Říká se, že strach o druhé je výrazem lásky. Já si ale troufnu tvrdit, že je to spíš maska, pod kterou se skrývá strach o nás samotné. Ano, já vím, teď možná někteří z vás zvedají obočí, možná se vám vaří krev a máte chuť mi v komentářích pořádně „naložit“. Ale pojďme na chvíli sundat růžové brýle a podívat se pravdě do očí.
Proč se vlastně bojíme o své blízké? Proč máme stažený žaludek, když dítě poprvé nasedne na kolo bez přídavných koleček? Proč máme panickou hrůzu, když náš partner neodpovídá na zprávu už celých (nekonečných) deset minut? Nebo proč nás přepadne neklid, když rodiče odmítnou jít na plánovanou kontrolu k lékaři?
Na první pohled by se zdálo, že jde o čistý projev lásky, péče a zodpovědnosti. Ale když se na to podíváme hlouběji, možná odhalíme něco nepříjemného. Možná nám nejde tolik o ně, jako spíš o nás samotné.
Strach jako projev nedůvěry
Když se bojíme, co se může stát druhým, ve skutečnosti jim nevěříme. Nevěříme, že mají dost síly, moudrosti a schopností, aby svou situaci zvládli. Říkáme tím: „Já bych to na tvém místě asi nezvládl, tak jak bys to mohl zvládnout ty?“ Tím, že máme strach, je podvědomě tlačíme do role obětí – slabých, neschopných a bezmocných.
Co je na tom nejzajímavější? Často se tak chováme k těm, které bychom označili za ty nejsilnější a nejspolehlivější v našem životě. Těm, kterým věříme ve všem ostatním, jen ne v jejich schopnost přežít samostatně. Zní to absurdně? Možná, ale je to pravda.
Strach o druhé je často strachem o sebe
Teď přichází ta část, kdy možná zabolí. Když říkáme, že se bojíme o druhé, ve skutečnosti se bojíme o to, jak budeme my snášet jejich selhání, neštěstí nebo ztrátu. Bojíme se toho, jak nám bude, když se věci nepovedou. Strach o druhé je tedy často strach o naše vlastní pocity, o naše vlastní utrpení.
Představte si, že vaše dítě dostane v práci výpověď. Samozřejmě, budete ho utěšovat, říkat mu, že všechno bude v pořádku. Ale co se děje uvnitř vás? Trápí vás myšlenka, jak těžké to bude pro něj, nebo spíš to, jak těžké bude pro vás pozorovat jeho trápení?
Nebo si vezměme ještě tvrdší příklad – ztrátu blízkého. Když o někoho přijdeme, samozřejmě cítíme hluboký smutek. Ale je to smutek nad jejich ztraceným životem, nebo nad tím, že už my nikdy nezažijeme jejich přítomnost, úsměv, objetí? I zde se bojíme našeho vlastního utrpení, ne jejich osudu.
Strachem škodíme i těm, které milujeme
To nejkrutější na strachu je, že jím můžeme druhým paradoxně ublížit. Když někomu vyjadřujeme své obavy, předáváme mu tím i své negativní představy. Představte si, že vaše dítě vyráží poprvé na výlet samo. Vy mu místo radosti dáte do batohu své strachy: „Dávej na sebe pozor, co kdyby se ti něco stalo?“ A co dítě slyší? „Nedokážu ti věřit, že to zvládneš.“
Strach o druhé je tedy ve své podstatě sobecký. Chceme si jím pojistit vlastní klid na úkor jejich svobody, důvěry a odvahy.
Co místo strachu? Radost a důvěra
A teď k té příjemnější části. Místo toho, abychom se o druhé báli, můžeme se na ně těšit. Místo představ, co všechno by se mohlo pokazit, si můžeme malovat, co všechno nám budou vyprávět, až se vrátí. Místo strachu, že něco nezvládnou, v ně věřit.
Tím, že jim budeme dávat svou důvěru, jim pomůžeme cítit se silnějšími. A co víc – přestaneme si sami zbytečně přitahovat negativní emoce. Všichni známe ten příklad se psem, který cítí náš strach. Když si namlouváme, že strach nemáme, ale přitom nás svírá uvnitř, pes to stejně pozná. Lidé nejsou jiní. Cítí, jak se k nim doopravdy stavíme.
Když se místo strachu budeme radovat z přítomnosti druhých, uvolníme se my i oni. Dáme jim prostor růst, dýchat a být sami sebou. A sobě dovolíme žít s větší lehkostí.
Závěrem: Láska bez strachu
Příště, až budete mít strach o někoho blízkého, zkuste se zastavit a položit si otázku: „Bojím se o něj, nebo o sebe?“ A pokud zjistíte, že je to strach o vás, přijměte to. Není na tom nic špatného. Ale nenechte ten strach ovládnout vaše jednání.
Místo toho zkuste v sobě probudit důvěru. Důvěru v druhé, důvěru v jejich schopnosti a důvěru v život samotný. Protože nakonec je největším projevem lásky dát druhým volnost – a sami sobě klid.
Tak co říkáte, není to jednodušší, než se pořád bát? 😊