Znáte to. Všichni okolo se chovají jako blbci. Volí nesmyslně, věří ještě větším nesmyslům a dělají věci, které by nenapadly ani vás po třech pivech a dvou panácích. A tak si říkáte: „Co to s těma lidma je?!“
Jenže – co když je otázka špatně? Co když by správně měla znít: Co to je se mnou?
Dětská představa o dokonalém světě
Začněme hezky od dětství. Pamatujete si, jak jste si jako malí mysleli, že svět se točí jenom kolem vás? Že když si něco přejete, tak to rodiče (nebo kouzelná víla) zařídí? Že se všichni budou chovat podle vašich představ, jen proto, že vy si to tak přejete?
Tohle dětské přesvědčení je jako malý zárodek iluze, kterou si často nosíme do dospělosti. Ne že by nám to někdo řekl přímo – ale tak nějak to podvědomě předpokládáme. Jenže pak vyrosteme, zjistíme, že lidé dělají věci, které se nám vůbec nelíbí, a celý tenhle křehký svět našich představ se začne sypat jako domeček z karet.
A co uděláme? Začneme se zlobit. Na lidi, na svět, na sebe. Protože oni nejsou takoví, jaké bychom je chtěli mít. A přesně tady přichází na scénu filtr vlastních představ.
Filtr reality: moje představa vs. skutečnost
Představte si, že na obrazovku svého života nasadíte filtr. Takový speciální, který vám promítá ne realitu, ale vaše představy o realitě. Vidíte lidi a situace ne takové, jaké doopravdy jsou, ale takové, jaké by podle vás měly být. A tady začíná ten problém.
Začnete neustále srovnávat:
„Proč ten člověk udělal tohle, když měl udělat tamto?“
„Proč se tahle situace nevyvíjí podle mých plánů?“
„Proč svět prostě nefunguje tak, jak bych si přál?“
A víte, co vám takové srovnávání přinese? Očekávání. A víte, co přináší očekávání? Ano, zklamání. Protože svět se nikdy nebude točit podle našich představ.
Jak přijmout realitu (a nezbláznit se)
Máte dvě možnosti:
Můžete dál trvat na svých představách a idealizacích. Výsledek? Budete zklamaní, frustrovaní a možná i lehce depresivní. Protože svět prostě neposlouchá.
Nebo si sundáte ten filtr a začnete vnímat věci tak, jak jsou. Přestanete lidem a situacím nasazovat masky svých očekávání a přijmete, že realita je jiná. A víte co? Možná zjistíte, že to takhle vlastně vůbec není špatně.
Zkuste si to. Místo toho, abyste přemýšleli, proč se druzí chovají „hloupě“ (rozumějte: jinak, než chcete vy), zkuste přemýšlet nad tím, co vám to o vás samotných říká.
Když mluvíme, mluvíme o sobě
Malý bonusový tip: všimli jste si někdy, že když mluvíte o druhých, vlastně vždycky mluvíte o sobě? Vaše hodnocení světa a lidí je zrcadlem vašeho vnitřního nastavení. Řeknete třeba:
„Lidi jsou úplně mimo.“ A ve skutečnosti tím možná říkáte: „Já mám problém s tím, že svět neodpovídá mým očekáváním.“
„On je hrozný egoista.“ A možná tím myslíte: „Chtěl bych, aby věnoval víc pozornosti mně.“
Zkuste se příště pozastavit nad tím, co říkáte, a zamyslet se, jestli to náhodou nevypovídá víc o vás než o druhých. A až příště zase uvidíte nějaký „nesmysl“, místo rozčilování si řekněte: „Co mi tohle vlastně ukazuje o mně?“
Když sundáme růžové brýle
Přijmout realitu takovou, jaká je, není snadné. Ale je to jediný způsob, jak se zbavit neustálého rozčilování, že věci nejdou podle našich představ. Svět je pestrý, chaotický a někdy i docela divný – ale přesně v tom je jeho krása.
A víte co? Možná, že když si ty růžové brýle (nebo filtr představ) sundáte, zjistíte, že svět je vlastně o dost zajímavější, než jste si mysleli. A že ti „blbci“ kolem vás nejsou tak blbí, jak se zdá. Jen mají svůj vlastní svět. Stejně jako vy. 😊