Kdysi dávno lidé chodili pro rady. Dnes je rozdávají sami, bez ptaní – a často právě těm, kteří by o ně zrovna nestáli. Doba se změnila. Dřív byl „mudrc“ ten, kdo věděl. Dnes jím je ten, kdo má názor. A čím méně zkušeností, tím větší jistota, že právě ten jeho názor je ten správný.
Když se dnes rozhlédnete, každý ví všechno. Jak žít, koho volit, co jíst, jak vychovávat děti, jak podnikat, meditovat, cítit – nebo dokonce jak být sám sebou. Všichni jsme tak trochu životní kouči – jen si to neuvědomujeme. A tak radíme druhým, aniž by nás o to prosili.
🧠 Proč to vlastně děláme?
Na první pohled to vypadá jako snaha pomoci. Ale psychologicky vzato jde spíš o snahu pomoci sobě. Radou totiž získáváme pocit vlivu – a tím i významu. „Já přece vím, jak bys to měl dělat!“ – přeloženo: „Chci si potvrdit, že taky něco znamenám.“
Je to zvláštní forma sebeutvrzování. Kdo si není jistý sám sebou, potřebuje se cítit užitečný. A nejrychlejší cestou, jak toho dosáhnout, je radit druhým. Pomáhá to egu. A často mnohem víc než těm, kterým je rada určena.
👓 Když radíš terapeutovi
Zajímavé je, že lidé s touto potřebou často míří právě na ty, kteří působí kompetentně. Psycholog, lékař, učitel, umělec – kdokoli, kdo ví, co dělá, paradoxně přitahuje „radílky“ nejvíc. Proč? Protože jejich jistota v druhých vyvolává podvědomé napětí: „On to zvládá, já ne. Tak mu aspoň ukážu, že i já mám co říct.“
V tu chvíli nejde o sdílení zkušenosti, ale o obranu vlastní hodnoty. A tak se terapeut dozví, že by se měl víc propagovat, spisovatel, že by měl víc točit reelsy, a chirurg, že by mohl „zkusit jiný skalpel – prý ho doporučují v kurzu na TikToku“. Rada tu neplní funkci pomoci, ale vyrovnání se.
📲 Iluze odbornosti
Digitální doba má jeden vedlejší účinek: zrušila respekt k odbornosti. Dřív, když někdo něco uměl, lidé naslouchali. Dnes, když někdo něco umí, lidé to googlí. A pak s naprostou jistotou vysvětlují, že to vlastně „máš dělat jinak“.
Není to zlý úmysl. Je to symptom doby, v níž má každý přístup ke všemu – a tak si každý myslí, že rozumí všemu.
Jenže znalost informací není totéž co zkušenost. A internet nám sice dal přístup k moudrosti světa, ale zároveň vzal pokoru.
🪞 Všichni chceme být slyšet
Radit druhým je i způsob, jak nezmizet. Jak zanechat stopu. Jak říct: „Já taky něco znamenám.“ V době, kdy je pozornost novou měnou, je totiž rada novou formou sebepropagace. Nemusíš mít odbornost, stačí mít hlas. A být slyšet.
Paradox? Čím víc rad se ve světě objevuje, tím méně lidí skutečně naslouchá. Rady tak ztrácejí smysl – a stávají se jen dalším šumem v moři sebe-prezentace.
⚖️ Závěrem
Rady nejsou špatné. Jen se z nich stala levná měna. Skutečnou hodnotu má jen ta, která vznikne z respektu a zkušenosti, ne z potřeby se zviditelnit. Možná bychom si měli znovu připomenout starou pravdu: Moudrý člověk radí tehdy, když je o to požádán. Ti ostatní radí proto, že to potřebují slyšet sami.