Znáte to. Stačí krátká diskuze na jakékoli téma a rázem máte pocit, že jste se ocitli na univerzitní konferenci, kde každý druhý přednáší z katedry. Nezáleží na tom, jestli jde o geopolitiku, zdraví, nebo technologické inovace. My Češi jsme se, zdá se, narodili s geniální schopností být odborníky na úplně všechno. Co na tom, že většina z nás získala své znalosti během tří minut scrollování na internetu nebo díky sousedovým zaručeným radám. Hlavně, že máme názor – a ten je přece svatý. Všichni nejsme „Gogo“, ale mnohem spíše „guru“ a tak nějak nám tady chybí „učedníci“…
Kde se vzala ta chuť vědět všechno?
Není to tím, že bychom se narodili s přirozenou touhou obohacovat svět svojí moudrostí. Spíš nás do této role dostala doba. Informace jsou dnes na dosah ruky. Jedno rychlé kliknutí a víme, jak si správně čistit zuby, jak řídit stát, nebo jak opravit vesmírnou loď. Jenže něco nám v tom rychlokurzu zůstalo skryto – schopnost pochybovat.
A tak se místo odborného názoru mnohdy projevuje jen „hlasité já“: „Já si myslím, že…“ A jestli si někdo dovolí nesouhlasit? Je to buď hlupák, nebo zaprodanec. Připusťme si – kdy naposledy jsme na něčí argument odpověděli: „Hm, možná máš pravdu, díky za pohled.“ Vsadím se, že si nemůžete vzpomenout.
Krize pokory
Proč je tak těžké připustit, že nevím? Možná proto, že jsme zaměnili nevědomost za slabost. Ve světě, kde se na nás valí nekonečné proudy informací, považujeme přiznání, že si nejsme jistí, za prohru. Jenže právě v téhle nejistotě spočívá skutečná síla. Vědění bez pokory je totiž jako auto bez brzd – na první pohled silné, ale neovladatelné.
Diskuze jako válečné pole
Dříve byla diskuze o názorech způsobem, jak se něco dozvědět, jak si rozšířit obzory. Dnes je to souboj, kdo koho přeřve. Ať už je to v hospodě, na rodinné oslavě nebo na sociálních sítích, platí jedno pravidlo: kdo mluví hlasitěji a déle, vyhrává. Jakýkoli názor, který nejde s davem, se stává terčem posměchu nebo útoků. A to nemluvím o tématech, která rozdělí společnost na dva nesmiřitelné tábory. Zkuste jen zmínit slovo „očkování“ nebo „klimatická změna“ – a rázem jste buď hrdina, nebo nepřítel číslo jedna.
Co s tím?
Řešení je vlastně jednoduché, i když těžko proveditelné. Potřebujeme víc mlčet a poslouchat. Učit se, že přiznat nevědomost není selhání, ale první krok k moudrosti. A hlavně si uvědomit, že náš názor není automaticky ten jediný správný. Možná je čas méně křičet a více naslouchat. A možná – jen možná – bychom mohli i přiznat, že nevíme. Jen tak mimochodem, zkuste to někdy říct. „Nevím.“ Uvidíte, jak osvobozující to může být.
Závěrem: Návrat k pokorné nejistotě
Možná je na čase se vrátit k tomu, co nás učili už ve škole – že je v pořádku klást otázky a hledat odpovědi, místo abychom si hned na všechno hráli. Protože jak říká klasik, moudrost nezačíná odpověďmi, ale otázkami. Takže se vás teď ptám: Kdy jste naposledy přiznali, že nevíte? A co kdybychom to začali říkat častěji? Třeba bychom nakonec zjistili, že nejsme o nic méně chytří. Jen o něco lidštější.