Návody se dnes už moc nečtou. A když už, tak spíš proto, abychom mohli s jistotou říct, že „tam to stejně nebylo napsané“.
Když si dnes někdo doma složí komodu z IKEA a na konci mu zbude pět šroubků, neřekne si, že to udělal špatně. Řekne, že návod byl napsaný nepochopitelně. A pokud mu to celé spadne na nohu, začne mít podezření, že jde o spiknutí švédské vlády.
Ale nechme teď montážní tragédie stranou. Mnohem zajímavější je, že jsme se naučili zaměňovat čtení návodu za umění něco udělat.
Vím, tedy umím (asi)
Vím, jak se dělá svíčková. Vím, že se maso musí nejdřív zatáhnout, pak dusit, přecedit omáčka a doladit smetanou. To, že jsem to nikdy nedělal a že jsem naposledy málem připálil čaj, je detail.
A tak si pustím video na YouTube, přečtu tři recepty a mám jasno. Kdybych se do toho pustil, bylo by to určitě výborné. Teoreticky.
Tohle je přesně ta doba, ve které žijeme: doba teoretických odborníků. Všechno si dokážeme „nastudovat“ – od vztahů přes kvantovou fyziku až po duchovní osvícení. Stačí pár článků, jedno video, možná i citát od Einsteina (v lepším případě pravý, v horším od motivačního kouče) – a už máme pocit, že tomu rozumíme.
Google jako iluze moudrosti
Google nám totiž sebral pokoru. Dřív jsme museli něco zkusit, abychom zjistili, že to neumíme. Dnes nám stačí přečíst tři odstavce a máme pocit, že už to víme.
Jenže vědět a umět jsou dvě různé disciplíny. To, že vím, jak funguje vztah, neznamená, že ho umím udržet. To, že jsem četl o emocích, neznamená, že je zvládám. A to, že mi AI vysvětlí, jak být šťastný, ještě neznamená, že se mi to automaticky stáhne do duše jako update.
Ztracená dovednost selhat
Možná největší problém naší doby není v tom, že hledáme všechno na internetu, ale že přestáváme dělat věci v praxi. Nezkoušíme, jen konzumujeme informace.
Víme, jak se to dělá – ale neděláme to. Víme, co je správné – ale nepraktikujeme to. A protože jsme to nezkusili, nemáme zkušenost, a bez zkušenosti se nedá naučit pokora.
Pokora vzniká tam, kde se něco nepovede. Kde zjistíme, že to, co vypadalo jednoduše na papíře, se v reálu rozpadá.
A že mezi teorií a životem vede dlouhá, klikatá a často bolestivá cesta.
Jenže dnes nechceme selhávat. Chceme být hned dobří. A tak raději zůstaneme v teoretické jistotě, že „kdybych chtěl, tak bych to uměl“.
Svět „instantních odborníků“
Na internetu dnes najdete experty na všechno. Na zdraví, lásku, štěstí, karmu i výchovu. Všichni čtou, všichni vědí, všichni radí.
Ale jak říkal můj známý: „Je zvláštní, že nejvíc životních koučů potkáš v době, kdy má polovina lidí problém zvládnout vlastní pondělí.“
Je to doba, kdy se místo skutečného umění něco žít rozmohlo umění něco popsat. Jenže zkušenost se nečte. Ta se žije. A někdy bolí.
Otázka není „víš to?“ ale „děláš to?“
Vzdělání, čtení, poznání — všechno to má smysl, ale jen pokud se z toho stane čin. Protože žádný návod vás nic nenaučí, dokud se nezačnete šroubovat do života.
Chceš se naučit vařit? Spal první tři večeře.
Chceš porozumět lidem? Zeptej se jich.
Chceš být moudrý? Přiznej, že nevíš.
Google nám dal přístup k nekonečnu vědomostí. Ale moudrost nám nedá — tu si musíme odpracovat sami.
Závěrem: pokora jako ztracená dovednost
Největší otázka dneška nezní: „Kolik toho víš?“ ale „Kolik z toho děláš?“
A pokud ti po přečtení tohoto článku napadne myšlenka: „To dává smysl, měl bych na sobě zapracovat,“ tak to je skvělé. Ale až to uděláš, pak se vrať a napiš mi, jaké to bylo. Protože vědět, že pokora je důležitá, nestačí.
Je potřeba si ji znovu sešroubovat z vlastní IKEA krabice jménem život.