Kdysi jsem někde slyšel větu, která zní téměř filozoficky: „Každých sedm let máme úplně nové tělo.“ Je to jedna z těch myšlenek, které lidé rádi opakují, protože působí moudře. A také trochu uklidňují. Pokud se naše tělo každých pár let vymění, pak vlastně nejsme úplně svázáni minulostí. Jsme pokaždé trochu noví. Jenže jak už to bývá, skutečnost je méně poetická – a zároveň mnohem zajímavější. Biologie totiž říká: ano i ne.
Tělo, které se neustále opravuje
Lidské tělo je v neustálém pohybu. Buňky vznikají, pracují, stárnou a zanikají. Každý den jich v našem těle zaniknou a vzniknou stovky miliard. Nejrychlejší obměna probíhá tam, kde je to potřeba: ve střevní sliznici, v krvi nebo na povrchu kůže. Buňky střevní výstelky vydrží jen několik dní. Kožní buňky několik týdnů. Červené krvinky asi čtyři měsíce. Naše tělo je tedy skutečně něco jako neustále opravovaný dům. Staré cihly se vyhazují a nahrazují novými. Z tohoto pohledu je populární tvrzení o „novém těle každých sedm let“ vlastně jen zjednodušením statistiky. Když se spočítá průměrné stáří buněk v lidském těle, vyjde opravdu zhruba několik let. Jenže průměr je zrádná věc.
Některé buňky jsou staré jako my sami
Vedle buněk, které žijí jen pár dní, existují i takové, které s námi zůstávají téměř celý život. Patří mezi ně například velká část neuronů v mozku. Mnohé z nich vznikly ještě před naším narozením a mohou nás doprovázet až do stáří. Jinými slovy: v těle padesátiletého člověka mohou být buňky staré padesát let. Takže představa, že se každých pár let kompletně „vyměníme“, je spíš poetická metafora než biologická realita. Naše tělo je spíše mozaika různě starých částí.
Buňky mají své počítadlo
Biologie má ale ještě jednu zajímavou pojistku. V každé buňce existuje jakýsi mechanismus, který hlídá, kolikrát se může rozdělit. Na koncích chromozomů jsou ochranné úseky DNA, kterým se říká telomery. Při každém dělení buňky se tyto konce trochu zkrátí. Je to, jako by měla buňka malé počítadlo. Když se telomery zkrátí příliš, buňka dostane signál, že další dělení už není bezpečné. Přestane se množit – nebo zanikne. Zní to možná nepříjemně, ale ve skutečnosti je to ochrana. Kdyby se buňky mohly dělit donekonečna, vznikalo by mnohem více nádorů. Život je tedy zvláštní rovnováha mezi dvěma extrémy. Na jedné straně nekontrolované dělení buněk. Na druhé straně jejich postupné vyčerpání. Mezi těmito dvěma póly se odehrává stárnutí.
Když se tělo mění, co zůstává?
A tady se z biologické otázky stává otázka filozofická. Pokud se naše tělo neustále mění, pokud se buňky rodí a zanikají a pokud některé části těla jsou nové a jiné staré desítky let, pak se nabízí jednoduchá otázka: Co vlastně znamená být pořád tím samým člověkem? Filozofové na podobnou otázku přišli už dávno. Popisuje ji známý paradox nazývaný Theseusova loď. Představte si loď, které postupně vyměníte všechny části – prkna, stěžně i lana. Když je nakonec všechno nové, je to pořád ta samá loď? Biologie nám na tuhle otázku dává zvláštní odpověď. Nejsme definováni jednotlivými částmi. Jsme definováni uspořádáním těch částí.
Možná nejsme to, z čeho jsme složeni
Buňky se mění. Molekuly se obměňují. Tkáně se opravují. Ale struktura našeho mozku, paměť našich zkušeností a příběh našeho života vytvářejí určitou architekturu, která přetrvává. Možná tedy nejsme tím, z čeho jsme složeni. Možná jsme spíše vzorem, podle kterého je to všechno poskládáno. A ten vzor může vydržet mnohem déle než jednotlivé části. Když se na to člověk podívá z tohoto úhlu, je to vlastně uklidňující myšlenka. Naše tělo se sice mění – někdy rychleji, než si uvědomujeme. Ale něco v nás zůstává. Ne proto, že by se nic neměnilo. Ale proto, že řád změn má svou vlastní kontinuitu a právě tyto vzorce je kvalitní terapie schopna měnit…