Každý z nás má svůj prostor. Své „pole“, ve kterém se cítí doma, kde platí jeho pravidla, kde může být sám sebou.
Jenže tohle „sám sebou“ často naráží na to, že nejsme sami na světě. A že i ostatní mají svůj prostor, svá pravidla – a někdy i velmi odlišnou představu o tom, co je „normální“.
Představme si třeba rodinu nudistů.
Doma se prostě rádi svlékají. Je jim tak příjemně, mají to rádi, dává jim to smysl. A proč ne? Vždyť je to jejich byt, jejich pravidla, jejich volba.
Pokud k nim přijde návštěva, mohou s plným právem říct:
„My jsme nudisti, u nás se chodí nazí, tak prosíme – svlékni se taky.“
A návštěva má plné právo říct:
„Děkujeme, ale to není pro nás, tak my zase půjdeme.“
Všichni tedy jednají svobodně. Nudisté zůstávají autentičtí, návštěva si zachová své hranice. Jenže… ti první zůstávají sami.
A tady se začíná lámat chleba. Protože otázka nezní „kdo má pravdu“, ale „jaký to má důsledek“. Ano, můžu být upřímně sám sebou. Ale musím počítat s tím, že tím možná zúžím okruh lidí, se kterými se budu potkávat. Autenticita má totiž cenu – a někdy je jí samota.
Když svůj „ismus“ vnucujeme jinam
Teď si představme, že ti samí nudisti potřebují pohlídat děti.
Přijdou k prarodičům a řeknou:
„My jsme nudisti, takže prosíme, svlečte se všichni, ať jsou děti v souladu s naším přesvědčením.“
Jenže tentokrát už jsou v cizím prostoru. Tady platí pravidla prarodičů. A ti mají plné právo říct:
„Promiňte, ale u nás se chodí oblečeně.“
V tu chvíli už jejich „právo na svobodu“ přestává být svobodou a stává se požadavkem. A požadavek – to je vždycky tlak.
Mohou se urazit a odejít. Mohou dál být šťastní nudisti. Ale bez hlídání. A s pocitem, že svět jim „nerozumí“.
Širší pole, menší vliv
Každý máme svoje osobní „nahoře bez“. Jen místo kůže odhalujeme názory, postoje, přesvědčení. A stejně jako v té rodině – čím víc vystupujeme ze soukromého prostoru do širšího pole (rodina, škola, práce, společnost), tím méně můžeme trvat na tom, že všichni musí být jako my.
V soukromí můžeme být jakkoli „nazí“. V rodině se už ladíme na společný rytmus. Ve veřejném prostoru se musíme sladit s celkem – jinak jsme prostě mimo orchestr.
Všimněte si, že ti, kdo se dnes nejvíc ohánějí svobodou, ji často zaměňují s právem poroučet ostatním, jak se mají chovat. A tak místo opravdové svobody vzniká boj o nadvládu. Každý „ismus“ – ať už politický, duchovní nebo genderový – chce, aby se všichni svlékli podle jeho vkusu.
O ladění, ne o vnucování
V ideálním světě by to šlo ladit jinak. Každý by měl svoje „vnitřní pole“ naladěné, chápal by rozdíly a vnímal, kde končí jeho prostor a začíná prostor druhých. Jenže my místo ladění často soutěžíme, kdo hraje hlasitěji. A čím víc křičíme o toleranci, tím méně jí ve skutečnosti máme. Protože opravdová tolerance není v tom, že všichni dělají totéž – ale že každý může dělat to své, aniž by k tomu nutil ostatní.
A teď za „nudismus“ dosaďte…co chcete.
Feminismus.
Veganství.
Spiritualismus.
Materialismus.
Nebo jakýkoliv jiný -ismus, který se z přesvědčení změnil v identitu.
Každý máme svůj „svlékací rituál“. A je to v pořádku – dokud ho nevyžadujeme po ostatních. Protože svoboda není o tom, že se všichni svlékneme. Svoboda je o tom, že si každý může sám zvolit, co si nechá na sobě.