„Tebe se to netýká!“
Kolikrát jste to slyšeli? Nebo ještě lépe — kolikrát jste to sami řekli? Jenže pozor, ať vás netrefí vlastní šipka zpět mezi oči. Protože… co když se nás to vlastně netýká, ale dotýká? A v tom je setsakramentský rozdíl.
Dotek nebo zásah? Víte, kde máte modřinu?
Představte si, že máte na paži modřinu. Takovou tu citlivou, zralou, co vypadá jako umělecké dílo podlitinového expresionismu. A kolem vás někdo jen letmo projde. Ani se vás nedotkne — jen se vám mihne kabátem po vzduchu. A vám to připadá jako napadení třetího stupně.
Proč? Protože to bolelo už dávno. Jen jste si nevšimli, že jste bolaví.
A tak se stává, že se nás něco nedotýká fakticky — ale dotýká se nás to emočně. A my zaměníme emocionální dotek za osobní útok. A tak vzniká konflikt. Ne mezi dvěma lidmi. Ale mezi minulostí a přítomností.
Když reaguješ víc, než odpovídá situaci, neodpovídáš situaci
„Promiň, to jsem nechtěl/a.“
„A co jako?! Vždyť tys řek’…!“
„Jo, ale myslel jsem…“
„MĚ TO URAZILO!“
Znáte? Samozřejmě. A jakmile zazní „mě to urazilo“, hra končí. Racionální dialog končí. Zůstane jen nafouknutá emoce, která požaduje náhradu škody za něco, co nikdo nezpůsobil.
Nepohodlí není vždy útok. A nesouhlas není agrese.
Jenže zkuste to říct člověku, kterého se něco „dotklo“. To je jako říkat alergikovi, že ta kočka fakt neměla v úmyslu ho zabít. „Možná ne, ale podívej, jak vypadám!“
Emoční ekvalizér: Hlasitost v nás, ne v nich
Většina lidí nereaguje na to, co slyší. Reaguje na to, co v tom slyší. A to je rozdíl. Jako když vám někdo řekne „máš to zajímavé“ — a vy slyšíte „jsi blbec“. A přitom ten člověk fakt jen… no, nevěděl, jak to říct.
To, co nás zraňuje, nejsou slova druhých, ale naše vlastní stará zranění, která se o ta slova zrovna otřela. Možná omylem. Možná nešikovně. Ale určitě ne cíleně.
A přesto vyletíme jak čertík z krabičky. Proč? Protože máme v sobě emoční spínače. A ti, co je omylem zmáčknou, pak dostanou přes prsty. Jako by za to mohli.
Staré bolesti, nové hádky
Tohle je nejčastější jev v partnerských vztazích.
Někdo řekne:
„Nemám hlad.“
A ten druhý slyší:
„Nechutná se ti moje jídlo, že? Nevážíš si mě!“
A už to jede.
Ale co když se tě to opravdu netýká? Co když se tě to jen dotýká, protože ti to něco připomnělo? A ten druhý o tom vůbec neví? Je to jako když přijdu na návštěvu, zaťukám na dveře, a spustí se alarm na minovém poli. Jen proto, že kdysi někdo jiný v těch dveřích nestál, když měl.
Najednou se místo bouchnutí dveřmi otevře prostor pro porozumění. Třeba zjistíte, že vám ten člověk vlastně nic nechtěl udělat. A nebo že chtěl — a pak aspoň víte, s kým máte tu čest. Ale v obou případech přestanete bojovat se stínem.
Když se tě něco dotkne, nemusíš hned vracet úder
Dotek není facka. A pocit není fakt. Něco mě zabolelo? Dobře. Ale bylo to „o mně“, nebo jen „ve mně“?
To je ta otázka, která z nás dělá dospělé lidi místo emočních detektorů kovu, co na každé pípnutí řvou:
„Tady! Zlato! Zlato!“
Jenže to zlato bývá často jen stará bolest zabalená do nové situace. A tu za nás nikdo nevyřeší. Na to musíme my sami.