Znáte ten zvláštní pocit, kdy se po celém dni zastavíte a jste sami se sebou? Ten okamžik, kdy ztichne televize, zavřete počítač a v místnosti najednou slyšíte jen tikot hodin a vlastní myšlenky? Mnozí z nás v takové chvíli zbystří. Ne proto, že by bylo v místnosti něco divného, ale protože se na nás z kouta duše plíží někdo, kdo nás děsí víc než horor na Netflixu – naše pravé já.
Proč utíkáme?
Lidé často hledají spásu ve společnosti, ve workoholismu, v sociálních sítích nebo v nikdy nekončícím sledování seriálů. Není to proto, že by všechny tyto věci byly samy o sobě špatné, ale proto, že utíkáme. Před čím? Před otázkami, na které neznáme odpovědi. Před nepříjemnými pravdami, které by nás mohly bolet. A hlavně – před vlastními stíny.
Možná to zní dramaticky, ale přiznejme si to. Kolikrát jsme se raději vrhli do práce, jen abychom nemuseli přemýšlet, proč nám v hlavě pořád zní ten výčitavý hlas z dětství? Nebo kolikrát jsme hledali štěstí v nákupech, v alkoholu, ve vztazích, protože to bylo snazší než přiznat si, že vlastně nevíme, co chceme?
Vlastní stín není nepřítel
Carl Gustav Jung, slavný psycholog, kdysi přišel s pojmem „stín“. Jde o tu část naší osobnosti, kterou se snažíme skrýt – slabosti, chyby, vzpomínky, na které nejsme pyšní. Jenže místo toho, abychom se svým stínem navázali příměří, děláme vše pro to, abychom ho zahnali. Výsledek? Stín sílí a děsí nás ještě víc.
Není ale ironické, že největší síla nás samých se často ukrývá právě v tom, co před sebou schováváme? Kdybychom měli odvahu, možná bychom zjistili, že naše slabosti jsou jen druhou stranou našich silných stránek.
Strach z odmítnutí? Možná se za ním skrývá touha po uznání.
Hněv na svět? Možná je to jen frustrace z toho, že nemáme kontrolu nad vším.
Smutek? Třeba je to jen naše citlivost, která se schovává za obranným mechanismem.
Jak si přestat lhát
Základním krokem je přestat se bát vlastního ticha. Zkusit si sednout, vypnout všechno kolem a jen být. Neřešit, neanalyzovat, jen si dovolit cítit. Co přijde, přijde. Ať je to strach, vztek, smutek nebo radost – to všechno jste vy.
Učme se být k sobě laskaví. Místo toho, abychom si vyčítali chyby, zkusme si říct: „Udělali jsme to, co jsme mohli, s tím, co jsme měli.“ A hlavně – dovolme si být nedokonalí.
Když přestaneme utíkat
Jakmile se naučíme být sami se sebou, začne se dít něco zvláštního. Zjistíme, že ten stín, kterého jsme se tak báli, není nepřítel, ale spojenec. Najednou si uvědomíme, že všechna ta energie, kterou jsme věnovali útěku, může být použita k růstu.
A co je na tom nejlepší? Nemusíme být dokonalí, abychom byli šťastní. Nemusíme splňovat všechny standardy, abychom si zasloužili uznání. Stačí, když budeme k sobě upřímní.
Takže příště, až budete sami doma a uslyšíte tikot hodin, nezapínejte hned televizi. Možná zjistíte, že váš největší strašák je zároveň vaším nejlepším přítelem. A to za tu odvahu stojí, nemyslíte?
