„To se neříká!“
Kolikrát jste to slyšeli jako děti? A kolikrát jste to už sami řekli dál – svým dětem, partnerům, kolegům? Věta, která na první pohled chrání „slušnost“, má často jiný úkol: chránit naši pohodlnou lež.
🧒 Dítě a pravda
Děti mají zvláštní dar – říkají, co vidí. A říkají to nahlas.
„Teta má velký zadek!“
„Táta smrdí pivem!“
„Proč má ten pán tak divný nos?“
V tu chvíli se v nás dospělých rozblikají všechny kontrolky, nastane panika a automaticky spustíme výchovný alarm:
„To se neříká!“ Naoko je to lekce z taktu. Ve skutečnosti ale dítě právě narazilo na náš vlastní strach z pravdy.
🧠 Dospělá výchova k pokrytectví
Učíme děti, že není důležité co cítí, ale jak to vypadá. Neříkej, že se ti něco nelíbí – buď slušný. Neplač – buď silný. Neříkej pravdu, když by mohla někoho zranit – radši se usměj.
A tak se z přirozené upřímnosti stane první oběť společenské výchovy. Dítě pochopí, že svět nechce slyšet, co si myslí. Chce slyšet to, co zní hezky.
Výsledek?
Dospělí, kteří místo rozhovoru vedou tiskovou konferenci. Lidé, kteří říkají: „Všechno v pořádku,“ i když se jim právě hroutí duše. Partneři, kteří se tváří, že je všechno v pohodě, protože „to se neříká“.
🎭 Pravda jako společenské faux pas
Zkuste někdy říct pravdu. Jen tak. Upřímně.
„To mě zranilo.“
„Takhle se cítím.“
„Tohle nechci.“
Co se stane?
Okolí znejistí. Změní téma. Nebo vás začne moralizovat:
„Musíš se na to dívat pozitivně!“
„Nemysli na to.“
„Přece to tak nemůžeš říct nahlas!“
A my zase sklopíme oči, s úsměvem přitakáme – a naše pravda se tiše vrátí tam, odkud přišla: dovnitř.
🪞 Pravda není neslušná
Problém je, že jsme si spletli takt s potlačením. Říkat pravdu neznamená být hrubý. Znamená být opravdový. Takt je o formě. Pokrytectví o obsahu. A spousta lidí si celý život plete jedno s druhým.
Slova „to se neříká“ nejsou jen pokynem k mlčení. Jsou to základy emocionální autocenzury. A kdo dlouho mlčí o tom, co cítí, ten jednoho dne zapomene, co vlastně cítil.
💬 Kdy se z upřímnosti stane nebezpečí
Není divu, že pak máme strach mluvit. Ne proto, že bychom byli zlí, ale protože jsme se naučili, že pravda má následky. Že kdo ji řekne, bývá potrestán – výsměchem, odmítnutím, tichým odsudkem.
A tak si raději necháváme všechno pro sebe. Jenže mlčení nemizí. Mlčení bobtná. Vyrůstá v těle jako tlak, který jednou praskne. A my pak říkáme: „Nevím, proč jsem tak vybuchl.“ Vím. Protože jsi dvacet let poslouchal, že to se neříká.
🌱 Možná by se to říkat mělo
Možná bychom měli znovu učit děti – i sebe – že pravda není sprosté slovo. Že nejde o to být drzí, ale být pravdiví. Že se dá říct všechno, když se to řekne s respektem. A že svět, kde se pravda nesmí říkat, se časem stává světem, kde se už ani nepozná.
Shrnutí:
„To se neříká!“ bývá často maskovaný strach dospělých, ne lekce slušnosti pro děti. A možná je nejvyšší čas začít znovu mluvit – ne proto, abychom někoho ranili, ale abychom konečně přestali klamat sami sebe.