„Samo se nic neudělá!“ – kdo by to neznal. Když to říkala máma, znamenalo to: „Zvedni zadek a jdi si uklidit ten pokoj.“ Když to říká šéf, znamená to: „Nečekej, že se ten e-mail napíše sám.“ A když to říkáme sami sobě? Pak to nejspíš znamená, že jsme uvěřili iluzi, že všechno záleží jen a jen na nás.
Protože přece: když něco chceš, musíš si to udělat sám! Osud přeje připraveným! Bez práce nejsou koláče! A přidejme pár dalších lidových mouder, která nás od dětství učí jednu základní věc: že pokud něco neuděláš, nebude nic. A když nebudeš makat, tak prostě chcípneš pod mostem. A ještě bez koláče. Jenže — co když je to trochu jinak?
Vesmír si běží i bez našeho svolení
Někdy mám dojem, že lidé žijí v přesvědčení, že celý vesmír čeká, až vstanou z postele a konečně to všechno roztočí. Jako by existence potřebovala jejich projektový plán, tři verze životopisu a jasně definované KPI. Ale realita je jiná. Země se točí. Srdce tluče. Listy raší. A to všechno bez našeho zásahu. A co víc — většina věcí v našem životě se opravdu děje sama. A teď nemyslím jen trávení oběda, ale i změny nálad, nečekané příležitosti, „náhody“, které najednou dávají smysl. Systém, v němž žijeme, není statický. Je živý. A v mnoha ohledech chytřejší než my. Zkrátka: svět není stojatá voda, která se pohne, jen když do ní hodíš šutr. Je to řeka, která teče — i když si ty sedíš na břehu a pojídáš koláč.
Mezi pasivitou a hyperaktivitou
Nechci říct, že máme přestat jednat. Jen připomenout, že akce není jediný způsob, jak být součástí dění. Existuje i pozorování. Reakce. Naslouchání. A taky: nezasahování. Protože někdy je nejlepší, co můžeš udělat, nedělat vůbec nic.
Slyším tě: „Ale když nic neudělám, tak se nic nezmění!“ A já říkám — to je lež. Mění se to neustále. Jen to často neřídíš ty. A víš co? Většinou je to dobře.
Důvěra jako opomíjený nástroj
Moderní člověk věří hlavně v Excel. Ale existují i jiné systémy: intuice, procesy, zákonitosti, neviditelná dynamika věcí. Místo „všechno záleží na mně“ můžeš zkusit: „Já se přidám k tomu, co se už děje.“ To není lenost. To je soulad.
A ano, samozřejmě — někdy je třeba vstát a jednat. Poslat ten životopis. Vynést ten koš. Ale není třeba to dělat s pocitem, že jsi poslední naděje civilizace. Jsi jen jedním z mnoha proudů — a když se uvolníš, zjistíš, že proud tě nese. A že spíš než „dělat“ stačí vnímat, kam to zrovna teče.
Takže?
Samo se opravdu nic neudělá — pokud tím „samo“ myslíme náš zaťatý pocit kontroly. Ale pokud tím „samo“ myslíme přirozený chod života, proudění, synchronicitu, náhodná setkání a skrytý řád — pak se toho děje až až. A často mnohem líp, než bychom sami vymysleli. Takže až příště zas uslyšíš: „Samo se to neudělá!“ — usměj se. A v duchu si řekni: „Ale udělá. Jen ne tak, jak si myslíš.“