Učíme chlapečky, jak se chovat k holčičkám, ale ne, co od nich očekávat. Učíme holčičky, co mají očekávat od chlapečků, ale ne, jak se k nim mají chovat.

Jeden moudrý člověk kdysi řekl, že klíčem k úspěchu ve vztazích je očekávat nečekané. No dobře, možná to neřekl přesně tak, ale zní to dobře, ne? A pravdou je, že ve výchově a v tom, co si předáváme mezi generacemi, jsme na tenhle klíčový detail tak nějak zapomněli. Učíme kluky, jak být rytíři, a dívky, jak být princeznami, ale nikdo jim neřekne, že v dnešním světě rytíř často zapomene koně doma a princezna radši do bitvy vyráží sama.
Proč to tak je? Protože máme talent na to, jak zjednodušit složité věci a zároveň složitě komplikovat to jednoduché.
Rytíři bez koně a princezny s mečem
Už od mala klukům říkáme: „Buď hodný na holky, chovej se k nim slušně, ochraňuj je.“ Jasně, to je fajn. Jenže se zapomínáme zmínit o tom, že ochrana má smysl jen tehdy, když je žádána. Což znamená, že pokud holka evidentně zvládne přetáhnout svého nepřítele kabelkou plnou cihel, je asi zbytečné jí nabízet pomoc. A co teprve, když „rytíř“ přijde domů a zjistí, že jeho princezna mu právě sjíždí Netflix? To ho na hodinách rytířství nenaučili.
A holky? Ty zase slyší: „Najdi si kluka, co se k tobě bude chovat hezky.“ Ale co to vlastně znamená „hezky“? Mají očekávat květiny každý pátek, nebo je „hezky“ to, že jim ten chlap ustoupí u každého sporu? A jak se vlastně chovat k takovému člověku? Jenže to už nikdo neřekne. Takže se nám tu plíživě množí generace žen, které očekávají princátka, ale nevědí, že princové taky občas potřebují, aby jim někdo utřel zbroj – obrazně i doslova.
Očekávání versus realita
Problém je v tom, že z výchovy děláme jednosměrku. Kluci dostanou manuál na „správné chování k holkám“, ale už se neřeší, co od holek vlastně můžou čekat. Holky zase slyší, co od kluků očekávat, ale nikdo je nenaučí, jak na oplátku „vycházet“ s kluky. A tak to máme: rytíři se cítí jako nosiči květin, princezny jako bojovnice, co si všechno musí zařídit samy. A mezi nimi zeje propast plná nenaplněných očekávání.
Není to o dokonalosti, ale o rovnováze
Naším problémem je, že máme neustálou potřebu vnímat vztahy jako souboj, ve kterém buď vyhraju, nebo prohraju. Jenže zdravý vztah není hra s nulovým součtem. Je to balanc. Když něco dávám, měl bych i něco dostat. A naopak.
A tak si představte ten svět, kde by malí kluci slyšeli: „Ano, chovej se hezky, ale taky očekávej, že tě někdo bude respektovat.“ A holky by slyšely: „Ano, měj očekávání, ale zároveň si uvědom, že i ty musíš nabídnout něco zpět.“
Tak co s tím?
Možná je čas přestat učit „jak být rytířem“ nebo „jak být princeznou“. Místo toho bychom mohli učit děti, jak být prostě normálním člověkem. Jak dávat, přijímat, chápat, že každý má své chyby a limity. A hlavně – jak mluvit o tom, co potřebují a co očekávají.
Protože když si to řekneme na rovinu, rytíři a princezny jsou fajn v pohádkách. Ale ve skutečném životě nám spíš pomůže být trochu méně perfektními ideály a trochu víc opravdovými lidmi.
A kdo ví, třeba tenhle nový přístup jednou zachrání i tu jejich „vysněnou půlku království“.