Den první

Jakmile jsme dorazili, po nekonečném drkotání přeplněným vlakem, na místo (stáli a později i seděli jsme v uličce, kde se nedalo ani hnout!), pořídili jsme poslední optimistické foto (neměli jsme zatím na zádech bágly) a mně byly předány navigační materiály – tedy mapa a buzola, což jsem se po neúspěšně zařízeném předešlém úkolu, upřímně divil. Ne, že bych se v nich vyznal nejlépe = po pravdě řečeno jsem se v nich nevyznal vůbec, ale již z trénování na chatě jasně vyplynulo, že jsem největší střevo a tak budu muset udávat tempo, aby mě kamarádi neztratili hned po prvním kilometru! A taky že málem ztratili… Podle mapy jsem totiž správně určil směr cesty z nádraží, do lesa a do šíleného krpálu (myslím, že se jmenuje Boubín). Mimochodem – naprosto nechápu, proč se zrovna tomuto místu říká prales – já si alespoň pod tímhle názvem představuji úplně něco jiného. Až časem jsem snad i pochopil a vytvořil si vlastní vysvětlení. Tedy podle mého – český prales (na rozdíl od toho skutečného) znamená prostě pouze bordel v lese, kam se nesmí chodit. Nechali totiž les svému osudu a snad jen ochranáři dohlížejí, aby vše bylo jako ze života a chátrání a podobné entropické věci probíhaly skutečně bez zásahu člověka. Tak jsem si tak říkal, že je to možná cesta i pro jiná místa, která vyžadují nějakou nápravu = prohlásil bych je za prales, či něco jiného pra a byl by pokoj.
Výstup byl naprosto příšerný = nejen, že mne předbíhali hlemýždi (to je alespoň němá tvář, ale když jsme se začali předbíhat i s babičkou o francouzských holích, cítil jsem vážně veliké ponížení = do smrti nezapomenu na moje funění a klapání holí sprintující stařeny, chjo), ale ještě ke všemu batoh získal neskutečnou váhu. Proto jsem se rozhodl (podobně jako v klesajícím balónu) vyhodit všechny nepotřebné – resp. dle Patrika méně potřebné věci. První šlo (hned při první přestávce asi v jedné desetině kopce) v nestřežený okamžik pod kámen tílko = bylo mi jasné (potom, co jsem ho uviděl na Patrikovi a pochopil, proč ho nosí), že ho nejen neoblíknu, ale už ani neunesu! Následovala pasta na zuby – tu přeci bude mít i někdo jiný atd. atd.
Nebyl jsem sám, kdo zápasil. Honza se klouzal na hladké podrážce kanad stejně jako já; Jára zjistil, že starý batoh, který jako jediný sehnal, ho tlačí do boků a jeho skvěle prošláplé kanady od strýce (kterými se při pohledu na naše s Honzou nejprve neustále chlubil) mají na dně u paty vylézající hřebík. A to si ještě pořád stěžoval, že po něm jako jediném lezou mouchy. Mno – tonoucí, se stébla chytá a mne alespoň mírně v tu chvíli potěšilo, že nesmrdím nejvíc. Jediný, kdo byl v pohodě, byl Patrik a ještě si pískal! Nahoře na kopci jsem předal buzolu a mapu a tak skončila má průvodcovská činnost = tedy naštěstí… Patrik nás již se skutečnou jistotou zavedl do divočiny mezi stromy a tam jsme si troufli rozdělat celty a vytvořit první provizorní přístřešky.
Dali jsme se do plánování další cesty a také do hodnocení našeho současného snažení – vše jsme (pokud možno podrobně) zapisovali do deníku-cancáku, který se bohužel nedochoval… Přesto mi mnohé z něho zůstalo nesmazatelně v paměti a tak mám také z čeho vycházet při psaní tohoto rádoby ironicko satirického cestopisu. Výmluvný je hned můj první zápis:
„Jsem střevo, to jsem věděl, teď hlavně dojít!“ – na první den celkem plno optimismu, že? Mimochodem ve stejnou chvíli do deníku psal Patrik věty typu:
„Výstroj v pořádku – osvědčily se zejména nové Martensky = byly drahé, ale do kvality se vyplatí investovat“.
Začínal jsem pociťovat silný demokratizující tlak, podobný možná vzpouře černochů proti apartheidu a na mysl mi přicházely hesla „set them free“…