Afirmace = ano nebo ne?

Říká se, že afirmace jsou jedním z nejdůležitějších aspektů lidské existence. Afirmace znamená vyjádření pozitivních postojů k sobě, svému okolí a světu kolem sebe. Může se vztahovat k různým oblastem života, jako jsou například zdraví, láska, kariéra nebo osobní rozvoj. Afirmace mohou být formulovány jako věty, slova nebo myšlenky, které nás posilují a podporují nás v našich snahách. Ano, jsou to vlastně moderní opakované modlitbičky typu „otčenáš“ – a hned v úvodu je snad zjevné, o co mi v této kapitolce půjde = přesně tak, je to síla pocitu, prožitku anebo naopak bezduchého opakování „nesmyslů“, kterým buď nerozumím nebo „nevěřím“ 😉
Afirmace mohou být ovšem zároveň velmi silným nástrojem pro dosažení cílů a zlepšení života. Když si opakujeme pozitivní myšlenky a věty, jako například „jsem silný/á“ nebo „mám hodnotu“, můžeme si pomoci zlepšit své sebevědomí a posílit svou vnitřní sílu. Afirmace mohou také pomoci překonat strach a nesmělost, a posílit naši schopnost vyrovnat se s výzvami. Fungují pak tedy jako jakási připomínka skutečnosti anebo mého jasně zadaného cíle.
Nicméně, afirmace mohou být také problematické. Pokud si opakujeme nesmyslné nebo nereálné věty, jako například „jsem nejkrásnější na světě“, můžeme se dostat do problémů. Tyto věty nám nemohou pomoci, pokud neodpovídají skutečnosti. Navíc, pokud si opakujeme pozitivní věty bez toho, abychom něco konkrétního dělali pro svůj rozvoj, můžeme se dostat do pasti falešného pocitu úspěchu. Je třeba si uvědomit, že afirmace musí být podpořeny konkrétními kroky, které nás posouvají vpřed.
Dalším problémem s afirmacemi je, že mohou být zneužity k zamlčování negativních pocitů nebo problémů. Pokud se snažíme přesvědčit sami sebe, že je všechno v pořádku, když ve skutečnosti máme problémy, můžeme se dostat do ještě větších problémů. Afirmace by měly být použity k posilování naší schopnosti řešit problémy, ne k tomu, aby nám pomohly je ignorovat. Už na začátku této knížky jsme mluvili o růžových nebo černých brýlích = no a pokud používáme afirmaci jako nátěr přes rez nebo právě ony růžové brýle, je jasné, k čemu to povede, že? Resp. nepovede to buď k ničemu nebo k ničemu „dobrému“ pro naše vnímání… Jak už víme, klíčem je naopak si všechny ty negace/hnusy/bloky co možná nejupřímněji přiznat a popsat = a hlavně následně pak i vyřešit/vyčistit/odblokovat!
V neposlední řadě, afirmace mohou být použity k manipulaci s ostatními. Pokud se snažíme přesvědčit ostatní, že jsme něco, co ve skutečnosti nejsme, můžeme tím ublížit nejen sobě, ale i lidem kolem sebe. Manipulativní afirmace mohou vést k narušení vztahů a ztrátě důvěry, protože ostatní mohou cítit, že jsme neupřímní nebo nedůvěryhodní. Opakování již napsaného dříve = okecat lze všechno, ale pocity nikdy! 😉
Je potřeba si opravdu do hloubky uvědomit, že v podstatě jsou afirmace program „válcování negací“! Dost podobné pozitivnímu myšlení. Afirmace jsou taky svým způsobem únik od reality, přítomnosti. Možná lepší vyjádření téhož, je to takový pozitivní program, aplikace, která se snaží převálcovat negace – jde to, ale je to zdlouhavé. Vsugerovávám si něco, co nemám, že už to mám. Proto je tak důležité pochopit rozdíl od stanovení si cíle, záměru a od ukecávání se nebo nedej bože nalhávání si něčeho…
Možná, že jdu až příliš s kůží na trh, ale i to je princip mého psaní 🙂 níže přesně popíšu moje postupně se rozvíjející afirmace, od kterých jsem následně ustoupil v podstatě z důvodů výše napsaných a troufnu si říci, že přemýšlivý čtenář, který se dostal ve čtení až sem, se nebude posmívat/vysmívat, ale naopak pochopí, co mě k nim vedlo a stejně tak i co mě vedlo následně od nich 😉
Moje afirmace v plné/maximální verzi vypadaly takto:
„Tak jo, takže žiju; žiju ten náš matrix, ty naše simíky, hraju to naše GTA-čko. Žiju v náručí přátelského, milujícího a milovaného vesmíru, prostoru.
Tam venku nic není. Všechno je můj mentální obraz. Hologram. Tam venku nejsou žádný bubáci, není tam nic!
Objektivní realita neexistuje. To, čemu říkáme realita, je super pozice mentálních obrazu subjektivních vesmírů.
Jsem pán svého vesmíru, tak se podle toho taky chovej! Posilni rozhodnutí, záměr. Hluboký klid (dřív jsem dodával hlubokým vnitřní klid).
Vše co se ti děje, si děláš sám, přitahuješ. Proto to taky můžeš změnit. A neděje se to podle toho co ty si myslíš, ale jak se cítíš.
Proč to řešíš? Proč tě to stresuje? Proč se toho bojíš? Proč se o to staráš? Dopřej si tu úžasnou svobodu, nic neřeš, ničeho se neboj, z ničeho se nestresuj! Je to všechno na vesmíru a na procesech, žiješ v lásce a hojnosti!
Ty se soustřeď na svoje pocity, svoje prožívání – to jak, nech na vesmíru.
Nic neočekávám, nemám žádné očekávání a nechávám to na vesmíru a přijímám tak jak to je.
Děkuju, děkuju, děkuju.
Nech to všechno na vesmíru, na pocitech, na hologramu, na procesech, na zákon přitažlivosti.
Všechno je to Hologram, já jsem střípek hologramu.
Ten klid znamená, že seš v přítomnosti, že ti neběží žádný program, aplikace.
Žiju ideálně šťastný život. Chceš být šťastnej? Tak buď! Už teď! A ne až!
Jsem sám v sobě úplný. A miluju se. Mám jenom sám sebe a vesmír. Vesmír se mnou úžasně komunikuje. Jemně, něžně – naslouchej mu.
Mám ideální poslání. Jsem mistr slova. Jsem ideálně úspěšní. Jsem ideálně populární. Jsem ideálně slavný. Jsem ideálně oblíbený. Mám ideální práci. Mám ideální partnerku.
Existuje jenom teď, tak to pozoruj a raduj se.
Jsem ideálně bohatej, žiju ideální hojnosti. A mám všechno co chci z vesmírného katalogu.“

Dnes už si pouze připomínám (a snažím se do hloubky pochopit/představit/procítit/uvědomit) = žiju ideálně šťastný život… Ano, opravdu – nic víc 🙂
A dodatek z praxe = někdy mi přijde lepší cíl než „mám ideální vztah k nebo s“, protože se může stát že žádný vztah s tím nebo k tomu mít nechci, tak lepší mi přijde „mám ideálně vyřešené“…