Dva v jednom

Spaní na zřícenině bylo sice nejtvrdší za celý vandr (vzhledem k udusané hlíně v bráně hradu), ale rozhodně i nejromantičtější! Co nám ale hned po ránu zkazilo radost nadobro, byl vytrvalý a hustý déšť.
„No, co – je ráno. Nebudeme sýčkovat – do večera je času dost!“, snažil se nás nějak podivně povzbudit sám velký Patrik.
Upřímně řečeno, měl jsem silný dojem, že to říká hlavně kvůli sobě a že už mu Šumava taky začíná pomalu, ale jistě, lézt krkem.
„Máme před sebou nejkrásnější část vandru – cestu k jezerům! Když vše půjde hladce, přespíme někde po cestě a zítra se budeme kochat krásou Černého a Čertova jezera a jinak se budeme flákat. Pak už to další dny bude jen z kopce!“.
Ani nevím proč, ale jeho věty mi dělaly vážně radost, i když ve mne vyvolávaly nebývalou ostražitost…
Neměl bych to asi psát, abych nenarušil dojem ze skutečného vandru, ale když už jsem tak upřímně popsal náš ubohý sexuální život, musím se přiznat i s tím, že nám cestu na Špičák trochu urychlil místní sezónní autobus. Kluci by asi nebyli rádi, že to přiznávám, ale pokud by čtenář kontroloval naši trasu na mapě, vznikla by mu nyní velká nesrovnalost, jak jsme zvládli ujít tolik kilometrů = tedy, nezvládli – dojeli. Kromě toho bych ani nemohl zmínit nádherný přebret Honzy Taliána, který se ptal na směr cesty na Srní, ovšem zeptal se na jakési pochopitelně, že neexistující „Srnčí“, což řidiče vyvedlo z míry (z Járy, jak jsme říkali) natolik, že nám účtoval poloviční cenu jízdného!
Na Špičáku jsme přeci jen mírně zavzpourovali Patrika a skočili na jedno točené v místní horské restauraci (Patrik už naštěstí poměrně dost rezignoval – i když sám si pivčo nedal). Ráz zimního lyžařského centra totiž nelze přehlédnout ani uprostřed léta. Takto posilněni (jiné touhy se už naštěstí neprobudily a to ani u Honzy) jsme se vydali směr Čertovo jezero, které ale bylo naplánováno až na druhý den, takže nám zbývalo pár kilometrů, po kterých budeme hledat místo k podvečernímu lenošení a pozdějšímu přespání.
Jo, a málem bych zapomněl, že jsme trochu té civilizace využili i k tomu, že jsme z jedné budky zavolali domů (ano – mobily v té době vážně ještě nebyly, resp. nebyly tak masově rozšířené pro lidové či prosté vrstvy, chcete-li); kdy jsme se dozvěděli, že dle předpovědi se na naší republiku žene velká bouřka, což nás ale nevyvedlo z „járy“, protože na déšť jsme tady byli už zvyklí (teda, mysleli jsme si to).
„Hele, nemám nic proti tomu, když se občas táboří i na místech k tomu neurčených“, začal další přednášku Patrik „ale spát v prvním pásmu ochrany se mi vážně nechce – to už smrdí celkem slušným průserem, jasný?!“
Z toho celkem logicky vyplynulo, že hledat přespání budeme co možná nejdříve. Jenže ono to nebylo zase až tak jednoduché. Kolem Špičáku to je totiž samá sjezdovka, což znamená samý kopec bez rovinky na minimální možnou pohodlnost k přespání. Zkrátka, tak dlouho jsme hledali vhodný flek, až jsme si ohřívali na kamenu véču na černé sjezdovce, za kterou už byla cedule „První pásmo Národního parku Šumava“ a nám bylo jasné, že jiné východisko, než přespat tam, není…
Museli jsme jít ještě mnohem dál, než k ceduli, když se cesta alespoň trochu mírně začala rovnat.
„Já už na cestě nespím, jasný?!“, napodobil Honza intonaci Patrika.
„No jo, ale tady je všechno kolem cesty z kopce!“, protestoval Jára.
„Neboj, něco najdem!“, uklidňoval situaci Patrik.
„Uděláme to jako včera – necháme tu batohy a mrknem se.“
„Já dneska nikam nejdu – mám toho nějak plný zuby.“, přiznal svoji krizi nahlas Jarek.
„Nevadí, tady je to kousek – půjdu klidně i sám.“
Nikdo Patrikovi neodporoval, ale ani se nikdo jiný nenabídnul. Zůstali jsme tedy na cestě sami…
„Pánové – nechci zavádět trudnomyslnost, ale já toho mám plný zuby taky a upřímně řečeno – já mám trochu z tý bouřky strach.“, přiznal jsem se.
Víc se už říct nestačilo, protože se najednou objevil zpátky Patrik se slovy:
„Je to horší, než jsem čekal. Bude asi vážně nejlepší sejít trochu z cesty, ať nejsme tolik na ráně a nějak to do rána přečkáme.“
Snažili jsme se v tom lese z kopce najít nějaký flek, kde kořeny stromů tvořily alespoň nějakou relativní plošinku, což se po chvíli snad i povedlo. Přinutili jsme se pak zalézt do spacáků co možná nejdříve a taky rychle zabrat (moc přemlouvání nám to ale nedalo), protože se zvedal opravdu nepříjemně velký vítr a o přicházející bouři (zdůrazňuji – v lese, mezi stromy) nebylo pochyb.
A taky, že ano. Nebyla ani jedna hodina po půlnoci a spustil se hrozný přívalák, který prokládaly obrovské blesky (byly asi normální, ale ono je pozorovat přes okno chatky a ležet na zemi a civět na ně přímo na nebi je setsakra rozdíl). Stromy se nakláněly a příšerně praskaly = byla to fakt hrůzná podívaná. Nejhorší ale bylo samozřejmě množství padající vody. Během chvíle jsme byli skutečně totálně durch – a to třeba i uvnitř batohů a spacáků, no prostě hrůza… hrůza… hrůza. Pomalu, ale jistě se začal rýsovat konec naší cesty po Šumavě.
Nebylo se ani o čem dohadovat. Poměrně odevzdaně jsme začali (až v nezvyklém klidu) balit vše, co šlo do batohů; zbytek jsme si nouzově oblékali na sebe. Všude nám tekly čůrky studené vody a vše doplňoval hukot větru a praskání stromů (raději ani nebudu psát, že začaly tu a tam i padat větve – drama to bylo i bez toho celkem velké).
Po tmě, ozařované blesky, jak na přehlídkovém molu, jsme začali hledat cestu k Čertovu jezeru. Dnes mi není jasné, proč jsme se nevraceli na Špičák, ale v té chvíli nám všem to přišlo jaksi logické.
„Blbové – teď se teprve hodí ty Vaše nablejskaný kanady!“, pokusil se o vtip Patrik, ale nějak moc nezabral.
„Já je prostě nevyhodím – říkej si, co chceš!“, vztáhl onen vtípek na sebe Honza, který sice šel v mých (nakonec jsem mu je i nechal – to na památku), ale svoje původní a nyní i zdrclé si nesl přivázané ze zadu na batohu – zřejmě z pietních důvodů. Nikdo mu ale nenašel sílu to rozmlouvat.
Po čtvrté hodině ranní začalo pozvolna svítat a déšť se umoudřovat. Lehce po půl páté jsme byli prvními návštěvníky Čertova jezera a obávám se, že tento rekord bude v budoucnosti asi těžko překonán. Byl jsem na oněch místech později ještě několikrát (samozřejmě mnohem později během denní hodiny) a vždycky tam bylo strašně narváno turisty – my si ale tehdy mohli tu krásu vychutnat zcela nerušeni!
Zahřátí cestou jsme přímo na břehu posnídali – paštiku s mokrým chlebem, jak jinak! A nastal čas plánování další cesty.
„Nechci Vás, zcela výjimečně, nějak moc naštvat, ale já to vidím takto:“, ujal se až nečekaně demokraticky slova Patrik. „Jsme přibližně stejně daleko od Špičáku jako od nejbližší zastávky vlaku (podle taky promáčené mapy) vesnice Kolinec. Nepřijde mi moc moudrý se v této chvíli vracet. Šel bych dál. Neprší, tedy už tolik neprší – přesněji řečeno. Černé jezero je ještě krásnější. Došel bych k němu a pak už bych pádil přímo na vlak k našemu autíčku…snad tam na nás holka zelená hezky čeká.“, skoro snad i vzdychnul.
„Já nevím, mám toho fakt plný zuby, a co se mne týče, já bych už jel domů minimálně včera.“, přiznal jsem svoji depku na oplátku já.
„Ondro, já myslel, že to zabalíte hned po prvním dešti a upřímně řečeno – já už to chtěl zabalit po noci na tom debilním posedu.“, všechny šokoval Páťa.
„To jako fakt, jo?!“, nevěřil Honza.
„Ano…chci tím říct, že jste mně fakt docela potěšili a bylo mi ctí s Vámi letos vandrovat!“ Chtě nechtě – všem se nám vybavil rozlučkový proslov hudebníků na Titaniku (vody bylo patrně stejně).
„Tak jo. Zatnem zuby a dotáhnem to do vítěznýho konce. Jsem pro.“, v podstatě rozhodl za všechny Jarek.
Ovšem ani ne po jednom kilometru bylo toto naše rozhodnutí podrobeno těžké zkoušce. Kdo jste absolvoval cestu mezi zmíněnými jezery, víte velice dobře, o čem to mluvím. Obě jezera totiž dělí neskutečné převýšení a to na minimální vzdálenosti – pokud si dobře pamatuji, tak to není ani tři kilometry, ovšem příšerného krpálu. Jít ho dolu, máte problém, ale naše cesta vedla opačným směrem a tedy do kopce! Po minimálním spánku to byla skutečná „odrovnávačka“. Během chvíle z nás lilo nejen deštěm, ale hlavně neskutečnou námahou = ideální kombinace, fuj!
Myslím, že ani moc nemusím rozepisovat, že tato cesta nám trvala více, než dvě hodiny a to je to vážně celkem kousek. Na břehu Černého jezera jsme sebou plácli a chvíli to vypadalo, že už nikdy nevstaneme.
Žel, musel jsem tuto pohodu minimálně sobě nechtěně přerušit, protože se mi zrovna v této nemožné situaci opět ozvalo volání přírody.
„Achjo, na mě to prostě nemůže přijít, když jdeme kolem hospody! Já si vždycky musím počkat na civilizaci a ještě bez záchodu!“, lamentoval jsem při úprku a hledání alespoň minimálního soukromí…
„Kluci, nerad to říkám, ale zvládneme tak rychlou sváču nebo předoběd a musíme pokračovat, protože nám nezbývá nic jiného, než sice kratší varianta, ale v podstatě dva dny cesty v jednom a času nám moc nezbývá…“
Áha – tak tohle byla ta zrada, kterou jsem v Patrikovu hlasu slyšel. Nikdo ale nenašel sílu k jakémukoliv odporu – nakonec, stejně nám asi teď vážně nic jiného nezbývalo…
Byla to hrozná cesta. Déšť byl vytrvalý a neustávající, síly nám ubývaly a psychická krize dostoupila na maximum. Mlčelo se, občas někdo syknul či heknul, ale jinak ani slovo. Nikdy třeba nezapomenu na styl závěrečné chůze Jarka (tehdy jsme tomu říkali sprint), kterému vylézaly hřebíky už v patách obou bot a tak se snažil si alespoň trochu ulevit a chodil v podstatě vždy na jedné noze po špičkách a různě obě nohy střídal. Vzbuzoval tak neskutečný soucit, ale nebylo, jak mu pomoci. Batohy nás dřely do téměř krvavých ramen – zkoušeli jsme různé úlevné polohy (třeba držet popruhy rukama), ale vše bylo málo platné – dojít se muselo. Zpočátku mi celkem ony číny vyhovovaly – jsou lehčí a vzdušnější; jenže mají také mnohem slabší podrážku a to se v této finální části naší cesty prokázalo jako fatální = cítil jsem totiž každý kamínek a chodidla mne neskutečně pálila, ale jak říkám = jiná možnost nebyla – muselo se dojít!
A taky se došlo, ale právě v době, když už na nádraží byl připraven poslední vlak toho dne, který by nás mohl přepravit k oné čekající žabičce. Jenže tu se zase ukázaly jako neuvěřitelné České dráhy. Kluci stáli u vlaku, já shodil bágl na zem a utíkal jsem (ano, skutečně utíkal) ze svých vážně posledních sil k výdejnímu okénku.
„Čtyřikrát do Vimperka!“, vyhrkl jsem na slečnu za přepážkou, totálně udýchaný a splavený i zmoklý zároveň.
„A chcete to přes Prachatice nebo Klatovy?“, zněla neuvěřitelná odpověď.
„Jéžiš – madam, já nevím. Chceme jet tímhle posledním vlakem, co tady je. Směr jízdy pochopitelně neznám!“
„No, ale já potřebuju vědět, kam Vám to mám napsat!“, trvala si na svém mladá dáma.
Naštěstí mne napadlo spásné řešení:“Víte co, tak nám to dejte do nejbližšího přestupového místa a my se během cesty už nějak zorientujeme, ano?!“ (v životě už nebudu zařizovat cestu s ČD)
„No tak tedy do Prachatic!“
„Dobře, třeba do Černé při Čope, ale hlavně už tiskněte – ať nám to neujede, proboha!“
„Nebojte, vlak čeká, až mu mávnu!“, šibalsky se usmála a mě došlo, že je tady skutečně jediná odpovědná osoba a dokud ona nedá povel, nic se dít nebude. Na druhou stranu jsem se tak stal přímým důsledkem budoucího zpoždění. Neměl jsem ale sílu víc se dohadovat. Jen mne ještě zarazila jedna skutečnost – totiž můj výraz „tiskněte“ byl totálně mimo. V Kolíně už sice v té době dávno na vše měli tiskárny, ale tady, v tomto (nejen bohem) zapomenutém koutě naší vlasti, stále vydávali klasické jízdenky, které se razítkovali v takovém tom starém automatickém razítkovacím stroji (buch buch, klap-klap)! Neuvěřitelné!
Kluci mezi tím pochopitelně nemohli nic tušit o důležitosti a hlavně vlivu této osůbky na odjezd vlaku a naložili všechny naše věci do vlaku s tím, že Jarek stál neohroženě jednou nohou ve vlaku a druhou na peróně a byl rozhodnut držet vlak od odjezdu i vlastním tělem = skutečně odvážný a hlavně šlechetný čin = budiž mu to na věčné časy přičítáno k dobru a budiž mu oplaceno při vzkříšení spravedlivých! Jejich stres tak ale dostoupil maxima…
Tak jsme tedy nakonec odjeli z Kolince, kterému jsme po tom všem začali říkat zcela symbolicky Kolínkonec! Po přestupu, kde už šlo naštěstí vše hladce (myslím, s koupí jízdenek) a dokonce měli i tiskárnu na tisk lístků, jsme se konečně dostali k autíčku, které na nás (k velké radosti hlavně Patrika) poslušně čekalo a čas opuštění přečkalo bez úhony!
Poslední problém tak nastal pouze při prvním pokusu o nastartování auta k odjezdu – Boženka ne a ne chytnout. Každý další pokus o nastartování obsahoval výstup Patrika z auta a obejití a kontrolu všech důležitých součástek k úspěšnému startu. On si totiž, náš milý Patrik, nedokázal vzpomenout, co vše a kde odpojil, aby zabránil jeho zcizení. Nebudu to déle protahovat – samozřejmě, že potíž byla v onom odpojeném kabelu k rozdělovači – nakonec až šestý pokus odhalil jeho odpojení a pak už v nastartování bránila pouze vytřískaná deset dnů nepoužívaná baterka. No co, autíčko jsme roztlačili – vlastně jen nasměrovali na kopeček, který u nádražíčka začínal a než jsme dojeli na rovinku, Boženka už spokojeně brblala…Ještě, že jsme jeli na první vandr s profíkem!