěl, ale přeci jen jsem si říkal, že (marná sláva) pan inžinýr vůbec netuší, do jak velkého hovna šlápnul a že bych ho přeci jen rád trochu víc informoval a fakt nechci dělat (či vyvolávat) nějaké scény před drahou polovičkou… zajímavé, že mi to už ani nejde napsat – prostě jí tak neberu = vážně člověk tak rychle vytěsní třicet let života?!? Hmm…
Dorazil dokonce mírně dřív = prostě stará vzorná škola a já sice v klidu, ale přesto s očekáváním vyhlížel (jak Rákosníček) příležitost, kdy se budu moci ozvat. Trvalo to asi tři minuty! 😀 Povídá: „Nebojte, je to krásný domeček, ten se bude úžasně prodávat!“ 😀 Co jsem mu vyprávěl si umíš představit, tak se nebudu opakovat a zaměřím se na jeho reakci. Ne, nepřeháním a dokonce tohle ani není nějaká ta spisovatelská licence = pan inžinýr (marná sláva – málem bych zapomněl :D) téměř zamáčknul slzu a přiznal se, že se mu před nedávnem stalo téměř totéž a proto taky musí i v pokročilém věku stále makat, aby splatil, o co ho obrala… Mužské propojení navázáno! 😉
Pak už šlo vše jak po drátkách – sice jsem kolem marné slávy běhal jak pejsek, mám úctu ke stáří a kromě toho bylo zjevné, že po žebříku na půdu opravdu nevyleze sám, vše pásmem asi nezměří atd. A tady začíná teprve ta opravdová legrace = tak třeba se zaměřováním si dříve nedělali starost, takže i když plocha sedí, je podle map „šoupnutá“, takže mám plot blbě (de iure kradu sousední pozemek), ale za to je kus cesty před domem můj 😀 Čili další komplikace pro případný prodej – nové zaměření, odkup pozemku či zbourání plotu a prostě platby, platby, platby… Ale to vem čert, dědula jak roztál, začal se vyptávat a taky vtipně reagovat. Třeba když jsem mu vyprávěl o koupi dvou bytů, neodpustil si odpověď v duchu Saturnina: „Promiňte, pane, doktore, ale jí radí nějaký úplný debil! Ta se ještě bude divit…“ atd. apod. mno – prostě jsem řval smíchy… A když už byl na odchodu a notně zničen tím, co viděl a slyšel – zdvořile se zeptal otázkou v názvu kapitoly: „Promiňte, pane doktore, ještě si neodpustím otázku – kdo Vám tady uklízí? Vždyť Vy tu máte pokaždé tak vzorně naklizeno?!“ „Já, pane inženýre, já!“, přiznal jsem se 😀 „Jejej, jejej, pane doktore, Vy mi ale dáváte! To jsem ještě neviděl, to jsem ještě nezažil!“ Vím, že se do mrtvoly nekope (v tomto případě krajně nevhodné přirovnání), ale už jsem to neubrzdil a svěřil jsem se, jak onehdá přišla (možná, že to bylo i poprvé) žena do domu, který již byl uspořádaný a hlavně uklizený podle mých představ a neubránila se údivu: „Co ti to tady voní?“ „To je čistota, víš? Čistota!“, neubránil jsem se zase já jednomu malému vítězství – a pak následovala samozřejmě obvyklá reakce pana inženýra: „Jejej, jejej…“, ale to už znáš 😉
Nutno ještě dodat, že na mne tak trochu šibalsky a napůl spiklenecky mrknul, že zadavatel, je sice paní, ale jestli si to budu přát, tak mi znalecký posudek zavolá anebo raději rovnou pošle emailem (dříve, než za 10 dnů to prý ale nebude :D) – souhlasil jsem = i když mě upřímně snad trochu zajímá konečné číslo, jinak je mi to fakt uprdele…
Udržoval jsem si odstup s tím, že lze předpokládat, že se jedná pouze o vrcholně profesionální přístup – opět intuice nezklamala (anebo jsem prostě pesimista po matce ;-)) = už nespočítám, kolik týdnů či dokonce měsíců je stará tahle poslední příhoda (pro zatím) mého osobního příběhu, ale rozhodně do teď nic = slovy nula!!!
Takže čekám na kontakt od ženy – nic; email od pana inžinýra (marná sláva – možná to přirovnání přeci jen nebylo od věci, no fůůůj!) a vlastně čekám i na to, který „dokoncerok“ k našemu rozvodu byl zamýšlen…