Životní postřehy

Co tedy ten Vesmír je zač a jak funguje aneb základní principy bytí

Shrnuto umělou inteligencí:
Hlavní myšlenky kapitoly jsou:
• Vesmír a jeho principy: Autor se snaží překonat rozdíly ve výkladu a chce se zaměřit na hlubší smysl a pocity spojené s existencí Vesmíru.
• Láska jako univerzální koncept: Navrhuje, že láska je klíčovým prvkem, který prostupuje různými filozofickými a náboženskými systémy.
• Teorie všeho: Představa, že bez ohledu na to, zda jsme se vyvinuli nebo byli stvořeni, je náš svět dokonale nastaven pro naši existenci.
• Fyzikální podmínky pro život: Zmíněny jsou fyzikální konstanty, jako je vzdálenost od Slunce a složení atmosféry, které jsou ideální pro život.
• Subjektivní realita: Realita je vnímána jako superpozice subjektivních zkušeností, kde každý pozorovatel ovlivňuje a tvoří svůj vlastní vesmír.
• Lidská společnost: Ačkoliv se zdá, že lidská společnost nefunguje adekvátně, ve skutečnosti funguje podle stejných principů jako zbytek Vesmíru, jen naše zkušenosti jsou často negativní.

_____

Když už jsme se tedy dohodli, alespoň tak doufám, že půjdeme po smyslu a budeme spíše vnímat pocity, než se dohadovat o výkladu jednotlivých slov a přít se o to, co si o všem kdo myslí a co kde kdo řekl či napsal…krátká kontrola = jsme stále na „jedné vlně“, ano? Tak se pokusme nějak nešikovně a možná i krkolomně popsat o co tu běží…
Dovolím si navrhnout popis, který (alespoň v mých očích) jde napříč celým spektrem filozofických i náboženských škol a dogmat = a tím je LÁSKA. Já vím, už přímo slyším křičet Vaše předsudky… Moc Vás ale prosím, zkusme – alespoň na chvíli, ztlumit svoje emoce a „pouze“ poslouchat a přemýšlet nebo lépe řečeno = vnímat, ano? Anebo trochu lidověji řečeno – nechte mě to, moc prosím, alespoň doříct, ju? Děkuji!
Víte, v mých očích je právě tohle ona „teorie všeho“. Protože lhostejno, zda-li jsme se vyvinuli z „opiček“ nebo nás stvořil „pámbíček“ – jsme tu a když budeme vše v klidu pozorovat, nelze si snad nepovšimnout, jak je vše adekvátně nastavené pro naši existenci. A raději ještě jednou – je opravdu jedno, zda-li jsme se vývinem přizpůsobili my okolí anebo vše vzniklo tak, abychom my žili spokojeně. Je to totiž pouze variace na téma co bylo dřív, zda-li slepice nebo vejce (i když jak praví ti největší klasikové = dřív bylo všechno a mnohem lepší :D). Shrnul bych to tedy nejraději do jednoho nechtěného přeřeknutí a to, že jsme byli „stvořeni vývojem“ 😉 Jinak se totiž o to budeme přít donekonečna a v reálném světě se nic nezmění…v ničem si nepomůžeme – maximálně se všichni navzájem pozurážíme…
Vezměme, prosím, v úvahu třeba tato fakta = vzdálenost od Slunce, rychlost otáčení Země, sklon osy, složení atmosféry, voda = vše, kromě lidské společnosti je „adekvátní“, odpovídající či odpovídajícím způsobem připravené pro naši existenci. Miniaturní změna ve fyzikálních konstantách by vedla k zániku života, který známe. Je opravdu tak složité přijmout fakt, že žijeme v přátelském, milujícím (a ideálně i milovaném) Vesmíru (anebo prostoru, je-li Vám tento pojem bližší či milejší)? Občas ano, že? Proč to tak je? Jako bychom měli nějaké bloky, které nám tohle vědomí zatemňují anebo programy, které nám říkají, které nás učí – něco jiného…
Mluvím o Vesmíru, ale trochu možná zapomínám, že Vesmír je i tady – i my jsme Vesmír. Možná je tedy opravdu lepší onen pojem Jardy Duška = prostor.
Odvážím se použít trochu složitější větu, ale Vy ji dáte, věřím Vám 😉 chce to se jen na chvilku zastavit a bez předsudků (se ztlumenými emocemi) se nad tím zamyslet. Tak tedy = objektivní realita neexistuje, je to superpozice mentálních obrazů subjektivních vesmírů! Tedy nelze oddělit to, čemu říkáme „realita“ od toho, kdo ji v tu chvíli pozoruje – on (pochopitelně i ona, ono, prostě všichni) ji totiž ovlivňuje a mnohdy i přímo vytváří! Bláznivé? Já vím…
Superpozice znamená, že platí všechny varianty naráz. Zní to divně, já vím, ale zažíváme to každý z nás téměř denně. Jdeme třeba do divadla a ejhle, pro jednoho to bylo „pěkný“ a pro druhého to bylo „hnusný“ a oba mají pravdu, proto je to superpozice. Jenže ono se to dá aplikovat de facto na celé dění v onom „vesmíru/matrixu atd.“. A abych to vše ještě totálně domotal, tak chcete-li použít jakousi škálu či žebříček, pak první stupeň je, že platí „to nebo to“; druhý stupeň je, že platí „to i to“, ale to ještě není vrchol, tím je teprve tvrzení, že „platí to nebo to a to i to“ 😉 Chce to kafe, já vím…
Jediné, co zdánlivě nefunguje odpovídajícím způsobem, je lidská společnost. Ale ona i společnost funguje adekvátně – jen naše prožívání je občas negativní. V přes-příští kapitolce bych rád věnoval této úvaze více písmenek, ale teď ještě chvilka objasnění mého pohledu na výše zmíněnou lásku, neva?

Kontakty