Kdysi jsme si mysleli, že internet je jako knihovna. Pak že je to kavárna. Pak že je to tržiště. A dnes už víme, že internet je především jedno obrovské kasino, kde Velký Algoritmus točí kolem štěstí a my čekáme, jestli právě náš příspěvek padne na výherní políčko.
Velký Algoritmus?
To je takový nový bůh. Ale ne ten starozákonní, co trestá hříšníky. Ani ten novozákonní, co miluje všechny bez rozdílu. Tohle je algoritmický bůh. Chladný, nemilosrdný a velmi špatně definovaný.
Nejsme uživatelé. Jsme zboží.
Tohle už víme. My nejsme ti, kdo používají sociální sítě. Jsme ti, kdo se na nich používají. Neplatíme penězi – platíme svými daty, emocemi, pozorností a časem. Tedy tím nejcennějším, co máme. A ne, zdaleka to není „zadarmo“.
A přesto máme podivnou iluzi, že tvoříme obsah pro lidi.
Ve skutečnosti tvoříme nejprve pro algoritmus. A teprve když algoritmus schválí, že jsme vhodní k distribuci, dostaneme se i k lidem.
A tohle je ten moment, kdy se něco v duši trochu zlomí.
Protože už nejde o to, co říkáme – ale jestli to, co říkáme, nevadí neviditelnému systému pravidel.
Provokace ano. Kontroverze ne.
Tohle je základní poučka, kterou ovšem není tak jednoduché pochopit. Velký Algoritmus miluje emoce. Ale pozor – jen některé.
Líbí se mu:
Rozčilení (ale ne hněv).
Názor (ale ne extrémní).
Humor (ale jen „bezpečný“).
Polemika (ale hlavně ne osobní).
Zkrátka: buď dráždivý, ale ne toxický. Buď výrazný, ale nezačni být nebezpečný pro zadavatele reklamy.
Protože jakmile někdo z diváků ucítí, že něco by mohlo být urážlivé, algoritmus zatáhne za páku a smaže tě z losování. Aniž by tě varoval. Bez soudu. Bez odvolání.
A to je na tom to fascinující:
Nejsme cenzurováni lidmi. Jsme předběžně umlčeni strojem.
Příspěvek, který se znelíbil
Začalo to nevinně. Vytvořil jsem dvě videa. Obě měla pointu, humor, i jistou psychologickou hloubku. Jeden příspěvek získal výbuch sledovanosti. Druhý – takřka identický – téměř žádnou.
Proč?
Nevím. Nikdo mi to neřekl. A právě ta neprůhlednost pravidel je tím, co člověka přivádí k šílenství.
Zatímco dříve jsme žili v systému, kde se dalo alespoň tušit, co je žádoucí a co ne, dnes jsme v rukou AI, která ani sama sobě neumí vysvětlit, proč něco zobrazuje nebo maže.
A tak vymýšlíme strategie, jak nebýt příliš ostrý – ale ani nudný. Jak být jiný – ale ne divný. Jak se trefit do vkusu stroje, o jehož chuti nikdo nic neví.
Až se nakonec stane, že víc než k lidem mluvíme ke kódu. A trochu nás to bolí.
A co s tím?
Dalo by se říct, že to nemá řešení. Ale možná má.
Tím řešením je… vědomá dvojakost.
Tvoř pro lidi. Ale věz, že to první musíš naservírovat algoritmu. Buď sám sebou – ale přizpůsobený. Buď upřímný – ale jen tolik, kolik se vejde do bezpečné zóny výkladu.
Je to hra. Divadlo. Trochu schíza.
Ale pokud si to přiznáme, možná nás to tolik nesežere. A možná pak i to jedno zatracené video dostane šanci být vidět.
Závěr?
Žijeme v době, kdy už nás nečtou lidé, ale nejprve stroje. A ti rozhodnou, jestli jsme vůbec hodni lidské pozornosti.
Je to svět na hlavu postavený.
Ale pořád v něm máme jednu výhodu:
Stroj zatím nechápe ironii. Tak si ji hýčkejme. Možná je to poslední svobodná věc, která nám zbyla.