Vzhůru dolů na Šumavu

Jako místo našeho vandrování byla vybrána Šumava, protože jak tvrdil Patrik – „tam je teprve to skutečný vandrování“. Jen pro vysvětlenou – až příliš pozdě jsem pochopil, že Patrikova definice vandru je „pryč od lidí a civilizace“ = takže jsem potom musel jet na Šumavu ještě několikrát, abych navštívil krásné zříceniny (např. Velhartice) apod., i když jsme byli na onom prvním vandru témě 14 dní! No, přesněji řečeno 10 – ať nepřehání, ale plán zněl na 14… Čas jsme vybrali, myslím ideálně, konec června, kdy nám skončilo vyučování o více než 14 dní dříve kvůli „zarděnkovým prázdninám“, které naše škola vyhlásila, a Honza získal povolení na údajný odlet s rodiči na dovolenou…
Mým prvním úkolem a zároveň svěřenou odpovědností (k mé velké radosti a hrdosti zároveň) bylo zjištění vlaků a naplánování ideální trasy. Byl mi přidělen proto, protože na tehdejší dobu jsem byl považován za technicky vyspělého (alespoň nějak, že?) – měl jsem jako jediný ze čtveřice doma počítač a dokonce jsem v něm měl i program s jízdními řády. Jak jsem se těšil, až se blýsknu před kamarády a jak podrobnou cestu (včetně všech zastávek) vytisknu na jehličkové tiskárně (pamětníci vědí o čem je řeč)! Zasedl jsem tedy ke svému stroji, který měl tenkrát neuvěřitelně obrovský harddisk o velikosti 40MB (ne, nepřeháním a dokonce ani nelžu!) a začal vyťukávat – výchozí stanice Kolín, cesta přes Praha, cílová stanice Prachatice. Počítač nezvykle dlouhou dobu vrkal a skřípal a hned ani ne po deseti minutách na mne vyplivnul první výsledek hledání = odjezd ráno v 5:30hod., příjezd večer v 18:20hod. a cena pro všechny dohromady 1 800,-Kč! Nevěřil jsem vlastním očím! To si ze mne dělá legraci, ne?! Zkusil jsem dát vyhledat další spoj. Počítač přemýšlel ještě delší dobu a pak se vytasil s odjezdem v 9:10hod. a příjezdem až druhý den v 7:14hod.! Neuvěřitelné! Další spoj jsem už neměl odvahu zadat ke hledání a v návalu zoufalství jsem ještě zkusil projít nastavení podmínek pro vyhledávání v již zmíněném programu IDOS, abych se tak jen přesvědčil, že je vše v pořádku. No co – zavolám na informace (klukům to říkat přeci nemusím).
Po bez mála hodině usilovného vytáčení jednoho čísla, jsem se konečně dovolal!
„Prosém, informacéé“, tak odporný a otrávený ženský hlas jsem ještě neslyšel.
„Babo – Ty by ses na erotický lince teda nechytla!“, pomyslel jsem si.
„Dobrý den. Potřeboval bych, prosím Vás zjistit všechny spoje z Kolína do Prachatic, přes Prahu.“, snažil jsem se být slušný i v tónu.
„Ják všechné? Já tu mám jenom vlaky a busý!“
„Promiňte, to mi bude stačit.“ (letecky to fakt nechci a na rolbu zapomeň, krávo!)
No, nebudu to víc natahovat – rozhovor se dále nesl v duchu, kdy se baví hluchý s blbým a nakonec ona paní toho našla ještě mnohem méně, než já! Na další bojovou poradu před odjezdem jsem se vážně netěšil…
A měl jsem skutečně proč! Zjevně jsem ztratil poslední zbytky úcty kamarádů a moje role outsidera se jasně a jednou pro vždy potvrdila. Jediný, kdo mne svou rychlou reakcí celkem překvapil, byl Patrik:
“Super! Takže teď už připadá v úvahu pouze plán B, tedy Boženka.“ – tak totiž říkal své vojensky nazelenalé staré Škodovce 120.
Celkem mne překvapilo, že se nepřidal na stranu brblajících kolegů a neodsouhlasil nestylový způsob dopravy na čundr jako Jára:
“Ty vole, na vandr autem – to je teda fakt průser!“
Až mnohem později mi došlo, že Patrikovi udělala ohromnou radost ona půlroční výhoda stáří věku, která mu v tomto případě ale umožňovala (jako jedinému) vlastnit řidičský průkaz.