Když se řekne „žít přirozeně“, většina lidí si představí bio jogurt, barefooty a možná jógu při západu slunce. Jenže já mám na mysli něco úplně jiného. Přirozenost totiž není o tom, co si dáte na talíř, ale o tom, jak reagujete na život. A v tomhle směru se většina z nás chová… řekněme, hodně nepřirozeně.
Na terapiích se se svými klienty často dostávám k otázce: kde je hranice mezi tím, co můžeme ovlivnit, a tím, co už je lepší nechat na „procesu“, „vesmíru“ nebo prostě na přírodě? Jinými slovy: kdy má smysl zabrat – a kdy se naopak vyplatí přestat tlačit a jen naslouchat?
A protože filozofie má být hlavně praktická, dovolím si přirovnání, které je možná expresivní, možná exkrementální – ale dokonale trefné.
Velká životní potřeba
Představte si onu známou „velkou potřebu“. Máte na ni jistý vliv – co jíte, pijete, jak se hýbete. Ale zároveň to není proces, který byste mohli detailně naplánovat. V diáři si můžete napsat, že ve tři odpoledne máte „čas jít“, ale tělo se vašemu rozvrhu většinou srdečně vysměje. A když budete příliš tlačit – no, řekněme, že si přivodíte maximálně hemoroidy.
Naopak, když budete potřebu ignorovat, protože zrovna „nemáte čas“, tělo vám to spočítá po svém – a často v tu nejméně vhodnou chvíli. Ideální řešení? Naslouchat, kdy se vám chce, a reagovat včas. Přirozeně, bez nátlaku, bez přehnaného plánování.
A co kdybychom tohle zkusili i v životě?
Proč to, co je nám u těla naprosto jasné, neaplikujeme i na jiné oblasti života? V práci, ve vztazích, v rozhodnutích? Proč máme potřebu pořád tlačit, plánovat, vymýšlet a ohýbat realitu k obrazu svému?
Život přece taky má své rytmy a signály. Někdy je zjevné, že máme jednat hned. Jindy je zjevné, že teď to nemá smysl. Ale my místo toho zatínáme zuby a říkáme si: „Já to protlačím.“ Jenže svět se nechová jako excelová tabulka. Spíš jako trávení. Když je čas, tak je čas. A když není, tak z toho bude akorát zácpa – ať už fyzická, nebo životní.
Přirozenost není pasivita
Důležité je pochopit, že přirozeně reagovat neznamená sedět na gauči a čekat, až se za nás vše vyřeší. To by byla falešná přirozenost – vlastně lenost. Jde o to zůstat pozorný, vnímavý, naladěný. A když přijde chvíle, kdy situace volá po reakci, nezdržovat se, ale jednat.
Takže jak? Recept je překvapivě jednoduchý, i když vůbec ne snadný:
Přestaňte tlačit. To, co nejde, má svůj důvod.
Nepřehlížejte signály. Když situace klepe na dveře, otevřete.
Nebuďte extrémní. Ne vše musíte mít hned, ale ne vše se taky vyřeší samo.
Dívejte se a reagujte. Jako když posloucháte vlastní tělo.
👉 Možná zjistíte, že život je mnohem víc o tom „kdy“ než o tom „jak moc“. A že stejně jako u oné velké potřeby, nejlepší výsledky přicházejí tehdy, když to prostě necháte jít přirozeně.