Lidé rádi dávají věcem jména. A ne jen tak obyčejná. Potřebujeme je zařadit. Ocenit. Odsoudit. Vyzdvihnout. Zatratit. Zkrátka zaškatulkovat.
Je to prastarý instinkt. Možná ochranný. Možná sebedůležitostní.
A tak máme v zásobě celou tu krásnou sadu dvojic:
Dobro–zlo.
Správné–špatné.
Hezké–ošklivé.
Silné–slabé.
A pro pokročilé ještě morální–nemorální, duchovní–materialistické, autentické–umělé, zdravé–nezdravé…
Zvenku vypadáme jako hodnotící komise na mistrovství světa v etikétě. Zevnitř to často připomíná nejistotu převlečenou za názory.
Kávovar, kterému říkáte „dobrý“, vám stejně lepší kafe nepřipraví
Nějak máme pocit, že když něčemu dáme nálepku, tak tomu zároveň vtiskneme i vlastnost.
„Tohle je dobrý člověk.“ – Aha. A co to znamená?
„Tohle je špatný nápad.“ – Opravdu? Nebo jen nesedí do Tvé škatulky?
Představ si, že bys vzal svůj kávovar a nalepil na něj štítek: KVALITNÍ KÁVA.
Ale on stejně dál mele levnou směs z benzínky. Nálepka mu výkon nezlepší.
A takhle to děláme s lidmi, vztahy, rozhodnutími…
Neřešíme, jestli něco funguje. Hlavně že tomu dáme jméno. A zařadíme to někam. Nejlépe navždy.
Funguje to? Ne? Tak na tom štítku nezáleží
Zatímco se pereme o to, jestli byl někdo „dobrý“ nebo „zlej hajzl“, realita zatím klidně odplouvá dál. A zanechává za sebou stopy, které nemají s morálním hodnocením nic společného. Má to důsledky? Pomohlo to někomu? Zničilo to něco? Zanechalo to něco hezčí, nebo jen trosky?
Vlastně existuje jen jedno kritérium, které má v reálném životě váhu:
Funguje to – nebo to nefunguje?
Nebo ještě lépe: Je to tvořivé, nebo destruktivní?
Pomáhá to budovat – vztahy, důvěru, domov, vnitřní klid? Nebo to ničí – důvěru, sebevědomí, vztahy, bezpečí?
To je celé. Zbytek je škatulka.
Když tě nálepka omezuje víc než realita
Největší problém s tím naším škatulkováním je ten, že začne nahrazovat vnímání. Jakmile něco (nebo někoho) zařadíš, přestáváš ho pozorovat. Už víš, jaký je. A už tě nezajímá, jak se projevuje.
Je to trochu jako mít u všech věcí doma popisek – a pak chodit po bytě poslepu, jen podle těch popisků.
„Tady je židle, tady postel.“
A pak si sedneš na kaktus.
Tak co kdybychom to zkusili jinak?
Co kdybychom místo „dobrý–špatný“ začali používat otázku:
„Funguje to pro mě? Pomáhá mi to žít, cítit, tvořit, být sám sebou?“
Co kdybychom místo posuzování druhých začali sledovat, co v nás kdo zanechává? A místo štítků se zajímali o obsah?
Možná zjistíme, že i ten, koho jsme považovali za „špatného člověka“, nám ve skutečnosti pomohl vyrůst. A někdo, koho jsme obdivovali jako „hodného“, za sebou zanechal spoušť, jen si toho nikdo nevšiml, protože měl ten správný štítek.
Shrnutí bez nálepky
Ne, nevolám po relativismu. Ani po bezbřehé toleranci. Jen po větší bdělosti. A vnímání reality místo nálepek.
Víc než o to, jak to nazveme, jde o to, jak to působí. Co to dělá s námi. A co to dělá s druhými.
To je celé. Ale v té jednoduchosti je síla. A klidně si na to nalepte štítek.