Řekněme si to narovinu: když něco zveřejňujete, vlastně si tak trochu hrajete na bohy. Tvoříte, publikujete a čekáte, že to někdo ocení. A tak je to správně. Jenže pak do toho přijde něco, co bychom mohli pracovně nazvat „Velký algoritmus“. Tenhle neviditelný demiurg vašeho digitálního osudu má moc, o jaké si ani starověcí bohové nemohli nechat zdát. Může vaše dílo poslat ke hvězdám nebo zakopat hluboko do pekel internetového zapomnění. A co je nejhorší? Váš vliv na něj je prakticky nulový.
„Porušení zásad komunity“
Víte, co je to za fenomén? To je taková kouzelná formule naší digitální éry. Něco jako „Seslal blesk Zeus!“ jen modernější. Natočíte video, napíšete článek, sdílíte něco, co vám připadá chytré, vtipné nebo alespoň zajímavé – a bum! Algoritmus rozhodne, že to není dost dobré. Nebo že to neodpovídá jakýmsi tajemným „zásadám komunity“. A vy se ptáte: Jaká komunita? Kde je ta parta lidí, která o tom rozhoduje? Kdy jsem do ní vstoupil a proč mi nikdo neposlal seznam pravidel?
Upřímně, to zaklínadlo „zásady komunity“ je geniální. Víte proč? Protože ho nikdo pořádně nechápe. Je to něco mezi ústavou a manuálem k pračce – víme, že to existuje, ale stejně s tím neumíme pracovat. A tak sedíte, koukáte na obrazovku a přemýšlíte, jestli jste napsali něco tak strašně kontroverzního, že by to snad mohlo rozpoutat třetí světovou válku.
Svoboda projevu? Ale samozřejmě!
Samozřejmě, že svoboda projevu existuje. Ale jen do té doby, než narazí na hranice toho, co algoritmus považuje za „relevantní“. A ano, můžeme říkat, že to všechno dělá „pro naše dobro“. Chrání nás před nenávistí, dezinformacemi a bůhvíčím ještě. Ale ruku na srdce: není trochu zvláštní, že někdo jiný rozhoduje, co je pro nás „dobré“?
Je to jako by vám někdo chodil do ledničky a přebíral jídlo. „Tahle čokoláda? Ne, ne, ne. Není pro tebe zdravá. Tady máš brokolici.“ A vy sice víte, že brokolice je zdravější, ale čokoláda byla váš plán na dnešní večer.
Skutečná zpětná vazba?
A teď k jádru problému: jak poznáte, jestli je vaše tvorba dobrá, když se k ní nikdo nedostane? Jak se dozvíte, že váš článek nikoho nezajímal, když ho algoritmus ani nezobrazil? Tady nejde o to, že by vás lidé kritizovali – to by vlastně bylo skvělé! Znamenalo by to, že vás čtou. Ale tenhle mechanismus vás odřízne ještě před tím, než skutečná zpětná vazba vůbec může nastat.
Je to jako byste hráli divadlo v prázdném sále a režisér na konci představení řekl: „Nikdo netleskal. Možná by ses měl zamyslet nad svým výkonem.“ Ale koho má vlastně zajímat tleskání, když tam nikdo nebyl?
Chci vidět všechno!
Nejhorší na tom všem je, že ani jako čtenář nebo divák nemáte plnou kontrolu nad tím, co uvidíte. Chci vidět všechny příspěvky, ať jsou relevantní nebo ne! Ať mi klidně běží před očima úplné nesmysly, ale chci mít možnost rozhodnout sám. Chci být pánem svého feedu, svého rozhodování, svého vkusu.
Možná to zní naivně, ale nebylo by krásné, kdybychom se vrátili k tomu, že všechno, co bylo napsáno, natočeno nebo vytvořeno, mohlo být i zveřejněno? Bez filtrů, bez omezení. Prostě to všechno vypustit do světa a nechat lidi, ať si z toho sami vyberou.
Takže, je cenzura, nebo není?
A odpověď? Ta je na vás. Možná není cenzura v klasickém slova smyslu, ale něco v pozadí tu hru s vašimi myšlenkami hraje. A je jen na nás, jestli si to necháme líbit, nebo se ozveme. Aspoň jednou bych rád viděl, že Velký algoritmus dostane trochu lidské zpětné vazby.
Ale co já vím. Možná právě teď tenhle článek algoritmus vyhodnotí jako „ne zcela relevantní“. Takže pokud ho čtete, asi jsem měl štěstí. Anebo vás to prostě zajímá. A to je nakonec to jediné, na čem záleží.