Všimli jste si někdy, že se život dělí na dva typy lidí? Na ty, kteří se ptají „co s tím můžu udělat já?“ – a na ty, kteří se ptají „proč to neudělají oni?“ A mezi těmito dvěma otázkami leží propast hluboká jako Mariánský příkop – a často i stejně temná.
Ten první typ lidí většinou koná. Někdy s menším úspěchem, někdy s větším, ale pohybují se. Zatímco ti druzí… přemýšlejí, analyzují, filozofují, hodnotí – a hlavně vysvětlují, proč něco nejde, dokud to za ně neudělá někdo jiný.
Je to zvláštní: čím víc energie věnujeme přemýšlení o tom, co by měli udělat druzí, tím méně máme chuti udělat cokoliv sami. Možná proto, že je mnohem jednodušší rozčilovat se nad cizí nečinností než překonat vlastní.
Iluze jménem „měli by“
„Měli by se chovat slušně!“
„Měli by mě pochopit!“
„Měli by si uvědomit…!“
Kolik konfliktů, zklamání a bolavých vztahů se dá shrnout do těch tří slov – měli by. Jenže realita je bohužel necitlivá na naše očekávání. Vesmír se neřídí tím, co by měli udělat ostatní. Řídí se tím, co uděláme my. A čím víc lpíme na představě, jak by svět měl fungovat, tím víc jsme zklamaní, že nefunguje podle našeho scénáře.
Někdo nám neodepíše – a my jsme dotčení.
Někdo nás nepodpoří – a my jsme rozčarovaní.
Někdo nepochopí naši „logiku“ – a my se cítíme nepochopení.
Jenomže problém není v tom, že svět nehraje podle našich not. Problém je v tom, že jsme přesvědčeni, že by měl.
Mikrokroky, makrodopady
Někdy stačí opravdu málo – jeden e-mail, jeden telefonát, jeden pokus, jedno „dobře, zkusím to jinak“. A to „málo“ se může stát poslední kapkou, která spustí lavinu. Ale to nevíme dopředu. Proto tolik lidí raději nedělá nic – dokud si nejsou jisti, že to bude mít smysl. Jenže smysl se většinou ukáže až potom, ne předem. Život se neřídí algoritmem, ale hybností. Kdo se pohne, spustí děj. Kdo stojí, čeká, až děj spustí někdo jiný – a většinou se pak diví, že se nic neděje.
Řešení často nepřichází jako zjevení, ale jako malý čin. Ne hrdinský, ne okázalý – prostě jeden krok vpřed. A někdy stačí právě ten, aby se změnilo všechno.
Oběť versus tvůrce
Psychologicky řečeno: v každé situaci můžeme být buď obětí, nebo tvůrcem.
Oběť se ptá: „Proč se mi to děje?“
Tvůrce se ptá: „Co s tím můžu udělat?“
Oběť hledá viníka. Tvůrce hledá cestu. Oběť potřebuje pochopení. Tvůrce potřebuje odvahu. A to, co dělí jednu roli od druhé, není IQ, peníze ani výchova – ale postoj.
Můžeme celý život čekat, až se svět změní, nebo můžeme udělat jednu drobnost, která změní náš vztah ke světu. A často právě tímhle malým rozdílem mezi „čekám“ a „jednám“ se rozhoduje, kdo se topí a kdo plave.
Když přestaneme čekat
Možná zázraky nejsou dílem bohů, ale lidí, kteří prostě přestali čekat. Přestali fňukat, přestali obviňovat, přestali chtít, aby svět byl jiný – a začali se ptát: „Co můžu udělat já?“ A když se na to podíváme s nadhledem – možná právě tahle otázka je největším projevem víry. Ne v Boha, ne v osud, ale v sebe. Protože když uděláme i tu nejmenší věc, pohne se celý vesmír. Možná jen o kousek – ale ten kousek může být přesně ten, který chyběl, aby se věci daly do pohybu.