Víte, nikdy mě moc nezajímaly ty slavné „změněné stavy vědomí“. Neměl jsem potřebu vidět draka v koupelně, slyšet růžového jednorožce recitovat Halíka pozpátku nebo se po třetím pivu cítit jako lev salónů.
Naopak – jsem vděčný, když mi to vůbec myslí. A jakmile cítím, že už mi to myslí nějak jinak, obvykle se mi rozsvítí v hlavě červená kontrolka: „Pozor! Výpadek systému. Někdo ti právě krade realitu!“
Možná právě proto mě vždycky víc fascinovalo ne to, jak vypadá vědomí změněné, ale jak vlastně vypadá vědomí čisté, přesné, ostré – vědomí reality takové, jaká je. Protože jak jsem časem pochopil – a čím dál častěji se o tom přesvědčuji i u druhých – většina lidí žije ve změněném stavu vědomí neustále. Jen si toho nevšimli.
Změněný stav vědomí? Zkuste pondělí ráno
Většina lidí nevidí realitu, ale vlastní kino. Neposlouchají, co jim říkáte, ale slyší to, co si myslí, že jim říkáte. Nedívají se na vás, ale na svoji představu o vás.
Přijdete do práce, pozdravíte kolegyni. Řekne „dobrý den“ a vy si hned myslíte: „Dneska je nějaká divná.“ Jenže co když prostě jen spala blbě? Nebo má rýmu? Nebo, nedejbože, nemá náladu konverzovat? Ale v našem vnitřním kině už běží celý film: „Změnila se. Něco se stalo. Asi ji něco štve. Možná mě.“ A během pár minut jsme ve stavu vědomí, který s realitou nemá nic společného – kromě toho, že se odehrává v naší hlavě.
Vědomí jako lupa – a my si s ní svítíme na vlastní bludy
Už jako dítě mě fascinovalo, co to vlastně je, na co se dívám. Jestli to, co vidím, je opravdu tam, nebo jen uvnitř mě. A hlavně: jestli jiní lidé vidí totéž. A nemyslím barvoslepé nebo zhulené. Myslím úplně normální lidi v běžném provozu.
Zajímalo mě, proč se někdo rozčilí nad věcí, která mi připadá směšná. Proč někdo jiný obdivuje věc, která mi přijde k smíchu. A hlavně: Kdo z nás dvou má pravdu?
Odpověď je samozřejmě jednoduchá – oba. I nikdo.
Protože žádná „objektivní realita“ se k nám nedostane nezpracovaná. My si z ní vždycky něco vybereme, zkreslíme, označíme, okomentujeme, ohodnotíme – a teprve potom začneme vnímat. A co hůř – pak už ani nehledíme na věc samotnou, ale jen na naši vlastní interpretaci. To je jako kdyby si někdo chtěl číst Shakespeara, ale místo textu se díval jen na svoje poznámky v okraji.
Žijeme ve vlastních domněnkách a říkáme tomu život
Až nedávno mi došlo, že většina lidí se v životě vůbec nedívá na realitu. Dívají se na to, co si myslí o realitě. Což je jako si místo partnera hladit jeho fotku. Nebo místo večeře sníst recept.
Žijeme ve vzpomínkách, domněnkách, představách a interpretacích.
A pak se divíme, že nás ten svět tak otravuje. Jenže ten svět nás většinou neštve. To jen my jsme naštvaní ve světě, který jsme si sami domysleli.
To je podle mě ten pravý „změněný stav vědomí“. Ne LSD, ne meditační trans, ne tři panáky becherovky. Ale stav, kdy si neuvědomujeme, co si myslíme – a považujeme to za realitu.
Vědomí jako zázrak, který bereme jako samozřejmost
Ten opravdový zázrak totiž není vidět draka v kuchyni. Opravdový zázrak je, že si všimnu, že jsem naštvaný, ale neřvu. Že cítím závist, ale nenálepkuju ji jako „spravedlivý hněv“. Že si uvědomím, že něco vnímám – a ještě si uvědomím, kdo se vlastně dívá.
Zázrak není být osvícený. Zázrak je být alespoň chvíli přítomný. V realitě. V sobě. Bez komentáře, bez úpravy, bez zvukové stopy „co si o tom myslím“.
A pokud to někdo dokáže aspoň dvě minuty v kuse, je buď Buddha…
…nebo má opravdu silnou kávu.