Stáří stojí za…aneb příklad mého pozorování světa 😉

Hlavní myšlenky z kapitoly jsou:

Stárnutí je nevyhnutelné, ale frustrující – Stárnout „stojí za prd“, ale je to jediná cesta k dlouhověkosti.
Společenské normy se mění – Činnosti, které byly jako dítě přijímány (dělání hovínek, krkání) jsou v dospělosti nepatřičné.
Tělesný vzhled – To, co bylo obdivováno v dětství (pohlavní orgány, první vlásky), je v dospělosti zdrojem kritiky nebo ignorace.
Zbytečné dovednosti – Dětské hry jako „paci-paci“ nikdy v dospělosti nevyužije.
Sociální pravidla – Jako dítě nechápal, proč nesmí klást určité otázky (o zápachu, váze lidí) a tato pravidla jsou i v dospělosti matoucí.
Celkově jde o satirický pohled na to, jak s věkem přichází nejen odpovědnost, ale i nepříjemnosti a ztráta dětské bezstarostnosti.

_____

Staří stojí za prd, ale je to jediný známý způsob, jak se dožít vysokého věku.
Stejně je to ale nespravedlivé – jen několik porovnání jako důkaz.
Když jsem byl malé miminko, byl jsem pochválen i za sebemenší hovínko, které se mi „povedlo“ = já to ale umím dodnes, myslíte, že mne někdo pochválí?
Po jídle všichni čekali, až si odříhnu a pokud mi to nešlo, opatrně mne plácali po zádíčkách = ta úleva, když jsem si konečně krknul! A dnes? Po jídle nejen, že nikdo nečeká na moje odříhnutí, ale najednou je to činnost tak nějak nepatřičná a o plácání po zádíčkách ani nemluvě!
A co třeba ta skutečnost, že když mi bylo jen trošku do bréče, hned jsem měl u pusy prs – darmo mluvit… ubrečel bych se…
Podobně krutý svět dospělých je i co se týče tělesného vzhledu = při přebalování se sešla div ne celá rodina a všechny ženské, včetně vzdálených tetiček, chválily a obdivovaly jak mám pěkného pindíka – jenže zkuste jim ho ukázat dneska!!!
Stejně tak vzbuzovali nekončící ovace mé první vlásky na holé lebce a dnes? Stále mám vlasů fůru, ale z nepochopitelného důvodu se najednou začalo poukazovat na pomalu se objevující holá místa, chjo…
A co mne tehdá učili a jaký to mělo význam pro můj život dnes? Tak třeba co si velice dobře vybavuji a v čem jsem byl opravdu velice dobrý, bylo tzv. paci-paci-pacičky anebo kolo-kolo-mlýnský = nebudete asi věřit, ale víte, že jsem to v životě zatím ani jednou nepoužil?! Kromě teda variace na ono kolo-kolo, kdy se mi to tak trošku motalo, ale opět – nikdo se neradoval, achjo…
Asi mi taky zapomněli spoustu věcí říci, protože jsem se třeba vůbec nedozvěděl, že jednička se ukazuje vztyčeným prostředníčkem = je to trapné, ale já si myslel, že od toho mám palec! Anebo dvojka se asi dělá ukazováčkem a malíčkem nebo tomu prostě nerozumím…
A přitom já se tak ptal – pořád a na všechno. Jen namátkou = Proč ten pán tak smrdí a proč je ta paní tak tlustá? Dodneška to fakt nevím, jen vím, že se na to nesmím zeptat.
Já chci zpátky a ci a ci a ci!