Představte si situaci (a pro jistotu a jako reakce na pár dotazů = NIKDY v této knížce nepopisuji AKTUÁLNÍ stav…vždy rozepisuji svoje minulé zkušenosti a svá přemýšlení o nich) – jdu ke své „přítelkyni“ (strašný název). Minule držkovala, že jdu pozdě, že se mi k ní určitě nechce a blablabla. Dávám si tedy záležet, makám jako hovado, abych vše stihnul a přicházím opravdu brzo. Moc tomu nerozumím, ale před delší dobou mi dala od sebe klíče, tedy ze slušnosti předem zazvoním (takže o mě ví) a otvírám si dveře. Zdravím…po chvíli se ozývá z pokoje vlažný pozdrav. Zouvám se atd. a jdu k ní. Leží přikrytá dekou na gauči, otrávený xicht, dívá se na televizi. Jdu jí pozdravit. Místo polibku stáčí hlavu a nastavuje tvář – zdravíme se tedy jako kdyby přijel děda ze Šumavy. Ano, to je přesně to, co dr.Hausmann popisuje jako typický ženský „neprogram“, který většinu chlapů sere, kterému většina chlapů nerozumí a hlavně nám není jasné, proč ženy vyžadují naši spoluúčast, když ve skutečnosti NIC nedělají – pouze chtějí, abychom to nic dělali s nimi = hrůůůza! A ano, měl jsem se otočit na podpatku a okamžitě se rozloučit! Místo toho = po chvilce jde čůrat, využívám situaci a vypínám televizi – měl jsem za to, že se na sebe těšíme, že si budeme povídat, mazlit – bude nám fajn. Přichází a nasraně reaguje na vypnutou televizi – prý to má rozkoukané, tak jestli se může dodívat. Okay – jsem vůl, no… A to ještě držkuje ve smyslu – ani večer si nic nepustíme?! Pokud bych byl skutečný macho, tak jí pošlu okamžitě doprdele a zkuste namítnout, že by si to nezasloužila!!!
K tomu já ještě dodám – všiml sis, jak jsou dnes ty princezničky furt unavený, ufňukaný…pořád potřebují s něčím pomáhat a nejlépe, aby to za ně někdo (rozuměj chlap) rovnou udělal sám? Popravdě žijeme v lidských dějinách, kdy toho objektivně ženský dělají nejmíň v dosavadní historii! A že to dřív opravdu měly těžký! A nějaké uvědomění, vděk? Hovno – jen fňukání, obviňování kibicování a vysmívání!!
Píšu to ale z jiného důvodu = představte si, že to spolu rozebereme, ona se omluví (asi mne má opravdu ráda, nebo minimálně moje peníze…) a přijedu příště. Přiběhne mi v ústrety, hezky mě přivítá…a já se ptám = tohle je upřímná reakce nebo přetvářka? A mám chtít „žít“ v přetvářce, falši atd.? Já nevím… Kdybych byl opravdový macho, tak bych si řekl něco ve smyslu – dobrá, hlavně, že je po mým…jenže já fakt nechci, aby se někdo přemáhal jen kvůli mě a dělal na mě divadýlko, aby měl ode mne pokoj…
Troufnu si říci, že se dotýkám podstaty, proč jde spousta vztahů do kopru. Už jsem třeba vzdal to, co mají ženy údajně rády – tedy být „akčním“ chlapem – vytáhnout ji na procházku, zorganizovat cokoli – protože když je to „proti“ její vůli, je protivná, nasraná – prostě si pak celou dobu říkám, že jsem se já vůl na to nevysral… Jenže pak je zase problém, že nejsem tím „akčním“ chlapem, že? 😀
A moje otázka zní = opravdu za to tedy můžou chlapi?!?

Vzhledem k tomu, že se teď už obě mé nejnovější knihy jednoznačně propojily…troufnu si říci, že tato je definitivně u konce. Naplnila vše, co jsem do ní podvědomě vkládal a další pokračování bude už pouze v knize Životní postřehy aneb glosy téměř filozofické…i když znáte to a trochu už i znáte mně 😀 Kdo ví, jak to bude opravdu 😉 Momentálně jsem se ale posunul kamsi tak, že mi ten hrubý chlapský styl není už úplně příjemný – asi ze mne definitivně (tedy doufám :D) vyprchala ta původní nasranost a dobře no = ukřivděnost, aby ses taky neposral! 😀 A dále by to bylo jen hraní na styl, což by šlo přímo proti mé otevřenosti, upřímnosti a hlavně opravdovosti…ale kdo ví, třeba mě už zítra zase někdo nasere a já budu mít, co psát dál v tomto duchu a na tato témata 😉