Hodní lidé to mají v životě těžké. Ne proto, že by jim svět přál méně — ale protože oni sami si přejí, aby svět byl lepší, než doopravdy je. A pak se diví, že to bolí.
„Já nechci konflikty.“
„Hlavně ať je klid.“
„Nechci nikomu ublížit.“
A tak tito „hodní lidé“ žijí svůj tichý, spořádaný život… dokud jednoho dne nezjistí, že jejich slušnost nebyla oceněna, ale zneužita. Že za jejich ohleduplností nestál respekt, ale jen skvělá příležitost pro ty, kteří si libují v tom mít kolem sebe někoho předvídatelně vstřícného.
A tak tu dnes máme celý fenomén: Syndrom hodného člověka. Nemoc, která nevypadá jako nemoc — ale dokáže potichu zničit život.
Hodný člověk není hodný. Je především nebezpečně nekonfliktní.
V psychologii se to jmenuje submisivní strategie přežití. Nechci se hádat → nebudu říkat, co chci → budu říkat to, co chceš ty → třeba mě budeš mít rád. Tahle rovnice funguje skvěle… v pohádkách. V realitě ale vede k tomu, že hodný člověk: potlačuje vlastní potřeby, omlouvá chování ostatních, bojí se říct „tohle mi vadí“, a nakonec se ztratí sám sobě. A co je nejhorší — nic z toho není hodnota. Je to strach.
Proč si manipulátoři hodné lidi tak pečlivě vybírají?
Protože jsou to ideální oběti. Hodný člověk neodporuje. Hodný člověk pochopí. Hodný člověk se snaží. Hodný člověk se omluví i za to, co vůbec neudělal.
A manipulátor?
Ten to vidí hned. Instinktivně. Stejně jako sup pozná, která gazela kulhá. Hodný člověk je totiž předvídatelný: on zůstane. On odpustí. On se bude snažit ještě víc.
A tak se kruh uzavírá: čím hodnější jste, tím větší šanci máte skončit s někým, kdo na vás bude emočně parazitovat.
Dobrota jako forma sebeobrany
Většina hodných lidí je hodná ne proto, že by měli tak silné morální hodnoty. Ale proto, že se bojí konfliktu.
Konflikt není snadný. Je nepříjemný, hlasitý, drsně pravdivý.
A tak raději zvolí strategii: „Když budu milý, nezraní mě.“ Jenže to je omyl. A velký.
Pravda je mnohem jednodušší: Když jsi pořád milý, zraní tě každý.
Psychologický důvod: Hodní lidé neumějí pracovat se vztekem
Tohle je velký bod.
Hodní lidé jsou často vychováni k tomu, že jejich vztek je nepřijatelný.
„Nezlob se.“
„Buď hodný.“
„Nekřič.“
„Nedělej problémy.“
A tak se naučí, že jakýkoli projev vlastní síly = je špatně. Co s tím pak dělají v dospělosti? potlačují vztek, hromadí frustraci, tváří se mile, a pak vybuchnou úplně mimo kontext — nebo vůbec.
A manipulátor?
Ten nevnímá jejich laskavost jako laskavost. On ji vnímá jako slabost. A slabost vždy přitahuje ty, kteří hledají převahu.
Hodný člověk jako magnet na vinu
Hodný člověk má totiž ještě jeden talent: Bere na sebe vinu za všechno, co se nepovede.
Někdo na něj zvýší hlas → „Možná jsem ho k tomu vyprovokoval…“
Někdo ho podvede → „Byl jsem moc náročný…“
Někdo se k němu chová jako k hadru → „Něco jsem asi udělal špatně…“
Takhle vypadá vnitřní monolog člověka, který si spletl hodnotu s pokorou a pokoru se služebnictvím.
Ironie života: Hodní lidé se vyčerpají dřív než ti zlí
Zlí lidé se nevyčerpají nikdy. Proč? Protože si prostě berou, co chtějí.
Hodní lidé se vyčerpají rychle. Proč? Protože si berou… nic.
A když člověk dlouho nic nebere, nemá z čeho žít. Fyzicky, psychicky, emočně. Tohle není lidskost. To je pomalá sebevražda v elegantním balení.
Tak co s tím?
Nemám pro tebe univerzální návod. Ani ho mít nechci. Ale nabízím malé cvičení:
Polož si otázku: „Co by se stalo, kdybych dnes jednou nebyl hodný?“
Možná překvapivě zjistíš: svět se nezboří, dobrý člověk zůstaneš, ale hranice se vrátí, a manipulátor začne panikařit (což je mimochodem krásný pohled). A hlavně — začneš se znovu stávat člověkem, ne pouhou funkcí pro druhé.
Závěr? Jedna věta:
Hodný člověk není ten, kdo dělá vše pro ostatní. Hodný člověk je ten, kdo nezapomíná ani na sebe.
A pokud zapomínáš — nediv se, že ti svět s radostí pomůže zapomenout ještě víc.