Životní starožitnosti
Po velkém úspěchu knížky „Můj první vandr“ (poprvé vyšla v roce 2010 a dva roky byla nejprodávanějším titulem zahraničního vydavatele, následné druhé oficiální vydání již přímo v ČR vyšlo hned v prvním nákladu jako bestseller a bylo k dostání u každého dobrého knihkupce a stejně tak i v knihovnách) připravil nyní autor výbor svého nepublikovaného díla až k počátkům své tvorby. Jak sám uvádí, je to PEL-MEL různých stylů a forem (od úvah a povídek až k písňovým textům). Touto knihou si dělá radost nejen autor sám, ale jak doufá, radost a zamyšlení naleznou i čtenáři…
OBSAH:
Co to vlastně píšu? (tedy za-předmluva)
Trocha filozofie nikoho nezabije 😉
Zážitky z mé praxe učitelské a pastorské
Ještě, že Dylan není Čech aneb Písničkáři sobě
_____
Předmluva
Motto: „Vážený pane Hrabale, Dalí jsme si sbohem, ale co? Myslíte, že to bylo Bohumilé?“
Ano, jsem asi vážně grafoman. Zkrátka už od útlého věku si zapisuji příběhy, zážitky a postřehy; a občas se pokouším i o nějaký ten konkrétní literární útvar. Dlouhou dobu jsem netušil, jak s tímto „šuplíkovým“ materiálem naložím a co například budu chtít publikovat a zdali vůbec něco.
Situace se ale vyvinula tak, že jsem přišel „na trh“ poprvé s humoristickou novelkou „Můj první vandr“ a tak snad (ne-)jen sobě dokázal, že jsem schopen sepsat i dílo uzavřené s konkrétním jedním příběhem.
Dlouhou dobu mne totiž lákala představa vydat jako první knížku soubor svých nepublikovaných dílek; od aforismů a třeba přeřeků, přes fejetony až po povídky. Trochu tak nějak podobně, jako pan Hrabal vydal až po mnoha letech, co si psal do šuplíku, soubor Poupata. Jenže život se zapisuje do mysli mnohem hlouběji a já přeci jen nemohu zapomenout na větu, kterou jsem našel pod svoji slohovou prací na gymnáziu, kterou jsem psal „těžce pod vlivem“ právě Bohumila Hrabala. Dostal jsem tehdy, alespoň myslím, čtyřku a ta věta, jako vysvětlení, říkala: „Nejsi žádný Hrabal!“ A to si snažím často připomínat (upřímně řečeno, dnes k tomu ještě dodávám – a ani Viewegh; a mám-li depku o něco silnější, vše končím úslovím = a nikdy ani nebudeš!). A protože tedy nejsem ani Hrabal a ani Viewegh, rozhodl jsem se udělat si svoje „Poupata“ či „Perličky na dně“ nyní, jako svoji druhou knížku.
Na úvod ještě mírné varování = čeká Vás skutečný pel-mel (nikoliv značka cigaret, ale prostě všehochuť), či melšpajz, chcete-li. Doufám ale, že zde naleznete i trochu pohlazení, trochu radosti i smutku a snad i trochu humoru a o to mi jde především!
_____
Co to vlastně píšu? (tedy za-předmluva)
Po dopsání své první knížky jsem se chtě nechtě musel začít zabývat otázkou, do jakého stylu budu chtít být zařazen. Hned v úvodu ale musím přiznat, že nesnáším škatulkování a „hraní na styl“ – i když samozřejmě uznávám, že absolutní anarchie vede ke zmatku a zániku i minimálních hodnot. Chtěl jsem se tedy jakékoliv formy dotknout alespoň rámcově a tak jsem začal vzpomínat, co nás to ve škole učili o jednotlivých stylech psaní.
Pominu-li styly umělecké – tím si vážně hlavu lámat nechci, zůstávají k výběru styly formální. Podvědomě jsem sice směřoval k novele, ale stejně jsem si nebyl jist a plánoval jsem až v závěru vše stylizovat. Musím také přiznat, že k těmto úvahám mne přivedlo čtení knihy pana Viewegha, kterého obdivuji a jehož vyhraněný vztah k jasně definovaným stylům je jasně patrný téměř z každé jeho práce.
Znalosti ze školy příliš nepomohly a tak jsem se vrhnul na internet – konkrétně (po řádném „vygůglování“) na Wikipedii. Čekal mne mírný šok. Michal Viewegh totiž můj rukopis popsal jako velice milé vyprávění a já byl trochu zmaten, měl jsem totiž za to, že se jedná o humoristickou novelku – jenže ouha = internetová encyklopedie říká, že vše je v podstatě vyprávění! Nejširší je prý román = očekává se minimálně 40 tisíc slov a pořádná zápletka, včetně vývoje jednotlivých postav. Další je novela (či novella), kde se jedná o útlejší dílo, než je román; postavy se příliš nevyvíjejí, je jich také méně a vůbec celkově se jedná o menší dílko s lineárním vývojem příběhu. Vždyť to je ale přesně ono = „Můj první vandr“, říkal jsem si! A ještě je prý na novele typický tzv. break-point = bod zlomu, kdy dojde k nečekané změně či události. Bože, já takhle přesně nazval jednu kapitolu, kde skutečně k mnoha změnám dochází = no, nejsem genitální, vlastně geniální? To asi ne, ale na konec tedy školní vzdělání přeci jen slaví úspěch!
Poslední z uvedených stylů vyprávění je prý povídka – ta je celkem jasná a i tu rád používám – viz toto psaní. Samostatnou část pak tvoří fejetony a eseje, ale to na mne dýchlo příliš velkým školometstvím a také to neodpovídá mému záměru jít čtenáři co možná nejblíže ve srozumitelnosti, humoru apod.
A možná ještě dovětek – tak nějak nepříjemné je mi označení „spisovatel“ – i když platí-li, že spisovatelem se člověk rodí anebo technicky vzato je jím každý, komu vyjde alespoň jeden článek v novinách či dokonce kniha a třeba si tím ještě vydělá i nějakou tu „kačku“ – pak všechna kritéria splňuji… Já bych to ale viděl mnohem spíše jako jakousi podkategorii = tak jako nejsem hudební skladatel, ale „pouze“ písničkář, pak jsem raději „povídkář“ anebo jak psal výstižně opět pan Viewegh (když už si ho tu beru „do huby“) – zapisovatel!
_____
Sláva čumění
První část věnuji původní šuplíkové úvaze (bylo jich víc, ale jako vzorek to, myslím, postačuje).
„Už zase čumíš?!“ takto nevybíravě vytrhovala z hlubokého rozjímání mého (bývalého) dobrého kamaráda jeho vlastní matka. Pro mne tak otevřela v samé nahotě podstatu sporu přemýšlivého pohledu na svět s jeho akčním protikladem. Někdo, mezi které rozhodně patřím, zkrátka potřebuje vše nejprve důkladně vypozorovat, prozkoumat a hlavně promyslet. Ti druzí, pro mne obtížně obhajitelní, potřebují samotnou činnost, při které jim postupně dochází smysluplnost jejich jednání. Budiž jim ke cti, že poměrně často tito jedinci svoji intuicí dokážou vše vhodně korigovat tak, že se k cíli přeci jen dostanou a přiznejme si to otevřeně – často i rychleji. Ovšem bez slastného čumění…
Samotnou kapitolu tvoří ovšem ti jedinci této skupiny, kteří nejsou schopni korekce za běhu a pouze tvoří, očekávajíc souhlas ostatních a hlavně jejich spolupráci, ovšem neumožňujíc trochu klidu pro přemýšlení. V extrémních případech tito tvorové např. mluví, aby zjistili, co chtěli říci, šlapou do kopců, aby zjistili, zdali tam vyjdou a žení se… no, ani vlastně nevím proč…
Upřímně řečeno, čumění je jediná činnost, kterou jsem postrádal tím, že jsem přestal kouřit. Rozuměj správně — labužnický přístup ke kouření jsem téměř bezvýhradně nahradil pitím hořké kávy — lapidárně řečeno = už jsem si tolik nepotřeboval vychutnat cigáro, vychutnával jsem si samotné kafe. Co se mi ale nepodařilo nijak nahradit, je ona chvilka rozjímání. Znáte to, chcete něco po kuřákovi a jeho odpověď je „teď nemůžu, teď kouřím“ — k tomu adekvátní odpověď neznám. Něco ve smyslu, „teď nemohu, čumím; a až to dočumím, tak přijdu“, není všeobecně přijatelná, že?!
Čumění mi nejenže nepřijde jako ztráta času — naopak jako zrychlení cesty k cíli — jako taková myšlenková zkratku. Vždyť jak by bylo na světě krásně, kdyby se všichni ti pohlaváři nejprve sešli na čum session a vše pěkně promysleli anebo si jen tak sedli kamkoliv do kouta a vše nejprve pozorovali. Bylo by pak zaručeně méně paskvilů typu trestání cyklisty, který při pádu ublížil sám sobě anebo povinnosti v případě požáru volat zřetelně „hoří“. Možná by jim pak došlo (to by ale chtělo občas na tom kole třeba vyjet, a pak by se teprve „čumělo“), že si onen člověk při pádu již ublížil dost a další trestání je zbytečné a tedy nevýchovné a podobně taky to, že při požáru „hurá“ volá jen magor! atd. atp.
Z vlastní praxe si dovolím vyslovit smělou hypotézu, že čumění nikdy nevymře, ale přesto mám určité konkrétní pochybnosti o správné metodologii, a tak bych si dovolil sepsat cosi jako stručný návod „jak správně čumět“. Tedy — nejedná se o klasické zírání, které se běžně připisuje obyčejnému údivu. Údiv není hoden filozofa, ten na svět hledí s porozuměním! Podobně je důležitý i směr pohledu — mezi nepřípustné směry patří neměnný pohled jednou trajektorií dopadajících fotonů (laicky nazývaný doblba). Klasické čumění není rovněž důsledek silné chemizace mozku vlivem cizorodých, většinou tekutých látek. Čumět se musí umět — osobně bych navrhoval kurzy správného čumění, a to by lidé teprve čuměli!
Na co čumět, přesněji řečeno, o čem čumět je už na libovůli daného čumila. Pro příklad budiž historická ukázka možného čumění = Hamlet, držíce lebku šaška Jorika, čumě na ni, rozjímal o otázce být či nebýt… Lebku lze nahradit jiným dutým předmětem (o šašcích raději ani nemluvě) a otázek si je možnost klásti bezpočet = kromě klasického být či nebýt, navrhuji byt či nebyt anebo bít či nebít, pít či nepít atd. apod. Pro moderní příklad bych sáhl k počítačům, konkrétně k surfování po internetu. Mám ovšem zároveň pochybnost, že právě ono surfování je typickým příkladem čumění, ovšem ve virtuálním světě druhých. Nic proti internetu, jen bych viděl jakési nebezpečí, aby toto čumění jinam nenahradilo čumění do vlastní „kebule“ a surfování po vlastních myšlenkách, zážitcích, vzpomínkách a hlavně ono nejdůležitější čumitelské srovnávání do správných šuplíků, škatulek a přihrádek…
Vždyť bez systému není myšlení, a tedy ani pochopení a porozumění. Jinak se dá totiž náš mozek přirovnat k jungli nervových spojů — synapsí a pouze čumění, tedy přemýšlení — rozjímání — či meditování (chcete-li), udělá ony důležité cestičky v této jungli a chaosu, které se pak stékají do informačních dálnic a superdálnic. Jinak bychom totiž byli totálně ztraceni v chaosu informací a mohli bychom se hrdě vrátit na stromy! Zkrátka — kdo nečumí, brzy bude čumět! Ještě jedna poznámka na závěr = prosím Vás, zapomeňte s konečnou platností na pověru, že kdo umí, umí a kdo neumí, čumí! Je to právě naopak! Většinou totiž kdo čumí, taky umí! Na závěr si proto dovolím osobní zvolání = kde bych byl, kdybych nečuměl! A také výzvu: Čumilové všech zemí, spojte se!
_____
Zážitky se synem
Je jich pochopitelně na celý román, ale opět ukázka coby reprezentativní vzorek…
Budeme mít spolu miminko
Matýsek (7let) se něžně přitulil k mé ženě a povídá:
„Asi budeme mít spolu miminko, protože se mazlíme rozhodně víc my dva, než vy s taťkou!“
Jdem´si měřit pindíky!
Touhle větou mne šokoval můj sedmiletý syn Matýsek.
Vysvětlil: „myslím, jako kdo máme většího pindíka“…
Tuhle větu jsem ještě ustál, ale když jsem se na něj podíval a on měl v ruce lupu = to jsem se teprve vážně nasral 😀
Ach ta výchova…
V poslední době vypravuju svého sedmiletého synátora do školy… pravidelně se opakuje tato situace, resp. dialog:
Syn vychází z koupelny…
„Vyčistil sis zuby?“
„Ne, jen jsem si myl ruce po záchodu.“
Vrací se…
„Umyl sis taky obličej?“
Znovu se vrací do koupelny.
„Oči sis taky umyl?“
„Ne, to přece není obličej!“
Měl jsem pocit, že už jsem vychytal všechna úskalí ranní hygieny, až včera povídá manželka při příchodu z práce:
„Co to má Máťa na sobě?“
Nechápu.
„Jen se podívej!“
Vypadá normálně.
„Podívej se pod triko!“ — měl pod ním ještě triko od pyžama…
Chjo — ať žije precizní výchova!!!
Ona čeká děťátko? Aha, já myslel, že už je to jistý a ona ho jenom čeká…
Budu smrdět jako žirafa!
_____
Trocha archivu…
Nyní trocha archívu. Konkrétně zjevně směska měkkého surrealismu, ne?
Zvuky
Jdu nočním městem, všude je vlhká londýnská mlha. Kužely lamp ohraničují světlo a u přechodů pro chodce do tmy blikají oranžová světla. Do tíživého ticha se ozývá KLAP-KLAP, zvuky pro nevidomé, že semafory nejdou.
Usínám v domě, který je plný berušek lezoucích po zdi. Usínají dříve a ve spánku se neudrží na zdi a padají na zem a opět ty zvuky KAP-KAP. Usínám a kolem mne kapou berušky.
Balónek
Na asfaltovém chodníčku mezi paneláky stojí, křivě stojí, stará a oprýskaná židle, k níž je přivázaný nafouklý červený balónek.
Psát
Položit se surrealisticky do vzduchoprázdna a psát. Je to slast být unášen proudem dějů a dějin. Sledovat cvrkot života a v dáli tušit smysl všeho, hloubku věcí, tušení souvislosti, ale dá to dřinu. Má to smysl?
Jen, proboha, netlačte na mozek! Výstupy a vstupy. Brány a kanály našeho mozku, našeho města — tak vzácné! A lidé jdou a potkávají se ty konglomeráty velkoměst, malovesnic i osad a někde jen hromada hnoje. Zdraví se celníci, vrátní pouštějí a propouštějí a řídící centra analyzují a komparují.
V rámci iracionálního transcendentálna. Račte vstoupit a očistěte si boty — nechci mít ve svém městě, svém mozku, své kupce hnoje čurbes.
díky
Obdiv
Ubohý Gigolo, jak intenzívně jsem jím chtěl být. Hloupost tikajících hodin v honbě za časem. Který král má co chce? A já!? Jsem antikrál,‘ mám, co nechci, ale vážím si toho. Pánové, básníci! Chcete hloubku všeho! Vy horníci lidských myšlenek. Jen v tunelu je světlo. Šachta je má matka. Vlastně ano! Který král ví všechno? A já!? Jsem antikrál,‘ vím, že nevím nic a raduji se z toho.
Obdivuji Vás, co víte vše!
Končící začátek
A už je to tady, paranoicko kritická metoda pro lidi s paranójou jak čepice. Dobrá metoda. Člověk nepotřebuje koordinovat kvalitnější formou pracovní proces, potřebuje se vykecat. Já vypsat. A tak trápím jemně nařezaný strom jakýmsi modrým sajrajtem a tvořím to, čemu manželka řekne: „Už se zase flákáš?“, anebo „Nemůže se Ti líbit taky něco normálního?“ – vážím si těch pochval!!!
A pozdější generace tomu řeknou ranědemokratická postkomunistická pozdně doznívající surrealistická, jen proboha ne, neoproletářská literatura.
Prostě píšu a Vy to čtete, ztracený čas, co Vám to dá?
Paranóju, nebo Vám ji vezme?
Anebo se bude říkat: „To nic, děti, dědeček jen zblbnul.“
_____
Trocha filozofie nikoho nezabije 😉
Tulení tulení tuleňů
Začátečník v konečníku
Samotka pro dva
Nejhorší je být nejchytřejší mezi blbci, ale nejblbější mezi chytrými, a tak nejsem vlastně nikde doma!
Láska je, že se 2 lidé (i kdyby v okolí 2 km nebyla ani noha) k sobě chovají jako v přeplněné tramvaji
Kde visí zakopanej pes?
Není dobré být vždy pozitivní, zejména při testu HIV
Česká bulimie = jako normální, až na to zvracení
Poluce po Lucce
Manželství = přestane se usazovat prach po bytě a začne na knihovně
Rodičovství = prach se usazuje všude
Ryby, když se třou, mají potěr. On je pošuk.
Víc brad — víc rozumu
líbu Líbu
Obecnost…(pro obecenstvo…)
Obecně platí, že nic neplatí obecně…
Globální oteplování
Konečně jsem pochopil globální oteplování = on se totiž ten celý humbuk týká registrovaného partnerství 😉
Vejce
– v případě, že vajíčka s terčíkem jsou oplodněná od kohouta, znamená to, že ta neoplodněná jsou pouze slepičí menstruace!
– mrazila nám moc lednička, až z toho přemrzla vejce a popraskala. Byla průhledná, zkrátka syrová a již natvrdo! – ráno, ještě v polospánku, jsem si oloupal uvařená vejce natvrdo a odložil inteligentně na pánské prostírání — na noviny. Po chvíli jsem je chtěl jíst a byl zaskočen a zároveň i pohoršen, že už cpou reklamu i do vajíček = nedošlo mi, že to se jen obtiskla tiskařská čerň ve formě písmenek na vlhká vajíčka! Rána bych zrušil…
Americký brambory
Včera jsme si k večeři udělali opékané brambory pouze na plechu v troubě a já si tak uvědomil, že tohle bylo dřív jídlo chudých a dnes to jsou americké brambory 😀 , za které se v lepších restauracích platí nehorázné sumy chjo…kde se ten pokrok zastaví!
_____
Zážitky z mé praxe učitelské a pastorské
Vyučovací výroky
– Bible byla psána pérem z klokana
– Neměli bychom se onanovat drogami (omamovat)
– Manželka Davida se jmenovala Goliáš
– David zvítězil díky tomu, že bojoval s Božkou potvorou (božskou podporou)
– Autoratativně (autoritativně)
– Kážeme všem nádorům (národům)
– Velké trpy (útrapy)
– Na vrcholku hor bude nábytek (nadbytek)
– Serubíni a cherafíni (cherubíni a serafíni)
– Boha musíme malovat (milovat)
– Vyměňovat manželky (myšlenky)
– Izraelské obinadlo = Kaifáč
– Nimrod postavil Eiffelovku
– Léčebná choroba
– Lazar byl 4 dny mrkev (mrtev)
– Velké dílo hormonizace (harmonizace)
– Ztráta dokánálosti (dokonalosti)
– Plamenové ratolesti (plamenné)
– Armáda špásy (spásy)
– Věčný ocet (otec)
– Otevření očí hluchých
– Žijeme v čase kance (konce)
– Přinášeli k němu skrčený a zamračený (sklíčené a zmrzačené)
– Nesmí se jít ani píst (jíst ani pít)
– Zavolat od výbuchu po západ (východu)
– Tyto dvě věci spoluvisí (souvisí)
– Maniakální práce (manuální)
– Dobrý dar, ne — drobnovolný! (dobrovolný)
– Pozvracejte členy domácnosti (pozdravte)
– Pracuje jako profesorka v jeslích
– Pěstuje papoušky
– Hormonogram (harmonogram)
– Od narození analfabet
– Dementál
– Z huby do ruky
– Hanba za větrem (honba)
– Igelitent (inteligent)
– Usovo hučení (Husovo učení)
– Evolucionisté tvrdí, že jsme byli stvořeni vývojem
– Hoří mu do bot
– Rasy jídel
– Brejlovo písmo
– Daleko spíše
– Zaživa umírat
– Rozšiřovali jsme se v jeskyních
– Svět leží v jeho moči (moci)
– Moudrý mrduc (mudrc)
– Sakrates (Sokrates)
– Zapřemýšlet
– Připovzdělat
– Udidlo v ústech
– Močné skutky (mocné)
– Žena opačného pohlaví
– Sporupláce (spolupráce)
– Rejžáková polévka (rýžová)
– Smažené ponožky (pirožky)
– Hrachová kaše s usazeninou (uzeninou)
– Seštihran
– Zahrnit
– Vždyť i titi letití
– Hyperaktivní tabule (interaktivní)
– Opočítat (vypočítat)
Výroky ze školské praxe
„Sem měla dělat u postižénejch!“
– „A nebudeš?“
– „Ne, sem prej taky postižéna !“ (Maruška)
„Tu agresivitu z něj nevymlátíš!“ (zastupec)
„Chapeš ne? – Kdo je mŕtvej, je mŕtvej pořád tuto, né?“ (Iveta)
Při problémech s menses = „Neboj se ty, dyť je to normální chlap jako ty né?“ (Ivetě)
„Na horách asi lyžovat nebudete, v noci bude sice asi pod nulou, ale přes den bude teplo.“
– „Tak budem´ lyžovat véčer !“ (Bára)
Zatáhlo se a blilo jako z konve!
Chodbal = fotbal hraný na chodbě
„Máma má sedum dětí a už je zase těhotná, kéž by to byl teďka pes!“
Snaživec
Dokončoval se překlad anglického diktátu, když si flink sedící v jedné lavici se snaživcem opřel bradu o stůl a po náročné práci odpočíval.
„Co je to looking“? Praštil do stolu překládající snaživec. „Debile, já se kous do jazyku“. Řval právě se olizující flink.
Modeling
Představila se mi nová žákyně. Ptám se na koníčky a přemýšlím, zda ráda modeluje nebo uctívá modly. Napadá mě cosi o generační propasti.
Nataša B. = Kdo to je?
No máma přece! = a kekerá?
No Tvoje Ty blbče! = a a jo…
Jan D. = Kdo to je?
Nevzpomínáš si na D.? = Ale to byl přece Honza, ne?!
Jak jsem seznamoval bratra se sestrou (Batyi)
Byl to jeden z nejsilnějších zážitků z pasťáku. Dysfunkční rodina měla všechny děti po ústavech a přijel k nám Mirek = v podstatě dítě jungle – nejprve jen vřískal, zkrátka absolutně zanedbanej, a protože se začalo propagovat, že sourozenci by měly být pohromadě, dostala se k nám do polepšovny i Mirkova v podstatě hodná ségra z děcáku = slušný trest za rodiče.
Nikdy nezapomenu, jak jsem ji vyděšenou vedl ke mně do třídy a představoval ji bráchovi = Mirku, tohle je Tvoje ségra…
_____
Střípky ze zrušeného blogu…
Vzpomínám na situaci – je hodně časné ráno, venku je ještě tma – takže je vlastně ještě noc, alespoň podle přírody a podle mne rozhodně! Jsem hodně malý špunt – slabě přes dva roky. Člověk si z té doby prý moc nepamatuje anebo dokonce vůbec nic – já ano, tak se tato scéna opakovala buď příliš často anebo se stávala i o dost později, a tak mi v paměti zůstala – nevím… V každém případě si zřetelně vybavuji, jak jsem právě probuzen, jdu z ložnice jakoby v mrákotách a polospánku (možná, že jsem se i trochu potácel) přes obývák do kuchyně, tam stojí na stole plná láhev připraveného kakaa – je to klasická kojenecká flaška i s dudlíkem. Já si ji beru a jdu do obýváku, lehnu si na gauč a piju…vlastně saju.
Dál vzpomínám, jak mne mamča odvádí temným městem k babičce a dědovi do banky (nyní Komerční — tehdy byla asi nekomerční), loučíme se, ona odjíždím autobusem do práce a já ťapu přes tři poschodí starobylou bankovní budovou, vcházím do bytu babičky. Pořád je ještě tma, a tak i v kuchyni svítí slabá žárovka, děda sedí za stolem a čte noviny a babička už něco vaří (nevím sice co — takhle po ránu, ale třeba je to jen moje iluze). Dokonce si vybavím vůni nově vytištěných novin, které šustí dědovi mezi prsty, i té cibulky na másle…i když, jak teď znám babičku, nebylo to máslo, ale spíš nějaký levný náhradní tuk…
Naši nebyli ve straně a tak jsem se nedostal do školky, i když se otec snažil, jak mohl — dokonce se přihlásil i do akce „Z“, ale nepomohlo to a tak mne hlídala babička. Je zvláštní, jak se očima dospělého hodnotí dětské zážitky úplně jinak, a tak mi to s odstupem času připadá jako celkem fádní den v reálném socialismu, ale přesto si i tak jasně vybavuji tu vůni dobrodružství, které mne čeká, i ten dětský pocit čistého štěstí…
Pověst vypráví, že jsem byl veselé dítě, rád jsem se chechtal a dělal srandu. Ne snad, že by mi to nezůstalo, ale řekl bych, že rozhodně v dnešní době je to pouze obranný reflex = kdo se směje, nemá problémy — neupoutává na sebe jinou pozornost než tu, že je s ním sranda — taky to asi nebude soupeř, když je s ním ta sranda…
Nevím, jestli bylo dětství u babči a dědy ideální, ale rodičům přeci jen nezbývalo mnoho jiných řešení — a nakonec by to byla řešení vedoucí k návštěvě školky (kterou jsem já tehdy považoval za rozhodně přitažlivou) — a která by mi asi život ukázala (řečeno slušně) poměrně rychleji… Těžko vyjádřit soud, ale naštěstí není nutný ani žádoucí…
Faktem je, že na tohle období nemám špatné vzpomínky, ale ani příliš dobrých = byla to v podstatě celá léta a já si je příliš nevybavuju — zajímavé… Utkvěly mi jen takové střípky (potvrzené opakovaným vyprávěním) — jako třeba hraní v parku s dětmi ze školky, následně můj smutek, že nemohu jít s nimi a také sranda, když mě jednou omylem započítali (měl bych správně napsat tvrdé y) mezi děti ze školky a správné dítě nechaly v parku, které mezitím moje babička hlídala a nechala soudružky učitelky, ať si lámou hlavu samy. Jó holt — třídní boj, je taky boj 🙂
Tak tedy — vyrůstal jsem převážně u babičky — i když převážně je zavádějící termín, protože tenkrát se dělalo do půl třetí, takže asi odpoledne a rozhodně víkendy jsem trávil s rodiči. Možná bych měl vzpomenout jeden traumatizující zážitek, který ale ve mně zůstal někde asi hluboko = máma mne hlídala od nemocí, jak to šlo = do dvou let jsem prý neměl ani rýmu, ale těsně před druhým rokem (doufám, že se nepletu) jsem rýmu dostal a začala mi hnisat v dutinách = takže šup se mnou do nemocnice, jenže za bolševika se s ničím nes… na co mámu, když vše vyřeší strana a v tomto případě soudružka sestřička! Nevím, jak jsem tam byl dlouho, ale když si pro mě rodiče přišli, měl jsem chraplák jak ze třetí cenový = asi jsem celý pobyt prokřičel…
Zajímavé je, že si z toho období nepamatuju skutečně vůbec nic (takže jsem to přežil = někdy nám zážitky připadají světoborný a ono třeba z toho zůstane prdek) — ale asi to vysvětluje, proč se mi k doktorům nechce ani teď a vůbec asi celkově — proč jsem na štíru s důvěrou k institucím…
_____
Písňové texty
Nechci si tady „honit triko“ písničkaření – stačí úvaha o folku v Čechách a ani nechci tento literární pel-mel uměle nafukovat písničkovými texty (o básničkách ani nemluvím), ale tyto dva exempláře hudebního textu zde, alespoň podle mého, být musí! Považuji je za vrchol své tvorby, a to v kompletu i po stránce hudební = lze stáhnout (anebo jen poslechnout) v části hudba/folk.
V Irsku…
Temné mraky letí úbočím,
lásko má světem otočím, otočím, já světem otočím.
Až se všechny mraky rozplynou,
lásko má buď jen mou, buď jen mou, mojí jedinou.
Irskou zem až slunce ozáří,
lásko má, pojď hledět k oltáři, oltáři, spolu k oltáři.
Ve chvíli, kdy slunce zapadá
lásko má, dokaž, že máš ráda, máš ráda, mě ráda.
Bože proč nás trápí Anglie?
smutno tomu, kdo to přežije.
Proč vlastní páni jsou k nám zlí
a k cizím jsou laskaví.
Jak se bouře valí oblohou
otče můj, ochraň ženu mou, ženu mou, mojí milenou.
Blesky hromy bijí stavení
otče můj, čekej znamení, znamení, boží znamení.
Patron Patrik při nás bude stát,
otče můj mírem přát, mírem přát mírem lásce přát.
Jak mám jinak chránit rodinu
otče můj, přežít hodinu, hodinu, tu těžkou hodinu.
Bože proč s námi válčí Anglie?
Smutno tomu, kdo to přežije.
Proč vlastní páni bojují
a cizí ti si hodují.
Už se vojska staví do šiku,
Pane můj, v okamžiku, v okamžiku proti zániku.
Krutá vřava právě začala,
Pane můj, nad náma, nad náma, stůj nad náma.
Tolik mrtvých hledí do nebe,
Pane můj to je od tebe, od tebe, je tohle od tebe?
Oddělíme za trest svoji zem,
Pane můj kde já jsem, kde já jsem, bože kde to jsem?
Bože proč je jinde Anglie?
smutno tomu, kdo to přežije.
Proč vlastní páni spílají
a cizí ti si zpívají.
Za plotem vyrůstá synek můj,
lásko má, důvěřuj, důvěřuj, slibu důvěřuj.
Pravda brzy spojí naši zem,
lásko má, je nad zlem, je nad zlem, pravda je nad zlem.
Irskou zem až slunce ozáří,
lásko má do tváří, do tváří, pohlédnem si do tváří.
Budou mraky letět úbočím,
lásko má světem otočím, otočím, k tobě ho otočím.
Pravda zNova
Posloucháte hlavní zpravodajskou relaci a to zNova
Já přece nejsem žádnej podvraťák
jsem Voříšek – haf Voříšek
Kde šumí Borhy a za jeden zlaťák
ukážu Vám svůj podbřišek
Proč obrazovka je Fialová
chtěl to prý gang, kyjevský gang
tohle nechápu pravda je taková
jsem snad Kreteng, já jsem kreteng
Vždyť pravda dříve byla jen zPráva
ale byla celá rudá
zato dnes k nám teď přiletí zNova
a fakturu rovnou dodá
Na Topolu se žehná fakáčem
hurá plnou Parou-back
Skinhead se mlátí s ňákým punkáčem
svobodě se kouk na zoubek
Ještě že dávaj v ZOO opičky
asi návod jak vše přežít
vždyť tohle nejde zvládnout bez špičky
jedině z toho pob…
Vždyť pravda dříve byla jen zPráva
ale byla celá rudá
zato dnes k nám teď přiletí zNova
a fakturu rovnou dodá…a nikdo už nerudne a dokonce se
ani nečervená
Po vložkách už abych viděl sporťáky
hip Pumlíček, hop Ofenbach
jé ejhle paparazziů foťáky
a nároďák na chodbách
Tak si říkám to teda byl den
byl jen pravdou naplněn
Už aby zazvonil tam na ten zvonec
roztomilý blbec na konec
Vždyť pravda dříve byla jen zPráva
ale byla celá rudá
zato dnes k nám teď přiletí zNova
a fakturu rovnou dodá…a hlavně – zůstaňte s námi!
_____
Železnej dědek
Tak to máte ještě dvě zastávky, no my tady na Sázavě máme k sobě tak nějak blíž to víte, jsou tu krutější zimy a taky nezaměstnanost. To sem vám říkal o železnym dědkovi, ne? No to si poslechněte, jaký jsou tu u nás fajnový lidi a co dělaj ve volnym čase jako pro svoji fyzkulturu no jako pro to zušlechtění těla i ducha, řiká se to eště vůbec? To sou dneska takový novoty…no, Novoty sou docela pěknej pořad žejo ?
Tak teda letošní dovolená se v počasí vydařila, né? Horko bylo každej den od samýho rána, když jsem jel do Sázavy nakupovat, bylo už okolo dvaceti pěti nad nulou, to pak ty Pražáci skáčou do vody, to je ti sranda, no pěknej je na to pohled, voda je pak sametová a krásně chladí, a ňákyho Pražáka napadlo, no sázaváka by tahle blbost nenapadla, že se pořádá železnej dědek, my sme totiž pracovitý a žijeme tu pořád, ne jako ty lufťáci co sem jezděj jen za svejma snama. Minimální věk účastníků byl čtyřicet roků, říkali jsme si, to zas bude zmrzačenejch lidí, snad mají zajištěnou lékařskou službu….a taky že jo. Ty nejfajnovější lufťáci si spokojeně lehli na lehátka, opalovali se a poslouchali pokyny pořadatelů závodu. A už to hlásili, Pánové, prosím vás, ten kdo nebude moci celou trasu uplavat v celku, a půjdete po dně, mějte alespoň potopený ramena, ať to vypadá, že plavete. Na břehu bude plno lidí, aby nebyla ostuda. Ty, to ti mě velice zaujalo a těšil jsem se na závod zvlášť, když sem jako zjistil, že se nechali vykibicovat rodáci, to víš naši lidi uměj těm měchuřinům ukázat, víš, my jsme všichni srdečný lidi, no však povidám. Je pravda, že mezi účastníky bylo asi pět chlapů, který se svýmu tělu věnujou, trénujou a takovejhle závod jim nic neudělá — horší pozici ále mělo těch ostatních padesát dědků, jejichž jediný pohyb je cesta z práce do hospody na pivínko, nechali se vyprovokovat k akci a ještě se utěšovali, že to jako nic není, že to jako hravě zvládnou. V půl desátý se všichni účastníci se svými doprovody odebrali do kladenskýho tábora, kde byl start plavecký části trojboje, přestože šli po druhý straně řeky bylo slyšet, jak některý manželky naposledy varují svý manžely a že se jim jako ten slavnej závod do poslední chvíle snažily rozmluvit. Bylo slyšet:„Táto, neblbni. Zase tě chytne heksnšus, kdo tě bude dostávat domů. Pepo, nejsi nejmladší. Vzpomeň si na minulý rok, jak ses z toho dva měsíce dostával…“ Všechno bylo marný. Když se jednou chlap rozhodne, žádná ženská ho nemůže zviklat, no ne? V deset hodin se náhle ozvala ohlušující rána, která se údolím nesla jako předzvěst něčeho strašnýho, co chudáky dědky má čekat a vopravdu za malou chvilku jsme viděli v dáli, jak se začala vařit voda. Co se to děje, není konec světa? ptaly se děti a utíkaly k maminkám. Nebojte se, utěšovaly je maminky to se jenom tatínek s dědečkem zbláznili a plavou s ostatními. Stůjte na břehu, za chvíli je uvidíte.
Ačkoliv byla trasa plavání jeden kilometr, no vod toho penziónu Nováka až k Rybničkovic zahradě, no řikám, víc jak kilometr to nebylo, pole závodníků se roztáhlo, jako kdyby plavali deset kilometrů, v čele byli tři plavci, za nimi deset minut nic a potom borci středu, dvacet minut nic a poslední opozdilci — mezi posledními bylo i několik chatařů, ty jsme povzbuzovali nejvíc, to víš, našinec je i cizinec, plavali tam za nima na loďce s fernetem, kyslíkem a podobně. Byli to naši hrdinové, mezi tím už první jeli na kole do Uhlířských Janovic a zpátky a nyní je čekal ještě běh do kopce do obce Samopše, tam se taky někdy jeď podívat, když tu máš chalupu, to viš, tímto pádem seš taky trochu náš, tak tam uhnout a trasa vedla do kladenskýho tábora a podél Sázavy opět po druhým břehu do cíle, ve chvíli kdy první dobíhali, doplavávali opozdilí plavci do místa startu a cíle. Z vody bylo slyšet: Jau, šláp jsem na něco ostrýho na dně… Už nemůžu… ferneta… pivo… vopravdu toto byli skutečný hrdinové, né ti, kteří byli v cíli, ale tito sportovci, kterým zbývalo do cíle uplavat posledních padesát metrů, nejhůř dopadl jeden šedesátiletý hoch, Jarda se myslim menuje, kterej si při doplavání stěžoval, že nemůže dýchat, ruce že ho taky už bolej, když ho prohlédl přivolaný lékař, zavolal záchranku, ale tento závodník stále chtěl pokračovat v jízdě na kole, vůbec ho nemohli udržet, když přijela sanitka, zjistili, že má infarkt, no jak ti řikám, my lidi vod Sázavy jsme srdnatý lidi, no… bojujeme do roztrhání těla, přestože bylo odpoledne okolo třiceti stupňů, náš soused Zdeněk Najman, taky účastník závodu, ležel na lehátku na slunci, oblečen byl jako když mrzne, pod sebou deku, na sobě dvě deky, stále se klepal zimou a potichu říkal „Dokončil jsem to, nejsem srab, dokončil jsem to………“. Hele, bude se ti to blížit, tak nezapomeň vystoupit, já už budu vylejzat hnedle tady…
_____
Kavárna
Kavárna. Popíjím kávu latte a promýšlím nějakou vhodnou otázku pro kolegu z práce, kamaráda… Chci se zeptat tak, aby se cítil dobře, rád vyprávěl a na druhou stranu uspokojil moji touhu po příbězích. Vím, že rád vypráví, ale také vím, že se někdy utápí v bezvýznamných detailech.
„Ty jsi, Jendo, nebyl od malička věřící nebo ano?“ Zkouším jeho snad i oblíbené téma — rozhodně ale již myšlenkově zpracované — vím, jak si křesťané libují v příbězích typu — jak jsem potkal Pána.
„Nene — rodiče mě vedli k víře.“ (chytil se — hurá!) „Byl jsem v tom sám, teda sám — měl jsem ještě spolužáka, kterej chodil do kostela se mnou. On měl matku takovou trochu prdlou, no prdlou — spíš připitomělou a ona chtěla, aby na mše chodil, ale jeho to moc nebralo. Tak mu dávala za každou návštěvu kostela 20, Kčs a to tenkrát bylo něco! On si tím kompenzoval, že nemá kamarády. Mohl si třeba kupovat takový ty umělohmotný pendreky plný kulatejch žvejkaček, no kupovat — já byl taky rád, když mi nějakou dal.“
„Ale neměl jsem to jednoduchý. Děti na mě pokřikovaly — ale ne soukromě, ale normálně přede všema! Třeba: „Peldo, proč byla druhá světová, když je bůh láska?!“ A tak. Nejhorší bylo, že jsem měl problém i se třídní. Byla to taková kovaná komunistka, milovala Sovětskej svaz — mimochodem, teď chodí do kostela — že mě třeba postavila před celou třídu a prej jak to, že soudruh Gagarin neviděl v nebi boha? Že prej — dokud jí neodpovím, tak si nesmím sednout.“ (to je teda fakt hnusný — přitakávám). Nevěděl jsem, co mám na to říct — tak jsem mlčel. Napadalo mě sice, že bůh je neviditelnej, ale říkal jsem si, že tam moh´ vidět alespoň nějakýho anděla. No byl jsem taky trouba, no…
„Všechno se to ale otočilo, když jsem nastoupil na učňák. Tam to o mně nikdo nevěděl a žádný věřící tam asi ani nebyl. To byly diskotéky v Budějicích (lesknou se mu oči)! Dokonce mě udělali předsedou SSM!“ „Docela změna“, přitakávám (i když…). „No, viď?! (usmívá se) A to si představ, že jsme tam měli jednoho takovýho zvláštního kluka, kterej třeba nechodil ve středu na vycházky. My jsme měli vycházky pouze ve středu. On nechodil, no nechodil — ve čtvrtek utíkal tajně oknem. Já mu záviděl. Říkal jsem si, že určitě chodí za nějakou holkou a že musí být moc krásná, když pro ni tak riskuje.
On byl jedinej, kdo nebyl v SSM. A jednou za mnou přišel můj třídní, kterej byl zároveň šéfem SSM na škole a povídá, že bych ho prý měl zkusit zlomit, že on je věřící a já že prý mám v papírech, že jsem taky chodil do kostela a že bych mu mohl vyprávět, jak jsem jako prozřel a jaká je to blbost. Je fakt, že mě napadlo, že jsem mu mohl vyprávět o tom Gagarinovi, ale jinak nevím, co bych mu měl povídat…
Jenže on po mně vyjel, že ať s tím za ním nechodím, že asi nevím, co se v tomhle režimu křesťanům děje! No — já to vážně nevěděl, a tak jsem si to nechal všechno vyprávět. Zažil toho teda fakt hodně — byl i na výslechu a tak… No, zkrátka ve mně zažehnul jiskru víry, která jen doutnala, a já nevycházel z údivu. Byla to fakt ťafka…
Ta hlavní facka ale přišla na jedný schůzi SSM, kam jsem ještě nějaký čas chodil. Přijel tam nějakej vysokej soudruh a povídal o plnění plánu, splnění závazku spolupráce s místním JZD — vychvaloval hlavně soutěž v sečení louky a tak. Pak ale úplně změnil výraz v obličeji a takovým přehnaně oficiálním hlasem povídá, že nyní přichází hlavní část schůze a vytáhnul z aktovky, kterou jsem mu mimochodem hrozně záviděl, no záviděl — byla symbolem jeho nadřazenosti…flašku rumu a prý — nechte kolovat. Problém byl, že já rum nesnáším. Jezdil jsem totiž do školy na kole, a to v létě i v zimě, a pak jsem si ho schovával u jedný starý paní ve Vožici. A ona byla moc hodná a bylo jí mě líto, a tak mi vždycky v zimě uvařila čaj s rumem, no — spíš rum s čajem. Hrozně jsem to nesnášel a vypěstoval si k němu fakt averzi. No a tak povídám, že děkuji, ale já pít nebudu a on se na mě obořil — že jsem ho zklamal, že je to nesoudružský a tak. Bránil jsem se, že alkohol piju, že mám jenom problém s rumem… Tak jsem přestal do SSM chodit nadobro…
Díky tomu jsem se ale mnohem víc přiblížil k Láďovi — tak se jmenoval ten věřící kluk. Časem i on získával větší důvěru, a pak mi tajně sdělil, kam utíká každý čtvrtek — nejdřív totiž odmítal cokoliv říct. On jezdil do Budějic na tajný křesťanský setkání mladých (taky znám takový setkání — dodávám, ale já spíš sektání, než setkání). Jednou mi dokonce nabídnul, že jestli mám odvahu, že můžu jet s ním! Já to bral jako vrchol tajemství a konspirace.
Nejdřív to byla obyčejná mše v Katedrálním kostele — tak se mu tenkrát říkalo. Byl jsem v šoku, kolik je tam mladých a hlavně normálních lidí. Představoval jsem si samý postižený na vozíčkách a tak. Dokonce tam byla jedna dívčina, která se mi už na první pohled hrozně moc líbila. Proto jsem se taky — hned jak jsme vyšli z kostela — za nima vrhnul. Hrozně jsem si chtěl s nima povídat, no s nima — spíš s ní, no… Láďa mě ale chytil docela hrubě za rukáv a strhnul mne k sobě a povídá „Neblbni, tady se bavit nesmíš!“ Byl jsem z toho v šoku, ale později mi vysvětlil, že kolem je spousta tajnejch a vše se nahrává — kdo tam chodí, kdo s kým si povídá a tak…
Odvedl mne do blízkého parčíku, a tam se najednou objevilo několik lidí, který byli i v kostele a dokonce pak přišla i ta holčina! Konečně jsme si mohli hodně popovídat a já dokonce objevil i kluka, o kterém mluvila moje sestra, která byla mnohem aktivnější než já — jmenoval se Pavel a měl všechno fakt hodně promyšlený. Nakonec jsme se asi rok scházeli u něj doma — museli si mě ale nejdřív trochu proťuknout, aby ze mě neměli strach. Mluvili jsme o všem, ale hlavně o náboženských tématech — moc mi to dalo…“
„Hele, a jak si vlastně poznal Zdenu?“ Ptám se, abych směřoval povídání raději už jiným směrem. „Ty, to by bylo fakt na dlouhý povídání a nejlíp u něčeho ostřejšího k pití“, odpovídá s únavou ve tváři. „Dobře, tak příště…“
Usmějeme se na sebe jako vděční posluchači s kolegyní Janou s nádhernýma mandlovýma očima a je nám fajn…
_____
Srdce domova
Michal Viewegh měl spolu s Magnesií a IDnes.cz nápad na vytvoření blogového románu. Nechci se o tom příliš rozepisovat, protože vše se dá dobře na webu nalézt. Stručně jde jen o to, že na přesně zadané téma se psalo cosi jako kurz tvůrčího psaní. Potíž je v tom, že na první kapitolu přišlo 900 reakcí a to o minimální délce 5 normostran – 3 lidé na to měli 4 dny = to se nedá zvládnout!
Je pravda, že mi sice pan Viewegh napsal, ale upřímně řečeno jsem čekal víc – jen podotýkám, že to nebyla výhra 10 000,-Kč, ale spíš připomínky k mému psaní – i když mi došlo, že to vlastně ani není moje psaní, ale snaha splnit zadání a co nejvěrněji napodobit styl psaní MV (to snad jako vysvětlení, proč se toto psaní tolik odlišuje od mého stylu ;-)).
Zveřejňuji níže původní kapitolu (s laskavým svolením) pana Viewegha, a pak následuje moje psaní…
Srdce domova — úvodní kapitola Michala Viewegha
3. srpna 2009
Určitě nás znáte. Viděli jste nás bezpočtukrát z auta, z městského autobusu nebo z tramvaje: stojíme zády k nějaké kancelářské budově, k čistírně oděvů nebo k výloze prodejny čehokoliv — a zamyšleně kouříme. Občas se levou rukou držíme za pravý loket. Mladší z nás se někdy opírají zády o sklo nebo o zeď. Jen výjimečně vypadáme zanedbaně, býváme elegantně oblečené a obvykle i učesané a namalované.
Náš pohled je podivně prázdný. Většinou si vás nevšímáme. Vůbec vás nevnímáme. Kouříme a hlavu máme zvrácenou k obloze, ke střeše protějšího domu, anebo si naopak téměř položíme bradu na hruď a zdánlivě pozorujeme dlažbu.
Nepřítomně šlukujeme.
Konečně se v našich očích objeví život: rozhlédneme se, s náhlým spěchem típneme cigaretu, otočíme se a vrátíme se ke své nudné, bezvýznamné práci. Pokud ve vás zbyla trocha citu, museli jste si nás někdy všimnout.
*
Tvrdím jedno: láska neexistuje.
Každopádně ne v našem maloměstě, o tom bych musela něco vědět. Je mi třiatřicet a lásku hledám od svých patnácti. Kdyby se tu láska někde schovávala, musela bych ji za těch osmnáct let najít, nemyslíte?
Možná si říkáte, že jsem třeba měla jenom smůlu nebo že jsem ještě nepotkala toho pravého… Omyl.
Já je vyzkoušela všechny.
Měla jsem prakticky všechny místní jakž takž zdravé a aspoň na pohled normální mužské od patnácti do třiasedmdesáti — a nic. Chodila jsem s fotbalisty, cyklisty i stolními tenisty, chodila jsem se studenty i s učiteli, milovala jsem elektrikáře, podlaháře, právníka, ředitele a jeho náměstka, milovala jsem gynekologa, lékárníka, jednoho úplného zkrachovalce, dva městské policisty, divadelního ochotníka, ekozemědělce, dobrovolného hasiče, hajného, výpravčího a výhybkáře. Souložila jsem se svobodnými, s rozvedenými, se ženatými i s vdovci. Souložila jsem napříč celým politickým spektrem: s Nezávislými, se sociálními demokraty, s komunisty i se dvěma lidovci.
A nic.
Většinou mi říkali, že jsem milá a chytrá a sexy (ale nikdy hezká, natožpak krásná), ale nikdo z nich se mnou nechodil déle než sedm měsíců. V jistém smyslu jsem oběť liberální doby; kdyby se společnost vrátila k pravidlu Sex až po svatbě, už bych byla dávno vdaná. Jenomže sex je dneska jenom vstupenka, bez které se nedostanete vůbec nikam. Je to lístek, který si musíte povinně koupit, přestože o představení nic nevíte. Přestože se často ani nezačne promítat.
Láska neexistuje.
*
Nedávno jsem četla v novinách, že podle vědců z Lipska mění šimpanzi maso za sex: samečci, co se se samičkami dělí o kořist, mají prý dvakrát vyšší naději, že se samička bude pářit právě s nimi, říká v tom článku jedna antropoložka. Tomu bych věřila. Já dostala výměnou za sex garsonku v paneláku, Opel Corsa, zhruba dvacet náramků, náhrdelníků a náušnic (prstýnek nikdy), růžový mobil Samsung, grafiku Adolfa Borna, tři šuplíky erotického prádla, asi tucet robertků, několik hedvábných šátků, padesát tisíc slibů, dva milióny esemesek, chlamydie a kapavku. Nemusím být antropoložka, abych velmi dobře chápala, proč mi moji šimpanzi zaplatili dluhy u VZP, všechny ty letní dovolené, bělení zubů a dva potraty. Ráda bych věřila, že ze všech snů už jsem vyléčená — jenže nejsem a nejspíš nikdy nebudu.
*
Prodávám kuchyně.
Je mi třiatřicet, jsem svobodná a bezdětná — a prodávám kuchyně…
A jako by to nestačilo, naše prodejna se ještě ke všemu jmenuje Srdce domova. Ten název — samozřejmě ve spojení s mou maličkostí — je pro mnoho místních vděčným terčem posměchu. Nejdřív nám dlouho říkali Široký srdce, což se dalo jakž takž vydržet, ale předloni nám jeden vtipálek, s kterým jsem pochopitelně taky chvíli chodila, vymyslel název Horká trouba. Mým spoluobčanům to připadalo vtipné a okamžitě se to ujalo. Dělala jsem, že o ničem nevím. V tomhle prokletém maloměstě jsem už zažila hodně a jen tak něco mě nerozhází — ale když jsem se nedávno dozvěděla, že se naší prodejně začalo přezdívat Vylízanej pekáč, dokázalo mě to rozbrečet.
No nic. Jsme jediná prodejna kuchyní ve městě, ale příliš zákazníků k nám naštěstí stejně nechodí. Šéf se z toho neustále hroutí, ale mně to vyhovuje. Mám ráda svůj klid a hlavně nerada oživuji některé vzpomínky.
Když už k nám totiž jednou za dva dny někdo přijde, pak (pokud to není nějaký nový přistěhovalec, to jest další z těch pošetilců, co si tu hodlají plnit romantický sen o bydlení na malém městě), je to nevyhnutelně někdo, s kým jsem spala. Kdyby ti pánové měli špetku empatie a taktu, přišli by sami, jenže drtivá většina mých exmilenců jsou bezohlední burani, kteří se nejenže pokaždé dostaví s chotí (někdy i s dětmi), ale ještě mi pak úplně klidně říkají věty jako Hele, Káčo, jestli bude obložení zadní stěny v nerezu, pak musí bejt deska na lince přírodní buk, kterej to proteplí. Na tom s manželkou trváme, protože cokoli jinýho by bylo studený, chápeš?
Chápete? Mně psali esemesky, jako Rozhodne te Katko neradim mezi jednorazovky proste jenom ted nemam citove na to abych mel vztah promin Honza — a teď trvají na tom, aby z každé poličky jejich kuchyně doslova tryskala domácí pohoda. Chápete to? Kdysi mě svlékali a líbali a šeptali mi nejrůznější intimnosti — a teď ode mě chtějí takovou jako provensálskou kuchyň.
„Moderní, která ale má takovej ten starosvětskej babičkovskej šarm. Víš přece, co myslim, Káčo?“
A já, Káča pitomá, přikyvuji. Manželka přikyvuje taktéž, a když si jde prohlídnout digestoř, manžel mě s očima zabodnutýma do jejích zad bleskurychle poplácá po zadku a pošeptá mi:
„Bejvávalo, co?“
Nebo: „Pořád ti to sluší, vážně.“ A tak podobně.
Znám všechna manželství ve městě (minimálně znám všechny chlapy, takže si to dovedu představit): polovina z nich je doslova tragédie, zbytek navoněná bída s nouzí — ale stejně se toužím vdát. Chápete to?
*
Když můj exmilenec, který mě kdysi ošustil a opustil (takhle to zdejší chlapi říkají), a který se dneska bez nejmenších skrupulí proměnil v náročného zákazníka, konečně odejde a v prodejně se na dlouhé hodiny znovu rozhostí ticho (někdy příjemné, jindy ubíjející), vezmu si knížku a čtu si, luštím křížovky nebo surfuji na internetu. Každou celou hodinu si chodím ven zakouřit. Většinou se ke mně přidá i šéf. Stojíme venku pod markýzou, kouříme a mlčíme. Šéf pochopitelně ví, jak se naší prodejně přezdívá.
Mám ho docela ráda a je mi ho líto, protože jeho manželství zjevně spadá do kategorie tragédie. Samozřejmě jsem s ním taky spala (to ještě dělal výpravčího), ale dneska už se mnou nic mít nechce, respektive po mně zatouží vždycky jenom tehdy, když je namol — jenže v takovém stavu je úplně impotentní, takže je to začarovaný kruh. Naše mlčení mi ale nevadí.
Sean Connery tvrdí (našla jsem to na internetu), že se svou ženou vydržel tak dlouho jen proto, že spolu už léta prakticky vůbec nemluví. Vypadá to jako vtip, ale já slavného herce po všech svých zkušenostech chápu. Slova všechno ještě víc komplikují. Mlčení může být recept na šťastné manželství.
*
Cestou z práce se dvakrát týdně stavuji u rodičů, což je z mé strany nepřímo přiznaná prohra: s matkou si jdeme na nervy a věčně se hádáme, jenže co naplat, když nemám nikoho, kdo by mě měl rád aspoň tak málo, jako ona mě.
Nejprve vyslechnu její předvídatelné stížnosti na mého otce — a potom všechny ty předvídatelné věty o mně.
„Proč už nikam večer nechodíš?“
„Protože jsem tu profláklá,“ říkám jí po stopadesáté. „Mám pochybnou pověst, víš, mami?“ Stopadesátkrát ošustěná a stopadesátkrát opuštěná.
„Na tos měla myslet předtím, než sis pověst, zničila, víš, holčičko?“
Mohla bych jí po stopadesáté odpovědět, že mým cílem kupodivu nebylo zničit si pověst, nýbrž najít životní lásku — ale mlčím. Mlčení může být recept na šťastný vztah s matkou, myslím si.
„Odstěhuj se.“
„Kam, mami?“
„Já nevim. Někam. Začni nový život.“
Teď už mlčíme obě.
„A to jako hodláš sedět každej večer doma a čekat, že se takhle s někým seznámíš?“
Jo, a když jdu večer ven, s někým se skutečně „seznámím“ (dávám to do uvozovek, protože v mém případě je každé seznámení jaksi vždycky retro) a odvedu si ho k sobě do garsonky, matka (pokud se to dozví, což se tady na malém městě dozví vždycky) mi sdělí, že jsem běhna.
„A co sis jako představovala?“ ptám se jí. „Že jsem ho z té diskotéky měla odvést k oltáři?“
Přichází táta. Vím, že nás celou dobu poslouchal. Usmívá se, ale je to smutný úsměv.
„Máma má pravdu,“ promluví ten zbabělý oportunista (zbabělost jsem zdědila po něm). „Takhle se vnoučat nedočkáme.“
*
Takže jim i dneska útrpně vyhovím (takto pokrytecky to ve dnech, kdy nedokážu zůstat večer doma, vysvětluji sama sobě), zavolám Lindě a Petře, vysprchuji se, nalíčím, vyžehlím si nějaké tričko s výstřihem, počkám na holky, které se mezitím taky vysprchovaly a nalíčily, a jdeme společně do Acapulca (ten název je další prohra, jenže tentokrát ji jaksi přiznává celé naše slavné město) nebo do Eska.
Linda a Petra jsou mé spolužačky ze základní školy. Jsme si víceméně cizí, ale když na nás přijde splín, nebo jsme úplně na dně (takhle to říkáváme), vzájemně se ujišťujeme, že jsme nejlepší kamarádky.
Acapulco a Esko, jsou dva nesnesitelně hlučné, nevkusně zařízené, dost špinavé, a přesto přese všechno oblíbené music bary; příčina jejich atraktivity spočívá pouze v tom, že všechny ostatní podniky ve městě jsou ještě horší.
Navzdory tomu absurdnímu názvu, který návštěvníky baru doslova zesměšňuje (copak to ti lidé necítí? Říkám si) jdeme do Acapulca, kde se na nás hned nalepí Tomáš zvaný Heinrich. Tomášovi je šestnáct a byl by to celkem fajn kluk, jenže se bohužel domnívá, že je skinhead, a snaží se tak oblékat i chovat. Petra tvrdí, že je to kretén, ale pravda je jako vždy o něco složitější: Tomáš stejně jako spousta jiných nepatří k místním neonacistům proto, že by té polodebilní ideologii opravdu věřil, ale pouze proto, že potřeboval někam nebo k někomu patřit — a nic jiného jaksi nebylo po ruce. Toužil k něčemu či k někomu patřit tak moc, až se mu podařilo oklamat vlastní inteligenci — jak bych mu zrovna já mohla nerozumět! Myslíte si snad, že mi imponovali výhybkáři? Tomáš je dosud panic a Linda si myslí, že je do mě zamilovaný, jenže on je zamilovaný pouze do svých erotických představ (na internetu se tyhle videosekvence jmenují Young boys and older women).
„Vyspi se se mnou, bude se ti to líbit,“ říká mi, když je střízlivý.
„Nauč mě to, Káčo,“ prosí mě dneska, protože už se stihl opít (a opilý je upřímný).
„Ať tě to naučej u vás v Hitlerjugend.“
„Káčo, prosím! Tobě to nic neudělá a mně to pomůže.“
„Tak jo.“
Užasle zamrká. Má hezké oči.
„Ale až si necháš odstranit to tetování.“
Vyhrne si rukáv trička a zkoumavě si prohlíží zašifrované nacistické symboly, jako kdyby je dneska večer viděl poprvé — a potom si stejně pozorně prohlíží mě. Zvažuje to. Chudáček uvěřil, že to myslím vážně, a nyní je zmítán mezi přesvědčením a touhou.
„To nemůžu,“ říká nakonec nešťastně.
„Tak si trhni!“
*
Tomáš se trucovitě změní v Heinricha, takže musíme s děvčaty přejít do Eska: elektrikář sedí jako vždycky na baru a bez zájmu mi pokyne cigaretou, náměstek mě nevidí vůbec, protože komusi jako vždy vysvětluje, proč je pořád jenom náměstek, a tenista a cyklista sedí jako pokaždé pod televizní obrazovkou a sledují Eurosport. Zamávají mi. To už ale přichází Roman, který u nás odpoledne s manželkou vybíral kuchyň. Takže za odměnu dostal vycházku. Obejme mě kolem ramen a ptá se, co si dám. Pokrčím rameny. Cyklista se nakloní k tenistovi a cosi mu šeptá. Šeptat netřeba, pomyslím si, dokážu si představit. Vylízanej pekáč. Usmívám se.
Sebeovládání mi většinou nedělá větší problém, ale dneska se musím zavěsit do Lindy, abych to zvládla. Oživlé mrtvoly, napadne mě. Tenhle podnik je hřbitov. Chodím se bavit na hřbitov. Láska je mrtvola. Roman mi už nese B-52. Zase ty názvy, říkám si. Před pár lety hodil do mého života bombu — a teď mi stylově objednává koktejly, které se jmenují jako bombardér. Proč ne rovnou Napalm? Nebo Sarin? Semtex už máme. Kdo proboha tyhle názvy vymýšlí? Chlapi.
„To byla situace, co?“ říká Roman a vrtí jakoby nevěřícně hlavou.
„Tenkrát ve Vietnamu?“
Nemůže to chápat, myslí si, že jsem opilá — ale na nepochopení jsem dávno zvyklá.
„U vás v prodejně dneska, přece.“
„Jo tak.“
Soustředěně si mě prohlíží. Přemýšlí, co by mohl z mého domnělého opilství dnes v noci vytěžit. Ta nová kuchyň mu hraje do karet. Kuchyň za dvě stě sedmdesát tisíc je trumf, který přebije i příchod v šest ráno. Zapaluje koktejl a podává mi brčko.
„Takže na lásku?“
„Na lásku,“ říkám a vím, co to znamená. Připíjím si na mrtvolu.
*
A ráno budu mít kocovinu. Kolena i ruce se mi budou třást. Šéf potřese hlavou.
„Tys to včera zase přehnala, co?“
Přikývnu. Osobně mi udělá kafe. V deset jdeme poprvé kouřit.
Pod markýzu s nápisem Srdce domova.
Fouká studený vítr, takže si musím udělat z dlaní domeček, aby mi šéf mohl připálit. Mlčíme. Kouřím a levou rukou se držím za pravý loket. Bradu mám téměř opřenou o hruď. Nepřítomně šlukuju. Pokud ve vás zbyla trocha citu, museli jste si mě všimnout.
Srdce z domova
Ondřej Vejsada 9.8.09
Určitě nás ale taky neznáte. Neznáte mnohé naše touhy a přání (tak třeba je nám většinou úplně jedno, jestli to bude zezadu nebo nějak jinak; chceme hlavně něhu — tak nějak neteatrálně; dost už je přeci na tom, že to chceme — nestačí se, pánové, jen uvolnit a dát průchod fantazii?). Nevíte ani to, že mnoho racionálního, i z Vašeho pohledu hodnocení se nám honí hlavou, a to nehledě na to, co se honí kolem! Já třeba často myslím na to, jaké výmluvy budeš schopný (a možná už třeba minutu po té — jak se říká slušně) vymyslet, aby ses co možná nejdříve zdekoval (jak zase říkáte vy)?! Jestli pak víte, že otázky typu: „Bylas vůbec?“ apod. nás nutí pouze k další a další lži. Kdybyste měli ještě kousek citu, museli byste to vědět…
Orgasmus neexistuje.
To si jen páni doktoři vymysleli téma k přednáškám a bulvární (anebo investigativní — to je jedno) novináři se toho chytili a teď nám to tlačí do hlavy: „Znáte svůj bod G? Zažila jste vaginální orgasmus?“. Dejte mi pokoj!
*
Víte třeba vůbec, že ta cigareta, se kterou nás tak často sice přehlíživě, ale přesto vnímáte, že je jen takovou vstupenkou ke svobodě? Ano, ke svobodě a dospělosti — možná i osobitosti bych řekla… A víte, že to je také často to první, čeho jsme ochotné se vzdát (a k čemu se také jako prvnímu vracíme), je-li k mání cokoli vznešenějšího? Ano, nejsme zdaleka tak povrchní a ani náhodou tak často vylízané, a to v jakémkoliv smyslu… Věřte mi! Fuj — vylízanej pekáč! Už se mi to zase vrací a už mi je zase do bréče…chjo…
*
Tvrdím také ale, že upřímně obdivuji všechny, kteří vědí jak na to a to nejlépe v každé i nemožné situaci. Všichni znalci „nou-hau“ — podle mne víte v podstatě „hou-nou“ (how-know v originále pro hnidopichy). Mnozí milenci mi častokrát poskytovali i zaručené rady, jak žít s nimi (to nejprve) a později, jak žít bez nich (to mi šlo ale vždycky mnohem líp). Některé stály skutečně za to! Třeba: „Začni číst Bibli, ale sama jí stejně neporozumíš.“ Nebo „Zkus tyhle bylinky (bylo i několik variant s prášky) — já je beru a jsou super.“ Chjo… Lék neexistuje, a přesto to vždycky všechno (sice tajně a nepřiznaně) vyzkouším…a nic…
Ani štěstí neexistuje! Přesto ho pořád hledám — chápete to?
Jedna rada mi ale utkvěla v paměti dost hluboko a často (ani nevím proč) se k ní hlavně v této době vracím. Jeden krátkodobý přítel — snad i psycholog (alespoň to tvrdil a já mu to moc nevěřila — ovšem že ho to ve školství nebaví, to ano) mi poradil, psát si léčebný deníček. Detaily mi v hlavě nezůstaly, co mi tam ale zůstalo, je spíš takový pocit, že by se dalo ze všeho vypsat a já píšu ráda… Vlastně moc ráda. Já si při tom vždycky alespoň na chvíli uvědomím, že nejsem zase až taková blbka. Když už mi nikdo neříká, že jsem krásná — alespoň mohu dokázat, že jsem chytrá. A je to.
Poslední kapkou bylo totiž setkání s rodiči. Jejich ztrápené výrazy, nenápadné naznačování apod. mne utvrdily, že musím udělat nějaký zřetelný konkrétní krok ke změně, jinak se ze všeho zblázním!
*
Poučení ze včerejší návštěvy baru je, že tudy cesta nevede — což samozřejmě vím už dávno, ale prostě se musím jednou za čas přesvědčit, že je to pořád pravda. Pravda je ale taky to, že si nejsem jistá, co všechno k tomu léčebnému deníčku potřebuju. Nezbyde mi nic jiného, než zavolat tomu psychoušovi (co rád používal anální kolík — brr… na to raději ani nebudu vzpomínat) — mno, raději mu napíšu SMSku. Číslo ještě uložené mám.
JardoProsimTeChtelaBychZacitPsatTenTvujDenicek.CoKtomuPotrebuju?Dik.Kaca.
A jéjej — on mi volá! Chtěla jsem, aby mi odepsal — no jo no, tak to asi rozhovoru s ním neujdu…chjo…
„Ahoj Jardo. Máš se?“
„Ale jo, jde to — mno přesněji řečeno nic moc. Ale tys překvapila. Měl jsem za to, že mě tehdy ani neposloucháš!“
„Nezačínej zase, prosím tě. Poradíš mi nebo ne?“
„Nač ta strohost?“
No jo — neměla jsem mu psát, teď se cítí v převaze a já nevím, jak zaútočit… prostě jeho radu potřebuju… chjo…
„Dobře. Promiň, nechce se mi moc povídat — pomůžeš mi?“
„To víš, že jo. Moc rád. Ale asi by bylo nejlepší se k tomu sejít…“
No nazdar, já jsem stejně ale kráva. Pokud to nepůjde jinak — budu to muset nějak zakrýt u rodičů, protože další várku kritiky už vážně nesnesu.
„A nešlo by to bez scházení?“
„Proč? Nebyl jsem posledně dost dobrej?“
Bože! Neříkejte mi, že chlapi nejsou debilové! Nejhorší je ale to, že matka má asi vážně pravdu — to už mám tak strašnou pověst, že jedno zavolání je pozvánka do postele?!?!
„Jardo, promiň, ale já dneska vážně nemám náladu na tohle tlachání. Asi mi teda neporadíš, viď?“
„Dobře, dobře. Zkusit jsem to musel! Prvním krokem je dostat se co nejdál ve své paměti až „prazážitkům“, zpracovat je a pak se od nich odstřihnout — dostat své srdce Z domova (no jo — zase narážka na tu prokletou firmu, chjo — já se toho nezbavím). A mimochodem, možná právě proto prožíváš pořád touhu po něčem, co ti uniká… Možná vidíš v každém dalším muži ubručeného otce…“
Možná je vážně psycholog a možná i já reaguji jako moje matka — brr, nechci být jako ona, nesmím být jako ona!
„Hele, jestli se mě pokoušíš rozbrečet, tak se ti to asi brzo podaří, takže se koukej rychle vrátit k deníčku! Buď tak laskav!“
„Dobře. Promiň. Jedná se tedy o introspektivní-katarzivní deníček. Zní to jako první lekce pro začínající teroristy, já vím… ale v podstatě jde o to, ze všeho se vypsat a to hlavně z toho, co má nějak citový náboj pro tebe a co se ti třeba nepodařilo vyřešit v reálu.“
„Jo — to nezní špatně. Asi to vážně takhle potřebuju. Díky a teď už budu vážně končit…“
„Počkej — to není celé. Jde o to, že když si to budeš psát jen sobě — brzy skončíš a je tu ještě jedno větší nebezpečí. Jde o to, že se budeš třeba motat v kruhu anebo pitvat nedůležité věci, které tě nikam neposunou.“
Dneska asi vážně nezvítězím, hovor bude muset ukončit on — já to vzdávám. Označila jsem si ho sice za úplného zkrachovalce, a i když moje škatulka byla fakt trefná — dneska jsem v jeho roli já sama… Spravedlnost neexistuje!
„Dobře a to znamená co?“
„Potřebuješ, aby tě někdo vedl. Zkrátka bez supervize to nebude fungovat, nebo dost špatně a omezeně. Nejde o to, že nejsi dost dobrá, ale je to mnohaletou praxí — a ne jen mojí = to zdůrazňuju — vyzkoušené.“
„Jo — takže místo psaní pro sebe se ti mám po tom všem ještě svěřovat?! To nikdy! Rozumíš? Nikdy!!!“
„Tak se hned nerozčiluj, prosím tě. Zamyslím se a třeba najdu někoho nestranného. Co ty na to?“
„Achjo — budu si to muset promyslet.“
„Dobře — promysli to a pak to probere osobně. Zvu tě zítra na oběd, ano? Udělej to, prosím, kvůli sobě a trochu taky kvůli mně, ano?“
„Dobře, ale teď hned zavěs — domluveno?“
„Domluveno. Měj se hezky a zítra si tě vyzvednu v poledne v obchodě. Ahojky.“
„Čau a díky.“
Ani vlastně nevím, za co děkuji, ale jak říká můj otec — je slušnost poděkovat. No — tak to se mi to fakt povedlo. Absolutně se mi to vymklo z rukou. Bože — jaká já jsem kráva!
*
Je ráno. Možná ne nadarmo se říká, že je moudřejší večera. A hlavně — dnešní ráno je nádherné! Svěží vánek zatím chladí, ale sluníčko svítí o závod. Dokonce si během dopoledne přišel jeden člověk pro katalog. A bomba — světe div se = já s ním nespala. Znám ho sice ze základky — my se tady v podstatě všichni známe (od vidění určitě), ale žádnou epizodu (jak mužský výraz, že?) jsem s ním neměla. Tak snad přeci jen nejsem zase až taková běhna. Ba ne — problém je jinde, já začínám té své údajné pověsti věřit. No nic — cigárko volá…
Jé — já vlastně típám dneska už třetí. Kolik je to už hodin? Tři čtvrtě na dvanáct — já úplně zapomněla na Jardu! Teda ne — nezapomněla; vím, že přijde. Jenže nejsem na něj připravená psychicky, a to už asi nestihnu… A pak, že neexistuje osud!
„Krásné a ještě hezčí poledne vespolek!“ No jo — na tyhle trapnosti Jarouše jsem dočista odvykla…dokonce ani originální není. Hned ho na to upozorním.
„No mňaudáma, pane. Jsi přesný, bohužel…“ Jejda — dneska se mi daří být silná; tak snad to půjde dobře. „Kam půjdeme?“
„Není to zbytečně zdvořilostní otázka? Napadá tě něco jiného, než pizzoška u toho talijána?“
Na tohle nebudu reagovat. Nasadím svoje oblíbené mlčení a očima se rozloučím s vedoucím. V jeho výrazu je vidět až zvláštní směsice soucitu a uražené ješitnosti. Něco jako — berou mi hračku, se kterou jsem si nechtěl hrát! Mlčení mi vydrží až do pizzerie. Včerejší prohru mu nedám tak lehko.
„Žena svým mlčením dává jasně najevo problém. Muž naopak svoji spokojenost — proto také ženino mlčení chápe jako — vše je ok.“ Allan a Barbara Peaseovi, Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách?
„Já ti asi dlužím omluvu za včerejšek, viď?“ (no že mu to ale trvalo…) „Ne, vážně — promiň, prosím tě — nevím, co mě to popadlo. To jsou asi hormony — šlo by to takhle uzavřít?“
„Jardo, chceš-li slyšet upřímnou reakci, tak já už dávno vím, že jsi do telefonu silák a pak se sesypeš. Na to se nemusím vydávat za psychologa.“ (převaha se mi daří udržet — je to vážně zkrachovalec)
„Dobře. Vzdávám se. Jestli se ale nepletu, tak jsi chtěla něco vysvětlit, ne?“
„Fajn. Je fakt, že já měla dojem, že už jsi mi to všechno vysvětlil, ale pochopila jsem, že ještě něco hrózně důležitého mi musíš povědět osobně. Jen aby bylo jasno — dám si dneska pořádnou porci, vždycky — když mi začíná perioda, mám hrozný hlad. Chápeš, alespoň doufám?!“
„Jo ty… ok, tak teda k věci. Jde o přiměřený dohled — řekl bych vedení po cestě. Mohla by ses totiž moc zakoukat na kytičky nebo by Tě rozbolely nožičky a dál by se Ti nechtělo.“
„Jardo, prosím tě, mohl bys vynechat ty tvoje úžasný metafory a pokusit se říct to nějak srozumitelně i pro nás obyčejný pozemšťany?“
„No — budeš se hrabat ve vzpomínkách a těch máme každý hodně. Je potřeba najít ty důležitý, který nás ovlivňují třeba až do teď. Sám člověk nemá potřebný nadhled a může se ve svém psaní ztratit. Je nutné, aby to byl běžící proces a ne aby se motalo dokola, vracelo nebo třeba přeskakovalo, rozumíš? A hlavně — člověk časem ztratí motivaci — někdy to dokonce bývá obrana organismu, když se blížíš zásadním věcem — zásadním odhalením. Úplně polopaticky to znamená, že je potřeba to někomu odevzdávat k přečtení alespoň jednou za týden a poslechnout si pak zpětnou vazbu. Ne kritiku, ale směrování.“
„Našel jsi někoho, jak jsi slíbil?“
„Ano — a chci tě poprosit, než se k němu vyjádříš, nech si vše řádně vysvětlit a odpovědně nad ním přemýšlej, ano?“
„Začínáš mě děsit. Jméno?“
„Já.“
„To nemyslíš vážně! Tohle jsme probrali včera a měla jsem pocit, že jednoznačně.“
„Počkej! Nech mě to, moc tě prosím, vysvětlit.“
„Nevím, jestli to chci vůbec slyšet.“
„Poslouchej — ať mezi námi bylo cokoliv, jsme přátelé a docela dobře se známe. Asi to vidíš jinak, ale já mám pocit, že jsme si v podstatě nikdy nějak vážně neublížili. Já mám potřebné vzdělání i zkušenosti…“
„Počkej! Proč tomu mám věřit, když ty sám nejsi v pohodě? Proč jsi to neaplikoval sám na sebe, co?“
„Upřímně? Neměl jsem to komu dát číst…“
„Aha, promiň. Jsem asi vážně hysterická jako moje máma. Já mám prostě strach — vlastně ani přesně nevím z čeho. Moji pověst už stejně nic nezhorší a třeba to fakt pomáhá…“
„Mám ještě jeden návrh.“ (nějak ztrácím půdu pod nohama)
„Povídej.“
„Jednou týdně se sejdeme — vybereš si den i dobu, jak dlouho se uvidíme. Já si to tvoje přečtu a napíšu pár myšlenek, které by ti mohli pomoci, a napíšu podobnou část o svém životě, kterou budeš zase komentovat ty. Co ty na to? Budeme si pomáhat navzájem. Důvěra za důvěru.“
„Budu si to muset vážně pořádně promyslet. Dej mi čas, ano?“
*
Tak nevím, jestli zítra nebudu mít větší kocovinu než dneska po včerejším baru…
_____
Ještě, že Dylan není Čech aneb Písničkáři sobě
(zveřejněno a původně i psáno pro FOLKtime)
I. část: Proč a jak a co s tím má společného Dylan
V poslední době se mi naskytlo naprosto nečekaně více času a já se tak mohl pořádně „proposlouchat“ albem Boba Dylana. Přesněji řečeno alby, protože to jsou dokonce 4 CD a vážně stojí za to si je minimálně poslechnout. Moc se mi líbí i ty nápěvy a motivy. Komplet se jmenuje Tree with Roots a jedná se o neoficiální dílo ve smyslu „posvěcení“ samotným autorem. Všechny skladby různě odchytané, jsou pro mne dokonalým písničkařením v nejlepším smyslu slova. Jedná se přitom o zásadní materiál, který vznikl v jednom z klíčových období Dylanova života, když se v roce 1967 zotavoval z těžké motocyklové havárie. Různé části nahrávek ze sklepa domu, který Dylan se svou kapelou tehdy obýval, se postupně šířily v pirátských vydáních mezi sběrateli, což nakonec přimělo nakladatelství Columbia podstatnou část materiálu pod názvem The Basement Tapes vydat.
Kromě toho jsem byl přizván k účasti na akci Písničkáři sobě, která proběhla nezvykle v pondělí 5. října v Hradci Králové — a to bylo asi tou poslední kapkou, na kterou jsem zřejmě podvědomě čekal. Už totiž poměrně dlouhou dobu ve mně zraje hořko ironická úvaha o konci písničkaření v Čechách, a kterak se dnes žije (pod-)průměrnému písničkáři. Potud tedy jakési vysvětlení mých pohnutek k sepsání… Zkrátka — bylo to ve mně jako v koze…
Rád bych se nyní odpíchnul od fiktivní recenze, kterou jsem si při poslechu mnohokrát představoval — tedy recenze začínajícího písničkáře, jakéhosi Roberta Dylana. Odpusťte, že použiju reálné osoby, ale po právě reálných zážitcích nemohu (a zdůrazňuji — aniž bych se jakkoliv a to byť i náznakem vnitřní úvahy o sobě samém — natož v nějakém slovu = přirovnával k mistrovi samotnému) — ano vážně nemohu nezasadit děj do skutečného prostřední (jak se nehezky říká) té naší folkové branže. Tedy živě si dokážu představit, že jediné místo, kde by se o něm strhla debata, by byl náš milý Folktime. Jeho všechny přihlášky na Zahrady atd. by byly naprosto ignorovány. Podobně jako na Folk&Country (kde mají třeba i výzvu o hledání autorů, ale když jsem jim asi 3x něco posílal, nepřišla ani hláška = nepiš nám a raději už nepiš vůbec!)
Zde krátká vsuvka týkající se konkursů = chápu, že Moravský Brabec toho má vždycky až nad hlavu, ale je vážně tak velký problém poprosit nějakého nadšence (v případě jeho neexistence — což bych se ale divil — najmout krátkodobého a mizerně placeného brigádníka, který by klidně i emailem a za použití kouzelného spojení Ctrl+C a Ctrl+V napsal cosi jako „Dobrý, ale je Vás moc — zkuste to příště znovu, ano?“ Ono totiž, pokud pošlete každý rok nové CD a nové písně a pořád ani ťuk — začnete si přeci jen říkat, zdali něco nebude na v mnohém podobné zkušenosti, kterou mi vyprávěl můj otec, když hrál na Portě on, že první místo bylo předem dané SSM a druhé Mladým světem = a že je takto i při příchodu instruoval přímo (raději nejmenovaný) pořadatel = že se tedy hrálo o třetí místo…
Podobně by i jediné odpovídající místo, kde by si náš začínající písničkář Robert mohl zahrát, byla již zmíněná Porta (i když — jak říká, myslím, Samson = „soutěžit v muzice je blbost“) a tam by se ho zřejmě chytil Jeroným Lešner. Přiznám se, že když jsem si jeho reakci představil (promiň, kamaráde), musel jsem poslech přerušit a dlouze jsem se smál. Jako bych ty věty slyšel = proboha — to není zpěv! Ten chlap normálně mečí a co víc — totálně neintonuje! A ten doprovod — viděl někdy nějakou školu hry na kytaru alespoň pro začátečníky?! Kromě toho melodické linky nejsou nijak objevné — jo, to takhle Epy de Mye = to je ono! A texty = to jsou nějaký dadaistické pohádky, ne?!
To by byla ale voda na mlejn jeho „kamaráda“ a věčného oponenta Miloše Kellera! Už to vidím přímo v diskusi = já mu teda dal tři hvězdičky za jeho demo — prý ho dokonce nahrávali tajně; ale člověče — já ho slyšel hrát na živo a on není schopnej ani jednu písničku zahrát dvakrát stejně = je to ubožák jako Ty, Jeronýme! Ta intonace, frázování — a to si ještě troufne na duet s nějakým Cashem, nebo jak se ten chlapík jmenuje — má sice příjemně hluboký hlas, ale vždyť ani on neudrží intonaci, vypadává z rytmu a na koncertech ještě dokonce zapomíná texty!!! Reakce se zpětnou palbou už jsem si raději nepředstavoval — stačilo mi to jednou a to krátce po příchodu Miloše ze zkrachovalého iFolku na Folktime = kluci se posílali do Banky a podobných centrálních míst… Zase ale na druhou stranu, že by pan Keller nechal zahrát alespoň jednu písničku začínajícího a neznámého Dylana na Country Rádiu, o tom nepochybuji a proto za mne říkám — všechna čest každé takové snaze a díky za ni!
Jedinou světlou chvilkou by bylo vyjádření podpory ze strany Tomáše Pohla (pana doktora) — jsem si jist použitím vět typu = však on se rozehraje, dejte mu čas, mně se pár písniček líbí. Je to laskavost sama = kéž by takových lidí bylo víc! Chjo…
Možná i na Notování by se díky Belmondovi a jeho spolu na prkna dostal. Nevím, jak by dopadl v Balbínově poetické hospůdce, protože tam už je teď narváno na měsíce dopředu a nově nyní už i tancující hvězda Jiří Smitzer bude mít pořád vyprodáno, ale třeba je zrovna on (hned po Třešňákovi) tím naším Dylanem.
Jenže pak by si ho konečně všimli skuteční odborníci naší branže = Pavel Rada — který by dělal dál čest svému jménu (často si říkám, že tohle nomen omen nemohlo vzniknout náhodou, že si to jméno vysloužil — podobně jako Indiáni) a dal by mu rad, co by se mu do kytary vešlo — všechny samozřejmě IN = na tu kytaru si dej flanger, přiber si bicí, ať Ti zpívá někdo jiný, ať Ti hraje někdo jiný a víš co? Vykašli se na to, jo? A na závěr by padl onen slabošský argument k nehraní jeho písniček na Rádiu folk — posluchačům se to nelíbí — že tím posluchačem je on sám, by se skromností sobě vlastní opomněl dodat. Že existují písničky, které je potřeba posluchače „naučit“ poslouchat zase dodávám já = komerční rádia a jejich věčně hrané hity budiž mi toho důkazem!
A samozřejmě pak i Tomáš Hrubý (i zde se jedná o nomen omen) = tam už jsem si raději nic nepředstavoval, protože jeho psaní je mi jedem pro duši — z každé jeho recenze mám vážně reálnou depku a je mi líto oběti jeho psaní (zdůrazňuji, že já jsem tou obětí naštěstí nebyl — to jen, aby nevznikl dojem, že haním ty, kteří hanili mne). A podobně si raději ani nepředstavuji reakce v diskuzích pod články (třeba „jedovaté rostliny“ — brr, na něho nechodíme, fuj!) Možná, že by si i někdo hasil mindráky typu = koho za totality Dylan udával — že by Cashe?
No, a když už by to vypadalo, že je po něm mediálně mrtvo — ozval by se druhý laskavý muž folku Milan Tesař a pozval by ho do Proglasu (o ČT a pořadu Na moll nemá cenu ani mluvit — pokud jeho sledování totiž vypne jeden divák, pak klesne sledovanost o celou polovinu a zůstane u bedny jen Ivo Cicvárek — dej mu pámbu lehké spaní! Ještě, že existuje archiv na webu ČT! A díky za každý takový pořad…).
Asi si teď tak říkáte (pokud nejste mezi jmenovanými), že jako fór dobrý, ale jinak ztráta času a možná ještě něco ve smyslu = chudák autor, měl asi těžké dětství. Jenže nenechte se mýlit! Když jsem na oné akci — zmíněné výše — mluvil s kolegy písničkáři = prožívají to vesměs stejně či minimálně podobně. Není cosi shnilého v království folkařském, ptám se? Tušíte, jak se dnes žije neznámým písničkářům, folkovo-odborní a často samozvaní „konšelé“? Něco o tom po dvaceti letech písničkaření vím a něco Vám v druhé části tohoto psaní povím, chcete? 😉
Ještě ale jednu vsuvku, spíš postřeh. Když už tu tak nehezky škatulkuju — všimněme si jiných žánrů. Co třeba takový rap nebo hip-hop = četli jste už nějakého repáka, pardon rapera — jak kritizuje kolegy nebo aniž by rapoval, jak se soustředí jen na dozajista odbornou recenzi? Ne? A není to třeba tím, že je to žánr živý a posluchačů je tolik a jejich osobních vyjádření, doporučení a třeba i kritik fůra? A na druhou stranu, co třeba onen původně zvaný metal? Všimli jste si, jak v podstatě vymizeli džískáči s nášivkami — ony pověstné máničky? Zato v jejich opět údajně odborných textech je kritiky habaděj! Není to třeba tím, že tento žánr de facto končí? (pokud se tedy netransformuje či nespojí — viz nejnovější proudy) Nenapovídá to cosi o stavu folku na našich tocích? Já mám silný dojem, že ano…
II. část: písničkaření
Nejprve se musím omluvit za ne úplně etický přístup k psaní této kapitolky — budu totiž psát v první osobě. Jsou to přeci jen mé zkušenosti, a tak budu raději čelit výtkám stran narcismu, než výzvám k zveřejnění, kde jsem ony zážitky slyšel. Děkuji za pochopení…
Tak tedy postupně a pokud možno i stručně. Pocházím z hudební rodiny (více netřeba opisovat ze serveru osobnosti.cz). Chodil jsem osm let do hudební školy (LŠU, dnes ZUŠ nebo naopak). Hrál jsem i v orchestru, a protože jsem z Kolína — nešlo jinak, než se účastnit i Kmochova Kolína, což pro přespolní znamená i procházet ve velkém průvodu městem. Celé to tu zdlouhavě, i když zajímavě (jak praví Cimrmani) vyprávím proto, že pokud se člověk v tu a tam se objevené recenzi dočte, že by to chtělo minimální hudební vzdělání — pochopitelně se otvírá kudla v kapse a vztek je snad pochopitelný (když už ne ospravedlnitelný)…
V pubertě jsem se krátce věnoval bigbeatu — jako asi každý, kdo nebyl „depešák“. Ovšem minimálně od sedmnáctého roku svého života jsem se už věnoval nebo minimálně směřoval k folku a country. Začalo to muzicírováním s kamarádem u kytary a původně ještě i kláves. Tak nějak podvědomě nás to vždy vedlo k vlastní tvorbě a zde se hned ptám = není to prokletí přímo Salierovské, že člověk umí ocenit vysokou kvalitu (nemyslím teď zrovna Dylana), a přesto jí není schopen tvořit na laťce podobné? A na to navazuje otázka další = má to znamenat (jak se i vyjádřili mnozí kolegové s kritický postojem), že mám přestat tvořit nadobro? Upřímně řečeno = toto věčné srovnávání — není to náhodou důsledek, jak hodně nám to vtloukli do hlavy většinou už od školky? A není jen tak na okraj toto srovnávání kořenem a podstatou naprosté většiny depresí? Copak může hrát fotbal jen vítěz mistrovství světa? Copak může basket hrát jen vítěz NBA? Nejde si jen tak začutat na plácku před barákem — prostě pro radost z pohybu? Musíme hrát všichni tak dokonale jako Jan Matěj Rak? Nešlo by alespoň ve folku odfiltrovat to akademické prostředí? Nemám nic proti Super star a podobným soutěžím, ale upřímně řečeno — nezačali si výše zmínění pánové tak trochu hrát na smrťáka Klezlu a nyní i nově na Nově Paľa Haberu?
Pokročme dál — počet vlastních písniček se utěšeně zvětšoval, a tu vznikla i myšlenka na natočení jakéhosi dema — tenkrát samozřejmě ještě na kazetu a v podstatě live metodou na příšerném chrchlátku místo mikrofonu. Páni kritici — tohle byste měli slyšet!!! To byla teprve hrůza! Ale vážně jde u tvorby tak strašně moc o kvalitu záznamu a následně i mixu a masteringu a já nevím, co ještě se dá na pozdějším CD kritizovat?! Kazety byly nakonec natočeny 3 a byly plné písniček, motivů a nápadů… Neumím to přesněji popsat, ale dodneška jsem na ně tak trochu hrdý, a tak trochu se za ně stydím… Prožili jste něco podobného? Vnímáte ten emocionální vztah k těmto svým hudebním „dětem“? Já jen pro pochopení, na co vše svojí kritikou autorům a často i těm stejným lidem v podobě interpretů — saháte…
Přiznám se, že mám zřejmě nějakou podvědomou potřebu mírně provokovat (viz i toto psaní) a taky ve mně v té době ještě zůstalo trochu revolty ze studentských let a tak, když se naskytla možnost natočit si pár písniček ve studiové kvalitě = mno, spíš studiovým způsobem, protože technika byla pořád prachbídná — šlo ale o záznam jednotlivých stop, jejich úpravu atd., použil jsem umělecké jméno Villon (jen stručně — kdybyste tušili, co já si všechno kvůli přezdívce vyslechl = ukradené — až nactiutrhačné apod. Jeden z mála, kdo mi udělal radost, byl Wabi Daněk, když jsem to s ním jednou řešil, řekl:„Na to se vyser, já zase Wabiho ukradnul Ryvolovi!“a mimochodem, i pro Villona to byla přezdívka, pocházející ze starofrancouzštiny a znamenající „šibeničník“ — jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges a jméno Villon převzal od pařížského kaplana Guillauma de Villon, nejspíš z vděčnosti). No a CD jsem ještě ke všemu nazval „To nejlepší z Ondry Villona Vejsady“ a přidal k tomu pár zdigitalizovaných záznamů původních demáčků a taky trochu grafiky — to pro použití v PC. Byl to pokus mimo jiné i o nadhled a cosi jako recesi… Kdybyste opět tušili, co já si všechno vyslechl a přečetl. A tak se ptám = má cenu vůbec tohle řešit? Jak to asi na autory působí, když se hodnotí i mimo hudbu stojící podružnosti?
Jedna z mála světlých chvilek byla na již zmíněném Country Rádiu, a právě s panem Kellerem (proto také na něho nedám dopustit, i když mu v poslední době rozumím nějak méně a méně) — v pořadu Hudební kurýr. Víte, jak tohle naopak zahřeje a povzbudí k další práci? Alespoň mne určitě to vedlo i k mnohem větší odpovědnosti a také pokoře = vytratila se recese a z Villona jsem udělal jen ono V. — abych zůstal alespoň trochu věrný odkazu, a přesto příliš neprovokoval. Zase otázka — uvědomují si kritici, že mohou začínajícím autorům a interpretům tak hodně pomoci se směrováním jejich tvorby, než je srazit a zašlapat? Já vím, že budou chtít namítnout, že je to jejich způsob pomoci, že nejhorší je, když se o někom nemluví, a tak také ukazují, co podle jejich názoru vůbec cenu nemá. Jenže = cítíte ten rozdíl, když se někdo takto „otře“ třeba o Jarka Nohavicu, který koncertuje a vydává CD dál, a když to slízne někdo, o kom se nikde jinde nepsalo a třeba už dlouhou dobu psát nebude? O opisování autorů z minulých prací (aby se neodchylovali) vím — ze své práce — své… Myslíte, že se tento chudák může někde „vyhrát“ jak často s oblibou doporučujete? Kdo ho kam pozve, když se o něm píše, že je to humus, co? Vaše vyjádření mají neskutečnou váhu, chápete?
Nechci už v osobní historii pokračovat nějak systematicky a chronologicky, abych neztratil i těch pár posledních čtenářů, kteří se dostali až sem — šlo mi hlavně o pochopení kořenů a vztahů. Mockrát jsem totiž četl údiv kritiků, když se autoři ozvou, že jim bylo pošlapáno i to málo, čeho si na své tvorbě sami vážili apod. Vážně si myslím, že je na místě otázka k tvorbě kritikově = kolik práce to dalo, na rozdíl od autorů a interpretů, jemu? Jak o své práci smýšlí on? Občas mi totiž přijde, že se vše odehrává i v opačném gardu, a to v tom případě, kdy je haněn kritik za jeho práci = vztekají se totiž úplně stejně 😉
Zkuste se, moc prosím, nyní vžít do oné situace = CD je na světě, v rádiu už se taky hrálo, pár koncertů proběhlo — hlavně Porta s nulovým výsledkem (což chápu a nedivím se — v té době tedy). Co dál? Jak postupovat? Poprvé se začala vynořovat úvaha, která by měla být podstatou mého psaní = existují umělci, kteří mohou tvořit do šuplíku či doma vskrytu. Jenže — jak dlouho vydrží písničkář „žít“, když hraje občas a většinu času tvoří „do zdi“? Ono totiž nejde čekat, až Vás jednou za rok někam pozvou — trénovat je potřeba minimálně 2xtýdně!
Zkrátka — věřte mi, že všechno, co mě napadlo, jsem vyzkoušel = samozřejmostí je web (dnes k tomu přibyl i fan či fun club na Facebooku), prezentace na hudebních serverech (pro Folktime jsem začal dokonce i psát) — v trochu naivní snaze jsem vyzkoušel i folkovou konferenci (naivní byla v tom, že jsem očekával rady od skutečných profíků a věřte, že to byly přesně moje pohnutky — nechat si poradit, nasměrovat) = tam jsem to ale dostal! Dovolte raději jen jeden příklad za všechny (jakási Lucka M. mi psala a já to raději nyní zkrátil):„Jezismarja, to snad neni mozny tenhle clovek. Ano, mas pravdu, vsichni jsme uplne blby a absolutne tomu nerozumime, tak si bez nahravat s profikama, sloz si nejlepsi duo na svete s Anickou Dajdou a uz proboha prestan otravovat. Bude moc fajn, kdyz si ten svuj web smazes, to je opravdu skvelej napad, s tim svym „uprimnym“ dekovanim za kritiku jdi uz taky nekam a hlavne uz zmiz, at si tady na pandore muzou konecne vsichni oddechnout.“ Na druhou stranu bych rád jmenoval třeba Zubříka — z jeho rad (taktně psaných soukromě na email) žiju dodnes.
Zkrátka — řekl bych (a teď se budu zase hnusně vytahovat — víc už pokazit ve stylu stejně nemohu), že po všech těch útrapách jsem dosáhl svého. Hrál jsem v posledních letech v průměru třeba i 10x za rok — což jsem king mezi neznámými písničkáři, jak jsem zjistil (a počítám tam skutečné koncerty, ne hraní u buřtíků a ohně)! Poděkování je potřeba vystřihnout klukům z Nestíháme, Honzíkovi Rothovi, Janě Štěpánkové a dalším a dalším podobným nadšencům — nezištným a nesobeckým, kteří ale mají organizační schopnosti a možná i trochu lepší zázemí (o účasti v TV, rádiích, úspěších v soutěžích apod. už mluvit nechci — vytahování, jako corpus delicti stačilo i tak dost)
A teď už zcela konkrétní bolístka = po určité době „vyhrávání se“ jsem zamířil již do pořádného studia a natočil oficiální CD. Práce na něm mi trvala celý jeden rok! Jde o toto = peníze netisknu, z práce jsem se vracel večer, mám rodinu a v té době i malého synátora. O tři roky později jsem nashromáždil dostatek materiálu k vydání i CD live = ano skutečného záznamu z různých míst a pochopitelně v různé kvalitě. Tato práce trvala trochu méně — zato je tam mnohem více živosti, což je zejména u folku (podle mého) nezbytnost.
Přátelé — co já se o sobě dočetl! A zdůrazňuji, že o SOBĚ — k hudbě jsem se toho moc nedozvěděl — většinou trochou více slov zazněla vyjádření, buď líbí, nebo nelíbí, ale víc už jsem asi ani nečekal a upřímně řečeno = časem se vykrystalizoval můj pohled na věc a moc si už do hudby mluvit nedám, myslím tím v zásadních věcech — detaily si poslechnu samozřejmě pořád rád. A za další — o chybách vím mnohem lépe, než kdo jiný. Ono to možná tak asi nevypadá, ale já nejsem ani hluchý, a ani s odpuštěním blbý = jen to prostě líp nedokážu. Ono totiž — kdo může trénovat 8 hodin denně jako Žamboši? Přeju jim to, ale dílem i trochu závidím — já musím vypadnout ráno před půl sedmou z baráku a večer se po šesté vracím — nevím, jak to dělají — budiž jim to přáno!
Nikde jsem se například nedočetl, že na studiovém CD je minimálně v jednom případě použit místo basy syntezátor se zvukovým fontem basy, protože v jednu chvíli hraje tak vysoko, že by to normální basa nezahrála — všimli jste si toho, páni odborníci vůbec? Nebo je to tím, že třeba Pavel Rada mi dal (pro přesnost ale za to CD live) jednu hvězdičku s poznámkou, že se asi trochu lepším, protože už doposlouchal až do konce (dokonce) dvě písničky?! Vážně si může někdo udělat úsudek po takto nedoposlouchaně-odfláknuté práci? Nebo to byla recese či ironie a já ji nepochopil? I to je možné, protože jinak je to vážně katastrofa!!! A co říci na komentáře typu „rozladěná kytara v závěru“? Víte, při koncertu se kytara rozladí — třeba Jarek Nohavica má kytaru nevím za kolik a ta mu vydrží naladěná celý koncert — já na podobnou nemám (a tak se snažím dolaďovat během hraní, ale vytáhnout ladičku a říct „sorry, teď ladím“ — to jistě chápete, že není to pravé, že?!), mám zase ale tu svoji podepsanou právě od Jarka, a proto se jí nevzdám! Promiňte… Anebo co třeba Džexna — domíchaný frenetický potlesk u živého CD?! Pak by tedy stálo za to si poslechnout video na youtube z letošní Stodoly Michala Tučného (kde jsem vyhrál hlasování v soutěži o možnost si v Hošticích zahrát — když už se tu vytahuju), protože tam by naše slavná Majkla Džexna zjistila, že jsem zřejmě vytvořil i nový zvukový font (pokud tedy tuší, co to je) „Ondřej umí“, protože to se tam několikrát ozývá a já to opět zřejmě šikovně domíchal — aby znovu živák zněl s frenetickým davem (to jako velké ovace — pokud vás taky nebaví ty cizí termity, který pak zněj kosmicky). A na závěr ještě jedna bolístka = po tom všem, co jsem popsal = jakási Brigita kytka Vidimská (podle příjmení asi tuším) napsala jako reakci na poslech mé práce: „Za co, soudruzi? Za co?“ Přiznám se, že tohle mi už nedalo a zatoužil jsem napsat pár slov autorce ve smyslu — kolik toho slyšela ona, jak je to myšleno atd. Zdůrazňuji — ne ve zlém, ale neumím si představit, co se odehrává v mozku homo sapiens sapiens, když udělí opět jednu hvězdu a pak napíše toto. Jenže ouha — já jsem na netu nenašel ani zmínku (kromě pár článků na Folktime) o člověku tohoto jména!!! Ani starý dobrý Google nepomohl! Tak jsem ani reagovat nemohl… to nás to ale hodnotí mediálně profláknutí lidé, že?! (je mi samozřejmě jasné, že se ihned ozve deset lidí, kteří budou tvrdit, že ji znají už léta, a že toho dokázala mnohem víc, než já = je to možné, ale já jsem to nezjistil a to jsem se prosím pěkně živil jako mediální analytik a třeba o onom CD Dylana se říká, že se nedá na internetu najít — nevím no, já ho našel za 5 minut.) Nemohu se zbavit dojmu, ale kolegové — jestli Vás to nebaví, tak poslouchejte třeba techno anebo pouze své oblíbence a jakmile zaznějí první tóny, které se Vám nelíbí — netrapte se už dál a nechte to k poslechu jiným, ju? Díky…
III. část: Co bych já navrhoval anebo poučení z krizového vývoje
Abych se sám nechoval tak, jak se mi na kriticích nelíbí, tedy, že kritizovat umí každý, ale poradit málokdo — pokusím se alespoň o nějaká konstruktivní doporučení. Nejprve ale možná vzniká otázka v myslích čtenářů — co bych jako chtěl? Slávu? Peníze? Víte, po těch letech nejsem naivka, a ani snílek. V podstatě se dá říct, že „bojuji“ za (nejen) své místo pod sluncem folku. Já osobně si ideál představuji třeba tak, že bych hrál alespoň 2x měsíčně. Možná moje psaní působí hořko-smutně, ale on to opravdu není POUZE nářek typu — nikdo mne nechce učinit slavným… je to spíš = udělal jsem všechno, co mne napadlo, co mi doporučili… — myslel jsem, že jsem v slepé uličce sám, ale oni to kolegové prožívají obdobně = vážně chcete, kritici tvrdit, že jsme všichni střeva a máme se jít zahrabat?
Před delším časem jsem četl úvahu o tom, že folk vlastně není mrtev (tuším, že v Literárkách to bylo). Ano, je to pravda — koncerty třeba Jarka Nohavici jsou beznadějně vyprodané (problém trochu je, že jsem několikrát četl vyjádření, že už vlastně do folku nepatří…). Byl jsem teď třeba na koncertu bratrů Nedvědů, který byl mimochodem také během chvíle vyprodaný, a tam mi došla ještě jedna věc. Nechci se nikoho nějak příliš dotknout, ale když jsem si prohlížel, kdo to na ně přišel = upřímně řečeno, lidé kolem 35 byli nejmladší… Začínám být bytostně přesvědčený, že český folk je ve stavu podobném „dechnu“ — tedy dechové hudbě (víte, proč prodávají Eva a Vašek tolik CD? Protože důchodci neumí vypalovat!). V Kolíně to totiž bylo, jako další díl Sejdeme se na Vlachovce. Nakonec — proč ne? Nevadí mi být cosi jako hudba do skansenu, jenže jak se mohou neznámí písničkáři, netěžící ze staré slávy vzniklé za totality, prosadit? Co, prosadit — jak o sobě dát vědět?! Tihle posluchači mají vztah k počítačům a internetu jako já k logaritmickému pravítku! O Facebooku a podobných novotách ani nemluvě. Zde je tedy mé první doporučení, ke kterému mne v podstatě přivedla korespondence s Petrem Novotným (také zásadní vyjádření a úžasné směřování člověka, který ví velice dobře, jak to u nás chodí) = v dnešní době se vše točí až příliš kolem peněz — co takhle zaměřit pozornost na nové talenty, hledači hlav showbyznysu? Je to vážně tak velký problém, aby agentury, které zastupují již známé umělce, přidaly do svého portfolia (moderně řečeno) i nějaké nové a daly jim šanci? Myslíte, že by se Vám Vaše investice opravdu nevrátila? A co třeba již zmínění folkaři se známým obličejem? Je to vážně tak těžké, aby si celebrity braly předskokany? Proč hraje Jarek sám? A co Wabi, Žalman, Plíhal, Samson, Dobeš atd.? Kdyby každý měl třeba jen na jeden měsíc jednoho předskokana — nepostavila by se nám na nohy celá nová generace písničkářů? Ono totiž (opět podle mne), málokterý umělec je dobrý manager a kromě toho prodávat sám sebe, je komplikované. Nešlo by se na chvíli svézt na vlně s někým schopnějším? Kde jinde hrát? Kam se pořád vnucovat? Jak se někdo o mně dozví, aby mne pozval sám?!
V zoufalství jsem si založil své vlastní internetové rádio (trochu to neguje mou úvahu o vrstvě posluchačů — já vím, ale popisuji teď zase chvilku své vlastní zkušenosti). Vysílal jsem přes rok a v rámci možností jsem měl časem i slušnou základnu pravidelných posluchačů (pro hnidopichy — ne, nehrál jsem jen své písničky = šlo o folk, prokládaný veselými hláškami a povídkami). Jenže ouha = ozvala se Osa a já nevěřil vlastním očím. Ne, nevymýšlím si, ale realita je takováto = když jsem autor i interpret (zdůrazňuji) NEREGISTROVANÝ u Osa ani Intergramu apod. a nechám své písničky (mp3) volně stahovat zdarma — je vše v pořádku. Pokud ale ty samé písničky pouštím po internetu (stream) — jedná se už o vysílání, které je zpoplatněno — mně by to vycházelo tenkrát asi tak na 15 tis. měsíčně — to pro prevenci, že bych vysílal někoho, kdo je již registrován (o zasílání playlistu se ani zmiňovat nebudu). No, a kdybych hrál ony své písničky, tak kdybych byl registrován u Osy, pak by mi nějaké drobné vrátili — po zaplacení ceny za registraci samozřejmě. Jenže já o takovéto podpoře něčeho s čím nesouhlasím, neuvažuji, a tak bych pouze platil a zpátky bych nedostal NIC!!! Není to tak trochu ujeté a postavené na hlavu? Nešlo by něco udělat s legislativou? Kdo chce, hledá způsoby, kdo ne — důvody… Tolik moje další doporučení…
Poslední — spíš prosba — hodně naivní a romantická idea je tato = kromě Folktime nám už toho moc nezbylo — pojďte se dohodnout, že se budeme upozorňovat na zajímavé akce a třeba nové kapely a interprety a vykašleme se na kritizování a dloubání se do žeber. Co Vy na to? Jak to asi působí, když si člověk (třeba neznalý naší folkové smetánky) přečte článek „Písně hrůzy od Radůzy“ nebo „Cemento mori“???
Howgh
_____
Sekta je jak polepšovna
Dovolte mi hned v úvodu vysvětlení, proč zrovna polepšovna a jak se na ni dívám já. Polepšovna nebo také lidově pasťák je v podstatě nápravné zařízení pro mladé delikventy, kde jsem téměř deset let učil na škole fungující v rámci ústavu. Proto také, moc prosím, nevnímejte moje označení polepšovna pejorativně. Pro mne, kdy se jednalo o denní chlebíček, je toto zařízení realitou, o jejichž důsledcích se můžeme bavit, můžeme hledat možná zlepšení současné situace – ovšem pouhým povídáním nezměníme tu skutečnost, že určité procento dětí je obecně řečeno nepřizpůsobivé a vždy budou vznikat problémy s jejich socializací – zkrátka s jejich sžitím se s okolím.
Z vlastní praxe taktéž vím, že určité procento těchto „zlobivých dětí pod zámkem“ dostane časem rozum a tak se jejich chvilková izolace od majoritní společnosti prokáže nakonec jako veliké požehnání, protože za relativními mřížemi nemohou tolik škodit okolí (i když připouštím, že určité negativum je v tom, že se v této koncentraci lumpů naučí, co možná ještě neuměly) a čas hraje v jejich prospěch — přicházející rozum totiž přináší i moudřejší postoje a názory. Viděl jsem třeba na vlastní oči případy dětí, které skončily na střední škole a studovaly s vynikajícím prospěchem. Zkrátka — v jednom okamžiku překročily svůj stín a vrátily se do běžného života obohaceny silnou zkušeností.
Na druhou stranu znám samozřejmě i jiné případy — a upřímně řečeno je jich procentuelně více, kdy ani polepšovna dítěti nepomohla se polepšit a při krátkodobém návratu mezi „normální“ lidi páchaly další trestnou a jinak nepřijatelnou a často i sebezničující činnost. Nakonec tedy šly z ústavu do ústavu a konečnou cestou je kriminál… Nyní vzniká určitě otázka — proč to tu celé tak zdlouhavě, i když zajímavě (jak praví Cimrmani) vyprávím? Mno — 17 let jsem byl svědkem Jehovovým (z toho minimálně 12 let jsem byl nějak jmenovaný — pomocný průkopník, služební pomocník, pravidelný průkopník, starší, předsedající dozorce — tedy pastor = pro nezasvěcené) a život v sektě mi přijde právě přesně jako život v polepšovně. Dovolte mi, prosím, vysvětlit, proč to tak vidím.
Nejprve ale pár slov k onomu hanlivému označení sekta. Samozřejmě, že jsem ho i já mnoho let odmítal a používal onu naučenou argumentaci (založenou převážně na „Rozmluvách z Písma“ — publikace svědků — co říct, když někdo řekne), že sekta je odštěpek od něčeho či následovníci jednoho člověka — a to svědkové nic z toho nejsou. Je pravda, že i o tom by se dalo s úspěchem pochybovat, ale pro mne je důležitější mnohem víc ještě jiný aspekt = tato pseudodefinice je vytvořena SVĚDKY pro SVĚDKY. V odborné literatuře (a nemluvím teď o nějaké údajně „odpadlické“ — ke které mají svědkové hluboké a také pochopitelné předsudky) se používají různé definice, ale v zásadě jde o to, zdali je určitá organizovaná náboženská skupina vedena ke svému názoru, či zdali je dán jeden univerzální vzor, který MUSÍ ostatní napodobovat, a to i přes odpor vlastního ega a jehož překročení či nedodržení je také penalizováno — trestáno. V nejhorším případě se jedná o jakési ústní učení či tradiční názory stařešinů, které jdou často nad to, co je kdesi psáno v jejich „svatých“ knihách, ke kterým se odvolávají. Dle mého názoru toto přesně sedí právě na Náboženskou společnost Svědkové Jehovovi (nejen) v České republice. A mimochodem — polepšovna je uzavřený svět za zdmi, kde se na realitu jen hraje — i to (podle mého) přesně sedí na život v sektě. Mně stačí třeba hned první argument — pokud by šlo skutečně o napodobení „vědeckého“ přístupu ke studiu bible, pak kde je onen základní kámen, totiž porovnávání různých hypotéz na dané téma? Kolik svědků si přečetlo byť i jen jednu skutečnou studii, která je PROTI? Vše je filtrováno a schváleno ústředím a co je mnohem horší — alespoň u mne to vyvolávalo dlouhodobé zdání objektivního přístupu = v publikacích společnosti jsou přece citovány i jiné zdroje. Jistě, ale jak korektně jsou citáty použity a co ostatní argumenty z oněch publikací, které se „nehodí do krámu“? A co třeba to, že někdo může číst často katolické výkladové slovníky a přitom za tutéž činnost by řadový svědek měl vážný problém?!
Nechci zabíhat příliš do osobní roviny popisující vlastní zkušenost — rád bych udržel „literární útvar“ připodobnění. Nemohu ale alespoň krátce nenaznačit — i já jsem v sedmnácti letech potřeboval trochu polepšit ze svých postpubertálních představ o světě (zejména tedy po rozvodu svých rodičů) a také jsem potřeboval alespoň slyšet (když už ne moc vidět), že mne má někdo rád, a že na mně někomu záleží. Pro vstup do sekty jsem byl tedy (nevědomky) ideálně připraven — nakonec lepší, než brát drogy, ne? (i když se jedná v podstatě o hodně podobnou závislost s podobným průběhem i odvykacími příznaky). A když se ještě objeví někdo z kamarádů, kteří vše ideálně popisují (sám teprve začínal a měl růžové brýle) — nebylo zbytí (mimochodem — právě tato skutečnost jasně ukazuje o pomýlenosti teorie o úspěšnosti služby dům od domu, což pozdější praxe jasně ukázala).
Pro všechno jsem se s mladickou silou nadchnul a (dnes již hodnoceno — bohužel) postupoval po sektářské hierarchii (kterou také mimo jiné svědkové odmítají uznat, že mají) až na úroveň „pastora“. Touto optikou nahlíženo jsem se jen obtížně prokousával negativy v učení i chování sekty. Není mi to omluvou, já vím, ale ne, že jsem spousty věcí neviděl, to ano (i když tzv. „starší“ mají velice zkreslenou představu o realitě sboru — málo co se k nim totiž dostane), ale já to bral tak, že to ze své pozice změním a napravím — proto jsem vydržel tak dlouho… A pak samozřejmě rodina a přátelé — vše se strašně komplikovaně řeší hlavně psychologicky — o tom ale až závěru…
Jedna malá poznámka pod čarou — nejlépe to vystihuje typicky svědkovský vtip = jak bratr chytí zlatou rybku a ta mu chce splnit tři přání. On chce znát víc o sboru — pink — a je starším. Po čase mu to přijde málo — chtěl by vědět víc i o kraji — pink — je krajským dozorcem. Po čase mu i to přijde málo — rád by věděl i pikantní detaily ze života bratrů — pink — a je z něho sestra!
Zkrátka — mnoho let jsem mohl pozorovat, jak určité procento v populaci (podobně jako u zlobivých dětí) přichází do sekty a prožívá podobné stavy, jako tehdy já. Samozřejmě, že i tady platí onen efekt „zmoudření“ časem, vždyť obecně řečeno = každá parta lidí, kteří se pro něco nadchnou (a lhostejno, je-li to cosi náboženského), dokáže hodně dobrého v osobní rovině. Zbytečně se totiž svědkové vytahují počtem lidí odvyknuvších si na drogy — tohle funguje snad i u filatelistů, když dokážou dát člověku smysl a taky řád. Otázkou je, jak dlouho jim to vydrží a tady naopak svědkové zaostávají mnohem víc za všemi podobnými skupinami, protože pokud má někdo tendenci k recidivě, ihned ho vyloučí ze svých řad — přesně v duchu „nejsme jako my“ a jsou zase čistí! Samozřejmě, že ne všichni příchozí jsou nutně feťáci. Co ale platí 100% — jsou to lidé s narušeným sebehodnocením, v obtížné životní situaci anebo lidé bez vzdělání, kterým je brzy nabídnuta vysoká „šarže“ — vždyť kde jinde může člověk s pár třídami základky vyučovat na velkém kongresu tisíce posluchačů = lze to tady a u komunistů — v obojím případě je to za „zásluhy o výstavbu“. Přirovnání k polepšovně, opět podle mého, sedí i v tom, jak časem mnozí získávají nadhled a jsou schopni stát na svých nohách — bez potřeby delegovat odpovědnost za sebe rozhodovat na jiné (v tomto případě konkrétně až do Brooklynu). Odcházejí s vynikající zkušeností do života. Tyto lidi totiž už málokdo dokáže zmanipulovat do podobného brainwashingu (vymývání hlav) — vědí až příliš trpce, co to obnáší. Proto vstup do sekty nevidím tak tragicky, jak bylo v médiích dříve rádo prezentováno… Člověk zkrátka v životě udělá hodně konin — to už se tak stává = chybovati jest lidské. Horší je, když někdo v bludu zůstává, ale to už je nakonec jejich věc a kromě toho — naštěstí není všem dnům konec (navzdory tomu, co svědkové tvrdí)… A podobně právě i zde zůstává velké procento těch, co neodejdou nikdy a díky nimž sekta zůstává, funguje dál a je zřejmě i nesmrtelná. Pohodlí nalajnované cesty a klid bez nutnosti se rozhodovat sám za sebe jim vyhovuje natolik, že nikdy nepřekročí svůj stín…škoda… Proto jsem ale dalek odsuzování těchto lidí — je mi jich upřímně líto. Až moc dobře totiž vím, jak vypadá realita na shromáždění a jednotlivá prožívání v srdcích jednotlivců. Jak velice znám tento stálý vnitřní rozpor mezi tím, co je psáno, že by mělo fungovat a přinášet štěstí a tím, co člověk prožívá… A když se k tomu ještě přidá neustálé vyvolávání pocitu viny = shromáždění, literatura, bratři atd. — divím se, že je procento sebevražd mezi svědky až tak nízké (vyšší ovšem ve srovnání s jinými náboženskými skupinami je)!
Stručně řečeno — děkuji, mně už to stačilo, já dál půjdu po svých. A dokonce vím, jak bych mohl být užitečný. Je mi moc dobře známo, jak velký počet psychických poruch mezi svědky je a stejně tak vím, jak obtížné je přijmout odbornou péči u lidí „ze světa“ anebo minimálně odborníků bez osobní zkušenosti. „Pravověrným“ moc nepomůžu = pro ně jsem odpadlík, ovšem je mnoho lidí „na okraji“, kteří řeší, jak a kdy odejít — či jak vše řešit. Věřte, že já jsem právě z tohoto důvodu odcházel dva roky — a právě praxe ukázala, že jsem se rozhodl správně a vše probíhá v relativním klidu a s co možná nejmenšími bolestmi na všech stranách. No, a když si k tomu přidáte ještě moje psychologické i pedagogické vzdělání (jsem etoped — speciální pedagog pro mravně narušenou mládež) — jsem plně k dispozici na emailu k pomoci a podpoře potřebným. Někdy totiž není řešením ihned rychlý odchod, ale dá se „pobyt“ v sektě zpříjemnit a mírně i zlepšit — podobně jako v onom pasťáku. Věřte mi…
_____
Zvířectvo
Úvod ke kapitole zvířectvo
Samostatnou část mého psaní a mých úvah tvoří naše zážitky s kočkou a psem a vůbec k celé té havěti. Není toho mnoho, ale rád bych přesto tuto část oddělil od těch trochu více uměleckých.
Jak jsem si otřel ruce o kočku
Pořídili jsme si koťátko. Je to takové černobílé klubíčko věčně si hrající a spící a naopak. Máme ale zatím trochu problém naučit ji (už jsme dokonce i zjistili – díky panu doktorovi – že to je holčina) chodit na záchod na správná místa – tedy ne někam do rohu, ale vzorně do umělohmotné ošatky se speciálními kamínky, které údajně pohlcují zápach a vůbec tak celkově jsou prostě dokonale pro kočku.
Indy — tak se jmenuje (jméno totiž vymýšlel můj syn Matýsek a promítl do něho nejen jasné očekávání kočičího chlapečka, ale rovněž obdiv k Indiana Jonesovi) — dělá denně pokroky. Místo své toalety už pozná, a tedy i správně využije, ale už se třeba i postupně učí se mýt. Nejdřív se hlásila pouze k předním tlapkám a jimi si myla maximálně tlamičku, ale dneska už na druhý pokus chytí i zadní a celkem obstojně je umyje také — ocásek zatím chytí na pokus třetí.
Drobná potíž je v tom, že když jsme doma, má všechny své pelíšky, hračky a misky vedle krbových kamen; a když ji necháváme samotnou, vše se přestěhuje do chodby — to aby Indina (jak ji důvěrně oslovuji) nespustila poplach elektronického zabezpečení (chodba má hlídané pouze otevření dveří — zloděj stejně chodí jinudy). Potíž spočívá v tom, že se neorientuje, kde se momentálně potřebná nádoba nachází…
No a stalo se, že jsem si koupil grilované kuře k obědu a během jídla kočině házel do misky tu masíčko, tu kližku — k jejímu velkému nadšení samozřejmě. Jenže jak známo (mně už nyní také) — kočky se většinou záhy po dojedení vyprazdňují. No a právě v momentě, kdy i já dojídal a měl ruce oranžové a mastné — začala hledat u kamen bedýnku s kamínky, hrabala kolem sebe a začala už i mňoukat, protože vše zůstalo ještě v chodbě! V návalu adrenalinu a potřeby rychlé reakce jsem ji popadl a odnesl ke správné míse, kde svoji potřebu zdárně vykonala. Jenže ouha — naše černo-bíla kočka je nyní kolem krčku a na bříšku (kde jsem ji držel) oranžová a ještě ke všemu nádherně voní po kuřeti — úplné kung-mňao! Co teď? Snažil jsem se jí to nějak setřít, jenže místo toho jsem vše pěkně rozetřel po kožíšku a vytvořil z ní mastného-nagelovaného frajera. Potíž je ta, že se naše Indina teprve učí mýt — jak jsem popsal výše, takže mi bylo jasné, že se z toho sama nevylíže. Co naplat? Musela jít poprvé v životě pod vodu — ta byla nadšená! Chudák kočka….
Není nad to, mí(ý)t pohotového páníčka 😉
Jak jsem spal s kočkou
Předem si dovolím varovat slabší žaludky zejména patřící lidem, kteří nemilují zvířectvo – aby raději další řádky ani nezačínali číst! 😉
Jak jsem již popsal dříve, pořídili jsme si koťátko. To nám zdárně roste, a tak se už nevejde do mé jedné dlaně, ale nyní již do dvou. Řekl bych, že máme již vše dobře nacvičené a secvičené — resp. vychováváme my ji a ona nás = všichni úspěšně… Na noc je naším zvykem kočinu zavírat na chodbě, kde má pelíšek a s ním spojené všechny náležitosti.
Leč — co se nestalo… Matýska máme v Bechyni na chajdě s babičkou a tu se nám s manželkou tak nějak zastesklo, že nejsme tři, a tak jsme se domluvili na otevřených dveřích, aby kotě mělo volnost pohybu a mohlo případně spát s námi.
Součástí mého školení výchovy koček v Čechách je i odnaučování sekání a kousání při hře — zkrátka aby to naše hravé koťátko nemělo manýry tygra, a aby nás v dospělosti nesežralo. Nevím proč — resp. žádný jiný důvod mne nenapadá, ale Indina si mne asi zaškatulkovala jako rodiče a tak, když usínala s námi, přitulila se, vducla mi hlavu na bradu a pod ní a moje bradka jí zřejmě připomněla maminčin kožíšek a tak mne začala ocucávat a hledat cecíky. Skvěle u toho vrněla a alespoň pro začátek mi to přišlo jako projev pěkného vděku za moji otcovskou péči.
Nevím, umíte-li si představit, v jak šílený řev se ono nevinné vrnění projeví v nočním tichu a při potřebě usnout. Nechtěl jsem ji ovšem kazit vzpomínky na kočičí dětství a tak minimálně 20 min. čekal, než zabere tvrdým spánkem a přestane nejen drnčet, ale i strašně nahlas mlaskat… Leč ona se při každém probuzení (způsobeném možná mým chrápáním) ujišťovala, že její adoptivní tatínek je stále na blízku a zda z něho náhodou už něco dobrého neteče. Občas se sice šla proběhnout a prozkoumat místnosti, kam normálně nesmí, ale jinak se okamžitě po rajzu vrátila na původní místo — lhostejno, na kterém boku či poloze se právě nacházím = vždy si našla místo pro hledání cecíků… No, zkrátka — téměř celou noc jsem strávil v rachotu vrnění a tlukotu mlasku.
Vůbec se nedivím, že kdo spí s kočkama, je ráno pak strašně utahanej a nevyspanej! 😉
Proč nemám rád zvířata
Vím, že tato závěrečná úvaha části „zvířata“ neguje vše předchozí, ale je bohužel (nebo možná jen žel – bůh s tím zjevně nemá nic společného – tedy naštěstí) výsledkem právě oněch zážitků, a to umocněných pořízením si pejska.
Začalo to opět vesele, a to výběrem vhodného jména. Bylo mi to celkem fuk, a proč to nakonec nenechat na Matýskovi, který se o to tak vehementně bral?! Ale bojovala o název i manželka Hanka – no bojovala, dostal jsem za úkol nalézt na netu psí kalendář… I splnil jsem a našel něco přes čtyři tisíce psích jmen! Výběru jsme věnovali několik bechyňských podvečerů a po projití několika stovek naprosto debilních jmen nakonec vyhrál máťův StarWarsový R2D2. Ne, nebojte – ujetě to jen vypadá = ono se to vyslovuje anglicky ártůdýtů, takže to je prostě Art čili Artík nebo po máťovsku Artíček! Uff…
Víte, právě na něm jsem si uvědomil, že jsem se celou dobu do tohoto vztahu ke zvířatům v podstatě nutil a to kvůli magorské větě, že prý kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. Až takto dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že to je stejně „logická“ úvaha jako – za každou nemoc si člověk může sám = ale vysvětlete to těm dětem s leukémií! Je to prostě blbost! Lidi mám rád – i když ne v moc velké koncentraci a rozhodně je moc rád pozoruju a vnímám, ne šmírácky, ale se zájmem.
Co chodit pořád okolo horké kaše = já prostě nesnáším, jak to naše, sice milé malé, chundelaté psí klubíčko smrdí, slintá, všude močí a kálí, ale hlavně se chová naprosto debilně. Tak například všechno žere, ale tím slovem všechno není přesně vystiženo to množství kamenů, klacků, rostlin (původně okrasných) anebo třeba tři pytle mulčovací kůry, kterou mu postupně „prostíráme“ po záhoncích a on si ji dle chuti vyzobává. Mám prostě plný zuby toho věčného tlačení věcí do tlamy, aby následně druhou stranou vylézaly a vytékaly a spalovaly nám tak pracně vypiplaný trávník. A to nemluvím o tom, kolik práce mi dalo kompletně hlínu na zahradě přesít do hloubky 30 cm a odvézt tuny šutrů (mám pocit, že náš domeček stojí na původním místě kamenolomu), zarovnání terénu – ve kterém si náš milovaný Artíček hloubí metro!
Podobně nechápu logiku ničení první celkem pěkné a hlavně velké boudy provizorně vytvořené z bytelné krabice od mega-televize + kompletní rozcupování plyma, na kterém mohl v mrazech ležet = vatelín se válel v okruhu sta metrů, jako kdyby už v říjnu napadl sníh – závěje sněhu! Zmohl jsem se jen na: „Debile, v zimě budeš vzpomínat!“ Stejně tak mohu jen obdivovat trpělivost sousedů, ke kterým věčně lezl plotem a překonával všemožné překážky, chjo…
Nejlépe o všem vypovídají dva zážitky. První = byli jsme shánět nějakou „zhušťovačku“ plotu pro znemožnění devastování sousedovy zahrádky a když jsme viděli ceny a vše konzultovali s panem prodavačem ve smyslu = tohle přeleze, tohle rozkouše, tohle zničí, tohle je nízké, tohle je zbytečné – zaslechl a zahlédl naši bezmoc kolega kupující a vyjádřil se bez obalu:„funguje jedině ho zastřelit!“ – až teprve při přímém pohledu do jeho očí jsem pochopil, že to nebyl žert. „Prý z toho vyroste, říkali nám…“, pokusil jsem se Artouška zastat.
„Hovno, mám tříletou čubu a pelargónie mít nemohu dodnes!“
Načež prodávající navrhl elektrický obojek a hlídání za neustálého mačkání čudlíku a elektrických šoků… Raději jsme se rozloučili…
Druhý = potkávám na školní chodbě tatínka Máťova spolužáka, od kterého máme ono roztomilé štěňátko, o němž se jeho manželka vyjádřila v tom smyslu, že nám vybrali to nejklidnější a nejrozumnější – když máme prvního pejska, a že prý bude po mamince a ta je úplně miliónová! No a onen tatínek se vždy ptá, co ten náš šmudlíček – upřímně je mi protivné, že nemluví o Matýskovi, ale o čoklovi – proto taky pejskaře z duše nenávidím – prostě pro mě budou lidi vždycky víc, než cokoliv jiného a děti jsou ještě nad lidmi! A tak mu pokaždé cosi zamumlám jako odpověď = další kytka v hajzlu, rozbil hrnek, shazuje popelník a žere vajgly apod. Nejprve reagoval tak, že v deseti měsících se to změní. Později, když viděl moji bezmoc a komentáře začaly obsahovat vyjádření o útěku k sousedům, převorání zahrady atd., začal termíny zkracovat – nejprve na devět a následně na osm měsíců. Neuklidňovalo mě to, a tak postupně musel s pravdou ven – no ona Nelinka (Artova matka) nám taky 2x přeryla celou zahradu… nebo no ona taky lezla pořád k sousedům a tak jsem tam dal pletivo a byl klid…. teda jen na čtyři dny… pak ho úplně rozlámala… tak jsem tam dal elektrický ohradník, protože ten betonový sokl v zimě šel udělat blbě a stejně ho zničila a ztracený bednění bylo taky na prd… no prostě po deseti měsících jsem udělal elektriku a je od té doby vážně klid!
Zkrátka, říkejte si o mně, co chcete = já mám raději lidi, než zvířata a jedna hysterická kočka a vygumovaný pes mi úplně stačí, a to nadosmrti (uvidíme, čí nastane dřív)…
_____
Hlášky synovce Kuby
Kubíček má období, kdy si pořád na někoho hraje (v závislosti na pořadu, který v telce sleduje)… S sebou přináší i hlášky, jako třeba:
„Já šem piját Děk Špajou“ (možná z Karibiku).
Teď ale přišel s něčím, co mne totálně odrovnalo — zřejmě se díval na přírodopisný pořad o pavoucích a hlavně barakudách, protože přišel s tímhle:
„Uau — šem štrašlivá bajakunda!“
Kdo by se nebál, že?! 😉
_____
Svatba téměř jako řemen
Táta má maringotku na Sázavě. Je to vlastně takové soumaringotkoví – je jich tam asi pět a komunita takto vzniklá je hodna označení „lidé z maringotek“. Jedná se většinou o důchodu se blížící kamarády již ze školních let, které pojí nejen letité zážitky a vzpomínky, ale i občas podobný názor na svět a jeho hodnoty.
Nemálokrát k nim jezdíme relaxovat a na buřty a tak…párkrát dokonce i pod stan na louku k maringotkám patřící. V poslední době jsem pomáhal několik pátků s řezáním dřeva a vzhledem k tomu, že byl zase pátek a počasí přálo, plánoval jsem opět přiložit trochu ruku k dílu a spálené dříví při dřívějším opékaní si odpracovat…
Jaké bylo moje překvapení, když se při mém příjezdu žádné přípravy nekonaly; ba právě naopak – trochu tajemně mi bylo oznámeno, že se dnes mají spojit čarodějnice s oslavou čtyřicetiletého výročí svatby manželů z jedné maringotky. Můj úkol tedy bude dnes jiný. Natočeného a vyfoceného sice mají všichni hodně, ale nikdy nejsou všichni pohromadě, protože vždycky někdo onen aparát drží – já proto budu mít za úkol zaznamenávat onu historickou událost. Budu tedy v podstatě jakási filmařská a fotografická „držka“ nebo držák?!
Vše nejprve začalo kafem a několika SMSkami vyměněnými s Parybovými (budoucími účastníky oné monsterakce) typu = Tak v kolik? Uz tam ste? My jo a Vy? Reknete, kdy mame prijit. Prijdte kdy chcete apod. Postupně začala atmosféra houstnout – tedy v tom smyslu, že vzrůstalo očekávání, že by se mělo něco už dít, ale nikde nikdo nebyl. Kromě snoubenců, kteří se ale chovali neobyčejně obyčejně – tedy jako vždycky. Snoubenec chytal ryby, sekal louku a nervózní snoubenka přišla k nám na verandu, aby se i ona informovala – kdy to jako bude.
„Hele, Prošková“, poznamenal můj otec, „to je přeci vaše akce a u vás!“ To U VÁS nějak podivně zdůraznil – hlasem i gestem. „My vám pouze pomáháme a děláme to sice rádi, ale nečekejte, že vše budeme ještě organizovat, jo?!“
„Já vím, ste fakt moc hodný – tak já du zjistit, co ten můj blázen stará vyvádí a zavolám Parybovejm… nebo jim brnknete vy?“, reagovala trochu nejistě, ale i tak mile Prošková.
„Já už jim poslal asi dvacet SMS a stejně jsme se nedohodli – řada je na tobě!“, odsekl mírně otráveně otec a já tušil, že změna z obvyklé vlídnosti obsahuje dřívější zkušenost z podobných akcí…
Netrvalo ani pět minut a snoubenka byla zpět. „Je to v prdeli! Klidně všechno zrušte! Prošek se na mě vytočil, byl dokonce sprostej a odjel na kole do hospody…“, přišlo mi, že snad i mírně nabírá. „A to mám všechno připravený jako překvapení – vzala jsem mu i sako!“
„A to vo tom vážně neví? Třeba na to zapomněl…“, popíchnul si táta.
„Třeba jel jenom pro pivčo a nakonec – panna nevěsta má být při svatebním dnu nervózní a vyděšená = tak to je vše v pořádku, no ne?!“, snažil jsem se uklidňovat situaci já.
A taky, že ano – ani ne za půl hoďky se Prošek vracel s bečkou pivínka na tu slávu.
„Takže o tom ví – no vidíš!“, chlácholil už i táta.
A skutečně – za chvilku dorazil na verandu, které otec říká klubovna, protože – ať je plán jakýkoliv, vždycky se skončí na jejich verandě a pije jejich pití, jí jejich jídlo atd. Ne snad, že by byli skrblíci, ale pokud se ona místa „vyjídaček“ nemění, dojde trpělivost i svatému, že!?
„Tak, co je na plánu?“, zeptal se při příchodu Prošek.
„No, nejdřív si dej kafíčko a panáčka!“, rozhodla za něj Zuzik.
„No a pak bude přeci ta svatba!“, ujišťovala se hned Prošková.
„To teda ne – když jsem jednou udělal chybu, nikdo po mně nemůže chtít, abych ji opakoval, no ne?!“, zareagoval na oko ostře Prošek a mrknul k nám okem, aby bylo jasné, že jen nervuje pannu nevěstu z důvodů již výše zmíněných.
Postupně se začali trousit i ostatní oslavenci a většina – jako třeba Pávek – se slovy „Nebyla by rychlá a účinná medicína – tedy RUM?“ a podobně – samozřejmě opět ze zásob maringotky mého taťuldy a s úsměvem a výrazy samozřejmosti mé macešky (beze stop pejorativnosti tohoto označení).
„Tak bude se něco dít, nebo ne?“, ozývalo se sborem z kruhu svatebčanů a směrem k mému otci (zřejmě funguje jako přirozená autorita)
„Mě se na nic neptejte!“, pochopil směr narážek můj otec. „Vše je v režii Proškových! A kromě toho by se přeci mělo vše odehrávat u nich – tak zněla dohoda, nebo ne?!“
„Jojo – pochopila panna nevěsta!“
„Jasně – proto jsem taky celý dopolodne sekal tu pitomou trávu!“, přisvědčil mládenec ženich.
„Já jen, že za chvíli se bude smrákat!“, reagoval trochu podrážděně táta.
„To je fakt – jdeme na to!“, rozhodl Paryba.
Táta mi podal kameru, řekl co a jak a já začal přemýšlet, kam bude nejlepší si stoupnout a tak. Jako první místo jsem si vybral pohled na maringotku, ale nejdřív jsem švenknul na celou louku a skončil jsem u vstupu do „klubovny“. Ideální by bylo, kdyby právě začal někdo vycházet, jenže přání nebývá vždy otcem myšlenky.
Lidičky totiž postupně vycházeli a zase zacházeli a nic organizovaného se nedělo. Prý probíhají přípravy – dobrá, tak jsem využil zavřených dveří a na radu Paryby jsem je otevřel a filmoval jejich převlékání. Jsou to sice dámy v podstatě v letech, ale ječely jak puberťačky, když jim vlezeš do sprchy!
Tak už bylo konečně vše připraveno a svatební zástup scházel ze schodů maringotky, resp. dřevěné verandy přistavěné k ní tedy stále z oné „klubovny“, kde už odcházejí prkna podlahy…
Zástup sešel asi tři metry k betonovému ping-pongovému stolu v pořadí – novomanželé, svědci a družičky = všechny místní dámy z maringotek, oblečené v bílém a řádně situací a alkoholem rozjeté (Parybová třeba cudně necudně ukazovala, že má přes své původní bombarďáky i poprvé na sobě tanga speciálně zakoupené pro tuto slavnostní akci).
U stolu stál již připravený Pávek – zatím v saku, jako civilní oddávající a poté, co mu byli představeni novomanželé ceremoniářem (na jehož jméno si nemohli vzpomenout, a tak jsem alespoň troškou přispěl do mlýna i já), mohl obřad již oficiálně začít.
Proslov Pávka byl zjevně pečlivě připravený = upřímně řečeno na můj vkus až moc, ale nakonec ho prošpikoval občas i umělejším humorem, a tak vlastně nic nepokazil.
Mnohem větší legrace nastala tehdy, když došlo na vyslovené přání panny nevěsty, že si snoubenci budou před výměnou prstýnků říkat vzájemný slib.
„Já, Prošková, si beru Tebe, Honzo…“, už ze sebe sypala trochu uměle (jak jen ženy dovedou) nevěsta…“ a k tomu mi dopomáhej bůh“. Sklidila potlesk. Vrchol byl, když to samé poločetl ženich se zamilovaným pohledem jednoho oka na nevěstu. „budu tě milovat do smrti – no to né, mojí teda né, leda tvý, to jo“… „a k tomu ti dopomáhej bůh“. „Tobě má pomáhat, vole!“, opravil přednes svědek.
„A k tomu MI dopomáhej bůh“.
Prstýnky, polibek, foto a čekal jsem konec. Jenže ouha – teď už bodoval Pávek na celé čáře. Přešlo se totiž na druhou stranu ping-pongového stolu, oddávající se zatím převlékl do kimona a stal se z něj kněz. Obřad pokračoval tedy v místní kapli dílem církevním = geniální nápad. Proslov sice byl v podobném duchu, prokládaný výroky o všemohoucím, ale byla to o to větší sranda a alespoň mně to přišlo jako úžasné kouzlo nechtěného, jak jsou si ty obřady podobné ovšem s odvoláváním na odlišnou autoritu…
A ještě jedno kouzlo nechtěného se povedlo – během „církevního“ obřadu zrovna projížděli po kousek vzdálené Sázavě vodáci – byli notně zděšení, co se to tu odehrává za satanský rituál. Uklidila je ale pohotová reakce „kněze“:
„Holky, která se chcete vdávat?“
„Já, já, já!“, začalo se ozývat z loděk. Nádhera – jak z blbýho filmu!
Musím říct, že to byla zajímavá zkušenost – lidi dokážou blbnout i ve zralém věku a může to být úžasný relax od všedního dne. Pomalu začínám rozumět tomu, proč se třeba mezi maringotkáři slaví Silvestr v říjnu apod. Je jim prostě fajn na světě a mezi svými.
Jsem rád, že jsem toho mohl být účasten!
_____
Závěr
Tak, a teď už bude mít dušička snad pokoj a já budu moct hledět pouze do budoucna a vnímat přítomno = vše staré jsem už zvěčnil (tedy vše podstatné staré).
Děkuji, že jste tento, možná trochu zmatečný historický exkurz, vydrželi až sem. Vážně mi nešlo o složení podkladů pro památník písemnictví, šlo mi o publikování těch prací, u kterých si říkám, že si to alespoň trochu zaslouží. Zkrátka – musel jsem to sepsat, bylo to ve mně jako v koze!
Nemožné a hlavně neuvěřitelné se stalo skutečností = moje první knížka „Můj první vandr“ se drží už rok na prvním místě v prodeji u vydavatele, takže se z ní stal v podstatě bestseller (v původním významu tohoto slova)! A nota bene – je domluveno už druhé vydání; nyní v ČR (původní tisk je totiž z Belgie) a k dostání u všech dobrých knihkupců (tak nějak se to píše, že?) A to raději už nemluvím o momentální zpracovávání do podoby filmového scénáře… uff.. A teď mám ještě před sebou pozvání na první setkání spisovatelů, kde budu mít dokonce první autorské čtení – no uznejte, že si to musím vážně užít…
OV