Střípky ze zrušeného blogu…

Vzpomínám na situaci – je hodně časné ráno, venku je ještě tma – takže je vlastně ještě noc, alespoň podle přírody a podle mne rozhodně! Jsem hodně malý špunt – slabě přes dva roky. Člověk si z té doby prý moc nepamatuje anebo dokonce vůbec nic – já ano, tak se tato scéna opakovala buď příliš často anebo se stávala i o dost později, a tak mi v paměti zůstala – nevím… V každém případě si zřetelně vybavuji, jak jsem právě probuzen, jdu z ložnice jakoby v mrákotách a polospánku (možná, že jsem se i trochu potácel) přes obývák do kuchyně, tam stojí na stole plná láhev připraveného kakaa – je to klasická kojenecká flaška i s dudlíkem. Já si ji beru a jdu do obýváku, lehnu si na gauč a piju…vlastně saju.
Dál vzpomínám, jak mne mamča odvádí temným městem k babičce a dědovi do banky (nyní Komerční — tehdy byla asi nekomerční), loučíme se, ona odjíždím autobusem do práce a já ťapu přes tři poschodí starobylou bankovní budovou, vcházím do bytu babičky. Pořád je ještě tma, a tak i v kuchyni svítí slabá žárovka, děda sedí za stolem a čte noviny a babička už něco vaří (nevím sice co — takhle po ránu, ale třeba je to jen moje iluze). Dokonce si vybavím vůni nově vytištěných novin, které šustí dědovi mezi prsty, i té cibulky na másle…i když, jak teď znám babičku, nebylo to máslo, ale spíš nějaký levný náhradní tuk…
Naši nebyli ve straně a tak jsem se nedostal do školky, i když se otec snažil, jak mohl — dokonce se přihlásil i do akce „Z“, ale nepomohlo to a tak mne hlídala babička. Je zvláštní, jak se očima dospělého hodnotí dětské zážitky úplně jinak, a tak mi to s odstupem času připadá jako celkem fádní den v reálném socialismu, ale přesto si i tak jasně vybavuji tu vůni dobrodružství, které mne čeká, i ten dětský pocit čistého štěstí…
Pověst vypráví, že jsem byl veselé dítě, rád jsem se chechtal a dělal srandu. Ne snad, že by mi to nezůstalo, ale řekl bych, že rozhodně v dnešní době je to pouze obranný reflex = kdo se směje, nemá problémy — neupoutává na sebe jinou pozornost než tu, že je s ním sranda — taky to asi nebude soupeř, když je s ním ta sranda…
Nevím, jestli bylo dětství u babči a dědy ideální, ale rodičům přeci jen nezbývalo mnoho jiných řešení — a nakonec by to byla řešení vedoucí k návštěvě školky (kterou jsem já tehdy považoval za rozhodně přitažlivou) — a která by mi asi život ukázala (řečeno slušně) poměrně rychleji… Těžko vyjádřit soud, ale naštěstí není nutný ani žádoucí…
Faktem je, že na tohle období nemám špatné vzpomínky, ale ani příliš dobrých = byla to v podstatě celá léta a já si je příliš nevybavuju — zajímavé… Utkvěly mi jen takové střípky (potvrzené opakovaným vyprávěním) — jako třeba hraní v parku s dětmi ze školky, následně můj smutek, že nemohu jít s nimi a také sranda, když mě jednou omylem započítali (měl bych správně napsat tvrdé y) mezi děti ze školky a správné dítě nechaly v parku, které mezitím moje babička hlídala a nechala soudružky učitelky, ať si lámou hlavu samy. Jó holt — třídní boj, je taky boj 🙂
Tak tedy — vyrůstal jsem převážně u babičky — i když převážně je zavádějící termín, protože tenkrát se dělalo do půl třetí, takže asi odpoledne a rozhodně víkendy jsem trávil s rodiči. Možná bych měl vzpomenout jeden traumatizující zážitek, který ale ve mně zůstal někde asi hluboko = máma mne hlídala od nemocí, jak to šlo = do dvou let jsem prý neměl ani rýmu, ale těsně před druhým rokem (doufám, že se nepletu) jsem rýmu dostal a začala mi hnisat v dutinách = takže šup se mnou do nemocnice, jenže za bolševika se s ničím nes… na co mámu, když vše vyřeší strana a v tomto případě soudružka sestřička! Nevím, jak jsem tam byl dlouho, ale když si pro mě rodiče přišli, měl jsem chraplák jak ze třetí cenový = asi jsem celý pobyt prokřičel…
Zajímavé je, že si z toho období nepamatuju skutečně vůbec nic (takže jsem to přežil = někdy nám zážitky připadají světoborný a ono třeba z toho zůstane prdek) — ale asi to vysvětluje, proč se mi k doktorům nechce ani teď a vůbec asi celkově — proč jsem na štíru s důvěrou k institucím…