Člověk je podivuhodné stvoření. Když se řekne „strach“, většina lidí si představí budoucnost: „Co když se něco pokazí? Co když mě odmítnou? Co když to nezvládnu?“ Jenže pravda je záludnější. Nejvíc se nebojíme toho, co teprve přijde, ale toho, co se nám už dávno stalo.
Stačí si všimnout: kdo byl kdysi zesměšněn, bojí se trapnosti. Kdo zažil odmítnutí, bojí se dalšího. Kdo byl jednou zrazen, vidí zradu i tam, kde žádná není. Minulost se nám vtiskne do kůže jako tetování, jenže místo ozdoby je to stigma. A tak budoucnost není skutečně nová – je to jen nekonečná repríza dávno odvysílaného pořadu.
Paradox lidského strachu je v tom, že se nebojíme neznámého. Bojíme se příliš známého. Toho, co už jednou bolelo. Strach je vlastně paměť převlečená za věštce – tváří se, že předvídá, ale ve skutečnosti jen recykluje staré scénáře.
Někdy se divíme, proč nás děsí i zdánlivě banální situace. Ale to není o přítomnosti, to je ozvěna minulosti. Náš mozek si totiž hraje na archiváře – a pokaždé, když otevře novou složku, vlepí do ní starý dokument. A my pak reagujeme ne na to, co je, ale na to, co bylo.
Otázka je: jak z toho ven? Snad jedině přestat věřit vlastnímu strachu jako prorokovi. Místo toho ho brát jako pošťáka, který nosí stále stejný dopis. Dopis, který už jsme dávno četli. A možná bychom ho mohli konečně odložit. A co si dovolím rozhodně doporučit, je terapeuticky zpracovat ony strachy, aby nás přestaly zatěžovat úplně.
Protože život je příliš krátký na to, abychom se báli minulosti v přestrojení za budoucnost. A možná největší odvaha není čelit tomu, co přijde – ale tomu, co už dávno bylo.