Kdysi jsme říkali: „To je protivný člověk.“ Pak jsme přidali „manipulativní“, „agresivní“, „ubližující“ a dnes máme nové kouzelné slovo: toxický. Používá se často, rychle, rádoby fundovaně. Ale ruku na srdce: Neztratilo už tenhle výraz svou sílu právě tím, jak často ho slyšíme?
Když je toxické všechno – kolegyně, tchyně, sousedka i vlastní dítě – pak už není toxický nikdo. Zůstává jen slovo. Módní nálepka, kterou přilepíme na každého, kdo nám leze na nervy.
Jenže pozor – někteří lidé opravdu toxičtí jsou. Ne proto, že nám nerozumějí nebo mají jiný názor. Ale proto, že systematicky otravují atmosféru, vztahy, náladu i sebevědomí druhých. A zanechávají za sebou stopu, kterou neodmažou ani tři terapie a čtyři láhve vína.
Toxický neznamená nepříjemný. Znamená nebezpečný.
V chemii je to jednoduché: toxická látka = jed. Ne každý smrdí. Ale některé zabíjejí tiše a dlouho. A stejné je to s lidmi.
Toxický člověk:
nechápe hranice (tvé ani své), všechno ví líp (a hlavně o tobě), ponižuje, ironizuje, úkoluje, kontroluje, a když odejde, cítíte se unavení, znejistělí, menší.
A co je nejhorší?
Začneš si myslet, že to je tvoje chyba.
Jak to, že s nimi zůstáváme?
Proč je nesekneme? Proč nezmizíme ze vztahu, z práce, z rodinných sešlostí? Protože jsme byli vychováni v jedné velké toxické iluzi:
„Musíš se naučit vycházet s každým.“
„Neměl(a) bys být tak přecitlivělý/á.“
„Neodmítej lidi, buď nad věcí.“
„Přece se nebudeš povyšovat.“
Výsledkem je, že místo zdravé sebehodnoty máme špatné svědomí, že nechceme být v kontaktu s člověkem, který nás ničí.
A někdy si dokonce myslíme, že když vydržíme, ustojíme, ustoupíme – budeme lepšími lidmi. Ne, nebudeme. Budeme jen víc unavení, víc zlomení a méně sami sebou.
Syndrom hodného supermana
Mnozí z nás trpí zvláštní poruchou – říkejme jí syndrom hodného supermana. Myslíme si, že nás přece nikdo nerozhodí, že my to zvládneme, že jsme silní, vyrovnaní a nad věcí. Ale nejsme.
Jsme lidé. A lidská psychika je citlivá. Má své filtry, své limity a své jizvy. A pokud ji necháme dlouhodobě otravovat, nepovšimne si to jen ten, kdo nás otravuje – ale naše tělo, naše vztahy, naše děti… a nakonec i naše duše.
Nejsi sobec, když se chráníš
Potřebujeme nový výchovný program. Ten by měl říkat:
Nemusíš vycházet s každým. Máš právo odejít. Když tě někdo systematicky ničí, není to tvoje selhání, ale jeho problém. Sebezáchova není sobectví. Je to základní instinkt zdravého člověka.
A hlavně:
Neboj se udělat čáru. Ne z nenávisti. Z úcty – k sobě.
A co když jsem toxický já?
To je ta nejtěžší otázka. Ale vlastně dobrá zpráva:
Kdo se ptá, pravděpodobně není. Toxičtí lidé se totiž nikdy neptají, jestli jsou toxičtí. Oni to vědí – o těch druhých.