Životní postřehy

Lék na deprese

Já vím, ten název působí trochu provokativně, že? To víte, že i ve mně se trochu pere mainstreamové vzdělání a nejraději bych úvodní část věnoval přesné definici deprese, resp. rozdílu od toho, čemu se laicky říká „depka“… Tedy cosi jako, že deprese je duševní porucha, která se projevuje sníženou náladou, ztrátou zájmu, únavou, pocity beznaděje, viny nebo méněcennosti. Deprese se léčí antidepresivy, psychoterapií nebo jinými metodami a je nejčastější psychickou poruchou a může postihnout kohokoli v jakémkoli věku atd.
Stejně tak rád bych vysvětlil třeba pojem endogenní deprese, která je způsobena vnitřními faktory, jako jsou genetika nebo změny v chemii mozku. Tato forma deprese se objevuje bez zjevné přítomnosti stresující nebo traumatizující události. Endogenní deprese může být obtížně léčitelná a často vyžaduje kombinaci léků a terapie. Patří mezi klinické deprese, což jsou dlouhodobé a závažné deprese, které snižují kvalitu života a zdraví člověka atd. apod. – ALE = tohle není cílem této kapitolky!
Víte, myslím to spíš takto a předem se omlouvám, že tato část bude (muset) obsahovat i (v této knížce nezvykle) trochu vulgarit, protože klíčem je věci nazývat pravým jménem, ale je opravdu nutné si (alespoň před sebou a sám sobě) přestat něco nalhávat, na něco si hrát, – být tedy alespoň sám k sobě upřímný a přiznat, co a jak cítím…tedy, myslím to tak, že nás zkrátka spousta věcí v životě nasírá a pokud toho je mnoho nebo je to příliš intenzivní, propadáme do stavu hlubokého smutku, nasranosti, bezvýchodnosti a pocitu marnosti – prostě, že je všechno na hovno…no a právě přesně tomu se chci věnovat a jsem naprosto přesvědčený, že přesně na tohle jsem lék nalezl! A pro hnidopichy – neVYnalezl, nevymyslel = nejpřesnější pojem je asi SESBÍRAL 😉
První krok spočívá přesně v tom, co jsem popsal výše = vždyť to nemusíte hned někomu vyprávět, ale alespoň vůči sobě buďte upřímní, přestaňte hrát takové ty hry na „už si myslím“, přestaňte spekulovat zda-li jste zamyšlení nebo zádumčiví a pojďme rovnou k věci! Teď, v této chvíli, je spousta věcí, které Vám mohou udělat radost, spousta další věcí jsou Vám jedno (tzv. u prdele) no a možná spousta věcí Vás sere = pojďme je pojmenovat, co Vy na to?
Už to totiž může mít blahodárný dopad na naši psyché = je to taková ta finta, když se malé dítě bojí iracionálního bubáka pod postelí… Ideální řešení je si s ním sednout a toho bubáka namalovat – ať víme, s kým máme tu čest. No a při malování zjistíte např., že si asi těžko bude čistit zuby, takže je bude mít žluté, vyviklané a tu a tam mu bude nějaký chybět atd. A časem dítě samo pochopí, že je to mnohem spíše směšný šášula a že je zbytečné se ho bát 😉
No a takto jste přesně pojmenovali Vaše bloky/ negace/programy a nemusíte vůbec řešit, jak se cítíte a ani se nějak škálovat od -10, přes nulu, do +10! 😉 A přesně na tyhle „bubáky“ se soustředím při terapiích a úspěšně vedu druhé k jejich „odblokování/vypnutí/ rozpuštění/ zpracování/vyčištění“ – a ano, celé kouzlo spočívá v tom, že Vás to přestane nasírat/prudit/ ničit/deptat a je Vám to ideálně alespoň „uprdele“ a mnohdy to klientům připadá následně i vtipné/směšné/ malicherné…
Dovol si mít emoce, dovol si se nasrat! Nelakuj si to, přestaň se do něčeho tlačit něco si nalhávat. Absolutně upřímně-otevřeně prostě popisuj, co Tě sere. To přiznání si skutečnosti Tě vede – nesere Tě přece všechno, jen něco – co to je? A až se dostaneš k podstatě věci, tak to přijmi (vysvětlím raději osobně – to je totiž podstata terapie a celé to „kouzlo“). Netlač se do pozitivna, protože když budeš celý den mluvit jen pozitivně, zjistíš, že stál za stejný hovno jako ten před tím! 😀 Ta „nasranost“ je přijmout svoje božství = já o tom rozhoduji, já si to dělám, já to vytvářím…a tím pádem jsem to taky já (a pouze já), kdo to může změnit – mám na to plnou kompetenci!
Má to ale ještě jedno kouzlo v sobě obsažené = jak jsem se Vám v této knížce snažil vysvětlit, emoce vytvářejí naší realitu – jak se cítíte, tak i žijete…přitahujete si podobné věci/lidi/zážitky/situace do svého života. No a když ty emoce (tedy ty negativní) povypínáme, přestane se nám to dít, přestaneme to tvořit/přitahovat – prosté, ne? 😉
Když mi tohle došlo, byla to tak obrovská úleva! Snažil jsem se to hned napsat, abych případně nezapomněl a taky, abych se s tím mohl podělit s těmi, kteří to budou chtít poslouchat nebo číst… Jsou to jen takové glosy či postřehy, ale takhle vypadá autentický záznam, cituji:
Furt dělám něco pro druhé a pak jsem překvapený a zklamaný, že to nechtějí nebo minimálně neoceňují. Musím dělat věci pro sebe, pak to teprve má smysl!
Zapomínám si dělat radost! Jako bych pořád čekal, až mi někdo radost udělá, ale to je blbost, takhle to prostě nefunguje! Pořád očekávám lásku, čekám, že mě a taky až mě budou druzí milovat. Proč by to měli dělat?! Je to v podstatě myšlení socky = nějaký nárok, právo, chci to! Pořád očekávám, chci a čekám, že budou mít o mě druzí zájem. Vždyť oni se zajímají sami o sebe! Proč by se měli zajímat o mě?!
To je podstata úspěchu úspěšných = nečekají až je druzí budou milovat, až o ně druzí budou mít zájem. Milují sami sebe, dělají co je baví, jdou za svým cílem a na ostatní serou. Ti se přidají anebo ne. To je jim jedno, je to baví!
Všichni mě serou – no, protože se nechovají tak, jak já chci, jak bych si já představoval. A proč by to měli dělat?! Copak já se chci chovat podle druhých?!
Sláva obdiv a taky vlastně úspěch je vedlejší produkt, logický důsledek, ale nesmí to být cíl!
Když budeš hluboce milovat sám sebe, ostatní do té lásky vtáhneš! Když budeš čekat na lásku od ostatních, nikdy se jí nedočkáš!
Užívej si život a soustřeď se na pozitivní věci – na to, co ti dělá radost, co tě baví, na poloplnou sklenici. Jen, když to nejde, tak si vyčistit ty negativa. Jde o to, abys nebyl zaměřený pořád na hledání negací/bloků/programů, protože pak se soustředíš na negativní věci a poloprázdnou sklenici!
Respektuji druhé, ať si to dělají po svém a já si to budu dělat zase po svém! A ať si každý dělá co chce a já taky!
Přijímám, že to je jinak a jak to teda je ve skutečnosti?! Zvídavost.
Vyhoření, krize středního věku to všechno je z toho, že neděláme věci co nás baví a to nás úplně vyšťavuje, umrtvuje. Proč to děláme? Proč jsme to dopustili? Proč neděláme, co nás baví?! My, Češi, jsme mistři světa ve snaze něco vochcat. Ale takhle to prostě nefunguje! Když dělám něco jenom tak – na oko, pro něco jiného, tak zákon přitažlivosti to odtahuje. Příklad hubnutí = chvíli se kousnu, zapřu – hubnu, ale to nejsem já, není to opravdové – jen habaďůra! A výsledek? Jakmile toho nechám, naberu ještě víc!!! A když je život
o emocích, tak co chceš ochcávat? Když tě to nebaví, tak to prostě nefunguje!
Jsme zaměření na výsledek – být slavný zpěvák, ale ne na činnost, na dělání, konání, námahu, práci, makání. Když mě bude bavit zkoušet, trénovat, vystupovat, tak pak to přijde, pokud jsem zaměřený pouze na výsledek, tak to nepřijde. Obsahuje to totiž očekávání – od slova čekat!!! – a to se téměř nikdy nesplní! Když dělám, co mě opravdu baví, mám cíl – ale neřeším ho, baví mě ta činnost i kdyby se onen výsledek nedostavil, protože to nedělám pouze kvůli cíli a naoko apod., pak se výsledek dostaví a já jsem v podstatě zaskočen, překvapen. Když furt čekám, vyhlížím, jsem jen votrávenej a tak se to nesplní nikdy!

Kontakty