Den po té

Jediné štěstí bylo, že už jsme se pohybovali po hřebenech (není totiž ani nijak zvlášť cítit, když se přehoupnete přes 1 000 metrů nad mořem) a tak nás, alespoň tento den, nečekal žádný vrcholový výstup jako předešlý den. V tomto je alespoň Šumava velice laskavá – nechá Vás jednou vydrápat do kopce a pak už jen surfujete po hřebenech, jak po vlnách. Důležité bylo také to, že mraky alespoň na chvilku zmizly a tak se dalo předpokládat, že dnešní noc bude klidná.
Relativně brzy odpoledne jsme zastavili na rozlehlé louce, odkopli drn a udělali obědo-svačino-předvečeři. Když jsme začali pojídat náš výtvor, objevil se zčista jasna hajný (nebo polesný nebo jak se této lesní šarži správně říká).
„Tak, pánové – co tady vyvádíte?!“, obořil se na nás poněkud nervózně.
Slova se ujal Patrik a upřímně řečeno – poprvé (a zřejmě i naposledy) jsem byl rád, za jeho pevnost v hlase a poměrně direktivní přístup:
„Pěkný podvečer, pane! Nebojte se – jsme cvičení zálesáci = vidíte sám, že s ohněm zacházíme ohleduplně a kromě toho už ani další jídlo neplánujeme.“
„No dobře, to vidím, ale co máte v úmyslu? Zdržíte se dlouho?“
„Nebojte, pane – mohu Vás uklidnit, že zítra už budeme pryč. Jsme na cestě přes celou Šumavu a jakékoliv zdržení, je pro nás nepřijatelné!“
Zabralo to. Nakonec nám i popřál dobrou noc a přátelsky se rozloučil. Opět se mi dostavil ten zvláštní pocit – nebýt chuligán, zajímací…(jak jsme tomu tenkrát říkali). Trochu starostí nám ale dělali na obzoru se objevující lidé z o kus dále položeného stavení. Zjevně ani jim se nelíbilo, že se tady (patrně na jejich louce) objevila banda výrostků. Možná na nás onoho hajného poslali oni a teď byli zaražení, že nás nevyhodil. Třeba jim ale křivdím, nevím. Nebyl to ale zrovna moc příjemný pocit – nota bene, začalo se opět zatahovat hustýma černýma mračnama.
Zanedlouho po té už bylo vidět, jak k nám na louku jede povoz tažený koňmi a u nich dvě chlapiska, jak hory.
„Tak, a teď nám dají do držky!“, začal sýčkovat Honza.
Leč chyba lávky – oba chlapi se sice hnali poměrně velkou rychlostí a stres z nich přímo sálal, ovšem jejich starostí jsme pro tuto chvíli přestali být my, ale kupodivu seno, srovnané do snopů (nebo jak se těm kupkám správně říká – jsem holt městské dítě, no…). Pomalu jsme jim vyšli vstříc s opatrností, se kterou bych se asi blížil ke lvici s mláďaty. Vrhali na nás nevraživé pohledy, ale my se nedali odradit.
„Nebojte, my Vám jdeme pomoct, pokud teda chcete.“, povídám.
Chlapiska roztáli jak jarní sníh. Za chvilku bylo seno naložené na povoz a my už na cestě do stavení, abychom jim pomohli náklad i vyložit. Dva z nás byli na seník nahoře, dva podávali seno nahoru a chlapi uklidňovali koně – předpokládám, že byli nervózní, že nás neznají – protože jiný důvod mne nenapadá, koně smrděli stejně jak my… Práce byla brzy dokončena a sedláci nám nabízeli peníze za pomoc.
„To ne, prachy nechceme! Děkujeme…“, ozval se jedlík Jára. „Jestli nám ale chcete udělat něčím opravdu radost, pozvěte nás na jídlo!“ dodal a šibalsky se usmál.
„Tak jo.“, přivětil zřejmě asi majitel statku. „Mámo, dej jim gulášovku!“, zněl jasně jeho rozkaz.
Během chvilky byla polévka na stole a neskutečně voněla. My začali s plnou pusou vyprávět, odkud jsme a co tu děláme. Tím se rozptýlily i poslední pochybnosti a nerudnost z oněch šumavských tváří zmizela nadobro. Honza se snažil již tak příjemnou atmosféru ještě trochu načechrat a tak povídá, hned, co dojedl:
“Jo, není nad domácí gulášovku!“ a slastně se olízl.
„To jo, ale tuhle jsem udělala narychlo ze dvou pytlíků, do kterých jsem přidala jen pár brambůrek! To když jsem Vás viděla, jak pomáháte.“, smála se paní domácí a nám bylo fajn.
Odmítli jsme i nabídku k přespání a vrátili se na „naši“ louku. Dlouho do noci jsme si pak o tomhle nevšedním zážitku povídali, až nás všechny přemohl spánek. Jo a mimochodem – nakonec nejen nepršelo večer, ale dokonce ani celou noc!