Říká se, že strach je nejlepší učitel. A stud? Ten je prý jeho moudrým bratrem. Pokud je to pravda, pak jsme zřejmě ti nejvzdělanější žáci v dějinách lidstva. Strach a stud nás provázejí na každém kroku, drží nás za ruku, když bychom raději tancovali, šeptají nám do ucha „radši to nezkoušej“, když bychom chtěli vykřiknout do světa, co nás těší. Přeháním? Možná. Ale zkuste se na chvíli zastavit a podívat se na svůj život očima nezaujatého pozorovatele. Kolikrát jste udělali něco jen napůl nebo vůbec, protože vás svázal strach z chyby nebo stud z pohledu druhých?
Bojíme se žít?
Zní to absurdně, že? Bojíme se žít, užívat si, experimentovat. Ale je to tak. Představte si, že máte chuť něco udělat – něco bláznivého, něco mimo vaši běžnou škatulku. A teď se podívejte na tu lavinu myšlenek, která se spustí. „Co tomu řeknou ostatní? Co když to zkazím? Co když budu vypadat jako hlupák?“ Už v tu chvíli, ještě předtím, než cokoli zkusíte, vás strach a stud odrazují.
A co teprve, když se nakonec rozhodnete to risknout? Když se odhodláte, uděláte krok do neznáma, a ono to náhodou nevyjde? Okamžitě nastupuje stud. Stud za to, že jste se vůbec odvážili něco zkusit.
Stud – maska naší dokonalosti
Stud je neviditelná přikrývka, kterou si přehazujeme přes hlavu, abychom zakryli to, co nechceme, aby svět viděl. Naše chyby, selhání, nedokonalosti. Ale proč? Proč máme potřebu se za ně stydět? Vždyť to, co nás dělá lidskými, je právě naše schopnost chybovat, učit se a růst.
Jenže místo toho, abychom si dovolili být nedokonalí, maskujeme se. Radši se stáhneme zpátky do komfortní zóny. A co je výsledek? Zůstáváme na místě. Bez pohybu. Bez růstu. Bez radosti.
Bojíme se kritiky
Pod tou vrstvou strachu a studu se ukrývá ještě jeden problém: bojíme se, že nás někdo bude hodnotit. Kolikrát jsme si něco upřeli jen proto, že jsme nechtěli riskovat pohledy a komentáře ostatních? Žijeme v době, kdy každý druhý ví, jak byste měli žít. A co víc – cítí se povinen vám to sdělit.
Ale zamyslete se – opravdu chcete svůj život řídit podle toho, co si o vás myslí někdo jiný? Má jejich názor takovou váhu, že kvůli němu potlačíte svoje sny, přání a touhy?
Jak se zbavit strachu a studu?
Nebudu vám lhát – je to běh na dlouhou trať. Ale začít můžete hned. Jak? Tady je pár jednoduchých kroků:
Přiznejte si svůj strach. Řekněte si nahlas, čeho se bojíte. Když svůj strach pojmenujete, ztratí část své moci.
Přestaňte se brát tak vážně. Smějte se svým chybám, učte se z nich, ale nenechte je, aby vás definovaly.
Ignorujte kritiky. Většina lidí, kteří vás soudí, to dělá jen proto, že sami mají strach žít svůj vlastní život.
Začněte malými kroky. Vyzkoušejte něco nového, co vám dřív připadalo příliš odvážné. Udělejte si radost – jen tak.
Nahota jako metafora
Představte si, že stojíte před světem nazí. Ne doslova, samozřejmě. Ale bez masek, bez přetvářky, bez snahy být dokonalí. Jste to prostě vy. Se svými chybami, sny, obavami, radostmi. Jaký je to pocit?
Pokud vás ta představa děsí, máte na čem pracovat. Pokud vás osvobozuje, gratuluji – právě jste udělali první krok k životu, který není svázaný strachem a studem.
A věřte mi, až ten krok uděláte, svět vám bude připadat o něco jasnější, živější a – ano, i šťastnější. Protože opravdová radost začíná tam, kde končí strach a stud.
Tak co, odvážíte se? 😊