Co to vlastně píšu? (tedy za-předmluva)

Po dopsání své první knížky jsem se chtě nechtě musel začít zabývat otázkou, do jakého stylu budu chtít být zařazen. Hned v úvodu ale musím přiznat, že nesnáším škatulkování a „hraní na styl“ – i když samozřejmě uznávám, že absolutní anarchie vede ke zmatku a zániku i minimálních hodnot. Chtěl jsem se tedy jakékoliv formy dotknout alespoň rámcově a tak jsem začal vzpomínat, co nás to ve škole učili o jednotlivých stylech psaní.
Pominu-li styly umělecké – tím si vážně hlavu lámat nechci, zůstávají k výběru styly formální. Podvědomě jsem sice směřoval k novele, ale stejně jsem si nebyl jist a plánoval jsem až v závěru vše stylizovat. Musím také přiznat, že k těmto úvahám mne přivedlo čtení knihy pana Viewegha, kterého obdivuji a jehož vyhraněný vztah k jasně definovaným stylům je jasně patrný téměř z každé jeho práce.
Znalosti ze školy příliš nepomohly a tak jsem se vrhnul na internet – konkrétně (po řádném „vygůglování“) na Wikipedii. Čekal mne mírný šok. Michal Viewegh totiž můj rukopis popsal jako velice milé vyprávění a já byl trochu zmaten, měl jsem totiž za to, že se jedná o humoristickou novelku – jenže ouha = internetová encyklopedie říká, že vše je v podstatě vyprávění! Nejširší je prý román = očekává se minimálně 40 tisíc slov a pořádná zápletka, včetně vývoje jednotlivých postav. Další je novela (či novella), kde se jedná o útlejší dílo, než je román; postavy se příliš nevyvíjejí, je jich také méně a vůbec celkově se jedná o menší dílko s lineárním vývojem příběhu. Vždyť to je ale přesně ono = „Můj první vandr“, říkal jsem si! A ještě je prý na novele typický tzv. break-point = bod zlomu, kdy dojde k nečekané změně či události. Bože, já takhle přesně nazval jednu kapitolu, kde skutečně k mnoha změnám dochází = no, nejsem genitální, vlastně geniální? To asi ne, ale na konec tedy školní vzdělání přeci jen slaví úspěch!
Poslední z uvedených stylů vyprávění je prý povídka – ta je celkem jasná a i tu rád používám – viz toto psaní. Samostatnou část pak tvoří fejetony a eseje, ale to na mne dýchlo příliš velkým školometstvím a také to neodpovídá mému záměru jít čtenáři co možná nejblíže ve srozumitelnosti, humoru apod.
A možná ještě dovětek – tak nějak nepříjemné je mi označení „spisovatel“ – i když platí-li, že spisovatelem se člověk rodí anebo technicky vzato je jím každý, komu vyjde alespoň jeden článek v novinách či dokonce kniha a třeba si tím ještě vydělá i nějakou tu „kačku“ – pak všechna kritéria splňuji… Já bych to ale viděl mnohem spíše jako jakousi podkategorii = tak jako nejsem hudební skladatel, ale „pouze“ písničkář, pak jsem raději „povídkář“ anebo jak psal výstižně opět pan Viewegh (když už si ho tu beru „do huby“) – zapisovatel!